sobota 17. února 2018

Viděla jsem... vol. LXXXIII - Anna Karenina

Můj druhý pokus shlédnout snímek Anna Karenina z roku 2012 dopadl tentokrát úspěšně. Ba co víc, velmi se mi líbil. Asi jsem dozrála.
Kdo jste četl knihu, budete možná zklamaní, Anna v obsáhlém románu trpí mnohem déle, Vronskij ji trápí opravdu vydatně a všechno je komplikovanější, ale hoďte to za hlavu a užijte si netradiční zpracování filmu, kde je znát výrazný divadelní rukopis Toma Stopparda (jeden z mých hodně oblíbených filmů Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi je právě od něj).

Šuplíček "drama", oddíl "art", kolonka "tragická láska".

Věřte tomu nebo ne, klasická ruská literatura je moje doména, přečetla jsem snad všechno, co je jen trochu slavné (pravda, ještě mi chybí do čtenářského deníku Vojna a mír), ale nejspíš ani nejzarytějším odpůrcům románů, kde se i padající list popisuje minimálně s rozsahem dvou stran, nemusím vyprávět, oč v příběhu velké tragické lásky běží.

Zmíním spíš to, že snímek je moc krásně udělaný, ale asi ho nedá každý. Odehrává se téměř výhradně na velké divadelní scéně, herci přehrávají jako v divadle a kostýmy jsou naprosto úžasné.
Navíc, na krásnou Alicii Vicander v roli Kitty je radost pohledět. Velmi doporučuji tenhle film, kde si zahrála hlavní roli. (Spojler: s kapesníčkem po ruce to budete mít jednodušší.)

Suma sumárum, za mě palec nahoru!

Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz




pondělí 12. února 2018

Yogyakarta aneb deset důvodů proč milovat gekony

Yogyakarta, říkejme jí familiérně Jogja (džogdža), je ideální pro přistání na Jávě místo příletu do horké, obrovské a chaotické Jakarty. Teda, nikdy jsem tam nebyla, ale má přes deset miliónů obyvatel, tak hádám, že se ve svém úsudku až tak moc nemýlím.

Jogja má údajně přes půl miliónu rezidentů, i když mám z jejích ulic pocit, že je jich tak desetkrát víc, než přiznali úřadům. Díky svojí poloze blízko moři a uprostřed zeleně není tak horká jako hlavní město, ale upřímně, horko vám tu bude tak jako tak. Je sympatická, milá, má nízkou kriminalitu, což platí o Indonésii obecně a je neobvykle čistá.

Tak chtěla jsem vám nafotit, jak je v Jogje strašně lidí... jenže já jsem mistr v zachycování nereálných okamžiků a tak na mých fotkách možná nabudete dojmu, že nejen strašně kecám, ale že je to město v podstatě vylidněný.



Ledové matcha latté doufám dorazí jednou i k nám... A nebo, že by u nás už bylo a mně to uniklo?



Sultánský palác




Malioboro plná obchodů a stánků s čímkoliv si zamanete.

Ve městě najdete sultánský palác v krásné villové čtvrti Kraton, Taman Sari (Vodní palác, ale nečekejte nic velkolepého), zajímavá muzea a samozřejmě indonéskou batiku. Neboť centrální Jáva, a speciálně Jogja, je kolébkou téhle úžasně precizní a náročné techniky a je zde bezpočet škol, ateliérů a míst, kam se můžete jít na batiku podívat, naučit se její základy a koupit si jí. My jsme tu strávili pouhých pět dní, z toho dva dny na výletech, takže čas na návštěvu kurzu batiky nebyl, ale prošla jsem aspoň zajímavé muzeum naproti sultánskému paláci a musím uznat, že je to velká nádhera.

Taman Sari

Do toho horka nezbylo nic jiného, než si pořídit klobouk.

Batika... velmi jemná technika spočívající v malování a tisku voskem a následném barvení (velmi, velmi, velmi zkráceně). Mimochodem, způsob výroby je hodně podobný strážnickému modrotisku. Muzeum Sonobudoyo.

Tohle je můj muzejní favorit!


Kožené a ručně malované loutky Wayang.

Dřevěné loutky



Překrásná dřevěná socha boha Vishnu.

A na tohle se dívám pořád dokola. Naprosto úchvatná panenka z banánových list (asi, odhaduju). Strašně mi to připomíná ilustrace Arnošta Karáska pro knihu Čaroděj ze země Oz.



Tradiční výroba Wayang

Návštěvy se během února v období dešťů bát nemusíte. V praxi to znamená krásné počasí po většinu dne, odpoledne trochu zataženo a v podvečer a v noci deště. Není to nic nepříjemného a teploty se ve stínu pohybují kolem 28 stupňů, v noci asi o pět stupňů méně.
V Jogje funguje Uber, který vřele doporučuju pro přesuny po městě, neboť kromě čtvrti Kraton není město příliš uzpůsobeno pro pěší chůzi. Všichni jezdí na motorkách, takže očekávejte v ulicích velký hluk a na úzkých chodnících většinou parkují vozíky s jídlem nebo ty motorky. Slalom pro pěší zaručen. Navíc, výhoda Uberu je i v ceně, protože řidič nemá šanci vás kvůli bezhotovostní platbě dle libosti natáhnout, platí stejně cizinci jako místní. A to je sympatické.

A ano,  i tak je to tu extrémně levné. Jídlo na ulici kolem čtyřiceti korun na osobu, přesuny Uberem nás stály vždycky asi dvacku. Vstupy na památky jsou rovněž levné. Indonésie je převážně muslimská, takže si můžete dát alkoholický detox, což právě činím a jsem za to ráda. Můj vztah k alkoholu je vřelý, je dobré ho občas poslat trochu spát. Vím, že je teď u nás velkou módou nesnášet muslimy, k čemuž bych řekla asi tolik, že kdo cítí jakoukoliv nenávist k jakémukoliv člověku, tím hůře, když je to něco tak bezdůvodného, jako náboženskému vyznání, měl by se nad sebou hluboce zamyslet.

Často si mě tu chtěj holky fotit. Jsem o hlavu vyšší než ostatní a navíc bílá. Taková exotika! A tak jsem si je začala fotit taky. Jsou o hlavu nižší a tmavé. Taková exotika!

Teď k těm gekonům... my je totiž zbožňujeme. Vždycky, když přijedem do tropů, jsou gekoni vítaní spolubydlící. Jsou nadmíru užiteční a vtipní, zrovna tady v Jogje máme v pokoji zřejmě jednoho, který pravidelně posílá ze stropu hovínko na to samé místo. A já aspoň vím, kam ráno zaručeně nemám šlapat. To je pro mého vnitřního autistu velmi uspokojivé.

A tady je mých deset důvodů, proč byste je měli mít rádi i vy:

1. mají růžovou barvu (ne všichni)
2. jsou rozkošní
3. chytaj mouchy, komáry a členovce
4. vtipně mlaskaj
5. kakaj malý bobky (někteří na ta stejná místa)
6. dívaj se na vás v koupelně zcela bez předsudků
7. jsou velmi plaší (víc, než já)
8. jsou neškodní
9. umí chodit po stropě (víc, než já)
10. maj roztomilý tlapičky

Pravidelná gekoní stolice. Spíš stolička.

Tak gekonkům zdar a když zavítáte do Yogyakarty, doporučujeme tohle nadmíru rozkošné ubytování.




Pokoj neukážu, je v něm bordel.

neděle 11. února 2018

Náhorní plošina Dijeng

Úrodná krajina náhorní plošiny Dijeng/Dieng ve výšce 2000 m.n.m. plná zeleninových políček (většinou bramborových) je vzdálená asi tři a půl hodiny cesty z Yogyakarty. Nás sem zavedla moje touha vidět sirné jezírko a širé výhledy na okolní kopce a sopky. Jak vidíte, počasí si poroučet nedá, ale to sirné jezírko byla pecka, smrděli jsme ještě dvě hodiny po opuštění areálu.

Můžete si po cestě dát místní brambory na všechny způsoby. Mají skvělou chuť, plnou a nasládlou. Spolu s chilli udělají dobrou službu i jen tak, bez ničeho. I když, já jsem klasicky postrádala sůl.

Slibovaní svalnatí nosiči síry se nekonali, asi pošlu na průvodce Lonely Planet ztížnost!

To zadní zelené jezírko je díky sirným sedimentům na sluníčku prý mnohobarevné. Inu, co k tomu dodat...


A tady už je okolí jezírka. Sirné výpary jsou dost výživné a život místních stánkařů asi není vůbec jednoduchý.

Sirné jezírko




Výlet na Dijeng byl opět přes agenturu a stál 325 000 rupií/os., kombinovaný vstup do parků 150 000 rupií/os. Tentokrát to byl celodenní výjezd.

sobota 10. února 2018

Viděla jsem... vol. LXXXII - Blade Runner 2049

Konečně! A nejsem si vůbec jistá, jestli to jde pobrat bez znalosti předchozího a zaslouženě legendárního snímku Blade Runner z roku 1982. Ten film miluju.

Blade Runner 2049 je důstojným pokračovatelem a velmi příjemně mne překvapil.

Šuplíček "sci-fi", oddíl "sci-fi", kolonka "sci-fi" (já fakt nevim).

Atmosféra i hudba skvěle navazují na původní kultovku a to i přesto, že režie se znovu nechopil Ridley Scot a hudbu nedělal Vangelis. Dokonce i interiér bytu důstojníka K odkazuje k interiéru příbytku předešlého Blade Runnera v podání Harrisona Forda. Líbí se mi, jak je to dotažené.

Zbytku obyvatelstva hrozí další průser a zádumčivý Blade Runner Ryan Gosling přijde na to, že Jared Leto není žádný svatoušek... Užijte si to, má to šmrnc.

A jedna zajímavost, film byl prý natáčený v Budapešti.

Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

čtvrtek 8. února 2018

Borobudur a Prambanan

Prastarý budhistický Borobudur a hinduistický Prambanan jsou pýchou Jávy. Na Borobudur se vyráží velmi brzy ráno, aby se zachytil genius loci celého místa, který za úsvitu, a prý i za soumraku, vypadá obzvlášť magicky. Můžu to potvrdit.

Navíc jsme tu v období dešťů, takže je místo o to magičtější, že není obležené turisty jako v nejvyšší sezóně. Období dešťů tu v praxi vypadá tak, že je dopoledne krásně, odpoledne se zatáhne a většinou večer a v noci prší. Není to nic nepříjemného.

Malovat nezvládám, není na to čas. Zatím jsme každý den nachodili v místním parnu tolik kilometrů, že odpoledne odpadám v mrákotách ke knížce a když už bych měla energii na malování, setmí se a já nic nevidím. Navíc na nás ještě pořád dopadá jet lag. Docela mě to štve, už mám malovací absťák.

A tady je Borobudur za úsvitu...





Martina odchytili indonéští studenti, co si chtěli procvičit angličtinu. Já jsem stihla utéct, abych se mu pak mohla smát za bukem, pardon, za Buddhou...



A polední Prambanan...







Mohlo by někomu pomoci s plánováním cesty: výlet na Borobudur a Prambanan nám zařidili v našem ubytování přes agenturu. Kombinovaný lístek na obě památky stál asi $20/os., odvoz minibusem (odjezd v půl čtvrté ráno, návrat ve dvě odpoledne) stál 150 000 rupií na osobu.