pondělí 29. února 2016

V kůži Vanessy Rodriguez

Hurá, sehnala jsem obyčejné kakao v prášku! Neslazené, neodtučněné. Jupí.


Abyste taky viděli "naši" ulici, tak tu je.

Okno do obývákové kuchyně/kuchyňového obýváku.

A dveře od bytu, které bývají často otevřené, aby mohla Duna na výzvědy po domě. Je to uzavřený "pavlačák", takže Duna je v bezpečí a my v klidu.


Jinak jsem vzdala vaření. Rozhodně jsem ho vzdala po dobu pobytu v Seville, protože ta "studentská" kuchyňka, jakou má doma slečna Vanessa, ta je tak maximálně dobrá na uvaření čaje a nebo otevření vína. Honosný sporák o třech plynových hořácích a jednom elektrickém je zapojen jen do elektriky. Takže to máme -3 plotýnky. Zbývající jede tak na půl plynu, pardon elektriky. Trošku jsme Vanessu vyprudili a tak koupila jeden nový singl plotýnkový vařič. Takže to máme +1 plotýnku plně funční. S tím už by se teoreticky dalo něco dělat...

... ale při prvním pokusu o oběd, jsem zjistila, že Vanessa nevede pokličky.

A teď si představte, jak může mít absence pokliček fatální dopad na domácnost, respektive na pokrmy:
  1. nezcedíte
  2. nepodusíte
  3. všechno se vaří déle
  4. nedáte zbytek jídla do lednice, aniž by všechno nenačichlo
A to už stačí k totálnímu kulinářskému kolabsu Myyny.

Nicméně, kočka je stále roztomilá.

Zhruba po pěti dnech Martin našel pokličky, byly někde důmyslně ukryté a on je vypátral. Tím pádem jsem mohla začít vařit na té jedné a půlce plotýnky. Nicméně, už se mi ten zavedený model obědů v restauracích a bistrech docela zamlouval, a moc se mi nechtělo měnit zavedené zvyky. Nehledě na to, že po dvou měsících vaření jsem si už chtěla trochu odfrknout, i když stále platí moje překvapivé zjištění, že španělské veřejné obědy nejsou nic moc. Já jsem holka z Čech, potřebuju se obědem najíst, ne si podráždit žaludek, tím spíš, když šulim večeře. Z tapas se prostě nenajim a opravdu dobré meníčko, aby čověk pohledal. Takže hledáme.

Sevilla má v sobě něco z Belgie. Nevím, co to je. Možná, jak tu lidi jezdí na kole, protože město je jedna velká placka? Obnažené cihlové domy, dlaždice a obkladačky? Malé sympatické podniky, které mi připomínají pivnice v Antverpách? Fakt nevím, ale atmosféra je tu jiná, než v Málaze.











Chodíváme si zaběhat k řece Guadalquivir. Cesta kolem řeky je dlouhá a krásná. Míjíme rybáře, důchodce na svižné procházce, další běžce, cyklisty a matky s kočárky. Jako doma u Vltavy!







No, a jestli si myslíte, stejně, jako jsem si to myslela já, že korida a toreadoři patří minulosti a že španělská národní zábava byla pro svoji "nelidskost" zakázaná po celém Španělsku, pak vězte, že ani náhodou. Andalusie si v tomhle krváku jede dál a na místí koridě si můžete přečíst rozpis býčích zápasů i se jmény vážených toreadorů.  Začíná se na konci března a končí v září. Tolik k mé naivitě.



Korida

sobota 27. února 2016

Music Inspiration #98 - The Rolling Stones

Poslední tři víkendy s hudebním výběrem, který ladí mému uchu. Už teď se hrozím, na koho všeho se nedostalo, ale stovka je stovka, dál to rozmazávat nebudu.

Rolling Stones jsou nesmrtelní. Teda nejsou, navíc, v tomhle roce mi zubatá kosí jednu oblíbenou osobnost za druhou, ať už se jedná o Davida Bowieho nebo Umberta Eca, a další... takže je jasný, že to nebude trvat věčně. Nicméně, dědoušci to ještě pořád umí slušně rozbalit, a já jsem je dnes zařadila hlavně proto, že tu v naší sevillské ulici někdo každý den odpoledne pěkně zhusta otočí knoflíkem volume na svém přehrávači směrem doprava, a ten někdo má tak dobrý vkus, až mě z toho mrazí. A onehdá pouštěl celé ulici Stouny a tak jsem si řekla, že aha!, ty nesmím ve svém hudebním výběru minout.

Považte, hrají od roku 1962. To je neskutečný.

Vybrala jsem jednu klasiku, která patří do oficiálního žebříčku dvaceti nejlepších skladeb The Rolling Stones a jeden bonbónek z roku 1997, kde si zahrála tehdy hodně mladinká (22) Angelina Jolie. Já mám tu holku prostě ráda. No a.


Zdroj www.buffablog.com


Wild Horses (Sticky Fingers, 1971)



Anybody Seen My Baby (Bridges to Babylon, 1997)



pátek 26. února 2016

Boty

Byl by hřích nedovézt si ze Španělska alespoň jeden pár bot. Protože Španělsko je plné krásných bot.

Samou radostí jsem si je i nakreslila a vytečkovala.




čtvrtek 25. února 2016

Opuštěné Expo '92

Za normálních okolností bych v Seville oběhla katedrálu, koridu, kostely a jela domů. Ale když na to máme 14 dní... V katedrále jsem ještě nebyla, zato už jsme dvakrát prolezli opuštěný areál po Expo '92. Sevilla se po skončení veletrhu hodně dlouho nemohla vyhrabat z dluhů, pavilóny nechala chátrat a vypadalo to, že to dokonce kompletně srovnají se zemí.

Naštěstí se tak nestalo, nějaká místa se využila pro kanceláře, částečně je tu zábavní park a částečně to chátrá dál. Parky se jakž takž udržují, zastřihávají se živé ploty, uklízí se. Fontánky už ale nezurčí a pomeranče nikdo nesbírá. Jsou totiž plané.

A právě ta místa, kde to chátrá, ta nás baví nejvíc. Do pavilónů se, bohužel, legálně dostat nejde, ale i okolí je tajemné a krásně bezútešné.













pondělí 22. února 2016

Jak jsme šlápli vedle

Jednou jsi dole, jednou nahoře, to je asi nejtrefnější přirovnání k našim pronájmům tady ve Španělsku. Někdo dokáže udělat z hovna chateaubriand se šampaňským a někdo ne. Silnější bere. A tak se nám stalo, že jsme si v Seville pronajali byt, který na fotkách vypadal přinejmenším třikrát tak velký, div ne s místností navíc.

Ale nezhroutili jsme se. Spíš jsme ještě teď udivení.

To, že k bytu patří kočka, která v něm žije, jsme věděli. To, že k bytu patří i paní od té kočky, to jsme ovšem nevěděli. Paní nás provedla bytem (pravda, netrvalo to dlouho), ukázala nám, že v ledničce můžeme sníst všechno, co tam nechala, rozloučila se s kočkou, sebrala svůj apartní kufřík na kolečkách a na 14 dní odešla. Takže jsme se ocitli v bytě s jejími věcmi, prostě se vším.

Za mírné improvizace jsme rozložili po krcálku ty naše věci, kam to jen šlo, zjistili, že žádný z kastrůlků v kuchyni nemá pokličku a že (už zase) nemáme k dispozici rychlovarnou konvici (takže ohřívání vody na čaj v kastrůlku bez pokličky bude trvat nekonečně dlouho). Martin objevil asi tak sto let neumytou moka konvičku (měl radost a umyl si jí, ale ani po týdnu nenašel odvahu si do ní kafe udělat) a já jsem se šla pověsit na nejbližší strom.

O tom, že v bytě není jídelní stůl a židle (co by tam taky bez stolu dělaly, že), o tom teda pomlčím.

Ale! Máme kočku!


Duna a všechny její obvyklé pózy. Za ten týden se z nás staly kámošky.


Always look on the bright side of life... Tak dobře. Krom toho, že máme domácího mazlíčka, který je vskutku milým zpestřením našeho osamoceného cestování, tak bydlíme v historickém centru Sevilly. Kousek od katedrály. Kousek od všech parků a fontán, od řeky, od restaurací. Máme to všecičko za rohem.

Asi jako kdybyste bydleli v Praze u Staromáku.
Ale rozhodně ne v Pařížský.

Spíš v nějaký postranní (spíš tmavší) uličce.

V baráku, kde bydlí starousedlíci a nemají moc rádi změny.

Jdu hledat nějaký opravdu krásný byt v Barceloně. Bude mít původní dlažbu, mosazné kohoutky, vysoké stropy a balkónová mříž bude ozdobně kovaná. Když na ten balkón vyjdu, budu mít výhled přímo na Sagradu Familii.

Jo a na střeše domu bude terasa, kterou budu mít sama pro sebe. Jdu na to.


Trénuju kreslení na koleni. Když nemáme ten stůl...

sobota 20. února 2016

Music Inspiration #97 - Kosheen

Asi jsem se do nich zamilovala v Brně. Jo, myslim, že jo. Ale poprvé jsem je viděla až v Praze. Celkem třikrát. Jejich koncerty měly vždycky velký náboj, Praha miluje Kosheen. Část kapely tu, mám pocit, i částečně žije. Minimálně jeden člen kapely je sezdaný s Češkou a frontmanka Sian je velká sympaťačka, s tou bych si dala panáka moc ráda.

Originálem jsou však z Bristolu a hrají od roku 1999. Můj oblíbený breakbeat má v jejich pojetí příjemně nekomplikovanou formu. Vždycky mám chuť si jít "zatančit".


Zdroj www.i-klik.cz


Overkill (Damage, 2007)


Catch (Resist, 2002)


pátek 19. února 2016

Listy

V Benalmádeně byly všude okolo palmy, tak mne to inspirovalo k zeleným experimentům. Listy použiju ke koláži, co se mi rodí v hlavě.




čtvrtek 18. února 2016

Benalmádena

Benalmádena je typický případ španělských přímořských měst, které se upsaly ďáblu, pardon, turismu. Zatímco moudří staří Španělé vystavěli původní Benalmádenu na kopci nad vodou (a jistě věděli proč), turismus dohnal tuhle vesnici až ke břehům Středozemního moře. Vyrostly tu mrakodrapy a pompézně pojatá marina na luxusní plavidla, zalitá do betonu, bez kouzla a šarmu.
Přímořská promenáda je plná prodejců fejků.

Marina se mi nějakým zázrakem (asi sluncem) podařila vyfotit tak, že vlastně vypadá docela hezká. Ale fakt není, věřte mi.




Hádáte dobře, nemám tahle místa ráda. Jednou jsme se, prakticky omylem, ocitli na týden v Benidormu a přežili jsme to jen díky tomu, že za hotelem stál supermarket s velkým výběrem alkoholických nápojů.

Když se ale dáte po silnici z Benalmádeny pořád rovně, kolem moře, směrem na Fuengirolu (další případ á la Benidorm), najdete klidná místa a moc hezké pláže. Zřejmě nad námi stál nějaký anděl cestování, když jsme vybírali ubytování u moře, protože naše volba padla na pronájem tři kilometry od města, aniž bychom věděli, jak moc to je dobré rozhodnutí. A obrovská slunná terasa k tomu, kde jsem se konečně poprvé v životě postavila na hlavu (rozuměj, trénovala jsem jógu a ne, nohy jsem nenatáhla, ale nevadí, to přijde), byla příjemným bonusem. (A pak se mi podařilo postavit na hlavu znovu a znovu a znovu. Uf.)




Trošku se tu tvářim, jak kdyby mi bylo pět, ale to je tím, jak mě to baví. (Já vím, nejsem Gisele.)


Ale abych nedštila na Benalmádenu jen oheň a síru, musím vypíchnout fakt, že tam mají opravdu krásný zoologicko-botanický park, kde se dá strávit klidně celé odpoledne i s dětmi, protože zvířátka, ptáčci, dokonce i pávi a spousta prolézaček k tomu. La Paloma se jmenuje a vstup je zdarma. (Já si užila především sekci s kaktusy, to dá rozum.)









Pláže, kde jsme bydleli, patří do oblasti Torrequebrada, poměrně klidné části Benalmádeny s rezidenty, mezinárodní školou (nechtějte mít mimo dovolenkovou sezónu balkónek hned naproti školnímu hřišti) a velkým supermarketem. Voda je tu průzračná a pláže buď oblázkové nebo písečné, lemované nevysokými útesy. Dokážu si tu představit krátkou relaxační dovolenou, i když je mi jasný, že v létě to tam bude pravý španělský mazec (synonymum pro "hlava na hlavě").