sobota 18. listopadu 2017

Viděla jsem... vol. LXXV - Very British Problems

Tak už máme venku ten správnej marast, co? Chtělo by to trochu se zasmát, co? Tak jo.

Jestli máte rádi anglický humor, pak se vám tohle bude zaručeně líbit. Já jsem navíc po několika dílech zjistila, že jsem nejspíš Britka. Kdo by to byl řekl, s mým křišťálově čistým, slovanským rodokmenem?

Šuplík "dokument", oddíl "komedie", kolonka "Británie".

Very British Problems je seriál, který se noří do hlubin britského psýché. Známí britští komici a jiné celebrity vtipně glosují mentalitu Britů a problémy s tím spojené.

Hodně vtipné! Tenhle humor já můžu. A asi si přečtu knihu/y.

Zdroj www.vice.com

středa 15. listopadu 2017

Dopisní set

Připravila jsem dopisní set. Domazlila obálky. Nakoupila stuhy.

Set se skládá z desek na dokumenty, do kterých je vložený A4 květovaný blok bez linek a k němu 4x5 potištěných obálek, jejichž dekory ladí s dekory květin v bloku.

Easy peasy, jenom je to trochu piplačka to připravovat, takže tomu odpovídá i cena. A stále hledám opravdu perfektní obálky. A zatím je stále nenacházím. (Rozumějte, tyhle jsou naprosto fajn, ale já bych ráda vyšší gramáž, a aby byly klopové, což už se snad ani nedělá.)









pondělí 13. listopadu 2017

Do kytek!

Sepsala jsem pro vás Myyny velký květinový speciál! Třeba pro inspiraci. Kytky mě totiž letos zasáhly nebývalým způsobem. (A zřejmě to tak ještě nějakou dobu zůstane.)

Za posledních pár měsíců jsem nasbírala úctyhodnou řádku květovaných artefaktů. Od papíru přes knihy, až tužky a vonné oleje.

Tak začneme tím, co je mému srdci nejblíž a tím je papírnictví. Překvapivě do vás nebudu ládovat nic ze své produkce, to jste asi nečekali, ale já vám radši dneska představím svůj dlouholetý vzor a tím je značka Rifle Paper Co., kterou začal do České republiky dovážet e-shop Bella Rose a já se o téhle novince dozvěděla samozřejmě od Aničky, která v tom má prsty. No neváhala jsem ani chvilku a něco málo si dopřála. Je to krásné, a já nutně potřebuju znát hlavně materiál a formu zpracování. Chápete, že jo?
Koupila jsem si sešity a tužky, nejkrásnější, jaké jsem kdy viděla. Na obrázku jsou smíchané ještě s tužkami značky Laura Ashley.
Rifle Paper Co. založila v roce 2009 výtvarnice Anna Bond (ano, trošku si troufám vidět paralelu, i když vím, že těm výrobkům nesahám ani po kolena; Anna má ale 4 roky náskok, tak uvidíme).





K tomu jsem v papírnictví kaš-mi-daš zmerčila květinové potisky od značky Laura Ashley. Paní Laura byla britská návrhářka a zemřela po pádu ze schodů v roce 1985. Její rukopis je známý především díky tradičním květinovým vzorům, tak typickým pro Británii.



A u tužtiček ještě zůstanu. Rozkošný kaktusový prodává Zahrada na niti, veverkovo-zajíčkový s květinami je od výtvarnice Nathalie Lété a je také z kaš-mi-daš. Obě píšou výborně. Kaktus je gelovka, zajíčci jsou klasická vyměnitelná propiska.
Přihazuju k dobru ještě božáckou brožičku s kaktusem, který nosím na své zelené santus bundě. Onehdá na mne nějaký pán s vyfintěnou slečnou dorážel na Národní, že vypadám, jako když jdu na houby. Asi mu vadila ta bunda. Pravda, k vytaženým legínám po bradu a zlatým šperkům, kterými se honosila jeho slečna jsem měla opravdu daleko. No furt lepší na houby, než na silnici.


A knihy! Ó, knihy! Nikdy jich není dost, pravda?
Ve Španělsku jsem si vyhlídla velkou a nádhernou publikaci Plant, ale na nákup jsem si počkala až do Čech, neboť má asi deset kilo. Je věnovaná nejkrásnějším grafikám, ilustracím a fotografiím na téma rostliny. Taková maličko zbytečná, ale velmi krásná záležitost. Pro opravdové milovníky rostlin a oddané pozorovatele.
Naopak velmi užitečný je objemný Atlas rostlin z roku 1937 (autoři John, Novák, Záborský). Pořízený v anikvariátu. Po internetu se jich ještě pár povaluje. Ta moje je po nějakém panu učiteli, jehož jméno jsem bohužel na téměř zmizelém popisku nerozklíčovala.
Uvnitř najdete odborné informace ze světa rostlin (báječné je, že to stále platí) a opravdu nádherné barvotisky. Vzhledem k datu vydání si tipuju, že jsou to litografie.












Nebyla bych to já, abych na internetu nenašla něco bizarního. Tentokrát jsem narazila na nádherné plakáty Českého rybářského svazu, s ilustracemi Ak. mal. Květoslava Híska, ovšem koupit je, to byl opravdu oříšek, neb e-shop téhle organizace jaksi... ehm... moc nefunguje. Inu, tak jsem si psala s paní sekretářkou. Ta byla tak skvělá, že to za mě vyřídila a plakáty jsou doma.
Samozřejmě jsem sáhla po Vodních a pobřežních rostlinách a k tomu přidala Živočichy pod vodou a kolem vod. Zdánlivě nedůstojně jsem je odvelela na toaletu, ale opravdu jen zdánlivě, protože u nás je toaleta věnovaná srdcovkám. Už tam je i pan Šašek a taky mapy světa. Pozorovat několikrát denně to samé, to chce opravu něco výjimečného.


Relax. Chladné dny si žádají opravdu pořádný relax, alespoň chvilku oddychu, obklopit se něčím hodně příjemným, což já řeším třeba aroma lampou z dílny Ema Mamisu (hlavně prosím vás Báře nepište, jestli nemá aromalampy, když je evidentně v e-shopu nevidíte; je to ruční práce, někdy jsou a někdy nejsou, podle toho, co zrovna Bára vyrobila). A protože z duše nenávidím různé citrusové, levandulové a eukalyptové vůně, sáhla jsem na e-shopu Nobilis Tilia po jiných rostlinách. Miluju vůni růžového dřeva a růžového gerania, navíc, to s podtitulem bourbon, je vážně luxusní. Pro milovníky dřevitých, orientálních a kořeněných záležitostí. Samozřejmě, další favorit je santal. Ale ten nemám.


A co rotliny živé?! Hm? Téměř všech jsem se zbavila. Málo, avšak o to intenzivněji, cestujeme a pokojovky jsou fakt na obtíž. Nechala jsem si jen ibišek a fíkus, neb je mám téměř dvacet let a to, co se mnou ty kytky prožily, to se mnou nedal nikdo. Ostaní šlo z domu k dobrým lidem. Jako poslední kytku jsem si nechala kokedamu, které mazlivě říkám Kokeš a je to asparagus. Příští rok mu budou čtyři roky. Kokedamy, pečlivě vázané, najdete v Zahradě niti.



Sukulenty. Kdo jiný na mne vydrží celou zimu trpělivě čekat v lehké hybernaci, než tihle miláčci? Pro zajímavost přikládám jejich fotky po vysazení v roce 2014 a dnes. Jsou to už těžká velká monstra a já je s oblibou nechávám být. V létě s vydatnou zálivkou pobývají na naší ultra rozpálené jižní terase, v zimě jsou doma. Často kvetou a já je zásadně nepřesazuju, takže je i vidět, kdo koho přetlačil a kdo musel ustoupit.
Sukulenty od poctivého pěstitele můžete koupit také v Zahradě na niti.





 Jaké to bylo malé a roztomilé, že?

A nebylo by něco na pleť? Něco jo, vy fintilky. Třeba ajurvédský olej Fialka od Khadi, jehož vzorek jsem dostala na právě proběhnuvším Green Beauty Marketu. Je to pecka. Normálně bych to nejradši fetovala celý den.


Uf. Kdo až dočetl sem, je borec. Něco mi napište. Třeba mi slibte, že přijde zase jaro. Já totiž začínám hybernovat stejně, jako moji sukulentí kámoši. (Taky si pamatuju, jak Kelly v seriálu Beverly Hills 90210 prohlásila, že jak je pod deset stupňů, tak hybernuje. Možná mě tenkrát začarovala, proč bych si jinak pamatovala takovou ptákovinu?)

sobota 11. listopadu 2017

Viděla jsem... vol. LXXIV - Skafandr a motýl

Včera jsem si na jednom blogu přečetla hrozně nabubřelý článek. A zanechalo to ve mně tak silný dojem, že jsem se pro dnešek rozhodla trošku v sobě, a trošku v ostatních, probudit alespoň kousek pokory. Pokora je důležitá.

Intuitivně mě napadl francouzský snímek Skafandr a motýl, deset let starý, ověnčený cenami. Dobře si ho pamatuju, ačkoliv jsem ho viděla jedinkrát, těsně po tom, co se na netu objevily oceněné filmy z Cannes. Pocity z něj byly velmi intenzivní.

Šuplíček "drama", oddíl "životopisné", kolonka "život".

Film je podle pravdivé události, o tom, jak bývalý šéfredaktor francouzské Elle, Jean-Dominique Bauby, zdravý a bohatý muž, dá se říci kočkolap, skončil vlivem mozkové příhody na invalidním vozíku a němý, naprosto odkázaný na svojí ošetřovatelku. A ta v něm dokázala vzbudit takovou touhu po životě, že byl schopen namrkat, ano, opakuji namrkat, celou knihu. Najdete ji tady.

Přeji krásný a pokorný víkend!

Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

středa 8. listopadu 2017

Ty jsi má, bylinková...

Bylinky. Už jsem se na ně chystala jak dlouho, ale pořád nebyl čas, až mě to zas skříplo na poslední chvíli a já se dala do práce. Totiž, to se má tak, že jsem koncem září oslovila Knihařku, jestli by nevyrobila nějaké ručně vázané bloky s mými akvarely.

Hrozně se mi ta ruční práce kolem vázání knih líbí, o Knihařce jsem věděla z Instagramu a chtěla jsem něco spešl, když budou ty Vánoce. A tak jsme vymyslely ručně vázané deníčky s otevřenou vazbou. Bude jich 20. Celkem čtyři dekory po pěti kusech. Všechno akvarely. Na konci minulého týdne mi zbývalo dodat poslední dekor a tak padla volba na bylinky, respektive rostliny, které se dají vypít nebo sníst (bez neblahých následků).

Proč jenom dvacet? Inu, já to musím všechno naráz nakoupit, samozřejmě. (Připadá mi, že tohle si lidi pořád neuvědomujou, hlavně, když se mě ptají, jestli budou třeba ještě tužtičky, další sešity, látky apod. Lidičky, já nekradu. Zatim.) A dvacet kusů bylo tak akorát, abych to spolu s jinými náklady ustála. Ale je to v pořádku, za takovou práci já platím ráda, ničeho nelituju a věřím, že to bude krásné.

A že celá ta spolupráce bude krásná, a přinese další nápady a další společné spolupráce.

Bylinky budou též na deskách na dokumenty. Dovolila jsem si je ještě zadat tiskárně, ačkoliv teď, v nejvyšší tiskárenské sezóně, už je čekací doba trochu náročná. Ale prý to stihnou. Do kdy, že to stihnou? Tak třeba do akce Meat Design Ostrava, kam se moc těším, mimochodem, vytvořila jsem si na ni událost tady na fb, tak se třeba nahlašte, bo tam budu dávat, jak se na celou akci připravuju, s čím přijedu a jak to probíhá.

Dál bych bylinky ráda viděla na sešitech a nálepkách, taky na pexesu, ale to všechno udělám, až se vrátím... jo, to jsem vám ještě chtěla vlastně napsat, že už tradičně prchám na zimu z Prahy pryč, e-shop bude fungovat do 15. 12., pak nemilosrdně zaklapnu roletku, odletím 20. 12. a vracím se, považte, už 10. ledna 2018. Naštěstí jen na tři týdny, pak zas zmizím, ale na těch pár dní e-shop otevřu (konkrétně 12. 1.-31. 1.) a v ten čas bych také ráda zrealizovala ty ostaní bylinkové záležitosti. Počátkem února se zase sbalím a přijedu až v březnu. Prostě typická Myyna. Modří vědí a hnědí se to naučí.


Čtvrtý a poslední dekor desek pro deníčky ve své finální podobě.
Zvolila jsem techniku akvarelu a tečkování, takže jsem potřebovala opravdu tenké a ostré zbraně.

Akvarelové barvy Winsor&Newton, od stejné značky je i bílý inkoust.


Bazalka

Šalvěj

Mateřídouška

Heřmánek

Lední medvěd

pondělí 6. listopadu 2017

Brutální Most

Jak už asi někdo z vás četl u Lenky na blogu, vydaly jsme se, my holky, co spolu jezdíme, na víkend do Mostu. Obhlédnout lokace seriálu Pustina, který z velké části vymyslel právě Lenky manžel Tomáš Hrubý. (Vřele seriál doporučuju!)

Ačkoliv tu krajinu dobře znám, Duchcov a Teplice jsou nedaleko, a pohled na měsíční krajinu hnědouhelné pánve mě zdaleka tak nešokuje jako ty, co to vidí poprvé, musím přiznat, že nepříjemný pocit se mi dostavil spíš ze samotného města. Paneláky vem čert, ty jsou mi fuk, ale mezi nimi bylo tak málo zeleně, nenašly jsme žádnou normální kavárnu, nebylo ve městě kam jít na oběd. Leda kebab a čínská restaurace, a možná by se našlo něco v nákupáku v centru, ale to nás nelákalo. Nakonec jsme příjemnou, skoro nóbl restauraci, našli až mimo centrum, u místní atrakce, kostela přesunutého v sedmdesátých letech po kolejích ze starého Mostu, který se tehdy kvůli těžbě uhlí boural.

Kam ti lidé chodí o víkendech na kafe, posedět si mezi lidi, kde se setkávají? Brutalita betonových staveb všude kolem ještě umocňovala tísnivou atmosféru, kterou jsem z Mostu měla. Kdybyste naopak hledali zastavárny, bylo jich tam docela hodně. Kdo to tam vede, kdo je na radnici a kdo jsou mostečtí zastupitelé, to snad ani nechci vědět.

Je mi těch obyvatel líto. Čím se můžou kultivovat? Nákupním střediskem? Špinavými bazénky, které měly kdysi zdobit betonem okleštěné náměstí? Čím kultivují svoje děti?

Kousky Mostu jsou i hezké. Staré řadové bytovky na okraji, muzeum, vyhlídka Hněvín, vily pod vyhlídkou. Ale to je trochu málo.

Abych nepsala jenom pohoršeně, udělaly jsme si krásnou a dlouhou procházku kolem hnědouhelné pánve. Překvapivě to bylo moc fajn, většinu času je výhled na pánev zalesněný. I když, ve chvíli, kdy se vám na jednom z mála holých míst rozevře povrchový důl v celé své "kráse", vyhrknou vám nejspíš do očí slzy. Tak moc je to strašný. Obrovská mrtvá krajina. A v ní, jako malí igráčci, stroje na těžbu a náklaďáky.

Došly jsme až k zdevastovanému zámku Jezeří, pořád se tam ještě parta dobrovolníků snaží o jeho záchranu. Doporučuju je podpořit, zajet tam na prohlídku nebo na některou z akcí, které pořádají.

Mám ráda brutalistní architekturu. Z londýnského Barbicanu jsem byla u vytržení. Je to nádherné, když je okolí čisté, osázené zelení, v truhlících jsou kytky. Most je ale uplně jiná liga. Tam slovo brutální dostává tu pravou tvář.





Krajina, kterou jsme si protopili...


V pozadí zámek Jezeří.




Nakonec jsme ještě fotily Lenčinu novinku v e-shopu, světelné řetězy. Dost legrace jsme si tím užily...


My holky, co spolu jezdíme.


Já vim, že jsme prdlý. Ale to nevadí.