úterý 20. září 2016

Tak jde čas

Málo postuju na blog fotky s "ksichty", tak to chci napravit... Inu, nemáme doma nic tak roztomilého a čtenářsky atraktivního, jako jsou děti, takže se ani moc nesnažím to nějak vyvažovat vlastními portréty (marnost nad marnost, roztomilá už dávno nejsem), ale jednou za čas je dobré se trošku ukázat.

Po prázdninách začala kulturní sezóna, nějaký ten pátek chodíme minimálně jednou měsíčně do divadla a v září už mívám po divadelních prázdninách takový absťák, že se nemůžu dočkat. Začala i sezóna plesů a večírků, zatímco to první hrdě ignorujeme (naše ega, moje a Martinovo, by nesnesla pocit, že tanec, který předstíráme není dokonalý), tak to druhé je docela příjemné zpestření. O důvod víc vytáhnout společenský oděv. Pro muže mučení, pro mě krystalicky čisté potěšení.


Tady my dva na večírku k 25. výročí založení České stomatologické komory. Sice mě začaly bolet zuby, sotva jsem vešla do "foajé", neboť nakumulované množství zubařů bylo opravdu omračující. Nicméně, přežila jsem. Především hlavně proto, že gala večer se konal v prostorách Obecního domu a to já dokážu ocenit... 

Zachraňovaly mne jeřábí šaty od mojí kamarádky Simony Toškové...

...a samozřejmě raut s vyváženým pitným režimem.

Detail stropu v salónku Cukrárna.


Naprosto a uplně můžu doporučit skvělé představení Amadeus ve Vinohradském divadle. Pomalý rozjezd byl nakonec vykompenzovaný bezvadným výkonem dua Brousek-Dvořák, neméně však i brilantním herectvím Ivany Uhlířové v roli Konstance. (Myslím, že mám novou oblíbenou divadelní herečku.) V říjnu nás pak čeká Kdo je tady ředitel s Michalem Dlouhým v hlavní roli.

Miluju divadlo, ale jsem velmi konzervativní. Nikdy jsem nepřišla na chuť alternativní scéně nebo třeba výrazovému tanci. Musim k tomu asi ještě dozrát, jako třeba k jazzu. Zatím jsem dozrála k černým olivám a pravému šampaňskému. Člověk se pořád vyvíjí. Žeano.

Na svatby už nás zpravidla moc lidí nezve, neb náš okruh známých a přátel už je většinou léta pod čepcem. O to větší byla moje radost z pozvání na nedávnou svatbu mých skvělých přátel, kterým jsme zvýšili věkový průměr svatebních hostí, sotva jsme se s Martinem objevili v místě konání. (Nepočítám samozřejmě rodiče a babičku s dědou.) Svatba to byla překrásná, přímo famózně vyladěná a vizuálně naprosto dokonalá. To já zas umím ocenit. Nepřísluší mi sdělovat detaily, takže se musíte spokojit s našimi fotkami na naprosto nejoblíbenější atrakci v průběhu svatby a tím bylo focení na Instax. Od té doby ho chci. Jak jinak.

Já a on, moje životní láska.

Já a holky z vyšívání. Taky jsme si nedávno přivlastnily do party křehce krásnou šperkařku Jitku.

A já. Focená profesionálním fotografem. "Koukni se mi na koleno a teď se koukni na mě." "Cože?" "Tak ještě jednou, koukni se mi na koleno... a TEĎ se koukni na mě!" Nepomohlo to.


Dovolím si zveřejnit nevěstinu kytici, která byla ve stylu australské květeny. V Austrálii nevěsta s ženichem strávili (nelehký) pracovní rok a moc si jí oblíbili.

Můj muž je na publicitu zvyklý. Nejen jako přednášející a osobnost ze seznamu IBM šampiónů, ale i jako kontroverzní blogger, který uprostřed léta čelil nečekanému zájmu, když zveřejnil odborný IT článek, který udělal jaksi čáru přes rozpočet některým vysoce postaveným lidem v oblasti IT. Jsem na něj pyšná. Už léta. 


Moje práce během prázdnin obnášela více či méně roboty na zakázku, moc vlastních věcí jsem vlastně neudělala. (Zima bude, doufám, plodnější.) V mezičase jsem pak pilovala formu ve fitku, kam jsem se po letech vrátila, neboť mi tenhle druh pohybu dost chyběl. Využila jsem u nás letní slevněné členství a dala se do toho opravdu s vervou. Je to ale nemilosrdné, v mém věku (považte) se výsledky dostavují zhruba tak za tři měsíce a já už teda jedu ten třetí měsíc a těším se, jak si na konci zaří vezmu metr, přeměřím se a... buď se zhroutím nebo ne. Tak jako tak, chci vytrvat.

Když hlídáme některého z našich rodinných psích přátel, nerada je nechávám doma samotné, aby netesknili. Tady, s Bárou (nejhodnějším voříškem), jsem si myslela, že si prostě zacvičím doma. Ale jak vidíte, bylo to celkem marné...

... můžu jen smutně hledět na balón... 

...abych se nakonec stejně rozveselila tím pozitivním kulatým kukučem a vlhkým čumákem.


Tedy, ačkoliv bych se měla dle některých prognóz Rady starších topit v nenaplněném a veskrze smutném životě, který připomíná bloudění na poušti, od nikud nikam, musím konstatovat, že poměrně slušně odolávám.

A že se fakt září povedlo.



14 komentářů:

  1. Markét, myslím, že ti to ohromně svědčí ;) Klidně sem těch xichtózních příspěvků dávej víc, neb ti to fakt sekne ;) A ve Švanďáku si to užijte, Ředitel je pecka. Teda aspoň nám se líbil MOC!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Joooo, těšíme se, slyšeli jsme na to představení samou chválu!
      A díky! ;)

      Vymazat
  2. Krásná oáza na poušti;)...Já se na vás tak těším!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No teď koukám, že jedem už příští týden! To je překvapení :))). Taky se těším a děkuju!

      Vymazat
  3. Já tě žeru, ale to ty už víš :) Alena

    OdpovědětVymazat
  4. A že vám to fakt seklo. Ty šaty včetně kabelky jsou nádherné. A mimochodem, také se přimlouvám za více kulturních tipů.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já samozřejmě ráda dám nějaký tip na divadlo a tak, ale bude to dost pragocentrické... :/

      Vymazat
  5. Moc vám to sluší! Super fotky! A šaty jsou teda fakt parádní!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jano, děkujeme! :)
      Šaty s jeřáby mám od Simony nejradši. Jsou fakt krásný!

      Vymazat
  6. Ty jsi tak pěkná! Dospělá žena s kukučem holčičky. To miluju. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jeee, a to jsi napsala hezky, to moc děkuju!
      Mám pocit, že jsi na tom hoooodně podobně, ne-li stejně ;).

      Vymazat