sobota 16. července 2016

Viděla jsem... vol. XI - Blade Runner

Před čtrnácti dny jsem tu vzpomínala na film Blade Runner, jeden z mých nejoblíbenějších snímků, který byl, stejně jako Marťan, režírován Ridley Scottem. Blade Runner má neopakovatelnou poetiku, můžete si ho pustit desetkrát a desetkrát tam najdete něco nového. Navíc, Vangelisův soundtrack k tomu padne jak hrnec na prdel, prostě dokonalost.

Šuplíček "sci-fi", oddíl "drama", kolonka "smutně poetické".

V blízké budoucnosti pořád prší, je tma, staví se obrovské domy a stále fungují čínská bistra (to jsem si oddechla).

Ve filmu si zahrály hned dva slavné domy. Futuristický Ennis House od Frank Lloyd Wrighta (kdo má rád architekturu, projděte si jeho práci, byl to opravdový vizionář) a Bradbury Building, s přenádherným schodištěm a rozlehlými romantizujícími interiéry, které ve filmu působí opravdu superstrašidelně. (Ta věčná tma, ten déšť, ten rozklad.)
A pak jsou tu ty postavy... nebezpeční, ale dojemní replikanti Roy a Pris (neskutečně skvělí Rutger Hauer a Deryl Hannah), roboti a přesto schopní citu, nešťastná Rachael (ten poetický a velmi půvabný rozhovor o sově!), kterou hrála Sean Young, a pak uplně gumový Harrison Ford, kterého tam snad přehrála i ta umělá sova... Ale nevadí, filmu to na hodnotě rozhodně neubírá.
Atmosféra je skvělá, pro mne něco úžasnýho, baví mne každý záběr, detail, cokoliv. A končí to smutně, hlavně ten pohled na Roye, replikanta, který mohl zabít, ale radši umřel, lépe řečeno, vypnul se, protože ztratil svojí lásku. V dešti, na střeše, sedí tam jak anděl.

Vidíte, uplně se z toho filmu rozplývám... Tak kdo jste ho neviděl a chcete si ho pustit (bude určitě všude ke stažení, je z roku 1982), tak se moc přimlouvám za původní znění. Je to mnohem lepší.






Žádné komentáře:

Okomentovat