čtvrtek 31. ledna 2019

Proces sebeuzdravení

Když jsem se oklepala ze všech svých loňských úzkostí, vzletů a padů, a náporu zkušeností, najela jsem tu konečně na sebeuzdravující mód, který tolik potřebujeme. Každý z nás. Vypnout. Zastavit se a prostě jen tak být. Neznamená to, že člověk nic nedělá, ale z té dálky se mě nedotýká vůbec nic, co se děje v Čechách, můžu se plně soustředit na to, co dělám, můžu přemýšlet, aniž bych za deset minut musela rychle vyrazit na tramvaj nebo běžet něco vyzvednout, můžu plánovat a nebýt rušena pracovními e-maily. Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale je to tak.

Těm, kdo do svojí práce vkládají naprosto všechno, bych přála ten luxus to na dva tři měsíce zabalit a jen tak žít. Samozřejmě, že tady ve Španělsku pracuju a pracuju denně, ale ze všeho, co dělám, je to především o malování a to je to nej. Alespoň pro mne.
Nehledě na to, že to má pozitivní vliv i na náš manželský život, nedivím se, že páry v neustálém zápřahu mají problémy, vždyť se to nedá zvládnout v tom tempu, který je teď nastavený jako standard. My se teda i v Čechách snažíme, jsme k sobě maximálně ohleduplní a ačkoliv spolu doma pracujeme už deset let (letos v červnu to bude deset let), tak to zvládáme velmi dobře. Ale tohle je něco jinýho, tady si fakt povídáme a klidně i dlouho, protože je na to čas, děláme plány, třídíme myšlenky. A i tak nějak obecně je to živočišně blahodárné, víte co tím myslim...


Kdo z vás čeká, kdy se konečně vyloupne z By Myyny něco jiného (viz článek o chystaném rebrandingu), tak musím(e) být trpělivá/í, je to proces poměrně dlouhý a řekla bych, že oficiální změny přijdou někdy počátkem května. Do té doby, stále By Myyna, a stále s radostí.

Ale Myyna nezmizí, mám pro ní plán, jen to ještě musím promyslet.


 Včera jsme se byli podívat v botanické zahradě, byl krásný teplý den, sedli jsme si na lavičku a přišla za námi kočka. Nejdřív si očichala Martina, ale pak mu přelezla za zády ke mně, stočila se mi na klíně do klubíčka a usnula.




neděle 27. ledna 2019

Kultura za sedm no. 11

Tři rozkoukané seriály! Můj vnitřní autista trpí, víc už bych opravdu nesnesla, protože už by mi dozajista vybuchla hlava. Nedokončené věci jsou pro mne peklo v jakékoliv formě a když je jich víc najednou? Au.

Seriál

MOST! Myslím, že se lidé, kteří viděli alespoň jeden díl Mostu, dělí na dva tábory. Buď ho nenávidí nebo čůraj smíchy. Já jsem v té druhé partě a to jednoduše proto, protože jsem ze severních Čech a tomu humoru rozumím. Vyrostla jsem tam, takhle to tam chodí. Opravdu. Nedělám si srandu.

Výborně se u toho seriálu bavím, Martin Hofman je skvělý, oblíbila jsem si ho už v první sérii Terapie. Berte nebo nechte být, ale takhle mi to na tom severu máme. True story.

Zdroj www.csfd.cz
Třetí série Terapie. Pořád mě to baví. Tentokrát je složení pacientů vesměs poměrně na nervy hrající a zatím mě, krom Marka Taclíka, všichni rozčilujou (dobré znamení, že to hrajou výborně), nejvíc snad Chýlková. To je opravdu maminka k pohledání. Zavřela bych ji rovnou někam do sanatoria. Zdena Studenková je boží, i když se musím přiznat, že si jí podvědomě pořád spojuju s Helenou Vondráčkovou, nevím proč. Vojta Dyk byl jasný od začátku a jsem upřímně zvědavá, jak to s ním dopadne, no a Marek Taclík, ha ha hahahahaha. No nic. Těším se na každý díl.

Zdroj www.csfd.cz

True Detective, taktéž třetí série. Tenhle druh angličtiny mě drtí, půlce nerozumim, pochváleny budiž titulky! Je to znepokojivé a ani po třetím dílu netuším, kam to povede, takže za mne dobrý a doporučuju!

Uuuuu, ta osmdesátková atmosféra na malém americkém městě je tak frustrující...

Zdroj www.csfd.cz
Film

Brexit. Kdo sleduje tenhle obrovský britský fail, nepohrdne možná ani výborně udělaným snímkem o tom, kterak Britové k brexitu přisli. Z brilatní dávky marketingu, manipulace a statistik vysosaných ze sociálních sítí se vám možná bude dělat nevolno, ale mrkněte. Minimálně je to aspoň poučné a možná pochopíte, jak se stalo, že mohli vyhrát volby takové zrůdy, jako je například Okamura, Babiš nebo náš "roztomilý" pan prezident. Stačí mít data a správně zacílit. A je to. Puf.

Zdroj www.csfd.cz

čtvrtek 17. ledna 2019

Motýli z dálky

Maluju, maluju, maluju. Až se ze mě kouří. Jednak mi to strašně chybělo a jednak dobře vím, že co nenadělám tady, tak už přes rok nedoženu.

Udělala jsem sérii motýlů, většinou nočních, a rozhodla se je dát k dispozici i jako originály. Něco už se prodalo obratem díky stories na instagramu, ale volné dávám ještě sem, kdyby někdo chtěl originální akvarel ode mne, klidně mi napište na mail jinochova@gmail.com a domluvíme podrobnosti.

Velikost 14x20 cm, cena 600 Kč + 55 poštovné.

Obrázky budu odesílat první týden v březnu, kdy se na 6 dní vracíme do Prahy přebalit kufry před naší cestou po USA.

Což způsobí i to, že už v půlce února otevírám e-shop (s odesláním objednávek první týden v březnu), ale novinky nečekejte, ty budou až koncem dubna, možná v první půlce května. Musím totiž všechno oskenovat, zpracovat v počítači, udělat grafiku, něco z toho vymyslet a pak se sehrát s tiskárnou. Pexeso je každopádně jisté.

Omlouvám se za (ne)kvalitu fotek a mávám!

















pondělí 14. ledna 2019

Loučím se

Jak jsem zjistila, nepsat blog neumím. Zkoušela jsem to. Blogy se píšou z různých důvodů, ten můj je bůhvíjaký. Prostě píšu příběhy už od první třídy. Tenkrát tajně do pidi sešitku se světle modrými deskami, teď, jako mileniál, co se narodil omylem "trochu" dřív, píšu svůj příběh na veřejný blog.
Na rozdíl od mileniálů je mi ale uplně jedno, co si o mě kdo myslí. To je asi jediná výhoda toho, že jsem se datem narození netrefila do svých zájmů. Na druhou stranu, kdybych přišla na tenhle svět později, nikdy bych si neužila magické devadesátky. A že byly!

Valencii mám ráda, protože tu denně svítí slunce a je teplo, i když není teplo (oxymorón, který si hýčkám). Nemám ji ráda, protože v bytě není topení. Nikdy bych tu nechtěla žít, protože španělský lifestyle je pro mne španělská vesnice, ale vždycky se sem budu s chutí vracet. Mám nostalgickou náladu, jednak proto, že jsem vypila sklenici laciné Sangríe s pomerančem, jednak proto, že něco důležitého v mém životě odchází. Na to, že moje důležité věci se diametrálně odlišují od důležitých věcí mnoha žen v mém věku, jste si asi zvykli (a pokud jste si nezvykli a irituje vás to, říkám na rovinu, že je mi to jedno, vždycky je tu ta možnost mě přestat šmírovat a začít si hledět svého).

Moje dítě, moje Myyna, to má nahnuté.

Víte, už asi rok Myynu pohřbívám. Nikdy by mne nenapadlo, obzvlášť ne v roce 2013, kdy jsem Myynu povýšila z blogerky na grafičku, že se prosadí. Je to trapný, ale By Myyna nevznikla za účelem být vidět, vydělávat a já nevím, co ještě. Je rok 2019 (fakt 2019, už?!) a je na čase se přejmenovat, protože se nějak stalo (já vím jak, byla jsem pilná), že se o moje papírnictví začalo zajímat víc lidí, než úzký okruh mých známých. Značku zakládáte většinou s vědomím, že uděláte vše pro to, aby se prosadila, já ji zakládala s pouhým vědomím, že konečně vím, co chci dělat, jupí, vůbec nepřemýšlím, kam to povede. No ty bláho, ty kráso, tak takhle děcka ne. O šest let později musím přemýšlet, jak dál, protože By Myyna už je déle neudržitelná.

Proč?

Protože jsem loni řešila poměrně dost dotazů typu: "Jak, že se to jmenujete?" ... "Co prosím? Jak se to píše? Kolik tvrdých Y???"

Tak takhle taky ne.

Vzhledem k tomu, že chci papírnictví provozovat dál, musím ho přejmenovat. A to nejen proto, že mne lidé "zvenku" neznají a název značky se jim zdá divný. Letos se hodlám rozdvojit, ne-li roztrojit. Tedy značka už nebude jen o mne, pryč s By Myyna. Potřebuju to, loňský rok byl hraniční. Nejen pro mne. Spousta mých "kolegyň", ve skutečnosti dobrých kamarádek, které také podnikají, měla rok 2018 hraniční, na konci jsme málem všechny zdechly. Asi to byl prostě takový rok. Konstelace, ekonomické podmínky, možnosti, tohle všechno se promíchalo do nebezpečného koktejlu s názvem Teď nebo nikdy!. Příkladem budiž Žufánkův novoroční blogový příspěvek, a že je Martin Žufánek nějaká persona, co asi hodně vydrží, o tom snad není pochyb. Vždycky, když něco napíše na shopteťácké fórum, kde si my, uživatelé Shoptetu pomáháme a radíme, má to hlavu a patu, ten chlápek je moje velká inspirace.

Doufám, že mi nebudete mít za zlé, že už to nebude jen o mne. Já osobně se na změny těším. Nový název mého papírnictví dávám do rukou profesionálů, o rebrandingu jednám s pražským Lovebrandem (s kým jiným, že?), co se týče loga, pravděpodobně jeho tvorbu svěřím také někomu z oboru. Nemusím dělat všechno a nemusím si tím, že všechno zvládnu sama, nic dokazovat. Možná bych to zvládla, ale profík to zvládne líp a aspoň někoho podpořím. Taková jsem já, v roce 2019, ve věku 41 let. Nikdy bych to do sebe neřekla, ale začínám být na sebe hodnější.

O změnách, které jsou pro mne za posledních deset let asi nejdůležitější, se včas dozvíte. Sama toho teď víc nevím. Na revanš a s pokorou v srdci posílám pár fotek ze slunné Valencie.








neděle 13. ledna 2019

Kultura za sedm no. 10

Knížky mi teď pokulhávají, pustila jsem se do několika pracovních projektů a v posteli už jenom tupě sjíždim instagram. Každopádně mě zaujaly dvě věci.

Seriál

The Kominski Method je osmidílný seriál krátké stopáže, takže ho máte za dva tři večery zkouknutý. Nejdřív mě překvapilo, že Michael Douglas ještě žije a potom, že dokáže hrát i humornou roli. Příjemná série o přátelství a strastech pozdního věku. Čerý humor Alana Arkina je vražedný.

Zdroj www.csfd.cz

Film

The Constantin. Vůbec nechápu, jak mi tenhle snímek mohl uniknout. Krásně obsazený a vizuálně atraktivní biják s Keanu Reevesem je z roku 2005. Hodně tam fouká, což mě trochu znervózňovalo, jako had v ohni vítr opravdu neoblibuju a nerada se na něj i dívám, ale stálo za to to překonat a nepředstavovat si, jaké by to bylo, kdyby takhle venku foukalo. Mysteriózní příběh o andělech a démonech má velmi vtipný konec, závěrečná scéna s konverzací Constantina se Satanem je jeden z těch momentů, kdy si člověk opravdu užívá původní znění.

Tilda Swinton jako archanděl Gabriel? Je božská!

A malé doporučení na závěr, pozorně si prohlídněte Constantinův bejvák, podle mne je báječný. Tenhle byt a pak ještě byt výrobce mechanických hraček z Blade Runner, to jsou dva moje nejoblíbenější filmové bytečky.

Zdroj www.csfd.cz

Dredd. Legendární komiksový Soudce Dredd se dočkal dalšího zpracování, které je, zdá se, v lepší kondici než hvězdně obsazený snímek z roku 1995. Pravda, je to v podstatě o ničem a film ocení nejspíš především milovníci komiksu o Dreddovi, strážci zákona ve světě, který se zhroutil, ovládají ho gangy, nesvítí slunce, všude je bordel a mezi lidmi koluje mocná závislost na prapodivné droze.
Ale když se oprostím od všech kousavých poznámek (jako například, jak je možné, že na děcka na prknech svítí slunce, zatím co zbytek města je evidentně v naprostém smogu a proč bezdomovec, kterýho na začátku rozdrtila železná brána jako zázrakem zmizel, když se na konci filmu brána zdvyhla), pak je to minimálně z pohledu milovníka divných baráků, docela zajímavej film a rozhodně má spád. Dokoukala jsem do konce a nevadilo mi to.

Ale mám ještě pár otázek... proč má velitelka nejmocnějšího gangu ve městě, která vypichuje lidem oči zaživa, tetování jak slečinka (motýlek a kytičky? jako vážně???), a jestli herci, který představoval soudce Dredda museli nějak fixnout koutky úst izolepou, že má celý film na obličeji tak neuvěřitelně obrácenej rohlík... Samé otázky... samé otázky...


Zdroj www.csfd.cz

neděle 6. ledna 2019

Kultura za sedm no. 9

Bez velkolepých úvodů přejdu rovnou k věci. (Se divíte, co?)

Kniha

Inspirativní čtení od zakladatelky slavného Design Sponge Grace Booney o úspěšných a silných ženách v kreativním byznysu. Koupila jsem si ji na Amazonu jako e-knihu na Kindle a musím říct, že mne nesmírně baví. 100 osobností, 100 rozhovorů s nimi.

Zdroj www.designsponge.com

Podcast

Začaly mne bavit podcasty, je to třeba k malování vlastně docela příjemné zpestření, navíc se můžete rovnou i něco naučit, inspirovat se, může to být k zamyšlení, k pobavení.

Momentálně ujíždím na podcastech právě Grace Booney, autorky výše zmíněné knihy.




Seriál

Čtvrtá řada vynikajícího seriálu Narcos, oddělená teď zvlášť jako Narcos:Mexico, vás tentokrát zavede do Střední Ameriky a osvětlí vám začátky tamní narcomafie. Světe div se, než se pašeráci z Mexika definitivně obrátili k lepšímu lákadlu, kterým je kokain, produkovali ve velkém trávu. Tu zdánlivě nevinnou rostlinku. O tom, že černý obchod s marihuanou nebyl záležitostí mírumilovných hippíků můžete sledovat v deseti dílech a je opravdu na co se dívat.

Akorát mi chyběl agent Peňa, no...

Zdroj www.csfd.cz

čtvrtek 3. ledna 2019

Hola, chicos!

Valencie...

Valencie se za posledni dva roky změnila jen trošičku. V Russafě, jediné jakobyhipstr čtvrti ve Valencii, kde najdete útulná bistra a pár malých dílen místních tvůrců, přibyly kavárny, kde vám udělají flat white. Chai latté ale ještě neumí. (Však u nás to taky trvalo.) Poctivě jsem zatím vyzkoušela tři místa a výsledek byl zlý, kávu prý mají dobrou, říká Martin.

Předplatili jsme si kartu na městská kola, Valencie je placatá a na kolo ideální. Oproti situaci před dvěma lety se tu jezdí na kole víc, jsou tu po celém městě cyklostezky, styl ježdění je ale pure Spanish. Není výjimkou, že se uprostřed cyklostezky někdo zastaví, aby si poklábosil, že cyklisti jezděj na červenou (absolutně žádný trable s tím, že by se měli chovat jako auta) a že před přechodem se běžně lidi srocují na cyklostezce a čekají tam v chumlu na zelenou. To je pak cyklisti objíždí po chodníku. Napadlo mne, že by z toho Dány nebo Holanďany kleplo, jestli jste někdo někdy vstoupil v Holandsku na cyklostezku a vteřinu tam zůstal stát, tak víte, o čem píšu. Podruhý to neuděláte.



Sluníčko svítí denně, zatím tu bylo zataženo jen jeden jediný den, teploty ale nejsou nijak závratné. Od jedné do čtyř se dá být na sluníčku klidně v tričku, ale stín je nekompromisně chladný, je tu prostě zima, teploty kolem patnácti stupňů, v noci i pod deset. V bytě je to znát a topení klimatizací víří po podlaze stále nové a nové chuchvalce prachu, shodou okolností jsem zjistila, že angličtina pro to má roztomilý výraz "dust bunnies".

V mezičase mezi luxováním králíčků, ježděním na kole a vařením dělám hlavně dvě věci. Plánuju naší březnovou cestu po Státech a cvičím. Zkouším se naučit pozici vrány, to jsem dostala za úkol od svojí trenérky a taky se potřebuju dát trochu do formy po prosinci, kdy jsem necvičila kvůli práci skoro vůbec. Navíc, když necvičím, začnou mě velmi záhy nehezky bolet záda. Maluju minimálně, zatím se k tomu vracím jenom pozvolna, snažím se promyslet co chci. Koncem roku jsem byla konfrontovaná sama se sebou a se svými představami, jak vlastně chci, aby se moje značka vyvíjela dál a zjistila jsem, že nemám tak jednoznačný názor, jak jsem si myslela. Je to obrovský zápřah a ještě navíc naprosto šílená finanční zátěž. Chvíli jsem byla skoro 100% přesvědčená, že takhle to nejde a že skončím, protože to nemá východisko. Bylo mi to líto, strašně je to obrečela, ale nedokázala jsem si představit další stejný rok, jako byl ten uplynulý.
Zkrátím to. Nakonec jsem tomu dala šanci, ale bude to jinak. Obrysy jsou zatím mlhavé, všechno je potřeba dát na papír, udělat si rozpočty, byznysplán, mít jasnou představu. Začalo to být hrozně seriózní, už to není legrace, musím se s tím nějak poprat.



Valencie je přátelské město. Dostatečně velké a pestré, aby vás neomrzelo za týden, ale na druhou stranu to není hektické velkoměsto. Jsme ve stejné oblasti Poblados Marítimos (a dokonce ve stejném bytě) jako před dvěma lety, v bývalé rybářské části, která je od centra vzdálená 4 kilometry a součástí Valencie je od roku 1897. Ta kola se tedy nesmírně hodí.

Museli jsme zase zapomenout na dobré vychování a přestat například třídit odpad tak, jak jsme zvyklí, protože to se tady nedělá. Z plastu se třídí jenom petky (nevedeme), z papíru jen kartony a krabičky. Naopak kontajnery na třídění skla jsou pochopitelně všude a většinou neustále plné flašek od vína. Dobrého vína. Salud!






Jak už jsem poslala všemi dostupnými kanály, pyšně nosím čerstvě dovyšité tričko. Merch pardubické (teď už pražské) kapely Phatlip, kterou jsem objevila loni na festivalu ve Vroutku jsem dotvořila guerilla výšivkou s lístečky.

úterý 1. ledna 2019

PF 2019

Rozhazuju to na sociální sítě jak rýži. Pravděpodobně jste to už viděli, někdo možná i třikrát. Omlouvám se, cesty boží a moje kanály jsou nevyzpytatelné...

Přeju vám krásný nový rok 2019!