pondělí 16. října 2017

Kočár do Vídně

Jsme na pár dní ve Vídni, kam jsem si bohužel přivezla i silné nachlazení z Prahy, takže se snažím užívat město co to jde, i když v rámci možností, který jsou značně omezený, a co se týče energie, jsem na tom čím dál tím hůř, v neděli odpoledne jsem si i musela jít na chvíli lehnout do hotelu, prostě se to nedalo vydržet. A to víte, já do huby ani paralen nevezmu, i kdybych měla lézt po čtyřech, takže si to náležitě užívám.



Nicméně, první dojmy z Vídně jsou pozitivní, hlavně je to neuvěřitelně čisté město, na stupnici od jedné do deseti má jasnou jedničku. Měřeno podle počtu psích výkalů na sto metrech, při čemž desítka je Žižkov. Jsem tím překvapená, velmi nezvyklé.

Vídeň je placka, trochu jí tedy chybí šarm kopcovitých velkoměst, jako je Praha nebo Budapešť, ale výrazně to dohání pohodou a příjemnou atmosférou. O víkendu jsme bydleli přes Airbnb nedaleko Naschmarketu, v neděli odpoledne jsme se přesunuli do hotelu v centru, kde se ubytovali všichni organizátoři konference, kterou Martin spolupořádá (a kvůli které tu jsme). Takže od pondělka budu po dobu konference zanechána na pospas Vídni, sama samotinká, na celé dva dny. A to já mám ráda, vždycky si to užiju.

První byt byl kousíček za historickým centrem, můžu ho doporučit, kdo jste přihlášení v aplikaci Airbnb, můžete mrknout tady. Je maličký, ale čistý a moc dobře situovaný, co by kamenem dohodil od zmíněného Naschmarketu a nebo Mariahilfer Straße, kde najdete nepřeberné množství obchodů.
Teď už jsme v historickém centru, kde to mám kousek k turistickým atrakcím, jako jsou muzea a galerie.

Sobotní dopoledne jsme strávili na vyhlášeném Naschmarketu, takový trh s ovocem, oříšky a kořením, jaký jsem tam viděla, bych si nechala líbit i v Praze. Jsem ráda aspoň za pana Alžířana ve Spálené ulici a do nebe velebím jeho krámek po strop nacpaný zbožím z Východu.


Na jídlo jsme zašli do doporučené blízkovýchodní restaurace NENI, neskrývám z jejich jídla nadšení, protože tak dobrý hummus už jsem dlouho nejedla a udělali mi, hádejte co, no přece Chai latté. Cha!





Odpoledne nás pak vytáhli kousek za město kamarádi, co tu bydlí a pracujou, a tak jsme se ocitli na vídeňských vinicích na kopci Kahlenberg, kde je turistická trasa s krásnými výhledy na město a občerstvovnami s aktuálním sturmem, tedy burčákem. Navíc to počasí, no řekněte, není to zázrak? Já myslím, že jo.




  Ještě, než jsem v neděli odpadla, stihla jsem Naturhistorisches Museum, kde jsem si pořídila pár "awkward" fotografií. No uznejte, že už fakt potřebuju tu selfie tyč...




Kamenné oddělení mě bavilo asi nejvíc. A brouci.



Vycpaní ptáci na mě působí příliš staticky, možná mě i trochu děsí. Dávám přednost živé formě.

Večer jsem ještě na chvíli vstala z mrtvých a tak jsme mohli s Martinem obejít aspoň katedrálu.


Přeju krásný pondělí, mne dneska čeká obrazárna, Hundertwasser a procházka u Dunaje.

neděle 15. října 2017

Viděla jsem... vol. LXXI - Lola běží o život

Co jsem mezi tím viděla... druhou sérii Narcos, která je ještě lepší, než ta první. Jestliže jsem vám seriál doporučovala hned na začátku, pak dvojku doporučuju dvojnásob. Výborně udělané, řemeslo vypilované k dokonalosti, herecké výkony parádní. Nestává se mi moc často, abych byla takhle přilepená u obrazovky a ani nedutala. To mi věřte.

Santa Clarita Diet... seriál, opět Netflix, kdy se z realitní makléřky Drew Barrymore stane zombík (!) a ona se s tím snaží poprat v rámci rodiny, milujícího manžela a dospívající cynické dcery. Jako pardon, ale ten seriál je neuvěřitelná kravina. Podívejte se na to třeba u žehlení, vtipné to vlastně občas je (a někdy taky dost nechutné), ale jenom pod podmínkou, že Drew milujete. Jinak fakt není důvod.

K jádru pudla... Lola běží o život je kultovní film. Mne už líznul jenom o vlásek, skoro jsem si ho nevšimla. V době vzniku mi bylo jednadvacet a to už není na kultovní záležitosti moc času, člověk se hlavně snaží, aby vydělal na nájem. Být to ale o pět let dřív... Nicméně, je to skvělý film, a protože se nacházím v německy mluvící zemi, sice stovky kilometrů vzdálená Berlínu, kde Lola zachraňuje svého problémového miláčka Manniho, Videň mi tenhle film připomněla a byla by škoda ho nezařadit do výběru.

Šuplíček "drama", oddíl "krimi", kolonka "láska".

Po tomhle filmu, jsme téměř všechny chtěly vypadat jako Lola. Mít barevné vlasy, vytvarované bicepsy, koukat laníma očima na svět a hlavně, běžet strašně hubené o život, abychom zachránily svojí lásku. Svojí lásku, která je ve skutečnosti idiot (řekněme si to na rovinu) a dostal nás do průseru. Ruku na srdce, kdo si to ve všech možných podobách v životě nezažil...?

Lola je sympoška, jenže by zasloužila někoho jiného. Jestli dokáže Manniho zachránit, to už si zjistěte sami.

Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

středa 11. října 2017

Desky na dokumenty

Tenhle dekor, poeticky nazvaný Od soumraku do úsvitu, má něco do sebe. A jsem upřímně zvědavá, co všechno jím ještě pokryju, než mi někdo napíše, že jsem s tím už trapná. Zatím mě, a snad i vás, baví.

Desky na dokumenty jsou papírové, z matné křídy, gramáž 350 g/m2 (nikoliv 300, jak jsem včera chybně uváděla na facebooku). Vejde se do nich A4. Žádné jiné velikosti neplánuju, tohle mi připadá dostačující.
Moc se mi líbí ten tvar psaníčka, dá se elegantně zaklapnout zašupovacím křidýlkem. Tak snad bude mít úspěch. Nechybí výřezy na vizitku, pro případ, že byste desky používali (spíš asi používaly) v práci.








A dodělala jsem pokračování milníkových kartiček pro miminka.

Použila jsem pro ně všechny dosavadní dekory, které jsem měla hotové. Vystřílela jsem veškerou svou munici, takže na kartičky pro těhule budu muset namalovat něco nového. Tím pádem nebudou tak rychle, jako byly tyhle, ale kdo ví. U mne nikdy nevíte. Já u sebe taky nikdy nevím. Co ovšem zcela jisté je, že si dávám od pátku do středy voraz a jedu s mužem do Vídně. Muž pracovně a já... já jen tak. Prostě se budu toulat Vídní. A dám si šnycl.






Užívejte středu a mírné oteplování, které myslím většinu z nás potěší.

pondělí 9. října 2017

Čerstvé dojmy - divadlo a jídlo V

Hurá, divadelní sezóna začala! Kdyby bylo na mne, rozhodně bych divadlům prázdniny nedávala, ale to by bylo velmi sobecké a za svojí myšlenku se samozřejmě hanbím.

Pravidelně nepravidelné návštěvy divadla jsme začali (opět) skvělým Michalem Dlouhým ve hře Kurz negativního myšlení. Trochu mě z toho mrazilo, trochu jsem se smála (velmi černý humor) a především nekonečně obdivovala, co ze sebe dokážou herci na jevišti dostat. Vřele doporučuju! Švandovo divadlo patří v Praze k mým nejoblíbenějším.


 A žrádýlko. To já nikdy nevynechám! Tentokrát vám můžu doporučit relativně nové, seversky laděné, Bistrot104, kde se o vás postarají téměř jako doma, pěstují si vlastní bylinky a na dezert vám dají mravence. Kdo nevěří, ať tam běží, na mém dezertu to sice nebylo, ale prý chutnají kysele. Kyselina mravenčí, neasi.


Mravenci! Servírovaní na Ferdovi. Tomu říkám severský humor.



Byla a jedla jsem v krásné Spižírně. Nedoporučuju. Respektive, uprostřed srpna, nedlouho po otevření, bylo jídlo velmi mdlé. Třeba už je to lepší. Ale běžte se podívat alespoň na parádní květinovou tapetu od Ievy Ozoly. Akorát nechápu, jak to, že v takovéhle über hipsteřině nedělají chai latté. Csssss.

Když jsme u chai latté, ráda na něj chodím do Smetana Q, podniku otevřeného nedávno na nábřeží, vedle Slavie. Bohužel mám ale pocit, že to tam jde k šípku, obsluha se mění jak svatí na orloji, nezvládají nápor lidí a jsou viditelně nervozní. Na tak exponované místo patří profíci a ne zmatení brigádníci. Místo ovšem, jak jinak, krásné! Do vedlejší prodejní galerie českého designu Deelive je velmi nebezpečné chodit. Už jsem tam párkrát dost zahučela.

Vidíte ten spokojený výraz? Ten mám vždycky, když si dám svůj oblíbený nápoj.

Parlor v Karlíně! Kdo ještě nezná, měl by poznat, obzvlášť milovníci zmrzliny. Parlorky, zmrzlinové sendviče, nemají chybu a to mi můžete věřit, protože já zmrzlinu moc nejím. Karlín je teď moje oblíbené místo, mívám záchvaty, že se tam musíme přestěhovat, což samozřejmě nemyslím zas tak vážně (vlastně v tu chvíli jo, ale pak už zas ne), rozhodně mě to tam hodně baví. Ovšem víc, než na sendviče, chodím do Parloru na sekt s grepovou zmrzlinou. Vážně!





Momoichi. Několikrát jsem si tam dala pracovní schůzku, protože je to v centru, je to krásné místo, vedle je geniální knihkupectví a taky tam mají pravý japonský záchod, japonské dobroty a peníze vám vrátí po asijsku, tedy s bankovkami srovnanými, drženými oběma rukama, a s lehkým úklonem. No neberte to. Je to tam kurňa předražený, jenže jejich nesmažené závitky jsou jedny z nejlepších v Praze (u mě zatím vedou ty z Banh-mi-ba) a dělají rooibos latté, to chcete vyzkoušet. Obklopovat vás bude legrační postavička Totora a budete se tam cítit příjemně.




Home Kitchen v Kozí. Partička z Jungmannky se "roztáhla" do několika dalších koutů Prahy a dělají dobře, já jsem s Olív zavítala do nové pobočky v Kozí, kde je to asi tak milionkrát větší, než v původním kamrlíku, kluci jedou fakt bomby, výborně se tam najíte, všechno čerstvé a žádný spěch. Home Kitchen mám prostě ráda.





sobota 7. října 2017

Viděla jsem... vol. LXX - Cesta/Walkabout

Konečně jsem ten film našla! A proto záměrně v titulku píšu i název anglický, protože pod českým jménem jej najdete opravdu těžko. Viděla jsem ten film v devadesátých letech a nemohla na něj zapomenout. Do dneška si vzpomínám na neuvěřitelně poetickou hudbu a překrásné záběry.

Šuplíček "drama", oddíl "dobrodružné", kolonka "matka příroda".

Sourozenci, malý chlapec a dospívající děvče, ztraceni ve zdánlivě nemilosrdné australské buši... Všechno, krajina, počasí, zvířata, se zdají být proti nim do doby, než potkají domorodého kluka, který jim pomůže a přirozeně, s respektem k přírodě, ukáže, že je to vlastně všechno naopak. Od té chvíle si trojice putujících dětí začne cestu užívat a učit se navzájem.

Velmi krásný snímek.

Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

středa 4. října 2017

Miminovité

Miminovité kartičky na focení malých občanů jsem nevymyslela já, nýbrž moje zákaznice, resp. to, že je mám vyrobit. Ale nápad to byl nosný, tak jsem do toho šla. Líbí se mi, že se dá vymyslet pokračování, případně doplnit období pro těhotné maminky. Snad to můžu slíbit, jen nevím přesně, kdy budou, protože mám teď jiné priority, ba co hůř, začínají mi hořet vánoční motivy. Teď nebo nikdy! (Už mi vánoční zboží poptávalo asi 5 lidí. Sama tomu nevěřím.)

A protože je říjen, dala jsem do prodeje zbytek rezervovaných kalendářů, ke kterým se nikdo nehlásí (a nemyslím vás, s kým jsme domluveni na prodloužení rezervace, samozřejmě). Jsou jen dva. Víc kalendářů nebude. Nejdřív jsem myslela, že udělám dotisk, ale nakonec jsem si řekla, že nebudu hrabivá a nechám tomu dílu lehkou auru výjimečnosti. Nakonec, ten kalendář je tak i koncipovaný. A život není jenom o penězích.

Takže, tento týden milníkové kartičky pro miminka a v pátek složky na dokumenty. Velmi se na ně těším!








P.S. Kdo byste měl chuť mi pak poslat z Instagramu upozornění nebo mě označili, že právě proběhlo focení mrněte s mojí kartičkou, budu moc ráda. A ráda to nasdílím!

pondělí 2. října 2017

Z víkendu

Uplynulý víkend byl takový, jaký jsem si už nějakou dobu přála. V klidu, v Praze, jen se svým mužem. A i když se to zdá po osmi a půl letech strávených téměř 24 hodin denně pohromadě, jsme spolu stále rádi. Přesně tak, jak se to zpívá v jedné mojí oblíbené písničce od Hex "Keď sme sami, som tak rád...". (Když přeskáčete ty pitomý reklamy, tak ji i uslyšíte.)

Z pátka na sobotu u nás přespala milovaná Bandaska, člen rodiny, i když je kamarádova. Jenže, znám ji od štěněte, ledasco zajímavého jsme spolu prožily a hlavně, ona má manýry jak člověk. To nevymyslíte. Jo, a chrochtá, směje se a straší tím lidi. (Znáte takový ten typ lidí, co mají smrt v očích, jen co zahlídnout umazlenýho staffbulla? A teď si představte, že se ta staffbullka ještě začne smát. Na plnou hubu, od ucha k uchu. To je konec. Infarkty hadr.)


V neděli jsme si pak udělali pražský víkendový den, co jsme neměli už dlouho, to znamená cukrárna, galerie, oběd, což mi připomíná, že musím Myšákovi na facebooku trošku rýpnout do kožíšku, jestli to jako myslej vážně s třetinkou Mattonky za 58 káčé. Za ruční práci ráda zaplatím, což také dělám, ale co je tak výjimečného na Mattonce? Hm? Že by Vodičkova ulice?

Tak jsem se tu rozohnila, ale spíš jsem chtěla napsat, že koho zajímá grafika, měl by si "povinně" zajít do Muzea hlavního města Prahy na výstavu Vladimíra Boudníka. Zemřel sice v pouhých 44 letech, ale stihl vymyslet nové grafické techniky a stal se díky svým inovativním postupům legendou. Jeho dílo je opravdu intenzivní a dobové fotografie hrozně zajímavé.

"Dnes jsem si udělal odpoledne volno - to je - vykašlal jsem se na problémy a chápu situaci v přítomnosti - bez průmětu na stěnu důsledků."



Ačkoliv to není zrovna typické Boudníkovo dílo, Kaligramy se mi strašně líbily.



Musím přiznat, že jsem v Muzeu hl. města Prahy byla poprvé. Zřejmě jeho poloha, okleštěná magistrálou, mekáčem a autobusovým nádražím na Florenci, mě nikdy moc nelákala k tomu, abych se tam zašla podívat. Což byla samozřejmě chyba! Najdete tu například překrásný Langweilův model Prahy z let 1826-1837 (je dost v šeru, aby se nevyšisoval, tak se nedá vyfotit) a i samotná budova stojí za prohlédnutí.



Ale co mě pobavilo, byl (nejspíš) rokokový skleněný altánek, nad kterým Martin ohrnul nos, protože to je kýč, což bezpochyby je, ale v mých očích balancuje na opravdu tenké hranici mezi kýčem a pohádkou. Holt se na to dívám z pohledu "sklářky" a vidím tu neuvěřitelnou práci, co s tím musela být. Ostatně, já za kýč nepovažuju ani klasické křišťálové brusy. Strávila jsem nad nimi celý první ročník na sklandě, poněvadž, než nám dovolili dělat vlastní návrhy, museli jsme se naučit klasické řemeslo, a můžu vám říct, že to je dost nesnadná práce.


Kýčům a pohádkám zdar!