pondělí 20. února 2017

Valencia! Valencia!

I když tak hrozně ráda řídim auto a už se nemůžu dočkat, až sednu zase za volant a vyrazím někam za Prahu, tak miluju i cestování vlakem. Z Malagy do Valencie je to skoro čtyři hodiny cesty, Španělsko je tak obrovské, až se z toho tají dech. Osídlení ve vnitrozemí je přitom ale docela řídké. Vlakem tak míjíte doslova nekonečné pláně s vinohrady, pomerančové sady a nebo olivovníky. Noříte se v horách do mlhy a během hodiny se zase octnete v nížinách zalitých sluncem. To mě moc baví.



Ve Valencii jsme měli (konečně) štěstí na byt. Ono totiž ani to poslední bydlení v Malaze za moc nestálo, ale už jsem neměla ani chuť o tom psát a živit tak v sobě negaci. Na druhou stranu, udělala jsem tam kus práce, nic mě nerozptylovalo a to se počítá.

Tuším, že asi leckoho napadlo, co tady jako celou dobu v zimě děláme? Sami dva. Chodíme jenom na procházky a koukáme na filmy? No, tak trošičku. Ale hlavně pracujem. Moc se toho nemění, proti tomu, když žijeme v Praze, kde jsme taky pořád spolu, pokud se já (nebo mužíček) neflákáme někde po hospodách, po poštách a po obchodech. Pracujeme s Martinem totiž oba doma. Už osm let.

Já tady ve Španělsku, krom toho, že řeším svůj drobný byznys a domlouvám budoucí zakázky (jestli jste po mně někdo něco chtěl a potřebujete to do prázdnin, neváhejte a pište!), tak se snažím zkoušet nové věci, techniky, nasávat inspiraci a taky mám čas sledovat, co se děje u kolegů ve světě. Cenný zdroj informací.
Mám tu s sebou základní výbavu, kterou jsem už rozšířila o pár nových štětců (to se musí) a pořád mám pocit, že toho je málo, což je pravda, ale musím si s tím vystačit.
No a Martin programuje a nově i vaří. (Pořád tomu nemůžu uvěřit!)


Štětce, pera, tuš, vykrývací emulze na akvarel, nezbytné penálky Mitnik, Estetka, Maskrtka a spousty papírů.

Taky tu na sebe máme s Martinem víc času, víc si povídáme (jak jen to je se mnou možné) a máme teplé počasí. Kvůli tomu odjíždíme ze zimní Prahy. A taky se nadechnout. Oba uznáváme, že z toho nadechnutí čerpáme v Praze energii po zbytek roku.
Asi tušíte, že tohle nemůže být laciná zábava. Není. Ale nám to za to stojí.

Tolik teda k tomu, co tu děláme a proč tu jsme.

Valencie.






Valencie je velká, Do centra to máme přes 3 km, ale naše čtvrť Poblados Marítimos je tak tichá a malebná (až na ty psí h.....), že toho nelitujem. Jsou tu malé barevné domečky, přátelská atmosféra a nejezdí tu kolony aut. Což se o (krásném) valencijském centru říct nedá.

K moři na pláž Malvarrosa (není to krásné jméno?) to máme deset minut pěšky.




Jak v Malaze, tak i tady myslím na své bývalé učitele španělštiny z Institutu Cervantes. Salva, velký seladon, který nás toho moc nenaučil, ale hezky se na něj dívalo, byl z Malagy. A děvče, na jejíž jméno si, shame on me, nemůžu teď vzpomenout (Renato, ty určitě víš, viď?), a která mě naopak naučila hodně, tak ta byla právě z Valencie. Přemýšlím, kde asi ti dva přesně bydleli.

Máme byt s terasou, je půlka února pryč a počasí už začíná být jarní. Pro nás až letní, večer je ale dost kosa. Když se do toho španělské slunce opře, je i horko. Za terásku jsem vděčná, jsem na ní zvyklá z domova a bez ní mi je v těch bytech tak nějak úzko. (First world problems, já vím...)

Tak ahoj!

4 komentáře:

  1. Odpovědi
    1. Lucie, od Vás to beru jako extra kompliment! Díky :).

      Vymazat
  2. Krása. A mají ve Valencii krásné inspirativní linie - na fotkách. Nebo za to mohou fotografové :- )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Řekla bych, že za to může ta Valencie :). Díky!

      Vymazat