středa 7. března 2018

Východní Nusa Tenggara II

Sedím v sešeřelé kuchyni na jihu Bali, z dálky slyším kvílet motorky a chci napsat posledních pár slov k našemu putování po ostrově Flores. Bylo to krásné a jedinečné, protože divoká příroda téhle zatím opomíjené části Indonésie je úchvatná. Když se sem vydáte, budete mít opravdu autentické zážitky, lidé na Floresu se rozhodně nehodlají příliš přizpůsobovat, vy se musíte přizpůsobit jim a to je asi hlavní rozdíl mezi Jávou a Bali, které jsme navštívili před tím, než jsme vkročili na východní soustroví Nusa Tenggara.

Ten rozdíl je propastný.

Na Floresu dostanete dávku překrásné původní krajiny a také porci místní vypočítavosti, která ty zážitky tak trochu kalí. Úroveň ubytování je žalostná, ale ceny za čistou postel jsou tak vysoké, že máte pocit, že si z vás dělají legraci. Jenže nedělají. A to jsme mohli být rádi, že necestujeme v hlavní sezóně, kdy jsou ceny až o 100 % vyšší. Je ale také potřeba říct, že Flores je relativně čistý (kromě Labuanbaja) a to je velmi příjemné.

S naším řidičem jsme naplánovali cestu na 11 dní, ale nakonec jsme vynechali sever Floresu, abychom se nemuseli celý den v autě doslova kodrcat kvůli jednomu jedinému cíli a pak jet zase tou samou cestou zpět. Tím jsme ušetřili dva dny a protože jsme měli mít po absolvování naplánovaného putování ještě dva dny k dobru na vydechnutí po cestě, využili jsme našetřené čtyři dny a z Floresu jsme přeletěli zpět na Bali. Věděli jsme totiž dobře, že poslední týden naší dovolené si chceme užít komfortně. A to je na Bali jistota.

Ale zpátky k Floresu.

Pokud jste milovníci nekonečných zalesněných kopců a úchvatných sopečných kráterů, rozkvetlých stromů a svěže zelených rýžových políček, nenechte si Flores ujít. Zvířata tu ale, stejně jako na Jávě a Bali, nehledejte. Za těmi musíte asi na jiné ostrovy. Nevím. Přiznám se, že mě to mrzí, ale je to moje chyba a neznalost, že jsem tu čekala druhou Kostariku. Kdepak. Domácí zvířata a gekoni (moje gekoní desatero z Jávy stále platí!). To je maximum, co tu uvidíte. Ještě uslyšíte žáby z políček. A když budete mít štěstí, tak potkáte opice.

Až budete po Floresu projíždět, všimněte si poobědového rituálu místních žen. Sedí na verandě a vzájemně se češou. Připadalo mi to velmi hezké až do chvíle, než náš řidič jen tak mimochodem prohodil, že si ženský vybírají vši. Aha. Taky říkal, že se občas utvoří na něčí zahradě až desetihlavá "fronta", která si takto vzájemně vypomáhá. A co ta poslední hlava? Napadlo mne. Doufám, že se aspoň vystřídaj.

Taky si všimněte hrobů na dvorcích. Někdy jsou pomalu stejně velké jak chajda, ve které žije zbytek žijící rodiny. Hroby bývají pečlivě okachlíčkované, a hrajou si na nich děti a nebo po nich chodí slepice.
Na Floresu nečekejte moc internet. Ve větších městech ano, ale těch moc není. V horách často chybí i telefonní signál. 
A 99 % turistických cílů musíte absolvovat s průvodcem. I kdyby šlo jenom o dvacetiminutovou procházku z vesnice k nedalekému kráteru. Floreský zvyk neznačit příliš viditelně turistické cíle je výhodný, protože průvodci samozřejmě musíte zaplatit. I kdyby to byla jenom babka z vesnice, která měla zrovna čas se s vámi projít.
Takovou babku jsme vyfasovali ke kráteru Wawomuda. Ještě měla červený zuby od toho, jak se před chvílí sjížděla betelem.

Řekla bych, že nespoutanost Floresu se naplno projevila po cestě do horského městečka Moni, které je výchozím bodem pro návštěvu krásných sopečných jezírek hory Kelimutu. Už samotná cesta do Moni je stejně nebezpečná jako nádherná. Cestou totiž ze svahu sem tam spadnou kameny o velikosti malé skály. Když to přežijete, můžete se potkat i s tím, že některým balvanům na silnici pomůže pár lokálních patriotů, kteří pak stojí uprostřed zatarasené silnice a vybírají symbolické "průjezdné" za to, že vám cestu uvolní. Co na to policie? Nic. Je daleko.
A není to jedna paní povídala. Stalo se nám to dvakrát. Jednou svalila balvany do cesty partička mladých kluků (nejstarší vybíral peníze, nejmladší usmrkanec dělal větví závoru), podruhé vesničani vybírali mýtné za to, že na silnici rozřezali spadlý strom, aby tam nepřekážel (chválihodné!). Ale co takhle nechat ty odřezaný kusy stromu ještě chvíli na cestě a trošku si přivydělat? Jupí, to je nápad!
(Kdyby se vám to stalo, dává se zpravidla 5000 rupií.)

Trvám ale na tom, že jsem ráda, že jsme tam jeli, i když se přiznám, že jsem to jednou ráno i obrečela a měla chuť se vším praštit a vypadnout domů. Jenže, když se podíváte na ty fotky, tak to možná pochopíte.

Na Flores se prostě nedá zlobit.

Sopka Inerie

Pobřeží před Ende. Nádherné pláže, naprosto bez lidí. Jenom rybáři tam žijí. Silná muslimská komunita by vás tu stejně nenechala vykoupat. Teda možná nechala, ale ne v plavkách.




Vesnička Moni. Podle mého názoru tu byla největší koncentrace podivuhodně ohodnocených ubytování.





Pláž ve vesničce Paga. Tady už se koupat dá, ale pro změnu není kde bydlet.

Pláž Koka. Nejkrásnější pláž, jakou jsme kdy viděli. Bohužel, jak už jsem psala na Instagramu, má pláž pod palcem místní vesnická mafie, která na pláži vybírá různé druhy poplatků. Tu za vjezd na pláž, tu za fotku z kopečku odkud je dobře vidět, tu za místo ve stínu... Pláž je ale veřejná, takže tady něco nehraje.



Hledejte opici!

Sopečné jezírko na Kelimutu.
Pod mlhou se skrývá první ze tří sopečných jezírek Kelimutu.
A třetí jezírko.


Naše putování skončilo v Ende (jak symbolické!) a odtud jsme přeletěli letadlem (necelá hodinka cesty) zpět do našeho výchozího bodu, městečka Labuanbajo. Řidič jel nazpět sám. V Labuanu nás čekal pouliční festival. Přespali jsme a ráno nám letělo letadlo na Bali (hodinu a půl cesty).

Kdybyste se někdy dostali do Labuanu, můžu doporučit ubytování ve Wae Molas a v Le Pirate Hotel. Hezkých ubytování v Labuanu moc není a tahle dvě jsou top. A já, já si kroutím pátý týden bez alkoholu! Na fotce je jenom smoothie. A to i přesto, že na koktejly byla zrovna Happy Hour, dva koktejly v ceně jednoho. No neberte to! A tak Martin dostal pitíčka dvě.
Kompletní mapka cesty tu (KLIK).

6 komentářů:

  1. Ty tvoje zápisky z cest mě baví. Dík! Zdravím. Kl.

    OdpovědětVymazat
  2. Souhlasím s Pondělí, kdyby jste někdy vydávala knižně zápisky z cest určitě bych si koupila. Užijte si poslední dny.

    OdpovědětVymazat
  3. Já se těším na obrázky od Perly z Labuanu!

    Mě by takové poměry neskutečně štvaly, nejradši bych nocovala někde ve křoví, než se pořád s někým domlouvat...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Haha, Mariana Perla z Labuanu nás taky v Labuan Baju napadla. Ale Sandokani tu teda moc nejsou :)))).
      Tak ono to není moc o domlouvání, spíš někdy bylo náročné hledat ubytko, které by bylo aspoň trochu akceptovatelné za ty ceny, které se rovnaly cenám ubytování v Čechách. Ale vždycky se něco našlo, takže dobrý. ;)

      Vymazat

Díky za všechny komentáře!