pátek 2. března 2018

Východní Nusa Tenggara I

Nusa Tenggara je indonéské východní soustroví a odtud už je to téměř (ale ne tak docela) co by kamenem dohodil třeba na Papuu Novou Guineu (lidožrouti!). Téměř celá Indonésie se nachází pod rovníkem, a tak je to nejnižší a zároveň nejvýchodnější místo, kde jsme kdy byli. Je to zvláštní pocit být tak daleko od domova, musíte cítit s tímhle faktem absolutní smíření. A já smířená jsem.

Jsme prostě strašně daleko.

Ostrov Flores, poslední zastávka našeho putování po třech indonéských ostrovech je nejdivočejší, má nejkrásnější přírodu a lidi jsou tu zdaleka nejchudší. Už na první pohled. Byli jsme v místech, kde nemají ani elektriku a na svícení má vesnice svůj generátor, od šesti do desíti si můžete posvítit, pak šlus.
Hlavní rozdíly od Jávy a Bali vidíte hned. Lidi tu většinou nečučí do mobilů, protože nemaj ani signál, natož pak internet. Sedí spolu na verandách a povídaj si. A vůbec si nepředstavujte, že na těch verandách sedí v nějakých houpacích křeslech. Sedí na zemi.

Málokdo tu má mimo město auto. Děti si hrajou s uříznutýma bambusovýma tyčema, případně tou tyčí honí po silnici ojetou pneumatiku od motorky a nejvíc nejlepší hračka je bambusová tyč s kolečkama, od kterých vede uvnitř toho bambusu drát k volantu, který maj udělaný na opačném konci tyče, takže si kluci můžou hrát na to, že maj káru.
Do školy se chodí pěšky a často naboso. Prádlo perou ženský v ruce u obecního vodovodu nebo v řece. Záchod se splachuje vědrem (naštěstí je na záchodech káď s vodou vždycky dostatečně velká, takže si můžete nabrat, kolik chcete).

Je potřeba tu občas dost výrazně vykročit ze své komfortní zóny, ale je fakt, že pro turisty jsou standardy nastavené mnohem výš. Naštěstí. I když už jsem se taky sprchovala se švábem a koupelna neměla umyvadlo, takže jsme si zuby čistili nad tím vědrem se záchodovou vodou a jednou jsme měli ubytko bez sprchy úplně a myli jsme se vodou z toho vědra.

Prostě vědro a bambus tu řídí svět. Bez nich ani ránu.

Na vesnicích, se nespí v posteli, ale na rohoži na zemi. Pochybuju, že maj nějaký nábytek. Dávali jsme si zastávku na kafe u lidí, kteří měli doma na zemi udusanou hlínu a já pozorovala matku s týdenním miminkem, jak sedí na té udusané hlíně a to miminko myje, zatímco metr od ní do chajdy nakukuje slepice. Taky milujou karaoke a znají Petra Čecha.

Je to jiný svět. Máme na deset dní pronajaté auto i s řidičem, protože jinak bychom nic neviděli. (Je to docela drahý, ale nedá se nic dělat.) Značení jsou mizerná, všude potřebujete průvodce, abyste vůbec trefili k "atrakci". Někdy si v tom autě připadám nepatřičně, jak z nějakýho filmu z dob kolonizace. Projíždíme pomalu těma vesnicema (rychle to nejde, protože děti, psi, slepice...) a lidi na nás koukají a nevěří vlastním očím, zastavují se v práci a hledí, děcka pokřikují a mávají, většinou se smějí.
Neříkám, že se tu nedá cestovat hromadnou dopravou, ale to bychom jeli 50 kilometrů dva dny a na to fakt nemáme čas, nehledě na to, že minibusky (jsou opravdu maličký, nějaký druh Toyoty to je), co tu nahrazují meziměstské autobusy, bývají narvané k prasknutí, včera jsem viděla, že na jednom byla na střeše dokonce přivázaná koza. Živá.

Někdy si vybereme ubytování až napodruhé nebo napotřetí. Myslím, že náš řidič vůbec nechápe o co jde, protože sám je zvyklý na tu rohož. No co už naděláme.
A teď si holky představte, že do toho všeho ještě dostanete menses. Takže to je dobrodružství jak hrom.

Jo, už jste někdy měli avokádový džus? To rozmixujete avokádo s vodou, nasypete do něj hromadu cukru a navrch to dílo ještě polijete čokoládovým syrupem... Tady je avokádo prostě jenom další sladký ovoce. Ačkoliv tu sladkost mu musí nějak vykouzlit. No je s nima sranda. Ale u moře uměj ryby jako nikdo.

A tady je stručný, ale opravdu velmi stručný výtah toho, co jsme zatím na ostrově Flores viděli. Kdo sleduje rád mapy (já!), tady je trasa (KLIK).


První zastávka z Labuhanbaja byla ve vesničce pod horama, odkud jsme měli druhý den vyjít na trek. Ubytování bylo to s těma švábama v "koupelně" (Wae Rebo Lodge se to jmenuje, ať kdyžtak víte, do čeho jdete), ale jinou možnost jsme neměli, je to jediný ze dvou noclehů široko daleko. Ten druhý je prý ještě šílenější.

Zato ryby tam uměli skvěle. Tady zrovna holky nesou úlovky k večeři.


Bambusová tyč je prostě nejvíc!
Naprosto smrtící osmikilometrový trek do kopce nás zavedl do tradiční vesnice Wae Rebo ukryté vysoko v horách. Trek je náročný hlavně proto, že se jde těch osm kilometrů pořád do kopce a často po bahně. Výhledy ale stojí za to a vzduch je parádně čistý.

Wae Rebo


Nohy jsme si po návratu za odměnu zchladili na místní opuštěné pláži a já si splnila malý sen. Sen o bílé, čisté pláži bez lidí. Bylo to dokonalé. Absolutně. Ani jedna výhrada. Fakt. Nekecám.
 
 

Krakonoš a lyžníci u vodopádu Cunca Wulang. Doporučuji všemi deseti. Krásná trasa, nádherně opuštěné místo a jedna rodinka s dcerou a se psem, co tam na tom opuštěném místě žije a vaří znaveným turistům čaj a kafe.


Můj největší kokos. Strašně těžkej a plnej a hrozně se mi pak chtělo čůrat. A to nechcete. Když ještě nebydlíte.

Flores ve své plné kráse.
Legendární Pavučinová rýžová pole.

Jeskyně Liang Bua, kde v roce 2003 vyhrabali Homo floresiensis, kterému se přezdívá Floreský hobbit.

Sopka Inerie z pohledu od Aimere.
A tady ještě po cestě do Bajawa.
Když máte štěstí, vidíte sopečná jezírka. Kolikrát se objeví jenom na minutku, dvě a pak je zase pohltí sirné výpary. Tahle jezírka jsou na hoře Wawomuda.

Tradiční ngadská vesnice Bena.

Když Ngadové postaví barák, musejí podle tradice udělat oběť. Odskáčou to prasata a bůvoli. Hodně buvolů.



Horká řeka se sopečným pramenem. Nekoupala jsem se, bo jsem se styděla. Lokálové tam měli udělaný vyloženě kvalitní posezeníčko na pozorování. Inu, jejich holky se koupou v kalhotech. Ale na to já jsem malej punkáč, abych jim dělala divadýlko.

Kakaový bob. A nedělají tu kakao ani čokoládu! Ostudy! Všechny kakaové boby vyvážejí, na Floresu není žádná továrna na zpracování. Ach jo.

Pamatujete si někdo seriál Děti z kouřové hory?
P.S. Když začnou v mešitě modlitby (což poznáte spolehlivě, protože muezzin zpívá do rozhlasu), tak jde rychleji internet. Bohužel se nemodlej moc dlouho. Zato však často.

8 komentářů:

  1. ...ty jo, to je zase počteníčko, tiše závidím...i když ti švábi, no asi závidím jen maloulinko :-) krásný to tam máte jarka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naštěstí ti brouci vždycky hned zalezou, dá se to vydržet :))).
      Děkuju a posílám pozdravy!

      Vymazat
  2. Tož ve dne asi zalezou, ale v noci??? Moc pěkně foto i psaní

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já mám obrovský štěstí, že v noci nechodim na záchod. Jinak bych byla pěkně v háji :)))).

      Vymazat
  3. Mě pobavil ten internet :D Krásné fotky a zajímavé zážitky ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to pravda :))). Když se začnou modlit, tak se odpojej z internetu a protože tady všechno cpou na jeden kanál, tak to začne jít rychleji :D.

      Vymazat
  4. Dobrý den Markéto, vaše zápisky a fotky jsou úžasné

    OdpovědětVymazat

Díky za všechny komentáře!