sobota 11. května 2019

Kultura za sedm no. 15

Tak konečně mám něco víc, než čumění na bednu. Ha!

Výstavy

Plejády skla 1946-2019 v Umprum muzeu. Sklo je moje dlouhodobé téma a nenaplněná láska. Moje cesta za sklem skončila dokončením střední sklářské umprumky, ale to, jak pracují lidé, se kterými jsem se setkala osobně během studií, sleduju dál. U nás v brusičské dílně se totiž poměrně často zjevovali osobnosti, které dokážu ocenit až teď. A dodnes mě mrzí, že jsem jim nekoukala pod ruku, když brousili.
Výstava Plejády skla představuje některé objekty proslulé sbírky autorského skla z archivu Umprum muzea a je dlouhodobá. Velmi doporučuju, protože tam najdete krásné kousky a sklu přitom nemusíte vůbec rozumět. Stačí se dívat a obdivovat tenhle neuvěřitelný materiál.

Zdroj Uměleckoprůmyslové museum, foto Gabriel Urbánek
 
Šílený hedvábník Umprum muzeum. Kolik ještě objevím inspirativních českých osobností, které nám komunisti po léta zapírali? Přes Jana Kaplického, Evu Jiřičnou, Miroslava Šaška a bezpočet dalších, jsem se teď ostala k Zikmundovi a Lídě Ascherovým. Textilní mágové, kteří od čtyřicátých do osmdesátých let minulého století navrhovali pro přední světové módní domy a bravurně ovládali řemeslo sítotisku a užitého textilního výtvarnictví, mají v Umprum muzeu nádhernou výstavu. Možná vám budou jejich vzory povědomé, byli tolik napodobováni, až jsem měla pocit, že jsem otevřela babiččinu skříň.

Zdroj Uměleckoprůmyslové museum, foto Ondřej Kocourek

Sklo nás spojuje! XIII. Mezinárodní sklářské smpozium Nový Bor taktéž Umprum muzeum. Sklářská sympozia mám ráda a tohle je obzvlášť povedené, aspoň podle mého soudu. Krásné autorské sklo současných sklářských výtvarníků.

Zdroj Uměleckoprůmyslové museum, foto Gabriel Urbánek


Filmy a seriály

Fair Play. Trochu děsivé nahlédnutí do našich osmdesátých let, kdy byl doping v profesionálním sportu braný jako něco zcela běžného. To, že to sportovcům ničilo zdraví bylo zanedbatelné proti tomu, co všechno mohli díky chemii v těle dokázat, a ukázat tak západnímu světu, že na východě se rodí nadlidi a že na nás nikdo nemá. Uf. Skvělá Judit Bárdos.

Zdroj csfd.cz
Ztraceni v Mnichově. To jsem se zas pobavila! Petr Zelenka nikdy nezklame, a i když je to malinko slátanina, tak jsem upřímně zasmála. Velká nadsázka z filmového světa, báječné herecké obsazení, smysl pro humor nutný. Za mne palec nahoru.

Zdroj csfd.cz
Sense8. Sourozenci Wachovští se do toho zase naplno položili, ale první série se mi líbila mnohem víc. U dvojky jsem byla zpruzená mnoha zbytečnými scénami á la hudební videoklip, byť dobře udělanými, s krásnými lidmi a podle mě dobrou hudbou. Ale v seriálu mi to přijde fakt zbytečný. Co bych ovšem na obou sériích vypíchla, je jednoznačně velký důraz na představení gay a lesbické komunity, což je dost užitečné. Lidi by měli pochopit, že to není nemoc, ale uplně normální stav, se kterým se člověk může narodit a není přitom o nic míň lidská bytost, než ostatní. Pravidelně, pokud jsme v Praze, chodíme s Martinem na Prague Pride pochod a pokaždé mě znova a znova udivuje, že jsou stále jedinci, kteří jinou sexuální orientaci považují za škodlivou. Nechápu.

Zdroj csfd.cz

Divadlo

V Paříži bych tě nečekala, tatínku!, divadlo Palace. Lechtivá francouzská komedie, která by mne vlastně nijak zvlášť nezaujala, kdyby hlavní roli bravurně nevystřihl Petr Nárožný. Frantíci si potrpí hlavně na tři témata: politika, sex a záměny/nedorozumění. Není tomu jinak ani tady, ale užijete si to, Simona Postlerová byla taky skvělá. Pokud se chcete zasmát a nic moc neřešit, pak tohle je to pravé představení.

Zdroj divadelnikomedie.cz

pátek 3. května 2019

Death Valley National Park

Předposlední místo ve Státech. které jsme letos navštívili. Ten název. Pocitově něco tajemného, něco, na co jsem byla fakt zvědavá. Jak jako "smrti"...? Jako úplně nebo jenom trochu mrtvé? Co je na dně jsem veděla z obrázků, ale jakou to má strukturu a jaké je to na omak? Jsem taková. A proto mi nestačí dívat se na dokumenty a číst knihy, musím si na to prostě šáhnout.

Death Valley, které znám z filmů a videí k písničkám, je zvláštní. Na jeho dně bylo pusto, fičel tam vítr a na rozpraskané půdě se srážely krystalky soli. Nejhlubší místo údolí leží pod úrovní hladiny moře, teoreticky se tam tedy nemůžete spálit, stejně jako u Mrtvého moře, které je taky pod úrovní hladiny moře. Jak to funguje v praxi nevím, ani na jednom z těch dvou míst jsem nestrávila tolik času, abych to zjistila, protože mám to štěstí, že se obvykle na sluníčku nespaluju hned.

Údolí smrti je sice chudé na rostliny (i když tam přeci jenom nějaké jsou), zato je však bohaté geologicky. Stojí rozhodně za návštěvu, široká paleta odstínů těch obrovských "šutrů" je ohromující. A najdete tam dokonce dva hotely! Jeden z nich vzniknul už v třicátých letech, kdy bylo místo vyhlášeno jako památka po té, co se zde přestal těžit borax. A byl to pan Zabriskie, víceprezident společnosti Pacific Coast Borax Company, který se zasloužil o to, že se údolí stalo národní památkou.


Zabriskie Point


A přece tu něco roste! Nechápu sice, jak to ta rostlinka dokáže, ale byla tam.

Představte si neuvěřitelný fukeř. Tak silný, až jsem málem odlítla.



Po Státech se mi jezdilo famfárově. Měli jsme půjčené na road-trip po Arizoně, Nevadě a Kalifornii pohodlné Subaru Legacy, pravda, myslela jsem si nejdřív na Mustanga, ale nakonec jsme byli rozumní. Není žádným tajemstvím, že jediný, kdo z nás dvou má řidičák, jsem já a náramně jsem si to užila. Speed limit se dodržuje, všichni jezdí na pohodu a ohleduplně k druhým. O tom se mi může u nás jenom zdát. Osmihodinové štreky jsem zvládala bez problémů, myslím, že poslední den jsem v tahu jela i dýl, ale ani mi to nepřišlo. Akorát mě brněla trochu pravá noha.


Místo nazvané Artist's Palette


Na Death Valley si vyhraďte alespoň den. Na Las Vegas, které se rozkládá nedaleko, jsme se vyprdli, zato jsme si po cestě do Údolí udělali výlet k obrovské přehradě Hoover Dam, vystavěné ve třicátých letech, jejíž věže jsou postavené v krásně čisté moderně, a protože Hoover Dam dělí Nevadu od Kalifornie, tak jsou na dvou věžích hodiny, ukazující čas jednoho z těch dvou států.

Na přehradu zkustě dorazit před západem slunce, "golden hour" je tu opravdu překrásná.