sobota 29. prosince 2018

Kultura za sedm no. 8

Zdravím z Valencie! Od 23. do 27. prosince jsem prakticky jenom spala a trochu aktivnější se cítím až poslední dva dny, nevím proč, neměla jsem pocit, že jsem nějaká strašně vyčerpaná, ale asi jsem si toho jenom nevšimla. Dávám si tedy od všeho dlouhý oddych, ale toto vám sepsat musím, než to zapomenu.

Mám tu filmy, dva seriály a jednu knihu. S vyloženě vánoční tématikou. Ehm...

Film

Bird Box. Za tenhle film jsem Martinovi vynadala, neboť jeho konec jsem si "vychutnávala" už jen zpovzdálí, případně radši myla nádobí a pak se ptala, co se děje. Bylo to tak strašidelný, že jsem to prostě nedávala. Nicméně, snímek je to podle mě hodně dobrý, přirovnala bych jej k výbornému Tichému místu, o kterém jsem tu už psala. Bubáci, co nejsou vidět a vy nevíte, jenom se strašně bojíte. Já tak nesnášim, když se ve filmech děje něco zvířátům a dětem! (Vzpomeňme například nebohého Gora, bílého psa a už mi naskakuje husí kůže.) A tady jsou děti rovnou dvě. Ale víte co, já vám to klidně povim, dětem se nic nestane. Tak.

Zajímavost: jeden z tvůrců hudby je Trent Reznor z kultovních Nine Inch Nails.




Zdroj www.csfd.cz

TO, zásadní kniha Stephena Kinga, jednoho z nejoblíbenějších autorů mého muže, byla nově zfilmována a dle Martinových slov, velmi zdařile. Já to nečetla, Kinga jsem v podstatě vlastně vždycky viděla jenom zfilmovaného, můj oblíbený je Dům v růžích a samozřejmě The Shining.
TO je strašidelné, fakt že jo a hrozně pěkně udělané. Je to příjemně kultivované "bání se", jak mám ráda. Mrkněte a vemte si k tomu popcoooorn, bububu.

Zdroj www.csfd.cz

Seriál

Ostré předměty mě natolik zaujaly, že jsem si po shlédnutí koupila i e-knihu a za dva dny ji přečetla. Osmidílný krimi seriál z prostředí jižanského venkova ve státě Missouri, ve kterém skvěle zahrála hlavní roli Amy Adams (mám ji čím dál raději), je přesně ten typ seriálu, který vás nutí nezůstat jen u jednoho dílu na dobrou noc, ale chcete vidět další a další, až do úplného konce.
Vybrala jsem si ho jen kvůli obsazení, názvu a úvodní fotce. Nic víc jsem o něm nevěděla a byla jsem hodně příjemně překvapená. A ten viktoriánský dům!
Je to krimoška, tak nejspojleruju, ale je to super. Věřte mi.


Zdroj www.csfd.cz
 Čtvrtá řada seriálu Most už mě upřímně nechávala trochu na pochybách, jestli to není zbytečné rozmatlávání něčeho skvělého, co by se mělo nechat v klidu být. Ale není. První řada byla sice top, protože to byl takový malý šok, celý to bylo zvláštní, něčím nový, s neuvěřitelnou atmosférou, ale čtyřka taky není marná, a Saga, co si budem povídat, je bezvadně zahranou postavou úžasnou Sofií Helin, která je kupodovu v civilním životě naprosto normální. Mrkněte třeba na youtube, tam jsou s ní nějaké rozhovory, je velmi sympatická.

Čtvrtou řadu Mostu doporučuju a u posledního dílu jsem měla docela na krajíčku.

Zdroj www.csfd.cz

Kniha

Ještě jednou Ostré předměty, tentokrát v knižní verzi. Párkrát už jsem tu psala, že jsem literární snob, na čemž trvám, ale občas udělám výjimku. Chvíli jsem měla problém se začíst, protože mě rušil ten způsob vyprávění, ale brzy to přešlo a já se krásně začetla. Poměrně tenká kniha (asi 250 stran) autorky Gillian Flynn vás zavede na horký jižanský venkov, do malého města Wind Gap, kde se během necelého roku staly dvě otřesné vraždy. Kromě vyšetřujících policistů přijíždí na místo i reportérka, která ve Wind Gap kdysi vyrůstala. Otevírají se staré rány a přichází nejedno šokující odhalení.







pondělí 17. prosince 2018

Týden před

Je týden před tím, než se letos poprvé probudím ve Valencii. Chodím po bytě, trochu nekoncepčně a unavená, plním pračku, počítám zboží, které po Dyzajn marketu zbylo, balím objednávky, a hlavně, hlavně hledám, co bych snědla sladkýho. Curk, potřebuju cukr!

Nic moc tu nemáme, až půjdu do Zásilkovny stavím se u našeho Vieta a koupím si Ritter Sport. (On se ten Vietnamec fakt jmenuje Viet.) Možná dva Ritter Sporty. A sním je v autě po cestě do Teplic, kam vezu na otočku dvě naše kytky, které potřebují stálou péči.

Martin šel do své letošní práce, kde si ho na jaře najmuli téměř na celý rok, odevzdat kartičku zaměstance. Končí. Těší se na odpočinek, bylo to pro něj náročné. Pro nás oba to byl zlomový rok, ale bilancovat budu až ze Španěl, s čistější hlavou.

Dyzajn market byl báječný, zastavilo se tolik lidí! I domácí perníčky jsem dostala, před chvílí padly za vlast, děkuju Peťo. Ještě mne čeká poprvé v životě Lemarket v Mánesu, jsem zvědavá, je to krásný místo a těším se. Užiju si to. Najdete mne tam od čtvrtka 20. 12. odpoledne do soboty 22. 12. večer, budu nahoře v galerii.

E-shop zavírám ve středu večer, už je maximálně ořezaný, platit lze pouze kartou a zasílat jen přes Zásilkovnu (pošta už mi zase hraje na nervy). Ale jako kompenzaci za tyhle nehezké restrikce jsem udělala ještě poštovné na Zásilkovnu zdarma. Platí pro objednávky od 300 Kč.
Vánoční zboží je výrazně zlevněné.

A až se přestanu stydět, začnu se s vámi, mými milými zákazníky, na těch marketech fotit. Fakt. Mám z vás takovou radost.

Tak příště, jo?




 

pátek 14. prosince 2018

Víkend na Dyzajn marketu

Rychlé zprávy...

O víkendu mne najdete na Dyzajn marketu u Národního divadla, uvnitř provozní budovy. Viz plánek.

Na e-shopu vypínám platbu převodem v neděli večer, odesíláme s Martinem až do čtvrtka 20. 12., samotný e-shop s platbou přes bránu pojede až do středy 19. 12., ale nečekejte, že se to stihne do Ježíška doručit.

Mám novou hlavu, byla jsem se včera nechat ostříhat. Původní plán byl na krátko, ale vyměkla jsem a mám jen zkrácený vlasy prostříhaný do rozvernýho rozcuchu a k tomu nezbytnou patku, vrásky už tudíž nemají šanci, normálně je zakreju.

V neděli 23. 12. odlétáme, Valencie volá, sleduju počasí a na krásných 18 stupňů se neskutečně těším. Postupem času bude méně, až 13 stupňů, ale řekla bych, že níž už to nepůjde, slunce je příliš silné a svítí každý den. Alespoň taková je moje zkušenost ze dvou zim ve Španělsku.

Potřebuju si koupit novou bundu, ale nechám to asi až na povánoční slevy. Sice je období slev ve Špáňu neskutečný masakr, Španělky se toho fakt nebojej a jedou to hlava nehlava, ale už mám tu svojí zelenou santusku, co jí furt tahám, docela takovou použitou. Nicméně, chci další zelenou santusku. Pro mne ideál.

Mám chuť na vaječňák! Jestli někdo děláte domácí a chystáte se na Dyzajn market, přineste, zaplatím!

Dostala jsem od svých dvou dvorních tiskáren jako pozornost vánoční tašky s dárkama, to se mi nikdy nestalo. Asi už jsem tam utratila fakt hodně peněz. Miluju ty dva pány, co se o mě staraj, jsou nejlepší.

Tak zatím pa a kždytak na Dyzajn marketu naviděnou!




úterý 11. prosince 2018

Jsem tu

Jestli měl někdo obavu, že na blog po festivalu mini nepíšu proto, protože se někde po Praze potácím v hluboké depresi, tak tomu tak naštěstí není a děkuju za ty případné obavy. Mini bylo fajn, katastrofa z Blavy se naštěstí neopakovala, jenom jsem dva dny po mini zasvětila kompletování objednávek, které se mi nashromáždily na e-shopu během festivalu a na sdílení pocitů nebyl moc čas.

Ale teď jsem tu a před sebou mám poslední dvě akce, které mi z těch šesti ještě zbývají. O víkendu budu na Dyzajn marketu, na piazzetě u Národního divadla, uvnitř provozní budovy. Znáte mne, pokud se můžu alespoň trochu vyhnout zimě, udělám to. I když ze zkušenosti vím, že i v té budově dokáže být pěkná kosa, ovšem zdaleka ne taková, jako venku, to dá rozum.
Při té příležitosti jsem vytvořila na fb událost, kam sázím ty extra buřty, které mám pro Dyzajn market připravené a které už třeba ani nejsou na e-shopu, protože jsou tam vyprodané. Plus ty hrníčky, které se tak líbily a kde kdo se na ně ptal, tak pevně doufám, že naživo zájem neopadne a hrníčky půjdou do dobrých rukou (třeba krále Miroslava).



Když se ještě vrátím k mini, tak je to opravdu hezká akce. Vrchní patra obchodního domu Kotva jsou fakt zajímavá, má to svůj šarm a mně se to líbilo. Protože jsem předem měla zvolené místo u Utukutu, pár lidí se mi divilo, proč to dělám, protože hrací koutek s houpacími prkny je vždy plný vřeštících dětí. Já jsem si o to místo řekla proto, protože Utukutu jsou moji přátelé a mám je ráda, na hlasité děti jsem ani nepomyslela, ale zpětně musím říct, že pokud byly děti hlasitější, tak jsem to ani nevnímala. Děti mi a priori vůbec nevadí (překvapení, co?), je sice fakt, že se bojím brát do rukou miminka, ale to je tak všechno, většinou mi vadí spíš někteří rodiče. Víte, co myslím... že?
Nakonec jsme s utukutí Zoe byly v sobotu i prima parťačky, nakreslila mi krásné přání a pak jsme posílaly utukutí mamce legrační fotky s ksichtama. To já zas umím, dělat ptákoviny.

Když to shrnu, jsem ráda za zkušenost na festivalu mini a za to, že ačkoliv jsem neměla moc dětských věcí, maminky si u mne našly důvod nakoupit třeba i pro sebe nebo pro větší děti. A tak to má být.

Nejsem si jistá, jestli do konce týdne ještě něco na blog vyplodím, takže rovnou přidávám k dobru, že jsem dala na e-shop dopisní dárkový set, že je kalendář ve slevě, protože co si budem vykládat, konec roku se blíží a já se vracím až posledního března, tak co pak s kalendářema, žeano, no a co ještě....? Jo, že nejspíš využiju kouzlo platební brány a e-shop nechám otevřený až do středy 19. 12. (tedy s možností platby pouze přes platební bránu, jejíž uskutečnění vidím hned), ale nečekejte zázraky, jako že se to stihne doručit do Ježíška, to asi ne. Já to rozhodně negarantuju a to, že to některé e-shopy dělají, tak to jsou docela střelci. Na to já jsem moc malej punkáč a nebo málo marketingově vyčůraná. Stát se totiž může cokoliv a já za dopravce ručit nemůžu.

A to je v rychlosti asi všechno, na Dyzajn marketu budu v sobotu a v neděli od 10 do 19 hodin. Tak kdyžtak přijďte a ne, abyste byli tak hodní a nosili mi zas svařáky, víte, jak to dopadlo loni (já vim, že jsem si o ně říkala, ale pssst). Málem jsem tam k večeru tancovala na stole. Pa!

pátek 7. prosince 2018

Hrnéčky

Jestli si pamatujete, každý rok se snažím vytvořit něco společně se spřátelenou keramickou dílnou Ema Mamisu. Před dvěma lety to byly hrnky a talířky s lištičkami, loni zjara misky s Českým středohořím a letos jsem na poslední chvíli stihla pomalovat emomisí hrníčky květinami Od soumraku do úsvitu a opět dekorem s českými kopečky, které najdete po cestě z Prahy do Teplic. Žádné konkrétní kopce to nejsou, i když se pokaždé snažím namalovat alespoň jeden špičatější a ten představuje Milešovku, nejvyšší bod Českého středohoří.

Pamatuju si, když jsem byla malá, jak jsme si s tátou a bráchou udělali výlet na Milešovku a byli jsme totálně nepřipravení, pila jsem po cestě vodu z potůčku, protože jsem měla žízeň a nahoře jsem byla zpruzená, protože tam nebyla žádná hospoda, jenom meteorologická stanice. Přitom jsem se tak těšila do hospody na Coca Colu!

Hrníčky vezu na Dyzajn market, letos je nikam nerozesílám, ani jedna z nás (ni Bára, ni já) na to nemáme čas. Pro Báru to je administrativní zátěž navíc a já pro změnu nemám potřebné vybavení pro posílání keramiky a kvůli sedmi hrníčkům to věru nakupovat nebudu. Inu, jsem krutá, nejkrutější.

Na hrníčky nedělám tím pádem ani rezervace, kdo dřív přijde, ten ho uloví. Na Dyzajn marketu budu příští víkend, 15.-16. 12. Najdete mne tradičně v tento čas uvnitř provozní budovy.

A už dnes mne můžete navštívit na prodejním dětském festivalu mini v obchodním domě Kotva. Jsem v 5. patře, hned u hracího koutku mých přátel Utukutu. Budu tam až do sobotního večera. A víte co ještě? Příští rok na jaře si už musím najít parťáka nebo parťačku. Jednoduše už to nedávám, dostávám záchvaty sebelítosti a vzteku, jsem nevyspalá, podrážděná a vzhledem k počtu členů naší domácnosti to odnáší člověk, který je pro mne nejdůležitější na celém světě.

Jenže, kdo to vydrží s takovou puntičkářkou, jako jsem já? To bude muset být svatá osoba.

Tady je malá ochutnávka hrníčků a třeba brzy naviděnou!







neděle 2. prosince 2018

Padá hvězda, něco si přej

Když jsem v pátek v noci po cestě z Bratislavy do Prahy přemýšlela, jak bych popsala právě ukončenou akci, přišlo mi mnohem snažší a zajímavější vylíčit pocity z magicky se plazících sněhových jazyků a kosmických sněhových vloček, které se proti mně řítily. Ve svitu dálkových reflektorů vypadaly jako milióny hvězd a já si připadala jak ve vesmírné lodi.

Bylo by to všechno ještě krásnější, kdybych zrovna neřídila, nebyla v tom autě sama, za sebou neměla dva úmorné dny v průvanu a nebyla unavená.

Ale napadlo mě to na tý dálnici jako první. Že mnohem snažší by bylo napsat, jak krásně nebezpečná byla čerstvě zasněžená krajina, kolem které jsem uháněla.

Lyrickým úvodem jsem se tedy připravila na sdělení nepříjemné pravdy, kterou bych si mohla klidně nechat pro sebe a dál se tvářit, jaká jsem hvězda, případně to celé přetavit do "jsem nejlepší, ale na Slovensku na to ještě nepřišli a budou litovat", ale znáte mě. Já se umím vyzdvihnout i shodit.

Mám za sebou totiž svůj největší fuck up za posledních pár let. Nedokázala jsem návštěvnice Kid. festivalu zaujmout, nedokázala jsem je oslovit. Jestliže jsem se v Ostravě mohla vymluvit na nízkou návštěvnost, pak v Bratislavě kolem mě doslova proudily davy.

A nic. Prostě nic.

Ale abych ze sebe nedělala totální chudinku, pár lidí u mne nakoupilo, jenže na takhle daleké akci, která se nákladově suvérenně vyšplhala na nejvyšší příčku ever, to prostě nestačilo.

Samozřejmě, že je mi to líto. Přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Jestli to bylo cílovkou, která šla jen po dětských věcech nebo jestli jsem pro Slovensko prostě nezajímavá a zbytečná. Tohle všechno člověku jde hlavou, když si tak jede uprostřed noci po dálnici a pozoruje odkousané kilometry na informačních tabulích. Ještě 320 km domů, ještě 280, ještě 130... už jsem skoro doma...
Když prodáváte svojí tvorbu a živíte se tím, berete všechno extrémně osobně. Je to normální, setkávám se s tím pořád v různých diskuzních skupinách, na sociálních sítích. Nechcete být neúspěšní a když se to jednou rozjede, pak je takovýhle náraz dvojnásob tvrdý.

Nebudu se tady litovat, to nesnáším, i když upřímně, každý potřebujem občas pohladit. Každý, i ti, co se tváří, že ne.

Musím ale Kid. pochválit, je to moc krásná akce, vizuálně do puntíku zmáknutá. I ti chlapi-nosiči tam byli (teda, já to všechno tahala sama, nevím proč), jídlo skvělé, hudba příjemná, místo dokonale fotogenické, prodejci zajímaví. Ale asi tušíte, že už tam nikdy nepojedu, haha. Inu... shit happens.




O tom, co se bude dít na obdobné akci, která mě teď čeká v pátek a v sobotu, radši ani nemyslím. Jsem optimistka, moji Pražané mi rozumějí a mám nové krásné stoly, oklepu se a budu se na festival mini těšit. Jsem jak pes, pokaždý mám radost, děj se co děj.

Což mi připomíná, že jsem udělala nová zrcátka s medvědy. Když tu byl v Praze chvíli ten sníh. A že je až do odvolání poštovné v Zásilkovně zdarma. Platí to u objednávek od 300 Kč. Dobírka už je ale pro tento rok vypnutá, e-shop bude otevřený už jen 14 dní a já musím eliminovat potencionální vratky, které bych ze Španěl řešila velmi komplikovaně. Co si budem vykládat, dobírky jsou trošičku nebezpečná záležitost.


A protože jsem si všimla, že mám teď ke každému ročnímu období tématicky vhodný dekor,  připravila jsem dárkové balení zrcátek Jaro, léto, podzim, zima za zvýhodněnou cenu.


A teď, teď se jdu dívat na třetí řadu seriálu Bron (Most).