pondělí 27. února 2017

Co udělám, až přijedu

Zima jde do pomalu háje a to znamená, že se krátí náš pobyt ve Španělsku. Těším se domů a promýšlím, co všechno udělám první týden po příjezdu.

Tak třeba:
hned druhý den zajdu za Bárou Emomísovou. Nejen, že mám u ní k vyzvednutí další extra super kousky do kuchyně, musíme si i povědět všechno, co jsme si denně neřekly v psaných zprávách...
Někam v Praze (nevím vůbec kam, klidně poraďte) si zajdu na buchtičky se šodó (yes!), k nám v Kobylisích do Poctivého výčepu na dvě malá, pořádně silná, poctivá piva z malých pivovarů a na nákladané tvarůžky, které umí Lucie nejlíp na světě. Oslavíme narozeniny sousedovic mopse. Dám si sushi a bunchá a bumbonambó. Půjdu na výstavu Příliš mnoho zubů do Musea Kampa, vystavují české a slovenské umění šedesátých let, jedno z mých nejoblíbenějších uměleckých období vůbec.

Věci, co jsem celou zimu nosila na sobě, protože jsem tu neměla nic jiného, dám ve skříni na chvíli někam hodně hluboko. Kromě pruhovaných triček.

Udělám objednávku čajů na svém oblíbeném Čajovém dýchánku. (Konečně dobrý čaj!) Půjdu do výtvarných potřeb pro dávku papírů, které mi nenávratně zmizely v záplavě španělských malovánek.

Koupím si konečně tu řasenku.

Zajdu na kosmetiku k Jarmile do Studia v zahradě, taky pohladím jejich Kikinu, když se nechá a obejmu mamku Studiozahradovou, protože mám ráda její francouzský šarm a nakřáplý hlas plný sarkasmu. Nevím proč, ale mám puzení jít do sekáče, tak půjdu. Koupím si permici na jógu a do fitka. Navštívím Erhartovu cukrárnu (ale ještě před těma buchtičkama se šodó a Erhartem se po třech měsících zvážím, au). (Jestli jsem tu přibrala, pak už mi vážně nepomůže ani svěcená voda.)

Příbuzný objedeme až následující týden, takže proto tu nejsou zmíněné návštěvy nejbližších, na které se těším. Jenom abyste si nemysleli, že jsem takový kruťas, že ani za rodinou nezajedu a myslím jenom na žrádlo.

Vyčistím rybičky! A půjdeme s přáteli na večeři. Kamkoliv.

Vykonám povinnou návštěvu Champagnerie.

Přeju krásné pondělí! A co máte v plánu vy, třeba tento týden?


sobota 25. února 2017

Viděla jsem... vol. XXXVI - The Light Between Oceans

Kdo máte rád komiksy, nejspíš si užijete snímek Doctor Strange. Já nejsem cílovka, ačkoliv jsem se minulý rok opravdu snažila si je oblíbit a ty legendární se mi i celkem zamlouvaly, ale nemůžu si pomoct, zas tak moc mě to nebaví. U filmu jsem při některých tricích měla pocit, že vidím vykradený Inception (výborný film!) a taky se mi nelíbí Benedict Cumberbatch a vlastně jsem to do půlky vydržela jen kvůli Tildě Swinton, kterou mám hodně ráda.

A teď... připravte si kapesníčky!

Austrálie, rok 1918. Ach, to jsem si poplakala! Doják jak blázen. A to nejsem matka. Mít dítka, štkám jako plačka!

Šuplíček "drama", oddíl "pustina", kolonka "sami dva".

A možná proto, že jsme si s mým mužem tak blízko, na mě působil film Světlo mezi oceány hodně silně. Jsme si vědomi, že jsme dost sami pro sebe a v tomhle filmu se potkají dva lidé, kteří jsou schopni žít na vzdáleném ostrově, daleko od lidí, jen spolu. Muž je správce majáku a žena je tam prostě s ním. Dokážu si představit, že bychom takhle žili.

No nic. Musím říct, že mě dostalo, jak je Rachel Weisz pořád krásná a možná ještě krásnější, než dřív. I správcova žena je velmi krásná. Jen tu její bolest bych mít nechtěla. Konec spojlerů. Mrkněte na to, jestli máte chuť se pořádně dojmout.

Je to tak krásný!

Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

středa 22. února 2017

All The Pretty Flowers

Vezmu to dneska trochu ze široka. Pohodlně se usaďte, budu "mluvit" i o kopírování.

Na samém počátku roku se ke mně dostala žádost na květinový motiv a tak jsem začala studovat různé zdroje, abych zjistila, co se mi vlastně líbí nejvíc.

Důmyslně propletené vzory jako na tapetách geniálního Williama Morrise?
Velké květy jako u Marimekko?
Pugéty, co znám od Yao Cheng?
Hyperrealistické květiny, které jsou tak typické pro ruskou školu?

Jaký by měl být můj výsledek?




Možná jste četli knihu Kraď jako umělec. Já ji předminulý rok zhnuseně v Neoluxoru odhodila s tím, že tohle teda v žádném případě číst nechci. Kecy, kecy, kecy. Pak jsem se ale ke knížce oklikou dostala tady ve Španělsku, v originální verzi, která je evidentně o poznání lépe čitelná než podivný český překlad. Já si na tyhle motivační knihy nepotrpím, ale stejně jsem byla zvědavá a knížečku zvládla za večer (angličtina to je zjevně dost jednoduchá).
Nic nového jsem se vlastně nedozvěděla, všechno je to o píli a o studiu, ale dobré je, že jsem si potvrdila, jak mě intuice neklame, a že vlastně ve své tvorbě a v sebevýuce postupuju uplně přirozeným způsobem, jakým to nejspíš dělají všichni umělci, kteří berou svojí práci vážně.

Nechci rozebírat vše, co je v knížce napsané, ale vypíchnu především jednu věc a to je inspirace vs. kopírování.

Vzhledem k tomu, že už dávno bylo všechno vymyšleno a řečeno, jde jen o to, správně "vykrást" ty nejlepší zdroje a sestavit si z toho svůj vlastní nezaměnitelný rukopis. V pořádku. Pokud se ale něco, co jsme vytvořili, nápadně podobá něčemu, co vytvořil někdo jiný, a nebo dokonce jsou ty věci zaměnitelné (!), tak to už v pořádku není. Je to fuj. JE TO FUJ!

A teď, jak z toho vybruslit?

Já to dělám takhle. Na svém kreslícím IG účtu mám výhradně jenom umělce. Sleduju (pro mne) ty nejzajímavější výtvarníky z celého světa. Úžasné! Miluju to. Na světě je obrovská spousta nesmírně talentovaných lidí, od kterých se můžu učit. A tak jsem se na internetu chvíli zaměřila na studium těch, co kreslí květiny a výsledkem mé práce je fúze stylů, které mne nejvíc inspirovaly.

Smotla jsem do sebe všechno, co mne esteticky uspokojuje. Tenké linky, nezvyklé kombinace barev, rozpíjení, průsvitná akvarelová technika. A je to tu, Myyny kytky. Ale aby nedošlo k nedorozumění! K tomuhle výsledku jsem se dobrala hodinama práce a zkoušení, přešlapů a nekonečných výměn papírů, stokrát dokola opakovaných motivů, jednou se spoustou vody, pak s větším množstvím pigmentu, pak méně pigmentu a nebo méně vody, vymývání štětcem, vytírání, bla bla bla. A ještě mám co pilovat.

K vykrádání se přiznal snad každý, kdo něco v umění znamenal. Třeba David Bowie pravil: "Nestuduji jiná umělecká díla než ta, ze kterých můžu krást." A když to řekl Bowie, tak to můžu přiznat klidně i já. Studuju a inspiruju se.

Moje nejoblíbenější jsou velké "průsvitné" květy jako na posledním obrázku.






pondělí 20. února 2017

Valencia! Valencia!

I když tak hrozně ráda řídim auto a už se nemůžu dočkat, až sednu zase za volant a vyrazím někam za Prahu, tak miluju i cestování vlakem. Z Malagy do Valencie je to skoro čtyři hodiny cesty, Španělsko je tak obrovské, až se z toho tají dech. Osídlení ve vnitrozemí je přitom ale docela řídké. Vlakem tak míjíte doslova nekonečné pláně s vinohrady, pomerančové sady a nebo olivovníky. Noříte se v horách do mlhy a během hodiny se zase octnete v nížinách zalitých sluncem. To mě moc baví.



Ve Valencii jsme měli (konečně) štěstí na byt. Ono totiž ani to poslední bydlení v Malaze za moc nestálo, ale už jsem neměla ani chuť o tom psát a živit tak v sobě negaci. Na druhou stranu, udělala jsem tam kus práce, nic mě nerozptylovalo a to se počítá.

Tuším, že asi leckoho napadlo, co tady jako celou dobu v zimě děláme? Sami dva. Chodíme jenom na procházky a koukáme na filmy? No, tak trošičku. Ale hlavně pracujem. Moc se toho nemění, proti tomu, když žijeme v Praze, kde jsme taky pořád spolu, pokud se já (nebo mužíček) neflákáme někde po hospodách, po poštách a po obchodech. Pracujeme s Martinem totiž oba doma. Už osm let.

Já tady ve Španělsku, krom toho, že řeším svůj drobný byznys a domlouvám budoucí zakázky (jestli jste po mně někdo něco chtěl a potřebujete to do prázdnin, neváhejte a pište!), tak se snažím zkoušet nové věci, techniky, nasávat inspiraci a taky mám čas sledovat, co se děje u kolegů ve světě. Cenný zdroj informací.
Mám tu s sebou základní výbavu, kterou jsem už rozšířila o pár nových štětců (to se musí) a pořád mám pocit, že toho je málo, což je pravda, ale musím si s tím vystačit.
No a Martin programuje a nově i vaří. (Pořád tomu nemůžu uvěřit!)


Štětce, pera, tuš, vykrývací emulze na akvarel, nezbytné penálky Mitnik, Estetka, Maskrtka a spousty papírů.

Taky tu na sebe máme s Martinem víc času, víc si povídáme (jak jen to je se mnou možné) a máme teplé počasí. Kvůli tomu odjíždíme ze zimní Prahy. A taky se nadechnout. Oba uznáváme, že z toho nadechnutí čerpáme v Praze energii po zbytek roku.
Asi tušíte, že tohle nemůže být laciná zábava. Není. Ale nám to za to stojí.

Tolik teda k tomu, co tu děláme a proč tu jsme.

Valencie.






Valencie je velká, Do centra to máme přes 3 km, ale naše čtvrť Poblados Marítimos je tak tichá a malebná (až na ty psí h.....), že toho nelitujem. Jsou tu malé barevné domečky, přátelská atmosféra a nejezdí tu kolony aut. Což se o (krásném) valencijském centru říct nedá.

K moři na pláž Malvarrosa (není to krásné jméno?) to máme deset minut pěšky.




Jak v Malaze, tak i tady myslím na své bývalé učitele španělštiny z Institutu Cervantes. Salva, velký seladon, který nás toho moc nenaučil, ale hezky se na něj dívalo, byl z Malagy. A děvče, na jejíž jméno si, shame on me, nemůžu teď vzpomenout (Renato, ty určitě víš, viď?), a která mě naopak naučila hodně, tak ta byla právě z Valencie. Přemýšlím, kde asi ti dva přesně bydleli.

Máme byt s terasou, je půlka února pryč a počasí už začíná být jarní. Pro nás až letní, večer je ale dost kosa. Když se do toho španělské slunce opře, je i horko. Za terásku jsem vděčná, jsem na ní zvyklá z domova a bez ní mi je v těch bytech tak nějak úzko. (First world problems, já vím...)

Tak ahoj!

sobota 18. února 2017

Viděla jsem... vol. XXXV - Spojenci

Viděla jsem film Jackie a mluví se o tom, že Natalie Portman, jež Jacqueline Kenendy hrála, je za tuhle roli zralá na Oskara. Možná ano, ale já se spíš celou dobu nemohla zbavit pocitu, že je zralá spíš do léčebny. Když někdo v pětatřiceti vypadá před kamerou (!) jako dítě s velkou hlavou, asi má nějaký problém. A nebo já mám brouky v hlavě, kdo ví. Ale abych se vrátila k tomu filmu... děj se odehrává pár dní po atentátu na JFK, kdy vdova po prezidentovi řeší nejen obrovské psychické trauma, ale i rychlý odchod z Bílého domu (odkud se musí v podstatě okamžitě odstěhovat a udělat tak místo novému prezidentu s chotí), důstojný pohřeb zavražděné hlavy státu a nápor nemilosrdných médií. Zajímavé, ale jak píšu výše, měla jsem pořád nějaké podprahové buzení soudit Natálku, zda poslední dva roky vůbec něco jedla.

Spojenci je hezký film, pěkně se na něj kouká. Marion Cotillard i Brad Pitt jsou sympatická dvojice, i přes ten silný Pittův make-up, asi aby vypadal mladší nebo co (já mám teda dneska rejpavou náladu... karma mě dostihne). A protože snímek natočil Robert Zemeckis (Forrest Gump), můžete se připravit na krásnou výpravu, válečnou atmosféru s romantickým nádechem a boží kostýmy. Prostě hezkou podívanou.

Šuplík "válečné", oddíl "drama", kolonka "láska".

Druhá světová válka, špióni, nacisti, horké Maroko, rozbombardovaný Londýn, francouzština, angličtina, loajalita a osudová láska. Drama, které mě bavilo.

Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

středa 15. února 2017

Pexeso s českým ptactvem

Čím víc času jsem v životě strávila mimo ČR, tím větší je ze mě patriot a každým rokem tenhle zvláštní pocit stoupá. Nikde není tráva zelenější a nikdo mě nepřesvědčí, že se má mimo Čechy lépe. Čest výjimkám. A tohle všechno píše někdo, jehož kořeny jsou sotva vidět. Vyrůstala jsem mezi dvěma rodinami, neustále na cestě od někud někam (to mi zůstalo), příbuzenstvo rozházené stovky kilometrů od sebe. A přesto.

Strašně ráda se odevšad vracím. Protože se vracím domů.

A proto pexeso s českým ptactvem. Máme ty fógly vesměs mrňavý a takový nenápadný, ale už jste někdy viděli žlunu nebo stehlíka? Ti už jsou skoro jako z Karibiku.

Já cestuju nesmírně ráda a už dlouho vím, že nejšťastnější jsem v pohybu. Když někam dojedem, už bych zase jela a pozorovala mihotající se krajinu, výhledy a hory, pláže, moře, ubíhající ulice. Nevím, co to ve mně je. Nějaký neklid. V životě jsem se stěhovala... počkejte, já to spočítám... čtrnáctkrát!
Stěhování mi nevadí, jak vidíte, mám v tom trénink.

Ale mimo Čechy? Hm. Mimo Čechy bych se stěhovala jenom do Antverp.
Jo a do toho Karibiku, na hodně starý kolena. Až mě budou bolet klouby. Na ty je sluníčko nejlepší lék.

Na pexeso vlítnu hned, jak budu doma. Názvy ptáčků samozřejmě nevynechám.










pondělí 13. února 2017

neděle 12. února 2017

Viděla jsem... vol. XXXIV - Street Cat Named Bob

La La Land... Co bych k tomu napsala? Snad jen, že jsem téhle celosvětové mánii nepodlehla, a to i přesto, že mám Goslinga hodně moc ráda. Ano, jako hráč na všemožné klávesové nástroje byl ve filmu úžasný, klobouk dolů, že to všechno zvládl sám. Ale jinak jsem se strašně nudila.
Seriál The Night Manager bych snad doporučila hlavně díky lokacím, pan Dr. House je tam za pořádnýho padoucha, ale má pěknou haciendu na Mallorce a moc pěknou milku, co nosí překrásné šaty (jako fakt luxusní). Chvílema se octnete i v Egyptě a na Turecko-Syrských hranicích, což je určitě zajímavé, ale jinak měl seriál tolik slepých míst, že mě to trochu znechutilo.

A teď, k samotné Pouliční kočce jménem Bob. Miluju ten film! Je tak krásně prostý a čistý!

Šuplík "drama", oddíl "láska", kolonka "zvířátka". 

Bob je kocour, pěkně chytrý a krásný. Příběh je podle skutečné události (kocourek Bob si dokonce téměř v celém filmu zahrál sám sebe, což chápu, mnoho takových koček asi není) a jestli nesnášíte, stejně jako já, když se zvířata ve filmech ztrácej, hledaj svojí rodinu nebo jinak trpěj (Goro bílý pes je moje celoživotní trauma), tak vás můžu ujistit dobře míněným spojlerem, že v tomhle filmu se nic takového neděje. Je to krásný snímek, odehrává se v Londýně a zahřál u srdce.

Film doporučuju všemi deseti. Je to o pomoci, o lásce k bližnímu, o víře a zamával se mnou víc, než celý La La Land.

P.S. Poznámka pro knihomilce, film je natočený podle knihy, která se stala v Británii bestsellerem.

Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

pátek 10. února 2017

Španělské pračky nežerou ponožky

Právě dnes opouštíme Malagu. Strávili jsme tu tři týdny a já o ní nenapsala ani řádku a to si tohle město nezaslouží. Umí být pěkně špinavé, je to tu už léta rozkopané, doprava odkloněná všemi směry, napříč centrem jsou umělohmotné patníky, které značí alternativní trasy silnic a soudě dle jejich vzhledu, stojí tu už celou věčnost. Španělé staví metro. Ale stejně to tu má něco do sebe. Několik kilometrů dlouhé promenády podél moře, historické jádro, vyhlídka nad městem (naše oblíbená) a honosná východní čtvrť, která připomíná Dejvice a Ořechovku, jsou místa, kam stojí za to se jet podívat.

Máme Malagu rádi.


Stále funkční býčí aréna a plážová čtvrť plná věžáků.

Chiringuita na pláži, kde grilují ryby v plechových lodičkách jsou živé obzvlášť přes víkend, stejně jako promenáda v maríně. Patří k dobrým mravům strávit víkend venku, rodinky jsou načinčané a co tu uplně miluju, jsou vystrojené děti, které vypadají jak ze žurnálu. Ačkoliv se, stejně jako děti všude jinde, permanentně válí po zemi.
Celé město je o víkendu venku, zahrádky praskají ve švech a v sobotu dopoledne najdete všechny obchody otevřené, dokonce i ty, které přes týden ukazují jenom plechovou tlamu zatažené rolety. V pekárnách se stojí fronty a vás to nutí dát si zmrzlinu, i když jí vlastně ani moc nejíte.

Tak taková je Malaga.







A stejně jako minulý rok mi hlava lítá v oblacích pokaždé, když se v historickém jádru kouknu nad sebe a vidím ty překrásné domy, co mě loni tak nakoply, já oprášila svoje kreslířské schopnosti a znovu se začala věnovat perokresbě, kterou jsem kdysi tak milovala.



Neminuly mě ani nákupy, protože jsem nutně potřebovala teplé flanelové pyžamo. Nejdřív jsem s odporem navštívila Primark, ale je to tak hnusná a smradlavá žumpa, že jsem hodně rychle vycouvala a šla do o poznání načinčanější žumpičky Oysho, kde jsem si pořídila to nejteplejší, co tam na spaní měli (fotku nechcete, to mi věřte, na vršku mám králíčka a na kalhotech je stříbrný potisk tučňáků a korunek...). COS, který miluju a už od podzimu mám rozepsaný článek o tom, jak jsem mu propadla (já vím, že  to taky šijou leckde), mě tu lehce zklamal, vlněný zavinovací svetr, který jsem tak strašně chtěla, jsem si nakonec pořídila on-line a poslala si ho expresem do Teplic. Teď už tam na mě čeká. A protože všechny mladé Španělky nosí zelenou santus bundu, kterou jsem tu sháněla už minulý rok a sledování seriálu Pustina mě jenom utvrdilo, že ji fakt chci, protože vypadá cool, tak jsem se tu po ní pídila. A světe div se, nakonec jsem našla přesně takovou, jakou jsem chtěla. Bez nášivek, bez maskáčového potisku a s KAPUCKOU.




To, že jsou lidi všude stejní, jsem zjistila už dávno, ale tady je jasný důkaz. Dav, trpělivě čekající u přístaviště kdo vyleze z luxusní jachty... Nestála jsem tam. Samozřejmě! Ale opodál jsem si (samozřejmě) vygooglila, že jachta stála 200 miliónů dolarů a patří kazašskémmu oligarchovi, ročník '53, takže se obávám, že dav byl nakonec zklamaný. Pokud si teda pan oligarcha k přistavenému mercedesu nevedl třeba Kate Moss, žeano. To už by byla pak jiná podívaná.



Zašli jsme na výstavu Marka Rydena do CAC Malaga. Určitě ho znáte, ani o tom nevíte. Jednak dělal pro Michaela Jacksona v osmdesátých letech cover alba Dangerous a jednak ho kdekdo kopíruje, jen s tím rozdílem, že on to kreslí olejem na velká plátna a kopírovači jedou v počítači. Jeho technika je omračující a dokonalá, témata surrealistická a bizarní. Moc se mi to líbilo. A nevyhýbá se ani porcelánu.




A tohle je naše oblíbené místo, botanický park přímo na hlavní třídě. Ticho tam není, z každé strany auta, ale flóře se tam daří náramně a bydlí tam ohromné množství papoušku mniších. Na ty jsem si zašla s foťákem a mám krásné záběry, o které se v blízké době, jako správná blogerína, podělím.


Mimochodem, jsme tu už měsíc a půl a všechny naše ponožky, až na jediný pár, jsou v sudém počtu. Neuvěřitelné, že? Španělské pračky asi nežerou ponožky. Na to jsou tu totiž světlíky (kde skončila ta jedna jediná fuska). Sbohem.
Takže Malago, ahoj, asi už se po čtvrté neuvidíme, ale já na tebe nikdy nezapomenu.