pondělí 16. ledna 2017

Bezčasí

Zmrzlina 

Takže. (Nikdy nezačínejte větu Takže...) Jsme v městečku s největší koncentrací zmrzlináren na kilometr čtvereční a není otevřená ani jedna. Ani jedna! 




Dům

"Náš dům" je... já nevim, jestli jsem už tak zhýčkaná z klidu a ticha, které máme v trojském baráku, jež se vymyká všemu, v čem jsem kdy žila, právě a hlavně, svojí polohou a extrémně klidnými sousedy, ale můj (mo)mentální pocit je, že tady ten barák má zdi z papíru. Ostatně veškeré španělské ubytování mi vždycky přišlo, že má stěny nejspíš jenom z papundeklu. Slyšíme všechno. Doslova.
Čůrat se sousedkou stereo je zážitek. Určitě pro obě.
(Den před Silvestrem se sousedi z horního patra tak zmatlali, že se nemohli trefit do domovních dvěří a měli pocit, že je v půl druhé ráno otevřou pouze mocnými ranami do rámu. Když to nevyšlo, zkusili klíč (děkuju!). Pak jsem z ložnice přesně věděla o každém váhavém kroku po mramorových schodech v patře a vrchol byl, když nad námi zaklaply dveře od bytu a já slyšela, jak sousedka potácivě doklopýtala v podpatcích do ložnice a žuchla do postele. O hodinu později velmi hlasitě, jednu po druhé, zkopla svoje střevíčky z nohou tak ladně, až mi to nad hlavou zadunělo.)




Odpadky

Už minulý rok jsem psala, že ve Španělsku není příděl kontajnerů na dům, jako u nás, ale že se prostě různě vyskytují popelnice po celém městě, včetně třídících a je jen na vás, jakou si vyberete pro vynesení svých odpadků. Minulý rok jsme museli chodit vynášet třeba i čtyři kilometry daleko. Nekecám. Tenhle rok to máme přes silnici, přesto se může lehce stát, že uvidíte ulicí kroužit auto, ze kterého trčí ruka s plným pytlem odpadků a hledá popelnici. Popelnice v tomhle případě totiž musí splňovat dvě strašně důležitá kritéria: být otevřená a být dostatečně blízko u silnice, aby řidič nemusel vystoupit. Jinak asi hra neplatí. Nebo co.

Rolety

Cestou na nákupy a na procházkách, pokud vedou městem, (už zase) žasnu nad tím, jak Španělé doma žijí zabednění, jak kdyby čekali nálety. Na vaření si tak maximálně trošku posunou roletu u kuchyňského okýnka. Dvacet čísel. Víc ani ránu. U našeho baráku žije v přízemí velmi stará paní. Ta má rolety na oknech spuštěné permanentně a podle toho, jak jsou zašlé, hádám, že nebyly nahoře od války. Paní si občas sedne na verandu. Včera ji tam nějaká dáma dělala pedikúru.

Chápete to? Já ne. Ne tu pedikúru, tu chápu, ale ty zabědněný okna.

Bezčasí

Nikam nemusíme. Velmi zvláštní pocit. Občas ani nevím, jaký je den. Ráno pozoruju kočky v protější zahradě, jak se marně snaží ulovit snídající ptactvo.
Občas se jenom budím hrůzou, že sousedka zapomněla nakrmit naše pražské rybičky. To je asi tak všechno, co mě trápí.

Ale přiznávám, že prvních deset dní jsem prožila v panice, že už nikdy nic nenamaluju. Připadala jsem si uplně prázdná.

Praha je tak trochu jako pijavice. Pijavice, bez které ale nechci žít.




Úklid

Taky jsem si uklidila na sociálních sítích. Promazala jsem tajmlajnu na fb, kterou udržuju v úzkostlivé, až psychopatické, čistotě, protože nesnášim, když se ty události z dřívějška vrací zpátky jak zkažený jídlo (jupí, koukejte, co jste dělali před dvěma lety!) (Běžte do prdele...). Proto mě vždycky pobaví, když čas od času někdo ze zákazníků nebo sledovačů z bájmíního fb požádá o přátelství na mém soukromém účtu. Ignoruju to a navíc neni nic zajímavýho, co by tam našli. A moje soukromé fotky a výkřiky, které tam občas dávám a pak zase po čase mažu? Tak ty mám pro kámoše a kámošky, to dá rozum.
Též prohrabávám Instagram a mažu účty, které mě ničím neoslovují. Už jsem se zbavila asi stopadesáti.

Já 

Mám sluneční skvrny, pihy a na Středoevropanku nezvykle snědé ruce. Obočí, které mi moje kosmetička chválí a já z něj šílím, nechávám dorůst (jako bych ho neměla už tak dost objemné) v bláhové snaze docílit jakéhosi prvotního tvaru, kterého už stejně nikdy nedosáhnu. Řasenku, jež jsem v Praze vyhodila den před odletem, jsem si ještě nekoupila. A nehty, které mi doma zřídka kdy přesáhnou bříška prstů, teď odvážně vykukují a já je s láskou tvaruju mizerným pilníkem, který mi zprohýbali na letišti. No hotová divoženka, co vám budu povídat.


10 komentářů:

  1. Na chvíli jsem se zasnila a představila si, že tu nejsem a jsem tam a nemusím plnit web ani jít doktorovi s nemocným dítětem :-) Bože, jak já se těším na léto! BUdeme pryč sice jen měsíc, ale i tak to bude zajisté nejlepší měsíc v roce. Užívej, divoženko!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak ať je u vás brzy zase zdravo a můžete si užívat lyže a sníh!

      Vymazat
  2. Pusu! Chybíš nám, ale od loňska už vím, že to uteče, ani nebudem vědět jak :) Pozdravuju! mask.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Právě, že to utíká děsně rychle. To jsme konstatovali dneska ráno a vůbec se nám to nelíbí :).

      Vymazat
  3. Ještě týden! A Valencie bude i mým dočasným domovem. Díky za články i fotky na insta, těšení není tak nekonečné :) barupta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ha! Valencie... tam budem skoro celý únor :).

      Vymazat
  4. Tvé psaní mě bavíííí....jsem se nasmála.Jako vždy, když Myyna něco píše.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Potěšení je na mé straně!
      Mávám z dáli! :)

      Vymazat