pondělí 30. ledna 2017

Trable s Myynou

Možná, že cestujete a dost možná, že ubytování hledáte přes Airbnb, stejně jako my. A možná patříte mezi ty šťastlivce, kteří zatím nešlápli nikdy vedle, ale občas vás napadne, co by se stalo, kdybyste museli byt "reklamovat".

Tak já už vám to můžu říct.

A ještě prozradím interní poznámku, že bude lepší, když se vám to pro jistotu nikdy nepřihodí.

Minulý rok jsem psala článek na téma nespavosti, která mě provází od dětství, a s ní spojeným spánkem, který je tak lehký, až to neni hezký. Někdy dokážu koukat do stropu celé hodiny a někdy to trvá až do rozbřesku.
Zarezervovali jsme si byt v historickém centru Malagy, v postranní uličce, kterou recenzenti hodnotili jako klidnou a tichou. Historické jádro Malagy je překrásné, je to jako byste bydleli v uličkách někde u Staromáku. Malé, úzké, z každé strany obejmuté krásnými domy. A tak jsme to bookli.

Chyba.

Co mi zcela uniklo, byla informace, že pan majitel v bytě bydlí (když není byt zrovna pronajmutý). Kdo si pamatuje na minulý rok, kdy jsme se v Seville ocitli ve stejné situaci a zůstali jenom kvůli kočce Duně, která k bytu patřila, tak si asi klepete na čelo. Ale já jsem si toho fakt nevšimla. Přitom to v textu je. Asi zatmění mozku historickou architekturou.
Pán nám předal klíče a spolu se svým zavazadlem tiše zmizel. Bohužel, většina jeho věcí vesměs zůstala.
Byt byl útulný, ale uplně pidi. Ani batohy jsme neměli kam dát, ale což, to není nic, co by se nedalo vydržet, batohy jsme nechali v chodbě, smáli se tomu, jak asi budem pracovat, když v bytě nebyly židle, ale jen křesla, z nichž se člověk stěží nahnul k jídlu na stole. Ale ani to nebyl důvod k odchodu.
Večer jsme to zalomili do postele brzy.

Nespala jsem asi do čtyř do rána.

V ulici byly hned dvě restaurace, kousek od našeho domu. Úzká ulička dokáže nést zvuky nemilosrdně ostře, to mi věřte. Špunty do uší nepřipadají v úvahu, nesnesla bych spát s pomyšlením, že nic neslyším. (Toho oxymoronu si nevšímejte.)
V půl jedné v noci jsem psala majiteli zoufalou zprávu, že takhle teda ne. A že storno. Ráno jsme to příšerně dlouho řešili, protože majitel nabyl dojmu, že si vymýšlím, že to není možné. Už tohle je oboustranně dehonestující, vysvětlovat někomu, že jeho vlastní byt je pro nás neobyvatelný. Ještě navíc ve španělštině, protože se mnou přece nebude vyjednávat v angličtině... Až upozornění, že o restauracích jsme nevěděli, což byla pravda, ho donutilo stornovat náš pobyt.


Tak nadějně to vypadalo...

... výhled přímo ukázkově deníkový.

Co se stane pak?

Když konečně pochopíte poměrně složitý postup stornování v aplikaci Airbnb a majitel po několika upozorněních klikne (hurá!) na ten podělaný buttonek, že souhlasí se zrušením rezervace, tak zaplatíte nevratné poplatky Airbnb. Zaplatíte úklid. Zaplatíte majiteli ušlý zisk, protože než se byt bude moci znovu objevit na seznamu volných ubytování, uběhnou asi další dva dny. A věřte, že si pan domácí o odškodnění opravdu řekl (je uplně jedno, že je tu i možnost, že by o byt v tu dobu třeba nikdo zájem neměl). Suma sumárum, osm tisíc. To jde, ne? Za jednu probdělou noc. Kdyby měl člověk aspoň chuť na celonoční sex, stálo by těch osm tisíc za to, ale když se akorát trápíte představou, jak to bude druhý den, tak si juchajdu odpustíte. Teda já určitě.

Navíc...

...deky larisy, pod kterýma jsme v noci spali, byly možná čisté, ale příšerně smrděly. P-ř-í-š-e-r-n-ě.

Takže teď bydlíme tady. V Bronxu.



Sice občas v ulici vídáme pobíhat dámy v natáčkách, sem tam i v županu, u popelnic se většinou válí nábytek, a na rohu postávají mladíci, co by podle mého skromného názoru měli být v práci, ale ono je to vlastně jedno. Povlečení, pod kterým spíme voní aviváží, bydlíme v sedmém patře, kde je božský klid a máme výhled na katedrálu. Čert vem bydlení v centru.


sobota 28. ledna 2017

Viděla jsem... vol. XXXII - Fantastická zvířata a kde je najít

Začínám být zahlcena filmy, které bych ráda doporučila...
Tak například Sully: Zázrak na řece Hudson a fantastický výkon Toma Hankse. Ten film je výborný.
Nebo Brooklyn, pokud se chcet romantičtěji naladit. Irskou herečku Saoirse Ronan mám moc ráda, už jako malá hrála skvěle. Nejvíc mě dostala v Pevném poutu, to je hodně silný fim. Jako fakt hodně, hodně silný.

A teď k Fantastickým zvířatům podle knihy J. K. Rowling (nenuťte mne, prosím, přechylovat cizí ženská příjmení, nežiju za krále Klacka). Já ten film asi miluju. Všechny ty potvory a potvůrky, krásné čarodějky a čaroděje, New York na počátku 20. století, ú-ž-a-s-n-á podzemní stanice City Hall (opravdu existuje, ale zastávka je zrušená a jen se tudy projíždí)... Tohle všechno, včetně světa v příručním zavazadle, mne dostalo na vrchol blaha.
A i obsazení je skvostné.

Šuplík "fantasy", oddíl "pohádka", kolonka "potvůrky".

Jane Rowling má neuvěřitelnou fantazii a já můžu jenom tiše závidět. Podívejte se na to, protože "krotitelé duchů" v téhle verzi vám zaručeně zvednou náladu!

P.S. Kostýmy a "ptakopysk" co krade jsou nejvíc nejlepší!

P.P.S. Předevčírem jsem se dozvěděla, že snímek má spojitost s Harry Potterem, ale jako pardon, to jsem vůbec netušila, nikdy jsem ty knihy nečetla, absolutně netuším, kdo je Brumbál nebo co, a tak to berte jako nezávislou recenzi nezasvěcené. A to je možná vlastně kompliment. Kompliment tomu filmu.


Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

středa 25. ledna 2017

Dear diary

Ještě to pořád trvá, moje ilustrované deníky. Kupodivu. Tady jsou všechny zbylé dny od poslední hromadné publikace. Jinak obrázky pravidelně každý večer dávám na můj instagramu. Na blog už to všechno příště dávat nebudu, stejně si myslím, že by vás to brzy přestalo bavit.

Zjistila jsem několik zajímavých věcí. Kompozice je vždycky příšerně mizerná, když to maluju postupně během dne. Mnohem líp to vychází, když to dělám všechno odpoledne najednou. Také vyšlo najevo, že mi to nezabere maximálně dvě hodiny, jak jsem minule hrdinsky tvrdila, ale spíš tak dvonásobek. Ha! A popisky mi začly jít od desíti k pěti a jsou čím dál blbější.

Na četné dotazy s čím pracuju, odpovídám jednou provždy (ha ha), že s pery Pigma Micron, hlavně pak s tloušťkou 0.05, 0.4 a 0.8 a s vodovými barvami. Značka vodových barev je na tenhle papír uplně jedno, protože není určený na vodovky, ale pokud je to důležité, tak ve Španělsku mám s sebou Winsor&Newton a VanGogh vodovky.

Užijte si krásnou středu a pište mi, jo? Klidně jak se máte a tak. Dík fík.











Tohle se mi povedlo... podle šipek to vypadá, že jsem si udělala omeletu, strčila ji do batohu, v batohu se z toho staly tortilly, které jsem převezla taxíkem někam do hor, kde byly pěkný dveře... No nic.





pondělí 23. ledna 2017

Cadiz - diagonály a vertikály

Cadiz je údajně nejstarší španělské město. Historické jádro hezké, ale byla jsem okouzlená hlavně atmosférou a retro hlavní třídou, kterou jsme projížděli autobusem, neboť Cadiz je poloostrov a jeho nejstarší část je až na nejzazším výběžku. Dlouhá hlavní třída je plná přímořského betonu, odhadem sedmdesátá léta, možná ještě starší. Moc se mi to líbilo.

Fotky z hlavní třídy nemám, upatlané okýnko autobusu a tak... Tak aspoň pár fotek ze starého Cadizu. Některá ošuntělejší zákoutí mi trochu přípomínala Havanu.















sobota 21. ledna 2017

Viděla jsem... vol. XXXI - Westworld

Takže tu máme další nolanovinu, i když nutno podotknout, že se na snímku podílelo i mnoho dalších lidí. Westworld je takový ten seriál, co se vám po prvních dílech dokáže vloudit do snů a udělat je pěkně divoký, potom se přestanete orientovat a na konci máte otevřenou pusu, protože jste se sice jakž takž zorientovali, ale stejně jste překvapení rozuzlením.

Šuplíček "sci-fi", oddíl "western", kolonka "zabiju tebe, tvoje přátele, rodinu a toho indiána na koni taky".

Seriál je to drsný, hlavně hodně na začátku, když zjistíte, o co především jde návštěvníkům zábavního parku s roboty, kde si můžou zahrát na kovboje...
Pak začnete být vůči střílečkám a podříznutým krkům celkem imunní a užíváte si zapeklitě složitý děj, zápletky a odhalení, přičemž zápasíte s odbornou angličtinou, především pak s až encyklopedickými výrazivy mistra všech mistrů, Anthonyho Hopkinse. (Mimochodem, je mu 78, neuvěřitelné...)

Koneckonců, Ed Harris tam má taky moc prima roličku. Hnedle bych ho nominovala na krále Halloweenu a věřím, že ho v seriálu nemuseli ani moc líčit.

Roboti, co vypadají a chovají se jako lidi. To chcete vidět.

Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

středa 18. ledna 2017

Beach boys

První tvorové, kteří mě donutili k soustředěnému akvarelu. A kupodivu to nejsou fešní surfaři, ale plážové ptactvo. Kdo by to byl do mě řekl, co?

Calidris alba je můj oblíbenec. Česky a celkem ošklivě, se mu říká jespák písečný, podkategorie bahňáci. Proč? Zatím jsem ho viděla pobíhat jenom v čisté mořské vodě, kde si chudák vysloužil tuhle nehezkou podkategorii? Samé otázky... Mnohem hezčeji se mu říká ve španělštině, correlimos nebo playerito (velmi volně přeloženo něco jako běháček nebo plážík), což ho vystihuje mnohem líp. Tenhle malinkatý ptáček strašně rychle cupitá po pláži a z odcházejících vln vyzobává drobné mořské dobroty. A cupitá fakt rychle a dost legračně.







Můj další plážový hero, je racek. Miluju racky. Trochu mě děsej, pravda, pamatuju si, jak ve Francii zcela bez skrupulí vybírali lidem na pláži z tašek svačiny, ale jsou tak krásní, až se mi dech tají. Hlavně, když letí.



pondělí 16. ledna 2017

Bezčasí

Zmrzlina 

Takže. (Nikdy nezačínejte větu Takže...) Jsme v městečku s největší koncentrací zmrzlináren na kilometr čtvereční a není otevřená ani jedna. Ani jedna! 




Dům

"Náš dům" je... já nevim, jestli jsem už tak zhýčkaná z klidu a ticha, které máme v trojském baráku, jež se vymyká všemu, v čem jsem kdy žila, právě a hlavně, svojí polohou a extrémně klidnými sousedy, ale můj (mo)mentální pocit je, že tady ten barák má zdi z papíru. Ostatně veškeré španělské ubytování mi vždycky přišlo, že má stěny nejspíš jenom z papundeklu. Slyšíme všechno. Doslova.
Čůrat se sousedkou stereo je zážitek. Určitě pro obě.
(Den před Silvestrem se sousedi z horního patra tak zmatlali, že se nemohli trefit do domovních dvěří a měli pocit, že je v půl druhé ráno otevřou pouze mocnými ranami do rámu. Když to nevyšlo, zkusili klíč (děkuju!). Pak jsem z ložnice přesně věděla o každém váhavém kroku po mramorových schodech v patře a vrchol byl, když nad námi zaklaply dveře od bytu a já slyšela, jak sousedka potácivě doklopýtala v podpatcích do ložnice a žuchla do postele. O hodinu později velmi hlasitě, jednu po druhé, zkopla svoje střevíčky z nohou tak ladně, až mi to nad hlavou zadunělo.)




Odpadky

Už minulý rok jsem psala, že ve Španělsku není příděl kontajnerů na dům, jako u nás, ale že se prostě různě vyskytují popelnice po celém městě, včetně třídících a je jen na vás, jakou si vyberete pro vynesení svých odpadků. Minulý rok jsme museli chodit vynášet třeba i čtyři kilometry daleko. Nekecám. Tenhle rok to máme přes silnici, přesto se může lehce stát, že uvidíte ulicí kroužit auto, ze kterého trčí ruka s plným pytlem odpadků a hledá popelnici. Popelnice v tomhle případě totiž musí splňovat dvě strašně důležitá kritéria: být otevřená a být dostatečně blízko u silnice, aby řidič nemusel vystoupit. Jinak asi hra neplatí. Nebo co.

Rolety

Cestou na nákupy a na procházkách, pokud vedou městem, (už zase) žasnu nad tím, jak Španělé doma žijí zabednění, jak kdyby čekali nálety. Na vaření si tak maximálně trošku posunou roletu u kuchyňského okýnka. Dvacet čísel. Víc ani ránu. U našeho baráku žije v přízemí velmi stará paní. Ta má rolety na oknech spuštěné permanentně a podle toho, jak jsou zašlé, hádám, že nebyly nahoře od války. Paní si občas sedne na verandu. Včera ji tam nějaká dáma dělala pedikúru.

Chápete to? Já ne. Ne tu pedikúru, tu chápu, ale ty zabědněný okna.

Bezčasí

Nikam nemusíme. Velmi zvláštní pocit. Občas ani nevím, jaký je den. Ráno pozoruju kočky v protější zahradě, jak se marně snaží ulovit snídající ptactvo.
Občas se jenom budím hrůzou, že sousedka zapomněla nakrmit naše pražské rybičky. To je asi tak všechno, co mě trápí.

Ale přiznávám, že prvních deset dní jsem prožila v panice, že už nikdy nic nenamaluju. Připadala jsem si uplně prázdná.

Praha je tak trochu jako pijavice. Pijavice, bez které ale nechci žít.




Úklid

Taky jsem si uklidila na sociálních sítích. Promazala jsem tajmlajnu na fb, kterou udržuju v úzkostlivé, až psychopatické, čistotě, protože nesnášim, když se ty události z dřívějška vrací zpátky jak zkažený jídlo (jupí, koukejte, co jste dělali před dvěma lety!) (Běžte do prdele...). Proto mě vždycky pobaví, když čas od času někdo ze zákazníků nebo sledovačů z bájmíního fb požádá o přátelství na mém soukromém účtu. Ignoruju to a navíc neni nic zajímavýho, co by tam našli. A moje soukromé fotky a výkřiky, které tam občas dávám a pak zase po čase mažu? Tak ty mám pro kámoše a kámošky, to dá rozum.
Též prohrabávám Instagram a mažu účty, které mě ničím neoslovují. Už jsem se zbavila asi stopadesáti.

Já 

Mám sluneční skvrny, pihy a na Středoevropanku nezvykle snědé ruce. Obočí, které mi moje kosmetička chválí a já z něj šílím, nechávám dorůst (jako bych ho neměla už tak dost objemné) v bláhové snaze docílit jakéhosi prvotního tvaru, kterého už stejně nikdy nedosáhnu. Řasenku, jež jsem v Praze vyhodila den před odletem, jsem si ještě nekoupila. A nehty, které mi doma zřídka kdy přesáhnou bříška prstů, teď odvážně vykukují a já je s láskou tvaruju mizerným pilníkem, který mi zprohýbali na letišti. No hotová divoženka, co vám budu povídat.


neděle 15. ledna 2017

Výjimečný nedělní

Speciální nedělní příspěvek s odkazem na článek, ve kterém figuruju i já, což není ani tak důležité, jako spíš dobře míněné rady pro ty ženy, které se chtějí svými výrobky začít zcela seriózně živit. Jestli jste na vážkách, zda se do toho pustit a nejste si jisty vším, co to obnáší, tak tenhle článek vám možná pomůže, nebo vás třeba pošoupne o krůček dál.

Článek je tu.

A dobrá rada nad zlato... mohla bych se podepsat pod to, co je v článku zmíněno, že nacvakat si vlastní e-shop na hotovou šablonu, je stokrát, možná tisíckrát zdravější (záměrně jsem použila slovo zdravější... modří už vědí), než čekat na nějakého programátora, ať už kamaráda nebo někoho, komu za to chcete zaplatit. Protože ruku na srdce, kdo z nás opravdu, ale opravdu, potřebuje tak strašně speciální e-shop, že je nutné ho na míru naprogramovat? Skoro nikdo. Jsem (nebo spíš byla jsem) z oboru, vím, co píšu. V tom horším případě nakonec budete mít svůj e-shop.... ehm, nikdy. Znám osobně mnoho holek, co na ten svůj vysněný e-shop čeká už roky. Doslova. A přitom je tak jednoduché si to během měsíce udělat sama na některé z dostupných a opravdu kvalitních šablon. I já to tak mám. A jsem moc spokojená.

A teď se loučím, jdu na túru. A ten článek fakt doporučuju.

Pápá lála!

sobota 14. ledna 2017

Viděla jsem... vol. XXX - Dítě Bridget Jones

První Bridget byla super, druhou jsem ani nedokoukala a u třetí se výborně bavila. Akorát si trochu myslím, že Renée Z. má hodně špatného plastického chirurga... Nebudu ale hnidopišit, film je fakt vtipnej, jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo a že konec přislíbil pokračování. (Nebo se mýlím?)

Šuplíček "komedie", oddíl "romantika", kolonka "Londýn".

Jednak bych chtěla mít tak vtipnou gynekoložku, jako je Emma Thompson a druhak bych chtěla mít Bridget za kamarádku. Patrick Dempsey není můj typ, takže mne nechal zcela chladnou, ovšem Colin Firth, to je jiná liga. Když já mám ty decentní pány se suchým humorem tak ráda!

Přišlo mi to teda strašně vtipný, možná jsem nějaká ujetá, ale nemůžu si pomoct. Ta italská restaurace, ty rozhovory přes mikrofon ve studiu, ambiciozní maminka... Co myslíte vy?


Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz


středa 11. ledna 2017

Daily sketchbook

O ilustrovaném deníku jsem přemýšlela už dávno, ale vždycky spíš v souvislosti s malováním na ulici. Takové to sednutí si na zahrádce u vína a jen tak si nenuceně malovat to, co vidím před sebou. Lidi, domy, víno... Ale nikdy to nedopadlo, protože to ve skutečnosti není nic pro mne. Pokukování lidí do notesu mi nevadí, ale spíš nemám tu náturu si někam sednout k jednomu drinku a dvě tři hodiny tam sedět a čmárat si. Jsem pořád v pohybu a nebo se soustředím na práci doma.

Myšlenku mi prvně vnuknul Lapin, slavný francouzský ilustrátor žijící v Barceloně, který jezdí po celém světě a maluje města a život v ulicích a kavárnách. Občas na sebe nabalí partičku lidí a malují spolu, obecně se těmhle umělcům říká urbansketchers. Najdete jich na internetu desítky a většinou jsou po čertech dobří.

Takže Lapin mě nedonutil. (Ale povzbudil mne osobně na Instagramu, OMG!)

Ale nedávno jsem na IG narazila na Samanthu Dion Baker, výtvarnici z Brooklynu (ta aplikace mě tak baví!), která si maluje deníček všeho, co ji ten den zaujalo, co dělala, co pila, jedla, jaké bylo počasí... A to mě oslovilo víc. Jednak si ty jednotlivosti můžu nafotit a pak si je večer z telefonu překreslit, a jednak to můžu dělat průběžně během dne.

Samantha vyhrála.

Nemůžu se zatím chlubit více jak šesti zaznamenanými dny, ale upřímně z toho mám radost a baví mě to. Nejdřív jsem zkoušela psát poznámky v angličtině, protože sketchbook postuju na svůj výtvarný IG, ale nakonec jsem stejně přešla na češtinu. Jsem v ní flexibilnější. Logicky. I když by bylo cool psát popisky v jiných jazycích a možná se k tomu třeba časem i dopracuju.

Tužkou si nic nepředkresluju, na to jsem příliš střelec. Jedu rovnou na ostro. U poznámek si vyhraju s písmem, ale chce na tom pracovat, aby byl hlavně ten psací font pravidelnější a tím pádem estetičtější, harmoničtější pro oko.

A tady je mých posledních šest dní...