pátek 7. prosince 2018

Hrnéčky

Jestli si pamatujete, každý rok se snažím vytvořit něco společně se spřátelenou keramickou dílnou Ema Mamisu. Před dvěma lety to byly hrnky a talířky s lištičkami, loni zjara misky s Českým středohořím a letos jsem na poslední chvíli stihla pomalovat emomisí hrníčky květinami Od soumraku do úsvitu a opět dekorem s českými kopečky, které najdete po cestě z Prahy do Teplic. Žádné konkrétní kopce to nejsou, i když se pokaždé snažím namalovat alespoň jeden špičatější a ten představuje Milešovku, nejvyšší bod Českého středohoří.

Pamatuju si, když jsem byla malá, jak jsme si s tátou a bráchou udělali výlet na Milešovku a byli jsme totálně nepřipravení, pila jsem po cestě vodu z potůčku, protože jsem měla žízeň a nahoře jsem byla zpruzená, protože tam nebyla žádná hospoda, jenom meteorologická stanice. Přitom jsem se tak těšila do hospody na Coca Colu!

Hrníčky vezu na Dyzajn market, letos je nikam nerozesílám, ani jedna z nás (ni Bára, ni já) na to nemáme čas. Pro Báru to je administrativní zátěž navíc a já pro změnu nemám potřebné vybavení pro posílání keramiky a kvůli sedmi hrníčkům to věru nakupovat nebudu. Inu, jsem krutá, nejkrutější.

Na hrníčky nedělám tím pádem ani rezervace, kdo dřív přijde, ten ho uloví. Na Dyzajn marketu budu příští víkend, 15.-16. 12. Najdete mne tradičně v tento čas uvnitř provozní budovy.

A už dnes mne můžete navštívit na prodejním dětském festivalu mini v obchodním domě Kotva. Jsem v 5. patře, hned u hracího koutku mých přátel Utukutu. Budu tam až do sobotního večera. A víte co ještě? Příští rok na jaře si už musím najít parťáka nebo parťačku. Jednoduše už to nedávám, dostávám záchvaty sebelítosti a vzteku, jsem nevyspalá, podrážděná a vzhledem k počtu členů naší domácnosti to odnáší člověk, který je pro mne nejdůležitější na celém světě.

Jenže, kdo to vydrží s takovou puntičkářkou, jako jsem já? To bude muset být svatá osoba.

Tady je malá ochutnávka hrníčků a třeba brzy naviděnou!







neděle 2. prosince 2018

Padá hvězda, něco si přej

Když jsem v pátek v noci po cestě z Bratislavy do Prahy přemýšlela, jak bych popsala právě ukončenou akci, přišlo mi mnohem snažší a zajímavější vylíčit pocity z magicky se plazících sněhových jazyků a kosmických sněhových vloček, které se proti mně řítily. Ve svitu dálkových reflektorů vypadaly jako milióny hvězd a já si připadala jak ve vesmírné lodi.

Bylo by to všechno ještě krásnější, kdybych zrovna neřídila, nebyla v tom autě sama, za sebou neměla dva úmorné dny v průvanu a nebyla unavená.

Ale napadlo mě to na tý dálnici jako první. Že mnohem snažší by bylo napsat, jak krásně nebezpečná byla čerstvě zasněžená krajina, kolem které jsem uháněla.

Lyrickým úvodem jsem se tedy připravila na sdělení nepříjemné pravdy, kterou bych si mohla klidně nechat pro sebe a dál se tvářit, jaká jsem hvězda, případně to celé přetavit do "jsem nejlepší, ale na Slovensku na to ještě nepřišli a budou litovat", ale znáte mě. Já se umím vyzdvihnout i shodit.

Mám za sebou totiž svůj největší fuck up za posledních pár let. Nedokázala jsem návštěvnice Kid. festivalu zaujmout, nedokázala jsem je oslovit. Jestliže jsem se v Ostravě mohla vymluvit na nízkou návštěvnost, pak v Bratislavě kolem mě doslova proudily davy.

A nic. Prostě nic.

Ale abych ze sebe nedělala totální chudinku, pár lidí u mne nakoupilo, jenže na takhle daleké akci, která se nákladově suvérenně vyšplhala na nejvyšší příčku ever, to prostě nestačilo.

Samozřejmě, že je mi to líto. Přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Jestli to bylo cílovkou, která šla jen po dětských věcech nebo jestli jsem pro Slovensko prostě nezajímavá a zbytečná. Tohle všechno člověku jde hlavou, když si tak jede uprostřed noci po dálnici a pozoruje odkousané kilometry na informačních tabulích. Ještě 320 km domů, ještě 280, ještě 130... už jsem skoro doma...
Když prodáváte svojí tvorbu a živíte se tím, berete všechno extrémně osobně. Je to normální, setkávám se s tím pořád v různých diskuzních skupinách, na sociálních sítích. Nechcete být neúspěšní a když se to jednou rozjede, pak je takovýhle náraz dvojnásob tvrdý.

Nebudu se tady litovat, to nesnáším, i když upřímně, každý potřebujem občas pohladit. Každý, i ti, co se tváří, že ne.

Musím ale Kid. pochválit, je to moc krásná akce, vizuálně do puntíku zmáknutá. I ti chlapi-nosiči tam byli (teda, já to všechno tahala sama, nevím proč), jídlo skvělé, hudba příjemná, místo dokonale fotogenické, prodejci zajímaví. Ale asi tušíte, že už tam nikdy nepojedu, haha. Inu... shit happens.




O tom, co se bude dít na obdobné akci, která mě teď čeká v pátek a v sobotu, radši ani nemyslím. Jsem optimistka, moji Pražané mi rozumějí a mám nové krásné stoly, oklepu se a budu se na festival mini těšit. Jsem jak pes, pokaždý mám radost, děj se co děj.

Což mi připomíná, že jsem udělala nová zrcátka s medvědy. Když tu byl v Praze chvíli ten sníh. A že je až do odvolání poštovné v Zásilkovně zdarma. Platí to u objednávek od 300 Kč. Dobírka už je ale pro tento rok vypnutá, e-shop bude otevřený už jen 14 dní a já musím eliminovat potencionální vratky, které bych ze Španěl řešila velmi komplikovaně. Co si budem vykládat, dobírky jsou trošičku nebezpečná záležitost.


A protože jsem si všimla, že mám teď ke každému ročnímu období tématicky vhodný dekor,  připravila jsem dárkové balení zrcátek Jaro, léto, podzim, zima za zvýhodněnou cenu.


A teď, teď se jdu dívat na třetí řadu seriálu Bron (Most).