pátek 29. prosince 2017

Unawatuna

Dnes jenom pár ušmudlaných fotek z mobilu, ale je toho aspoň vidět víc, než minule. Unawatuna je něco jako Hurghada v Egyptě, Cancún v Mexiku nebo Koh Chang v Thajsku. Máte počasí, máte moře, ale nemáte ani náhodou tu zem tak, jak byste ji poznali při návštěvě míst, která jsou turistům hůře dostupná, skrytá, dál od moře. Přijali jsme tento fakt s vědomím, že chceme, aby o nás bylo dobře postáráno a abychom se naopak my nemuseli starat o nic. V únoru nás čeká velká cesta s batohama na zádech, tak jsme byli trošku leniví to absolvovat dvakrát za sebou v krátkém časovém úseku.

Unawatuna je na místní poměry jistě velmi drahá, no pořád je to tu levnější než v Praze. Skromné jídelny místních jsou pak cenově mnohem přijatelnější, než restaurace na pláži. Samozřejmě. Jídlo je vynikající všude, nejvíc pak to, jejichž kořenící směsi jsou připravované doma. Zdejší kuchyně je postavená na rýži, rybách a lokálním bohatství v podobě chilli, pepřů, skořice a já nevím, čeho ještě. Udělá se z toho jemně mletá směs, kterou pak přidávají do všech pokrmů. My tuhle kořenící směsku známe hlavně v její nejznámější formě, v podobě žlutě fosforeskujícího kari. Jenže tady má curry strašně mnoho podob. (Kdo si myslel, že kari je jedna konkrétní složka, ať se přihlásí, já se přidávám a hlásím se taky. Není to tak dávno, co jsem zjistila, že je to kořenící směs!)

Já jsem si dala do nového roku předsevzetí, že přestanu jíst maso, kromě masa rybího a ostatních vodních živočichů. (A pro jistotu jsem s tím začala už teď.) K čemu je tahle póza dobrá? Nejspíš k ničemu, ale já se při konzumaci masa už delší dobu nemůžu zbavit představy toho zvířete a je mi jich hlavně líto. Tady je tenhle způsob stravování naprosto v pohodě, ale u nás to bude trochu boj, hlavně tam, kam chodíme na obědy, když nejsem schopná vařit, je polední meníčko až na výjimky téměř pořád masové. Připadá mi to dost brutální a nezdravý, maso zatěžuje trávicí systém, někoho míň, někoho víc, ale pořád zatěžuje, a ne nadarmo ho naši předci jedli jenom o svátcích a o nedělích. Tenhle moudrý přístup bych si ráda osvojila, ulevila tělu a zkonzumovala míň těch nebohých zvířat. Jestli si klepete na čelo, jako že asi leckdo, budiž, ale ať si přece každý dělá co chce.

Koupání! Unawatuna je hlavně koupání. Kvůli tomu sem lidé jezdí a já se jim nedivím. Oceán je průzračně čistý, někde má až smaragdovou barvu a úžasnou teplotu. Proto miluju Indický oceán, nikdy nezklame. (Zatímco ze Středozemního moře jsem většinou dost na rozpacích. Ale asi jsem byla na blbých místech.) Tady nejradši chodíme na malou Jungle Beach, která je asi 20 minut cesty z domečku, kde bydlíme.




Lokálové milujou koupání.
Vesnice je malá a nacpaná lidmi, restauracemi, vývařovnami a tuk tuky. Měli by začít dělat nějakou elektrickou verzi, protože je to ten nejhlučnější stroj, jaký znám. Turisté se tuk tuky po vesnici přepravují z bodu A do bodu B, podle mého názoru, mnohdy zcela nesmyslně. Jako kdyby nemohli ujít ten kousek pěšky...


tuk tuk
Pohodička na hlavní pláži Unawatuny je daná především konzumací. Kdo konzumuje, dostane slunečník a lehátko. Kdo nekonzumuje, musí si potupně hledat stín v nějaké části, kterou nezabraly restaurace a je to sakra těžké. Proto většinu koupacího času trávíme na Jungle Beach, která je stíněná a není nutné tam každý den utratit nehoráznou částku za koktejly. I když koktejly... nejsou zas tak šptné... no nic.



To čerstvé ovoce! Nejdřív jsem si říkala, že na sebe budu přísná a ovoce si dám jen dopoledne, abych nepřijela do Prahy v podobě valícího se knedlíčku, jako se mi to podařilo v Thajsku, ale vydržela jsem to necelý týden. To se fakt nedá. Není nic lahodnějšího, než na slunci dozrálé mango a papája. 



A domek, kde bydlíme. Stíní ho malá zahrada, je ohrazený vysokou zdí a není nijak označený. Málokdo sem zavítá, aby se zeptal na ubytování. Našli jsme ho na Airbnb a pokud bude dalších 14 dní v pohodě, ráda se o kontakt podělím. Jsou tu tři skromné pokoje s vlastníma koupelnama a bydlí tu majitelé, Švýcaři. Buď Floriane a nebo její bratr Florencio (nedělám si prdel, fakt se takhle podobně jmenujou). Na nás připadl Florencio, sestra přijede až na konci ledna.


Vedle domku je malý krámek. Máme štěstí, ačkoliv na alkohol tu musí být licence, majitelé nás už znají a nebojí se nám prodat pivo. Samozřejmě, řádně zabalené... Na tajnačku.


A ještě nevídaný výlet, ve čtvrtek jsme si vyšli na poštu (!) a protože je kousek od téhle instituce i nádraží, mrkli jsme i tam. Roztomilé džunglovaté nádražíčko má jedinou chybu. A tou jsem odpadky kolem dokola. Je to všude stejný.


Hurá vlak!

10 komentářů:

  1. Mám hroznou radost z toho novoročního předsevzetí <3 :) !

    OdpovědětVymazat
  2. To je bozi! Krasne jste to vymysleli a vybrali! Pozdravuju, moc pekne si to tam uzijte! Pusu, mask.

    OdpovědětVymazat
  3. Krásný! Předsevzetí je super, taky to postupně zkouším, ono to půjde!
    A Tomáš vzkazuje, že tam nevidí žádný voškliváky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Specielně pro Tomáše nějaký oškliváky nafotim! :)))

      Vymazat
  4. To je krása, užívejte!
    A s tím masem...sama jsem před pár lety přestala jíst maso z etických důvodů a překvapilo mě, jak dobře jsem se pak cítila a stále cítím.
    Taky dostávám pořád otázky, jak to zvládám při cestování a moje odpověď je, že všude snad kromě Německa a Rakouska, je to jednoduché a zcela přirozené. Tak snad i u nás začnou nabízet víc než jen smažák :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já nevim, co s tim masem furt všichni maj :)))). Já ho nijak příliš nejedla ani předtím, ale když jsem neměla jinou možnost, tak jsem si ho teda dala. Stejně jedu pořád ryby, to je moje gusto :).

      Vymazat
  5. Když víš kam jít, tak se velice dobře bezmase najíš i v Praze :) Držím palce, myslím, že tohle ti za chvilku vůbec nepřijde, jako nějaké divné..... já maso nejím od puberty (u nás doma se nejedlo i dřív) a musím říct, že okolí s tím nikdy nemělo sebemenší problém a ani nebylo nikdy třeba diskutovat, nebo tak... prostě to všichni vzali jako fakt a tím to končilo... :) Al.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jasně, už dlouho není problém nejíst maso a přitom nebýt hladov :). Dokonce i mimo Prahu. O to strach nemám, běžně chodím na jídlo do Loving Hut, když jsem ve městě. Mně jenom dělá starost ta jedna konkrétní hospoda u nás za rohem, která mě zachraňuje, když nemám čas vařit. Ale to je fakt sranda starost, jsou horší i věci ;).

      Vymazat

Díky za všechny komentáře!