pondělí 20. června 2016

Tajemné dálky

Ne, nebojte, nikam zas nejedu, i když bych klidně, hned a z fleku vyrazila. Chci vám napsat o knížce, kterou jsem si nedávno koupila.



Vydalo ji špičkové nakladatelství Arbor Vitae, které se specializuje na krásné (a drahé) publikace. Pokud nějaké reprodukce a souborné katalogy k výstavám, pak rozhodně od nich.

Tentokrát jsem si pořídila Tajemné dáky, symbolismus v českých zemích 1880-1914, která byla vydaná ku příležitosti výborné výstavy, proběhnuvší minulý rok v Anežském klášteře. A nebýt brilantní přednášející Moniky Sybolové, která je přesně ta kunsthistorička, kterých je jak šafránu, nikdy bych si tu knihu nekoupila a nikdy bych na výstavu nešla dvakrát.

Monika Sybolová je výjimečná nejen svým vtipem a rozhledem, ale i tím, že k obrazům vám dá jak odborný výklad, tak zabrousí i k jemným pikoškám, co se k danému dílu a nebo vyobrazení špitají v kuloárech, jestli mi rozumíte. (A přitom nemáte pocit, že se ráda poslouchá. Bod navíc!) Odpřednášet lze dvěma způsoby. Nudně a kantorsky nebo zapáleně a zábavně. Ona je přesně ten druhý případ. Nejede jak kolovrátek a pokaždé vás něčím zaujme. Je prostě výborná.

Český symbolismus jsem měla někde v sobě zařazený mezi nudné, romantizující směry s mlhavýma krajinama a éterickýma ženama tupě zírajícíma do prázdna. Tečka. Z dějin umění jsem maturovala, ale zjevně nám tenkrát nestihli říct všechno podstatné (dostatečně zapáleně). Díky Monice jsem ale přišla na to, jak nesmírně mnohovrstevnaté a zajímavé tyhle obrazy jsou.

Už vím, co v nich hledat. Jak se na ně dívat. Co číst mezi řádky.

A to je, zvlášť u symbolismu, strašně důležité. Překvapivě.

Kdybyste někdy měli možnost si Moniku S. poslechnout, neváhejte. Budete ji milovat. A umění taky.
(Sledujte komentované prohlídky Národní galerie.)

Takže, když jsem při nedávné návštěvě Londýna stanula v Tate před britskými umělci, spadajícími do období českého symbolismu, zírala jsem v úžasu a bez dechu, proplouvala jsem vrstvama nálad a nemohla z obrazů spustit oči. (Sargent, Hacker, Waterhouse!)

Knížka Tajemné dálky je plná skvostů a můžu vám přiznat, že jeden z mých absolutně nejoblíbenějších obrazů je Maškova Libuše, co vypadá jako zombie. Má bezmála dva metry na dva metry a trvale bydlí v Paříži v Musée D'Orsay. Hlavně kvůli ní jsem na loňskou výstavu šla dvakrát. Ten obraz je monumentální a já před ním stála v tichu Anežského kláštera uplně maličká a koukala na tu hrozivě se tvářící paní v kristuskách, která s fatálně pochmurným výrazem věští cosi nepěkného Zemi české. Ještě teď mi běhá mráz po zádech.


Žádné komentáře:

Okomentovat