pátek 10. února 2017

Španělské pračky nežerou ponožky

Právě dnes opouštíme Malagu. Strávili jsme tu tři týdny a já o ní nenapsala ani řádku a to si tohle město nezaslouží. Umí být pěkně špinavé, je to tu už léta rozkopané, doprava odkloněná všemi směry, napříč centrem jsou umělohmotné patníky, které značí alternativní trasy silnic a soudě dle jejich vzhledu, stojí tu už celou věčnost. Španělé staví metro. Ale stejně to tu má něco do sebe. Několik kilometrů dlouhé promenády podél moře, historické jádro, vyhlídka nad městem (naše oblíbená) a honosná východní čtvrť, která připomíná Dejvice a Ořechovku, jsou místa, kam stojí za to se jet podívat.

Máme Malagu rádi.


Stále funkční býčí aréna a plážová čtvrť plná věžáků.

Chiringuita na pláži, kde grilují ryby v plechových lodičkách jsou živé obzvlášť přes víkend, stejně jako promenáda v maríně. Patří k dobrým mravům strávit víkend venku, rodinky jsou načinčané a co tu uplně miluju, jsou vystrojené děti, které vypadají jak ze žurnálu. Ačkoliv se, stejně jako děti všude jinde, permanentně válí po zemi.
Celé město je o víkendu venku, zahrádky praskají ve švech a v sobotu dopoledne najdete všechny obchody otevřené, dokonce i ty, které přes týden ukazují jenom plechovou tlamu zatažené rolety. V pekárnách se stojí fronty a vás to nutí dát si zmrzlinu, i když jí vlastně ani moc nejíte.

Tak taková je Malaga.







A stejně jako minulý rok mi hlava lítá v oblacích pokaždé, když se v historickém jádru kouknu nad sebe a vidím ty překrásné domy, co mě loni tak nakoply, já oprášila svoje kreslířské schopnosti a znovu se začala věnovat perokresbě, kterou jsem kdysi tak milovala.



Neminuly mě ani nákupy, protože jsem nutně potřebovala teplé flanelové pyžamo. Nejdřív jsem s odporem navštívila Primark, ale je to tak hnusná a smradlavá žumpa, že jsem hodně rychle vycouvala a šla do o poznání načinčanější žumpičky Oysho, kde jsem si pořídila to nejteplejší, co tam na spaní měli (fotku nechcete, to mi věřte, na vršku mám králíčka a na kalhotech je stříbrný potisk tučňáků a korunek...). COS, který miluju a už od podzimu mám rozepsaný článek o tom, jak jsem mu propadla (já vím, že  to taky šijou leckde), mě tu lehce zklamal, vlněný zavinovací svetr, který jsem tak strašně chtěla, jsem si nakonec pořídila on-line a poslala si ho expresem do Teplic. Teď už tam na mě čeká. A protože všechny mladé Španělky nosí zelenou santus bundu, kterou jsem tu sháněla už minulý rok a sledování seriálu Pustina mě jenom utvrdilo, že ji fakt chci, protože vypadá cool, tak jsem se tu po ní pídila. A světe div se, nakonec jsem našla přesně takovou, jakou jsem chtěla. Bez nášivek, bez maskáčového potisku a s KAPUCKOU.




To, že jsou lidi všude stejní, jsem zjistila už dávno, ale tady je jasný důkaz. Dav, trpělivě čekající u přístaviště kdo vyleze z luxusní jachty... Nestála jsem tam. Samozřejmě! Ale opodál jsem si (samozřejmě) vygooglila, že jachta stála 200 miliónů dolarů a patří kazašskémmu oligarchovi, ročník '53, takže se obávám, že dav byl nakonec zklamaný. Pokud si teda pan oligarcha k přistavenému mercedesu nevedl třeba Kate Moss, žeano. To už by byla pak jiná podívaná.



Zašli jsme na výstavu Marka Rydena do CAC Malaga. Určitě ho znáte, ani o tom nevíte. Jednak dělal pro Michaela Jacksona v osmdesátých letech cover alba Dangerous a jednak ho kdekdo kopíruje, jen s tím rozdílem, že on to kreslí olejem na velká plátna a kopírovači jedou v počítači. Jeho technika je omračující a dokonalá, témata surrealistická a bizarní. Moc se mi to líbilo. A nevyhýbá se ani porcelánu.




A tohle je naše oblíbené místo, botanický park přímo na hlavní třídě. Ticho tam není, z každé strany auta, ale flóře se tam daří náramně a bydlí tam ohromné množství papoušku mniších. Na ty jsem si zašla s foťákem a mám krásné záběry, o které se v blízké době, jako správná blogerína, podělím.


Mimochodem, jsme tu už měsíc a půl a všechny naše ponožky, až na jediný pár, jsou v sudém počtu. Neuvěřitelné, že? Španělské pračky asi nežerou ponožky. Na to jsou tu totiž světlíky (kde skončila ta jedna jediná fuska). Sbohem.
Takže Malago, ahoj, asi už se po čtvrté neuvidíme, ale já na tebe nikdy nezapomenu.


2 komentáře:

  1. Já tu nad těmi fotkami nostalgicky vzpomínám a pak ještě ta tvoje závěrečná věta... jsem z toho malinko naměkko. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem byla nějaká zjihlá z toho loučení. To město má duši. :)

      Vymazat