středa 30. března 2016

Krabičky a propiska (s kamínky)

Ztratila jsem důležitou věc. Běžně se mi to nestává. Jsem ten typ, co si neničí boty a má je roky jak nové, nerozbíjí se mu telefony, nikde je nenechává, klíče má celou věčnost na tom samém přívěšku a nikdy, opravdu nikdy nic neztrácí. Výjimečně deštník. A to jenom v případě, že o něj přijde mezi Blanskem a Brnem ve vlakovém kupé (zdá se, že už píšu blog tak dlouho, že mám na všechny životní situace speciální odkaz).

A přesto se mi to stalo. Byla jsem dost překvapená. Je to stejný případ, jako kdyby mi někdo řekl, že od zítra budu jíst vařenou kapustu a s radostí škrábat mrkev. Nevěřila bych mu.

Donutilo mne to tak trochu převrátit byt vzhůru nohama a kromě toho, že jsem dotyčnou věc nenašla, zjistila jsem šokující okolnost. Máme doma bordel.
Víte, já si myslela, že se mě to netýká. Že oblečení mám opravdu jen to, které nosím, protože zbytek jsem rozdala vůkol po všech možných charitách, a že ty boty, které vypadají pořád jako nové, už nosím všechny rovnocenně. Že všechny svoje skicáky používám, vodové barvy pravidelně střídám, štětce se hodí všechny. Svým způsobem je to pravda, jenže problém je jinde.

Problém je v tom, co mám mezi oblečením v komodě...




Patříte k těm, co si schovávají mezi trička prázdné krabičky od šperků? Nedělejte to. (Uplně slyším Miloslava Štibicha, jak mi říká: "To neděláš dobře, Markéto... to s těma krabičkama.")
Až si jednou v zoufalství prohrábnete trička, abyste vyloučili i tu poslední možnost, kde by mohla být věc, kterou hledáte, zjistíte, že jste prakticky zavalení krabičkami, které schováváte z bůhví jakého úchylného sentimentu. Typický příklad: tuhle krabičku přece nevyhodím, v té jsem dostala od manžela prstýnek, no a tahle krabička, v té byly náušnice od mamky. A tady v té byl můj první přívešek od Janji Prokić (ne, že bych jich měla víc) a tahle má na sobě nápis Hanuš Lamr (no, kdo by to vyhodil!). Další krabička je krásně červeně sametová a v téhle je, proboha!, ještě schovaná reklamní kostička složená z magnetických kuliček, kterou Martin přivezl z nějaké konference (reklamní předměty by měly mít svůj vlastní kotel v pekle, obzvlášť ty ajťácké, i když tyhle magnetické kuličky jsou celkem zábavný, ale kdysi jsem dostala od kamarádky reklamní propisku Swarovski s broušenými kamínky v její duté průhledné části a to bylo teda velký žúžo, ještě ji někde mám)... Nehledě na to, že v další (tentokrát modré) krabičce mám přívěšek od ex (no dobře, tak tahle není prázdná), který už nikdy v životě nebudu nosit, tak co tam ta krabička, sakra, dělá...?

Když k tomu přihodím asi tak půl tuny voňavých mýdel, co se skrývají mezi mým oblečením (ale za to může babička, ta mě to naučila), máme na světě malé tsunami zbytečností.

Celkem nedávno jsem si říkala, že budu muset udělat čistku ve skříních, ale pak jsem prohrábla ramínka a zjistila, že už svoje oblečení (momentálně) víc zredukovat nedokážu. Po tomhle, opět šokujícím nálezu (pamětníci si možná vybaví extempore s pepřem), tuším, že přeci jen čistka proběhne, ale zaměřím se na uplně jiné věci. A taky mě docvaklo, jak užitečnou ztrátu jsem utrpěla, protože bez ní by se to prozření nedostavilo a my bychom dál žili v krabičkovém království.

Jestli vás napadlo, kde jsou všechny šperky, které původně obývaly ty přemnožené krabičky, pak se nebojte, všechny mají svoje místo. Tak různě.


Ha! Našla jsem ji! Už dávno nepíše, ale má uvnitř ty kamínky, co se tak krásně lesknou. To se nedá vyhodit, rozumíte...?

čtvrtek 24. března 2016

Nové nejnovější novinky

Nová blahopřání a další pandy ze španělské sbírky. Celá rodinka. Momentálně k dispozici na Fleru, ArtBe (cena je včetně dopravy), Sashe.sk.

Užijte si Velikonoce a nově i páteční sváteční den (konečně už i v Čechách máme Velký pátek svátkem), my jedeme na sever, kde jsem nebyla od listopadu, takže se moc těším, už se mi po tom temném pohraničí stýská.

Nové pandí tisky:





Nová blahopřání:

Spící liška šla na Dyzajn marketu na dračku. A je fakt, že i takhle zmenšená je velmi půvabná.

Nártoun na blahopřání se má taky čile k světu. Člověk by nevěřil, kolik lidí má tuhle podivnou malou opičku rádo.

Blahopřací klasika vyvedená vodovými pastelkami.

A na přání vlčí blahopřání. Nemám o něj strach, vlci jsou oblíbenci.

úterý 22. března 2016

Víkendová terapie

Těsně, než jsem začala psát tenhle článek, jsem si přečetla povídání Lenky ze Zahrady na niti, o její prezentaci na ostravské Pecha Kucha Night a říkám si, že vlastně nejsem vůbec žádná hrdinka, že bych měla počítač vypnout a jít se klouzat.

Abych to uvedla do souvislostí, před čtením toho zmíněného článku, jsem měla v úmyslu napsat povídání o mojí statečné účasti na Dyzajn marketu, ale uznávám, že statečná vlastně nejsem, ani co by se na konec nitě vešlo.

Ale tak, i přesto napíšu pár vět k proběhlé akci, už proto, že jsem tam byla po téměř třech letech, poněvadž moje poslední účast na velkém Dyzajn marketu proběhla v září 2013. A ten letenský minidyzajn, na sklonku minulého roku v Nacafe, moc nepočítám, to bylo na jedno odpoledne a byla to zcela komorní, i když hojně navštívená, akce.

Na ten poslední zářijový výstup jsem dlouho nemohla zapomenout a na nějakou dobu mě to absolutně zbrzdilo v jakýchkoliv nápadech něco takového opakovat. Ten den (to býval ještě DM jednodenní) se totiž sešlo několik nepříznivých faktorů a já tenkrát dopadla, jak sedláci u Chlumce. Možná, ještě hůř. Počínaje počasím a přiděleným místem konče, včetně mých naprosto fantasticky úspěšných (prakticky nonstop prodávajících) sousedek, ten den dopadl příšerně, bez výdělku a já už nechtěla mít s venkovní prodejní akcí nic společného.
No, stalo se, že jsem se díky jednomu vypadlému místu dostala na ten podzimní minidyzajn v Nacafe a pak už byl jen krůček k tomu, abych při setkání se zakladatelkou DM, Terezií, domluvila při pracovní schůzce, kterou jsme spolu měly po mém návratu ze Španěl, účast na téhle monstrózní dvoudenní akci. Slovo dalo slovo, jak se říká. A Myyna se odsrabila.




Sobota byla legrace. To říkám na rovinu. Jednak se dalo vydržet počasí (umožnil mi to mega šál a šílená oranžová péřovka), jednak jsem měla moc hezké místo přímo před pódiem (pohádka pro děti o Žabákovi Valentýnovi, jakožto i skvělé hudební duo Tanita Yankova a Michael Lužný byli boží), které mi poskytlo dostatek zábavy v čase, kdy jsem neprodávala. A když jsem prodávala, docela jsem se nasmála. Což je něco, co dokážu v takových chvílích, kdy jsem s kůží na trhu, opravdu ocenit.




Namátkou tu mám pár výkřiků, které mne neurazily, ale naprosto rozveselily, ačkoliv to možná ani nebyl záměr, ale já věřím, že jo. Třeba kluk, jehož přítelkyně si vybírala u mojí sousedky šperky, který se dlouho díval na Indonéské pexeso a pak začal vykřikovat: "To není možný, tohleto! Co to je za zvířata? Kde žijou takový zvířata?! To jsem v životě neviděl!"... "Paježura! Paježura!" a smál se, až se za břicho popadal. Vzpomněla jsem si na legendární scény se zhuleným Jiřím Macháčkem ve filmu Samotáři a smála jsem se spolu s ním. Nebo další muž, který obdivoval všechny obrázky a pak se s patrnou ironií v hlase optal: "A to jste kreslila vy?". Když jsem odpověděla, že ano, měl oči navrh hlavy a ještě k tomu vykulené: "To fakt?!"
No nevím, asi myslel, že si to stahuju z Pinterestu nebo co.
A pak mne taky jedna paní nechtíc rozesmála, když se ptala, jestli ta akvarelová blahopřání (s cedulkou 45 Kč) jsou originál. To jsem se strašně smála.

Vnitřně, samozřejmě.

Taky jsem strašně slavnostně řekla "Dobrý den!" paní Báře Basikový, která se u mne zastavila, a ještě jsem jí chtěla říct, že má supr hlas, který mám ráda, ale nestihla jsem to, oblehly ji nějaké důchodkyně.

A tak, prostě. Bylo to fajn.

No a neděle mě trochu dostala, protože byla víc zima a od Vltavy lehce profukovalo. Lidí chodilo málo a do čaje jsem si dala míň rumu, než den před tím, tak už to taková sranda nebyla, ale výhled na pódium opět nezklamal, jakože formace Olats Otesoc mě uplně zabila, byli naprosto skvělí.


A to už je nejvíc zachumlaná neděle. A moje návštěvy Petrita (Petrita Art) a Mari (Play.Ink). Barča Emamísová za mnou přišla v oba dva dny, ona je milouš, ale zapomněla jsem se s ní vyfotit. Též přijela Anička Annanemone a postála mi u stánku, zatím, co jsem pádila na WC. A vůbec jsem se s ní nevycvakla, i když je velmi krásná, takže to je škoda. Taky děkuju za další moc milé návštěvy a nákupy přátel a známých, jakožto i neznámých. A děkuju i těm, co chtěli přijet, ale nemohli. Jako by se stalo! Jinak, s Petritou bychom nejspíš daly dohromady největší dámský nos v Praze. Si myslim.


A musím říct, že se toho za ty tři roky na DM dost změnilo. Od vzrůstající kvality prodávajících, až po výběr jídel. Myslím, že to je akce, na které se lidi dobře baví. Neříkám, že teď budu na každém trhu, ale už jsem si to všechno asi vnitřně zpracovala natolik, že nemám pocit, že se musím za každou cenu schovávat v onlineové (fuj, co to je za slovo) anonymitě a být nešťastná, když se zrovna k mému místu nehrnou davy. Páč vím svý. Měsíčně se nachodím na poštu s objednávkama fakt dost.

Naštěstí.

pátek 18. března 2016

Pandy a lišky

Podle vzoru Kobry a užovky.

Jeden by nevěřil, co všechno se musí připravit, když se jde s kůží na trh. A ještě navíc dvoudenní trh. To máte: zboží, sešity na zapisování objednávek a prodaných věcí, doklady, vizitky, kartičky s návodem jak pečovat o sítotiskové tričko, provázek, washi pásky (!), papírové pytlíčky na blahopřání, celofánové pytlíky na trička, zboží k vyzvednutí, propisku, lepíky s cenama, malé pozornosti pro nakupující, rozměněné peníze (hlavně hodně drobných, na to se musí myslet už tak týden předem)...

Takže jsem zatím stihla připravit jenom jedno jediné nové blahopřání a dva nové tisky z materiálu přivezeného z jihu. Myslela jsem původně, že touhle dobou už bude můj flérovský repertoár téměř kompletně obměněn, ale to jsem si lhala do rukávu.

Krásný víkend!








středa 16. března 2016

Dyzajn market jaro - budu tam

Malé info před blížícím se víkendem. Byla jsem lehce a velmi mile popostrčená Terezií T. (Dyzajn mamá), abych se zúčastnila Dyzajn marketu, který se tento víkend koná na Piazzetě Národního divadla. Tak jdu do toho, termosku mi laskavě a s pochopením půjčila Rosa M., péřovku mám (dokonce oranžovou, takže mě nikdo nepřehlédne), vlněný ponožky od SoxInBox taky, tak co mi brání...?

Budu mít XS stánečečeček č. 55, kde najdete blahopřání, trička (dneska tisknu), pexesa, sešity. Víc se tam nevejde a stejně to bohatě stačí.

Začíná se v sobotu 19. 3. v 10.00 a končí v 19.00, stejně tak v neděli 20. 3. 2016.

Kdo by si chtěl u mě na stánku vyzvednout objednávku, není problém. Stačí napsat.

Tak v sobotu/neděli čau!


Terezii díky za tenhle vtipný propagační banner.

pondělí 14. března 2016

Týden

Týden doma a už se seběhlo tolik věcí... První pracovní schůzka, prvních pár návštěv u přátel, první vyřízené objednávky.

S plným odpadkovým pytlem jsem se vydala na metro, místo abych ho zanechala v popelnici před barákem. V Andalusii (asi) neexistuje, že má každý dům svůj kontejner nebo popelnici. Sběr odpadků je kolektivní záležitost, takže s plným pytlem chodíte tam, kam to máte nejblíž. V Seville to bylo až o dvě ulice dál na náměstí Alameda, kam se všechno házelo do podzemních kontejnerů, v Barceloně byla popelnice hned na rohu ulice a v horách to byl tři kilometry(!) vzdálený kontejner ve vesnici.
No, naštěstí jsem až na metro s odpadkama nedošla.

Posbírala jsem po Praze všechno svoje rostlinstvo, které potřebovalo pravidelnou péči. Lenko, Jarmilo, díky! Při té příležitosti se mi utvořil v krku tradiční pražský knedl, který mám, snad krom léta, v krku pořád. Prostě bezva vzdoušek. Ne, že by třeba v Málaze nestál nad městem hnědý špunt, ale ten divnej pocit v krku jsem tam prostě neměla.

Pokoušela jsem se o jógu doma, ale nemá to ty grády, když nade mnou není modré nebe a čučet v pozici bojovníka do stropu je nuda. Navíc je ve stropě spára, která praská a mě to rozčiluje. Ale zvyknu si, stojí to za to.

Na terase nám ve spárách, které mě naopak nerozčilují, díky mírné zimě vyklíčila všechna zapadlá semínka, které jsem před odjezdem připravila sýkorám, takže to do jara vypadá na slušný trávník. Škoda, že to letní žár zničí, docela se mi to líbí.




Žasla jsem nad množstvím světla, které doma máme, znova v kuchyni obdivovala naše nádobí od Ema Mamisu a sladce usnula na extra tvrdém japonském futonu, který jsme si před pěti lety nechali ručně vyrobit jako svatební dar. Nemůžu se nabažit ticha v domě, lačně pozoruju šedivou Prahu a už několik dní v kuse peru. Respektive, pere pračka. Mám radost ze všeho svého oblečení, které jsem dva a půl měsíce neviděla a taky jsem kriticky uznala, že je opět na čase ledasco vytřídit z šatníku. (Podle vzoru "je to pěkné, ale je toho moc".)

Kulturní šok mě čekal v Albertu. Nejen, že se mi protočily panenky nad cenama potravin, které jsou ve Španělsku levnější, ale při placení jsem nemohla odtrhnout oči od uválené a umaštěné pokladní, která se rozvalovala na židli. Nakonec jsem ale uznala, že oční kontakt, který jsem se tak pěkně naučila na jihu, je opravdu zbytečný. No co, můžu civět na nákup jako všichni ostatní.

Bio vajíčka z Billy chutnají jak polystyrén.

Těším se na všechna další setkání, teprve za poslední dva roky jsem si po devíti letech v Praze našla pár zpřízněných duší, které považuju za přátele a už kvůli tomu by se mi nechtělo žít jinde. S takovou rychlostí, s jakou si pouštím lidi k tělu, bych možná někde mimo Čechy dožila v uplné samotě. A blog, ten by to nezachránil...

Ale! Konečně jsem se odsrabila a hrábla do mého španělského výkresového archivu (nejdřív jsem myslela, že je toho 43 kusů, ale zapomněla jsem ještě na jedny desky, takže je výkresů celkem 54, uf). Jednak jsem musela kvůli velikonočním blahopřáním, jednak už mi to bylo fakt blbý, že to leží v deskách pořád na stole. Díky tomu je na světě první tisk, ten, se spící liškou pod olivovníkem. Všechno zatím najdete u mne v shopu na Fleru, případně e-mailujte, v týdnu to dám ještě na ArtBe a slovenskou Sashe.




Hezké pondělí!

sobota 12. března 2016

Music Inspiration #100 - Sonic Youth

Poslední. Jubilejní. Správně by to vycházelo na českou muziku, ale protože nejsem z nikoho na naší scéně momentálně tolik paf, abych mu věnovala poslední hudební inspiraci a ty, ze kterých jsem běžně paf, tak o těch už jsem psala (naposledy mě doslova dostala Jana Kirschner a její alba Moruša Biela a Moruša Čierna, které považuju za jedny z nejlepších, které za posledních dvacet let na česko-slovenské scéně vznikly, a spolu s Lenkou Dusilovou to tu tyhle dvě dámy dost zachraňujou), tak jsem sáhla po mojí top kapele.

Jsou to, i na naší alternativní scéně, velmi známí Sonic Youth. Kapela, kterou obdivuju od svých patnácti a jejíž členové jsou velmi vlivnými hudebními osobnostmi (nejen) ve své domovské USA.

Bohužel, ačkoliv základ kapely fungoval od roku 1985 v neměnné sestavě a to i přesto, že dva z nich byli dokonce manželé, tak se v roce 2011 rozešli (ano, manželé se rozvedli). Zakončili tak svojí oslnivou kariéru po neuvěřitelných 30 letech (kapela byla založená v NY v roce 1981).

Viděla jsem je v Arše a nikdy na to nezapomenu už z toho důvodu, že už zřejmě nikdy v životě neuvidím na pódiu tolik hrajících kytar najednou. Při čemž jednu z nich držela v ruce legendární Kim Gordon, nejen hudebnice, ale i uznávaná konceptuální umělkyně a módní ikona.

Žánrově jsou skoro nezařaditelní, ale má to hodně co dělat s alternativním a experimentálním rockem, případně art punkem.


Zdroj www.theguardian.com


Stones (Sonic Nurse, 2004)




100% (Dirty, 1992)


Na závěr díky všem, co se mnou drželi hudební inspiraci nad vodou, chodili si poslechnout můj výběr, pochválili, doporučili svoje oblíbence. Krásných 100 víkendů, i když to bude vlastně víc, nezačala jsem to číslovat hned.

Takže, milí, vykašlete se na nesmysly z českých komerčních rádií, najděte si na internetu svůj kanál s dobrou muzikou (např. Radio1, 91.9 fm), nepodporujte ty hrůzy jako je Michal David nebo Helenka Vondáčková, protože je to jenom byznys, nic víc. A ještě se to nedá poslouchat.

Mějte uši otevřené! Pá!

čtvrtek 10. března 2016

II. jakost

Přiznávám na rovinu, že jsem se s tím strašně dlouho nemohla smířit. Ale odstup od toho všeho, který mi umožnil dlouhý zimní pobyt mimo domov, mi pomohl odpoutat pýchu a předsudek od zbytku mého těla. Uvědomila jsem si, že je potřeba přemýšlet nejen jako výtvarník a tvůrce, ale i jako obchodník. Protože to jsem taky. I když, někdy dost nerada.

Tak vám tu nabízím látku Sýkorky na puntíku v II. jakosti. Kterou jsem nezpůsobila, nicméně jsem se za ní (zcela iracionálně) styděla. Látku jsem navrhovala minulý rok v létě, asi si pamatujete, prodalo se jí hodně, a zbylo mi asi 5 metrů, na kterých jsem našla malé i větší flíčky způsobené špatným tiskem.

Což je taky důvod, proč jsem od výroby látek (opět) ustoupila. Protože naposledy, na podzim, látku zkazili ve fabrice komplet celkem dvakrát za sebou a naprosto bez omluvy. Peníze vrátili, ale hořkost zůstala.

Jestli tedy máte o látku zájem na nějaké menší projekty (taštičky apod.), nabízím ji za nákupní cenu 250 Kč/m (ano, opravdu je tohle nákupní cena, za kterou jsme látky nechali dělat). A abyste nekupovali sýkorku v pytli, váš kousek látky vám před závaznou objednávkou vyfotím, abyste viděli míru poškození. To se mi zdá docela fér.

Šíře 140 cm, gramáž 145, 100% bavlna. Poštovné a balné 50 Kč. Možné objednávat od 0.5 metru.

O látku mi pište na email jinochova@gmail.com.

Díky!



Fleky jsou většinou po stranách...




Poznámka 11. 3.: Všechna látka je rozebraná. Díky za zájem a za nákup!

úterý 8. března 2016

Do Barcelony už nepojedu

Vzali jsme to rychlovlakem ze Sevilly do Barcelony a o 1000 km se tak přiblížili domovu. Řeknu vám, že rychlost vlaku 300 km/h ani nepoznáte. Jenom se pekelně rychle přemístíte z bodu S do bodu B a sotva řekne "vino blanco", už jste v Barceloně.



Jo, loučení s Dunou bylo extra dojemné. Vzala bych si ji domu, kdyby to šlo, ale je fakt, že si na věcech vezem tolik chlupů, že si doma budeme moct sestavit vlastní DIY kočičku...


Protože jsem v Barceloně byla třikrát za sebou, při čemž doba mezi návštěvami byla méně než rok, dám si od ní do budoucna trochu pauzu. Sagradu Famílii nechám dostavět a přijedu ji zkouknout, až bude za těch deset let hotová (jsem optimistka). To budu stále ještě mladá a skotačivá (jsem velká optimistka).
Na Barcelonu je potřeba mít čas, aby se ocenil nejen její velkoměstský randál, ale i báječně klidné čtvrtě s tempem línějším než lenochod. Je to fajn město, mám jej ráda. Přátelské, nekomplikované. A krásné.










Jenom pozor... když vás taxikář nechá trčet v autě a jde se mrknout na číslování domů, aby se ujistil kde je, není to hodný taxikář, co se jen trochu ztratil, ale stejný zmrd jako všichni ostatní taxikáři, jen je o level výš. Obzvlášť, když nechá běžet taxametr a ta číslovka na domě mu furt nejde nějak přečíst. Ach jo, taxikaření, to musí být povolání, pro které se rodí nějaký zvláštní druh lidí.

No nic, ale stejně jsme si nejvíc užili to, jak jsme přišli do pronajatého bytu, a tam, ups, zapomněli uklidit, a... ups, balkónek do dvora je v dezolátním stavu, a celý barák je, jak se to jen mohlo stát, pokrytý od shora až dolů lešením a zakrytý sítí... To si pak tu snídani na balkóně opravdu užíváte přesně dle popisku z fotek na internetu.
A ačkoliv jsem si v průběhu těch pár měsíců všimla, že španělský dělník se moc nepředře (ostatně, asi je to všude stejný) a pátky bývají málokdy dny, kdy by se někde na stavbách a lešeních makalo, tak samozřejmě, co jiného, u nás jeli na baráku permoníci od rána až do večera a to včetně pátku.

No nemyslete si, už jsme dost od rány za tu dobu, tak jsme si vyhádali nějaký zlaťáky od majitele zpět. Cestování člověka naučí, jak se o sebe postarat, to vám můžu garantovat.

Ale radovala jsem se tu z původní dlažby přesně tak, jak jsem chtěla. Taky z mramorového schodiště, špaletových oken a šoupacích dveří. Všechno sice bylo v dost zanedbaném stavu, ale i tak to bylo pěkné. A protože nám Španělsko začínalo pomalu, ale jistě ukazovat záda, nezbylo, než se vrátit domů. Po 81 dnech (nebýt přestupného roku, měli bychom to pěkně kulaté.) Jak moc jsem se těšila, nedokážu ani napsat. Není to nevděk za báječný život na cestách, je to intenzivní touha po vlastní posteli, rodném jazyku a vůních, které důvěrně znám.




Kukátko na dveřích... To naše bylo samozřejmě ucpané a z druhé strany byla pohyblivá část zamalovaná barvou. Některé lidi bych střílela, i když jsem pacifista.
Opravdu legendární balkónek, na kterém budem "disfrutar" snídani jedna báseň...



 Mávám z Prahy, zmrzlá jak kozí bobek!

pondělí 7. března 2016

Kosmetika na cestách III

Poslední kosmetický příspěvek z pobytu ve Španělsku a brzy, hurá domů! Na mušku jsem si vzala noční sérum od Dr.Hauschka a oční krém od SynCare.

Nejdřív se pustím do očního krému...

Slibuje okouzlující svěžest okolí očí a hlásí, že obsahuje rostlinné ceramidy, fotku složení přikládám.

Hned na třetím místě ve složení, je soja ve formě sojového oleje, který má hydratační vlastnosti. Ceramidy, jak jsem se dočetla, by měly zaručit uzamknutí vody v buňce. Tedy, když si to dám tak nějak laicky dohromady, tak ceramidy ve složení krému by měly zajistit, že hydratace dodaná ze soji vydrží uvnitř kůže a neuteče nám pryč. Pokud se mýlím, prostor pro komentáře je volný.

V praktickém použití můžu potvrdit, že nemám okolí očí suché. Jestli jsem okouzlující a svěží, na to se musím zeptat Martina. Moment... .... Tak prý jsem. (Má štěstí...) Otázka je, jestli náhodou nemám ty oči tak pěkně nevysušené z použití oleje na noc. To fakt nevím. Musím ale napsat jednu věc, která mě netěší a tou je, že mám pocit, že krém má velký problém se vstřebáváním. Pokaždé, když se mažu, začnou mi prsty klouzat po kůži, jako by se krém neměl vůbec k tomu, aby se vsáknul.

Nejspíš bych měla krém vklepávat, což nedělám, protože mi to připomíná scénu z jednoho starého filmu, kdy si velmi hysterická manželka vždycky před spaním před zdrcadlem u toaletního stolku v ložnici vklepávala svůj oční krém. Měla takový ten šifonový župánek s fiží a pantoflíčky s peříčky a manžel ji nesnášel. Nevím, co to bylo za film, ale evidentně mě to hluboce zasáhlo a vklepávání krému považuju za známku hysterie. (A že mne za to v-k-l-e-p-á-v-á-n-í bude manžel nesnášet.)

Hnidopišská poznámka pod čarou: Taky vás tak štve, když nevidíte, kolik krému zbývá? Nesnášim neprůhledné balení krémů s pumpičkou. Nedá se to ani prosvítit! (Jak mám pak vědět, kdy se začít těšit na nákup nového krému? Hm?)






Dalším přípravkem, který jsem si pořídila před odjezdem na zkoušku, je relativně nové noční sérum od Dr.Hauschka. Dřív hauschkovci hlásali, že se nemá pleť na noc ničím natírat, aby se mohla sama zregenerovat, ale zdá se, že trochu změnili názor. Já jsem jejich dřívější doporučení párkrát zkusila, večer se nenamázla, a ráno se pokaždé probudila scvrklá a vyschlá jak rozinka. (A ne, nebudu to zkoušet tak dlouho, dokud si kůže nezvykne. Na to je život příliš krátký a obchody příliš plné lákavé kosmetiky.)

Takže, tadááá, máme tu noční sérum! Voní krásně po růžích, zvhčuje, velmi rychle se vstřebává. Ale mě na noc nestačí. Musím se natřít ještě olejem. No, škoda (pro mne), myslím, že se bez séra obejdu (au), ačkoliv v případě kosmetiky Dr.Hauschka skoro nevěřím, že jsem tohle napsala. Složení najdete tady, řekla bych, že je příjemné, bez zbytečné chemie, glycerin je tam pravděpodobně za účelem vázání vlhkosti, tedy nejspíš hydratuje.





S krémy a oleji na noc nešetřit, milé děti! Nevím, jak vy, ale já, když jdu do postele, tak hážu prasátka...

A to je ode mne na chvíli vše, co se týče kosmetiky. Tady je (ne)celý arzenál, který jsem do Španělska vezla a jsem tomu ráda, posloužil dobře i v počáteční dermo krizi.
Samozřejmě, něco si vezu i z Andalusie, to bych nebyla já, abych tu neprošmejdila kosmetické možnosti. Paradoxně jsem se ale napakovala kosmetikou francouzskou. Shame on me. Ale o tom příště, až to zase vyzkouším.


sobota 5. března 2016

Music Inspiration #99 - Pixies

Jako upřímně, desku Doolittle znám z paměti, protože moje první velká láska měl Pixies tak rád, že jsme tohle album poslouchali pořád dokola a mně to vůbec nevadilo. A nevadí dodnes. Podle mne je to geniální záležitost.

S přestávkami hrají bostonští Pixies od roku 1986 dodnes. Do roku 2013 v kapele hrála jedna z nejlepších baskytaristek na světě, legendární Kim Deal, která byla zároveň i zakládající členkou Pixies, spolu s neméně legendárním Blackem Francisem. Měla jsem tu čest je vidět i na živo, jednou na slovenské Pohodě, ještě s Kim a v roce 2014 (myslím) už s novou baskytaristkou Kim Shattuck v Praze.

Pixies jsou moje milovaný devadesátky jak vyšitý, takže zase srdcovka, jako obvykle.
Nahlas, prosím!


Zdroj www.rockrevoltmagazine.com

Gouge Away (Doolittle, 1989)

A tahle je, Jeníčku, speciálně pro tebe... :) Příští sobotu si ji společně pustíme znova, muhehe...

Monkey Gone to Heaven (Doolittle, 1989)


středa 2. března 2016

Továrna

Ale nejdřív ještě pár fotek z města, protože prostě Sevilla. Našli jsme v ní i hipster čtvrť s pěknými bistry a dílnami a vůbec celkově příjemnou atmosférou. Jakkoliv se doma těmhle lidem snažím vyhýbat obloukem, protože mi u nich chybí jistá názorová pohoda, musí se jim uznat, že díky nim vznikla v Praze spousta krásných podniků, které jsou nesmírně fotogenické. Takže tahle čtvrť v Seville, pokud do města zavítáte, bude určitě milým zážitkem. Najdete ji kousek od Alamedy.






V Seville bych doporučila nejen, již zmíněný, opuštěný areál Expo '92, ale i návštěvu galerie moderního umění CAAC, která byla v době naší návštěvy se svojí expozicí ještě slabší, než slabá. Ať už vás aktuální výstava zaujme, či nikoliv, věnujte prosím pozornost areálu, kde galerie sídlí. Leží na ostrově Isla de la Cartuja, kousek od centra, kde se odpradávna bral materiál nejen na známé andaluské kachlíky, ale i na zdejší keramiku. Tam kdysi kdosi, při kutání hlíny na svoje hrnce, objevil v nějaké jeskyni obraz panny Marie, která byla starší, než všechno ostatní v okolí, a proto tam Františkáni postavili poutní místo, aby byli v roce 1400 vyhnáni a byl tam vystavěn klášter Monasterio de la Cartuja. Klášter v polovině 19. století přestal sloužit, ale koupil ho jeden osvícený Brit a vybudoval v areálu továrnu na obkladačky a jinou keramiku (protože kvalitní hlíny bylo v okolí stále dost), aniž by klášter výrazně poškodil. Jenom tam prostě dostavěl pece a komíny, čímž vzniklo krásně bizarní místo. (Z toho by se měli poučit všichni ti šílení developeři, co po Praze kosí funkcionalistické památky jak na běžícím pásu.)

To místo má hodně silnou atmosféru. Takže kdybyste byli v Seville jen chvíli a měli si vybrat, kam se podívat, rozhodně běžte sem.