čtvrtek 22. února 2018

Halí Bali

Chtěli jsme se mu vyhnout, ale zvědavost je mrcha. Bla, bla, bla. Prostě jsme neodolali. Nebo spíš já, protože základní itinerář je vždy moje práce. Martin pak ladí detaily, stahuje mapy, hledá, kde se co vaří dobrého.

Dali jsme Bali šanci a nelitujeme. Jak byla Jáva v podstatě syrová, tak je Bali až pohádkové, se všemi těmi otláři, oltáříčky, amulety a kláštery jak z Indiana Jonese. Bali je o něco dražší než Jáva, nikdo se se mnou už fotit nepotřebuje, na turisty jsou zvyklí, ale indonéská pohostinnost je i tady velmi kouzelná a vřelá.

Jáva je převážně muslimská, Bali patří hlavně hinduistům. Proto všechny ty oltáře a vonné tyčinky na každém kroku. Na radu zkušené osoby jsme to vzali trasou ze severu do vnitrozemí směrem na jih. Lidé se tu bojí, že bude tenhle rok krušný. Už od loňského září se očekává výbuch sopky Agung na východě Bali a turisté se obávají přijet. Už teď to prý ostrov velmi pociťuje a sopka zatím mlčí, jen bublá. Když jsme kupovali letenky, zvažovali jsme pro a proti, možná rizika. Bezprostřední ohrožení platí pouze pro okruh asi devíti kilometrů kolem kráteru, horší je to ohledně dopravy, protože v případě výbuchu by zcela nepredikovatelně dlouhou dobu nelétala letadla. Řekli jsme si, že to bychom asi zvládli vydržet. Martin může pracovat na dálku, počítač tu má a já, co já? No, na mně to v naší minirodině opravdu nestojí. A ano, ještě, že mám tak šikovného muže.

Ale k Bali. Přiznám se (víte, že já mám nepříjemnou vlastnost být k vám upřímná), že mě po vylodění z trajektu Jáva-Bali obešla hrůza z toho, co jsem viděla. Plovoucí plasty mě vítaly už půl kilometru před vyloděním, po cestě z přístavu pak kolem silnice situace nabývala na intenzitě. Uf. Fakt jsem se bála, co bude dál, ale naštěstí se to zklidnilo. Jistě, stejně jako jinde v Asii a ve Střední Americe, ostatně vlastně i v Řecku, alespoň, co jsem já viděla, jsou odpadky sem tam někde v rigólu a nemá moc cenu dívat se pod mosty, kolem městských stok a podobně. Tam ty odpadky najdete naprosto spolehlivě v poměrně velkém houfu. A není to hezké. Ale jinak je tu znát, že se lidi snaží, uklízejí ulice, furt něco zametaj, šůrujou... Nechtěj žít v nepořádku. A to se počítá.

Sbohem, Jávo!
A je to kouzelný ostrov. Té zeleně! První čtyři dny jsme strávili v Lovině, objeli jsme okolí, doporučené vodopády, horké prameny, chrám a pak se přesunuli do Ubudu.

Lovina je trošku ušmudlané městečko na severním pobřeží, ale ne nesympatické. Zdejší pláž je černá jak peklo a moře není tím pádem tak lákavé, jako když se třpytí ukázkově pohlednicovou modří. Takže se stalo, že jsme se v moři nekoupali. Zatím jsme se vůbec v moři nekoupali! Objeli jsme s najmutým řidičem (ne, na motorku mě nikdo nedostane, ne, ne, ne) Banjar Hot Springs, klášter Brahma Vihara Arama, mrkli na vodopády Munduk a vyhlídku na jezera Buyan a Tamblingan. Ještě jsme se jeli podívat do Singaraja, druhého největšího města Bali.

Pláž v Lovině


Black as hell

Líbí se mi moc, jak mají ulice v Indonésii vlastní brány.

Singaraja a pobřežní promenáda. Nesmíte se ale podívat za zídku oddělující pláž od promenády. Hádejte, co tam najdete!





A mimochodem, přeju krásný nový rok, rok Psa!
Vodopád Munduk
Martin a jeho skřítci...

Jezera Buyan a Tamblingan, říká se jim Twin Lakes




Klášter Brahma Vihara Arama




Nádherné koupaliště Banjar Hot Springs s horkými prameny.


V Probolinggu jsem v horečce bookla ubytování, které bych za normálních okolností se slzou v oku přešla, ale já se tak strašně chtěla douzdravit někde, kde to bude krásné, že jsme se pěkně plácli přes kapsu a na čtyři dny jsme za to plácnutí dostali k dispozici teakový vintage domeček jak z Pinterestu, s vlastním bazénkem a dokonalým soukromým, protože kolem toho domečku byla vysoká zeď a personál k nám chodil jenom se snídaní (prima potetovaní týpci to vedou). No, byl to sen, prostě. (Kdybyste se i vy toužili v Lovině plácnout přes kapsu, ubytko najedete tu.)




Z Loviny jsme odjeli do Ubudu a po cestě se zastavili u kláštera Ulun Danu Beratan na břehu jezera, což je teda cirkus a taková turistická atrakce, že doporučuju ušetřit peníze a vyprdnout se na to. Jakékoliv klášterní kouzlo je zcela fuč, neboť zmizelo v množství barevných altánků, jahod v nadživotní velikosti (pěstujou se tu jahody) a pečlivě vyznačených stezek. No ale, high five s tygrem jsem si dát musela, to snad chápete...





A Ubud? Pokud jste viděli film Jíst, meditovat, milovat, je to právě tam, kde se Julia Roberts tak zakouká do Javiera Bardema. Ubud má kouzlo, ale naprosto šílené centrum. Pravda, najdete tu vše, po čem zrovna prahne srdce západní civilizace, to znamená bio a raw restaurace, chic kavárny s organickou kávou, obchody s jógovým vybavením... naprosto chápu, že se sem západ pomalu stěhuje. Ale ani v Praze nežijeme v centru, není to moje gusto být neustále obklopená lidmi a tak jsme ubytování bookli v severní části Ubudu, pokoj v malé vilce uprostřed rýžových políček. Skvělá volba a můžu to jen doporučit, na krátkou návštěvu Ubudu to je prima místo. (Na Airbnb tady.)

Ubud


Měli jsme tu vyhrazené dva dny a tak vyhrál chrám Gunung Kawi a procházka mimo město, které se tu říká Ridge Walk. A samozřejmě restaurace Room for Dessert, to by snad ani nebyl Martin, aby mě nezatáhl na něco sladkýho. Ale já si tam dala vynikající ceviche!

Obrázky z Ridge Walk





Příchod k hrobkám Gunung Kawi

A tady už jsou přímo samotné hrobky (11. století). Vskutku zajímavý místo a tady už fakt chybí jenom ten Indiana Jones.




A zítra, hurá na letiště v Denpasaru. Další ostrov volá!

3 komentáře:

  1. Moc zdravím! Musím uznat, že vaše fotky z Bali jsou nádherné a těžko uvěřit, že moje zkušenosti z tohoto ostrova jsou spíš negativní…v paměti mám neustálé pokřikování, nabízení dopravy, masáže či průvodce; okradení ve směnárně, smrad a hluk z motorek ... nicméně s odstupem času to spíše přisuzuji dřívější nezkušenosti (šlo o moji první asijskou zkušenost) a dřívější neschopnosti na podobný věci reagovat nebo najít lepší místa než ta nejvíc turistická ... po zhlédnutí těchto fotek a vašem popisu bych se snad i na Bali vrátila a dala mu ještě jednu šanci :) užívejte dovolenou a těším se na další články :) Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hanko, tak tomu naprosto rozumím. Největší šok z motorek jsem zažila ve Vietnamu, to bylo peklo a tak se teď snažíme vyhýbat rušným ulicím a městům, překvapivě to funguje a už ten pocit, že vyletím z kůže z toho hluku, nemám.
      Služby nabízejí, ale mně to nevadí, nikam mě za rukáv netahaj jako v Egyptě a to oceňuju :))).
      Být Vámi, dala bych tomu ještě šanci :).
      Děkuju a mávám!

      Vymazat
  2. Krásné fotky, hezky jste si to užili :)

    OdpovědětVymazat

Díky za všechny komentáře!