pondělí 20. listopadu 2017

Terezín

Už jste byli v Terezíně? Ne? Bojíte se toho, odkládáte to? Moc se přimlouvám za navštívení. I nepříjemná pravda je lepší, než život v nevědomí.

Tohle byla moje čtvrtá návštěva. Jakkoli je tam ta hrůza stále ještě až hmatatelná, tak mě to zajímá. Jsem fascinovaná tou skutečností, co dokáže člověk člověku udělat. Co dokáže naprosto nesmyslná nenávist k jiné rase. (Voliči SPD, styďte se.)
Pokaždé se tam dozvím něco nového, pokaždé si osvěžím paměť. A pokaždé mě obejme pokora a vděk za to, že tohle nezažívám v reálném životě, ale že jsou to dějiny, které přešly.

Terezín na podzim je výzva. Terezín na podzim, v dešti a ve vichřici, to už je teprve "lahůdka". Pan průvodce byl skvělý, jsem moc ráda, že jsme si na něj počkaly (s holkama, cestou z Mostu).

Ale k Terezínskému vězení se váže i humorná historka, ač je to neuvěřitelné. Poprvé mě vzal do Terezína táta, jako malou holku, školo povinnou. Do dneška moc rád přidá k dobru povídání, jak jsme přišli do vězeňské holírny a já nadšeně vykřikla: "Jéééé, tady to je jako ve škole v přírodě!" Inu, dětská bezprostřednost. Taky jsem měla velmi dlouho schované prospekty s povídáním o místních židovských dětech, které ve městě žily, zakládaly různé spolky, zpívaly, malovaly. Často velmi krásně.

Přiznávám se, a stydím se za to, že jsem uplně zapomněla na některá fakta. Například, že Terezín jako město, za války sloužil pro schromažďování Židů z celých Čech, kteří pak ve městě žili jako v pevnosti. V lágru samotném byli pouze političtí vězni a nebyly tam plynové komory. (Pojem politický vězeň byl ale za války dost široký, dokážu si představit, že politický byl téměř každý, kdo se postavil Hitlerovi. Byť jen šířením letáků, apod.) Do plynu se pak vězni deportovali mimo Terezín, do vyhlazovacích táborů jako byla Osvětim, Treblinka, Buchenwald... Nevím proč, ale až do poslední návštěvy jsem si myslela, že v Terezíně plyn byl.

A podmínky tam byly příšerné, známe to všichni z dějepisu.

Aby toho nebylo málo, přečetla jsem si deník Anne Frank. Dodnes mě mrzí, že jsem v Amsterdamu nebyla ochotná stát frontu na prohlídku domu, kde se přes dva roky se svou rodinou a známými schovávala. Kniha je to silná a Anne měla neuvěřitelný literární talent. Třináctiletá holka! Celá kniha je vlastně napsaná docela příjemně, Anne podmínky skrývání dokázala popisovat s nadhledem a nejhorší chvíle balí do naděje. Za nejkritičtější okamžik knihy považuju ten konec. Který není. Všechny role jsou rozehrané, na něco se těší, něco prožívá a najednou, jako když utne. Tam mi běhal mráz po zádech. Protože jsem věděla proč. Proč to najednou z ničeho nic skončilo.

Momentálně mám na nočním stolku Modlitbu za Kateřinu Horowitzovou, knihu, kterou jsem v antikvariátu dostala za nákup Atlasu rostlin, ačkoliv jsem si jí chtěla normálně koupit. Mám prostě takový válečný období...

Mladá lípa v den naší návštěvy padla za oběť vichřici.




A tohle je pověstná umývárna ze školy v přírodě... Jinak to teda byla ukázková holírna udělaná pouze na efekt pro kontrolu, která jednou do tábora přijela. Ve skutečnoti tuto nadmírnu luxusní záležitost nacisti nikdy nezprovoznili.

 Je to tísnivé? A to jsem ani nevyfotila hromadné ubykace... Úzkost mi to nedovolila.

18 komentářů:

  1. Souhlasím s tím, že ta hrůza je tam pořad cítit. Byla jsem tam 2x, podruhé jsem to navrhla jako školní výlet. Spolužáci tenkrát koukali, půlka z nich snad ani nevěděla “o co jde”, ale podpořila to třídní. A asi chtěla, abychom měli hodně hluboký zážitek, tak nás vzala na procházku Lidicema. Rozjasany autobus plný stredoškoláků cestou tam nadskakoval a hlučel. Cestou zpět už jel z Terezina mlčky až na jih Čech. Slyšet bylo jen smrkání. Druhy den většina holek přiznala, ze ani neví, jak Lidice vypadají, protože přes slzy nic nevideli a ze tolik hrůzy najednou ještě nezažili. Když jsem tam byla podruhé, říkala jsem si, ze nikdy více! Mne to vždycky hrozně zasáhne. Ale mate pravdu. Tohle si musíme připomínat pořád.
    A ještě k vašemu válečnému období. Mám kamarádku a ta čte vše o ruských gulazich. Vždycky mi říká: no a pak zavru oči, usnu a začíná to pokaždé stejně. Ve snu se propadnu posteli a jsem tam. Všechno co si přečte, o tom se ji pak zdá. Prý ji to strašně zajímá. Každý máme různá období. A děkuji za ten článek. Tématicky odlišný, ale velmi zajímavý.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Četla jsem Dostojevského Zápisky z mtvého domu. Je to taky o gulagu, hrozně pěkná kniha. Mně se o tom nezdá, ale asi mi to ani nevadí :). A zajímá mě to fakt moc, vždycky mě to zajímalo, ale nedokážu říct proč. Fakta k válce jako taková, data a všechny ty válečné manévry, to se mi nikdy do paměti nevrylo, ale osudy obyčejných lidí, ty, co se opravdu staly, to mě teda nesmírně bere za srdce a chci vědět víc. Hrozně mě mrzí, že jsem se nestihla babičky na všechno zeptat, když umřela, bylo mi dvacet a měla jsem jiný starosti. Přitom, ona byla za války nuceně nasazená do německé továrny na jemnou mechaniku a zažila neuvěřitelné věci, což po válce pokračovalo, akorát s jiným režimem. Mluvila plynně německy, s babkama z vesnice (žila v pohraničí na severu) mluvila německy, to si pamatuju do dneška. Nikdy se to už nedozvím, co zažila a hrozně mě to mrzí.

      Vymazat
    2. A nejspíš proto vás to zajímá. Protože jsou tam ty nezodpovězené otázky. Partner má babičku u Znojma, je ji 83 let. Rada si s ni povídám o tom, jak jako malá 10ti léta holka přišla do domu po Němcích. Syn odsunutych Němců za ni pak cely život jezdil, vyprávěl ji jak to tam bylo, maloval ji mapu, jak vesnice vypadala za nej, ona mu vždycky dávala co našla a co mohlo být jejich a k MDŽ ji každý rok posílal přání. Šťasten, ze ona ho poušti k sobě domu.
      A takových příběhu je mnoho. Bydlíme na jihu Čech a za hranicemi je krásná vyhlídka, poutní místo. Asi 800 m vysoká skála v Rakousku, ze které je vidět jen do Čech, na Novohradsko. Scházeli se tam odsunutí Němci, kteří se chodili koukat, co se děje doma.

      Odkaz: http://www.rozhlas.cz/cb/zpravodajstvi/_zprava/rakouska-hora-mandelstein-je-symbolem-povalecneho-odsunu--1657673

      Vymazat
    3. To je strašný, co? Uf.

      Vymazat
  2. To mesto je tim poznamenane. Mam stisneny pocit, i kdyz jen projizdim. Diky za tve postrehy. Vystihlas to.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to pravda, ale jsou tam architektonicky hodně zajímavé budovy. Stojí za prohlídku!

      Vymazat
  3. Patřím k těm, kteří se k návštěvě teprve odhodlávají. Ale nejpozději příští rok, to tu veřejně a svatosvatě slibuju! Je důležité si vše připomínat, protože i když spousta z nás má aktuálně pocit, že to jde s naší republikou z kopce, pořád se máme zatraceně dobře.

    OdpovědětVymazat
  4. Četla jsi "Smrt je mým řemeslem"? Velice doporučuji a jestli chceš, klidně zapůjčím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nečetla! Chci :) Přihlásím se po dovče, čtu hrozně pomalu, musím nejdřív přečíst tu Modlitbu. Díky!

      Vymazat
    2. Počítám s tebou :) Určitě se připomeň: :) (já čtu zase hrozně rychle, jen ten čas mě není teď nakolněn... těším se na Vánoce, to zase budu číst až se mi bude kouřit z uší) Alena

      Vymazat
    3. Ještě, že existujou čtečky! Louskám to v tramvaji. Jinak bych neměla šanci cokoliv přečíst. S knížkou v posteli usínám po první přečtené stránce :))).

      Vymazat
  5. Byla jsem v Lidicích, Terezíně, Dachau... Koncentrační tábory zvládám, ale do vyhlazovacích nemám odvahu jet...
    Bohužel nemohu potvrdit to "známe to všichni z dějepisu". Já byla myslím první ročník, který měl obnovenou devítku. Osnovy a učebnice nebyly, času byla celý rok spousta, ale novodobou historii jsme se vlastně vůbec neučili. Jen takové vágní informace ve stylu "tímhle neurazíš".
    Denník Anne Frank jsem četla právě před návštěvou Amsterdamu. Lístky na vstup do domu jsme si rezervovali předem, frontu jsme tím tedy eliminovali. Bohužel zájem o prohlídku je tak obrovský, že uvnitř v podstatě není k hnutí, je to tam opravdu stísněné a ve výsledku celé takové nedůstojné :-(.
    K přečtení doporučuji "Utekl jsem z Osvětimi" od Rudolfa Vrby. Nebo z trošku jiného soudku "Útěk z tábora 14", který ale, jak autor později přiznal, není úplně pravdivý.
    Podle mého je potřeba znát minulost, která je vlastně v některých částech světa i přítomností. Je potřeba si to připomínat. Možná jen tak člověk dokáže žít s pokorou a vážit si toho bohatství, které máme...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chystám se na Osvětim. Asi se na to nedá připravit, tak pojedu s otevřenou myslí. Nic jiného nezbývá. U té poznámky k dějepisu jsem si vlastně uvědomila, že si nejsem jistá, odkud jsem dostala první informace. Jestli to byla škola nebo to bylo díky tátovi, který měl odvahu mě do Terezína vzít.
      Knížky se pokusím sehnat, díky za tipy!

      Vymazat
  6. Taky mám na seznamu míst, která chci navštívit. A knihu Deník Anne Frank jsem četla. Jestli máš válečné období, doporučuji přečíst V šedých tónech.

    OdpovědětVymazat
  7. Jestli můžu doporučit, tak rozhovor se Zdenkou Fantlovou, která prošla koncentračními tábory. https://video.aktualne.cz/dvtv/fantlova
    Napsala o tom knihu "Klid je síla, řek tatínek".
    Eva

    OdpovědětVymazat

Díky za všechny komentáře!