pondělí 15. května 2017

Co způsobil jeden úředník

Jedno nakopnutí, jedna zdánlivě nepodstatná facka od života a najednou se ubíráte uplně jiným směrem. To se mi stalo. Právě teď.

Víte, necestuju až tak moc, i když se to možná někdy zdá, ale přeci jen jsem něco nalítala. Na letišti už většinou vím, co a jak, co smím, co nesmím, co nemají rádi a tak. A přece mě teď před týdnem, na "mateřském" letišti v Ruzyni, dostali na kolena a dohnali k pláči.

Ve chvíli, kdy jsem vysokému modrookému úředníkovi, a přísahám, že budu nejspíš navždycky vědět, jak přesně vypadal, ze vzdálenosti půl metru s bušícím srdcem, z očí do očí, dost ostře argumentovala, tak jsem myslela, že je to můj konec. Že mi srdce vyskočí z těla a poběží se schovat, že se moje ruce, které se třásly tou nespravedlností, rozpadnou na prach, že to brnění v nich a hukot v hlavě nepřežiju. A připadala jsem si na celém světe uplně sama. (Říkejte mi Drama Queen.)
Za mnou čekající dav a já tam stála jak nějaký malý rozzlobený človíček proti obrovi. Ale řekla jsem mu všechno, uplně všechno. I za tu cenu, že kdyby se mu chtělo, ukáže prstem a já půjdu do kabinky na kompletní prohlídku svých vnitřností.

Co se stalo není až tak podstatné, ale pro pořádek vězte, že mi tenhle člověk sebral veškerá balení drogerie, která měla velikost 200 ml, což by bylo logické, kdyby v těch lahvičkách nebyly na dně zbytky a kdybych tímhle "zbytkovým způsobem" neobletěla bez úhony půlku světa. Nikdy to nikomu nevadilo. A ano, možná jsem si to zasloužila, protože je přece všude napsané, že tyhle lahvičky do kabinového zavazadla nesmí, a patří mi to, když jsem tak blbá. Pokud ale má být riskantních 200 ml tekutiny, tak je logicky riskantní ta tekutina, ne ta lahvička, žeano. A teď se tohle blonďatý monstrum hrabalo bez pardonu v mých nejosobnějších věcech (všude jinde na letištích se vám omluví, než vám do něčeho vlezou) a vítězoslavně vytahovalo ty téměř prázdné lahvičky.
Nenáviděla jsem v tu chvíli celý svět, jeho, sebe, všechny. Nikdo se mě nezastal, nikdo neřekl, že to je nesmysl, jen já jsem tam všem na očích důrazně a zřetelně vysvětlovala, že by měl použít hlavu, než mi něco sebere. Jo, to jsem mu taky řekla. Myslím, že dokonce dvakrát.

Ale to je jedno, po kontrole jsem se pak v tichosti a v ústraní rozbrečela. Nespravedlnost a uplatňování moci, samozvané autority, to prostě nesnesu. A bylo to tak vždycky. Když už mám mít k někomu respekt, tak si ho, sakra, musí zasloužit. A stačí mi málo, třeba slušný chování.

Takže jsem se vyvztekala, a pak mi to došlo.

Když se mám bránit sama, když mám sama riskovat bez pomoci, tak dobře. A musím říct, že se mi tím rozhodnutím dost ulevilo.

Rozhodla jsem se totiž, že ve svých téměř čtyřiceti letech začnu regulérně podnikat. A že už se nebudu schovávat pod sukně "mateřské" firmě. Asi se mi teď smějete: "Panečku, ty jsi hrdinka. Podniká kdekdo!", ale pro mě je to docela důležitý krok. Jeden z nejdůležitejších v poslední době, řekla bych.
A že je rok Kohouta, který je dobrý pro zametení si před vlastním prahem, pro udělání pořádku v účetnictví, pro jasné vymezení pravidel? To je jen třešnička na dortu. Aspoň vím, že to přišlo v pravý čas.

Od června bych měla začít, od června už nebudu po jednadvaceti letech zaměstnanec. Kdo tenhle pocit znáte, asi víte, že je to docela příjemné šimrání.

Takže díky, ty píp, píp, píp, úředníku! Tenhle kopanec jsem přesně potřebovala.




Blbečku, jeden.

20 komentářů:

  1. Kopance su celkom prijemne...casom...vzdy sa da ist iba dopredu....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale jo, nakonec to hodnotím pozitivně. :)

      Vymazat
  2. Občas stačí jeden takový blbeček a na okamžik se zničí celý svět. Já to tak teda mám. Jedna hloupost- a špatně je úplně všechno, i to co se dalo přestát, i to co do té doby nebylo problémem.
    Věřím, že se vám ten krok "za svým" povede a bude to stát za to. Hodně štěstí. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ta cela situace byla šílená a byla to především moje blbost, ale s odstupem musim říct, že se to stalo v pravý čas :))). Snažím se z toho vzít to nejlepší. Ještě, že chodim na tu jógu, ledasco jsem se tam naučila :).

      Vymazat
  3. Věřím, že je to správné rozhodnutí a držím palce !!! Máte na to, aby jste byla "svou paní" , i když začátky nebudou nejlehčí, ale přeji hodně štěstíííí !!! Šá

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já už mám naštěstí ten začátek za sebou. Myyna je rozjetá a snad jí to vydrží. Děkuju moc! <3

      Vymazat
  4. Jo jo, někdy i srážka s blbcem může člověku prospět. Tak tfuj tfuj, ať se v novém uspořádání nadále daří!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc! Věřím, že to zvládnu! A děkuju za podporu! :*

      Vymazat
  5. Tohle moc dobře znám. A to si vemte, že takový příkoří zažívá mnoho lidí v práci - a z různejch důvodů nemůžou odejít. K rozhodnutí gratuluju!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vím, dějou se mnohem horší věci. Pro mě jsou tyhle emocionální srážky vždycky jako průchod do jiné dimenze. Skrz svojí neuspořádanou emocionalitu projdu do dalšího levelu hry. :)
      Děkuju moc za podporu!

      Vymazat
  6. Věřím tomu, že vše co se nám v životě stává má svůj smysl a že vše je dobré (i když se nám to tak nemusí zdát a na to dobré v tom nemusíme přijít celý život...no a co, to má taky svůj význam :)
    Pusu a držím palce. Alena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alen, máš pravdu, snažím se všímat si, proč se některé situace dějí, co si z toho mám pak vzít, kudy se vydat, kam se posunout. Je to věc sebedůvěry a vnímání, zatím mi tahle "metoda instinktu" nikdy neuškodila. Vím, že to bude dobrý.
      Pa, mávám!

      Vymazat
  7. Občas sem nakukuji, nekomentuji, vaše tvorba se mi moc, moc líbí! tak mě celkem překvapilo, že to není vaše hlavní živobytí, že ještě při tom chodíte do práce, to se dalo zvládnout? Tak fandím, a budu nakukovat ještě víc :) Lucie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdepak, tohle je moje hlavní živobytí, do žádné práce od-do nechodím, to bych nezvládala, ale do teď jsem byla zaměstnanec (pracující doma) a můj manžel mě zaměstnával jako umělce a grafika :).

      Vymazat
  8. Markét, super přístup, tohle já opravdu obdivuju, protože mi osobně se zatím daří to negativní, co mě potká, v to dobré "přetavovat" jen občas a většinou se z té bezmoci složím a vlastně emočně komplet rozložím jako ty na letišti ... ale snažím se, fakt se snažím hledat v těch sr....ch vždycky něco pozitivního, co mě pošle někam dál ... a s přibývajícími lety mám pocit, že je to rok od rok lepší ... asi zrání nebo co :D Jde to sice pomalu, ale jistě ... a hlavně - jde to!
    Takže gratuluji k určitě šťastnému a pozitivnímu rozhodnutí, držím pěsti a ať se Ti opravdu hodně daří!
    Opatruj se! ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jano, moc děkuju za podporu. S věkem přichází velké vyklidnění, ale některé ohně pořád ne a ne uhasit :)))). Asi to tak má být...
      Mávám z noční Prahy!

      Vymazat
  9. Milá, zlatá....vím že nebudu komentovat ani tak váš důležitý krok, jako to, co mu předcházelo.
    Já se naopak cestováním živím, a dobře znám móresy pražského letiště a ještě lépe ten svíravý, deshonestující pocit při prohlídkách tam....pokud bych sečetla všechny škody na mých osobních věcech, jde to do tisíců. O škodách nemateriálních nemluvě. Nejsem zrovna člověk, kterého by ochcaplinky vytočily, ale pokud proletíte calý svět a vaše osobní věci skončí u šmejda(promiňte mi to slovo, ale nějak se nemůžu udržet) na trase Praha Ostrava podotýkám, že letím v uniformě s ID kartou CREW), pak už nechápu, jak ještě se mohou podmínky kontroly zpřísňovat.
    Zdravím z dálného východu, Johana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Johano, mávám na dálný východ a přeji Vám mnoho šťastných letů a co nejmíň srážek s blbci!

      Vymazat