pondělí 14. března 2016

Týden

Týden doma a už se seběhlo tolik věcí... První pracovní schůzka, prvních pár návštěv u přátel, první vyřízené objednávky.

S plným odpadkovým pytlem jsem se vydala na metro, místo abych ho zanechala v popelnici před barákem. V Andalusii (asi) neexistuje, že má každý dům svůj kontejner nebo popelnici. Sběr odpadků je kolektivní záležitost, takže s plným pytlem chodíte tam, kam to máte nejblíž. V Seville to bylo až o dvě ulice dál na náměstí Alameda, kam se všechno házelo do podzemních kontejnerů, v Barceloně byla popelnice hned na rohu ulice a v horách to byl tři kilometry(!) vzdálený kontejner ve vesnici.
No, naštěstí jsem až na metro s odpadkama nedošla.

Posbírala jsem po Praze všechno svoje rostlinstvo, které potřebovalo pravidelnou péči. Lenko, Jarmilo, díky! Při té příležitosti se mi utvořil v krku tradiční pražský knedl, který mám, snad krom léta, v krku pořád. Prostě bezva vzdoušek. Ne, že by třeba v Málaze nestál nad městem hnědý špunt, ale ten divnej pocit v krku jsem tam prostě neměla.

Pokoušela jsem se o jógu doma, ale nemá to ty grády, když nade mnou není modré nebe a čučet v pozici bojovníka do stropu je nuda. Navíc je ve stropě spára, která praská a mě to rozčiluje. Ale zvyknu si, stojí to za to.

Na terase nám ve spárách, které mě naopak nerozčilují, díky mírné zimě vyklíčila všechna zapadlá semínka, které jsem před odjezdem připravila sýkorám, takže to do jara vypadá na slušný trávník. Škoda, že to letní žár zničí, docela se mi to líbí.




Žasla jsem nad množstvím světla, které doma máme, znova v kuchyni obdivovala naše nádobí od Ema Mamisu a sladce usnula na extra tvrdém japonském futonu, který jsme si před pěti lety nechali ručně vyrobit jako svatební dar. Nemůžu se nabažit ticha v domě, lačně pozoruju šedivou Prahu a už několik dní v kuse peru. Respektive, pere pračka. Mám radost ze všeho svého oblečení, které jsem dva a půl měsíce neviděla a taky jsem kriticky uznala, že je opět na čase ledasco vytřídit z šatníku. (Podle vzoru "je to pěkné, ale je toho moc".)

Kulturní šok mě čekal v Albertu. Nejen, že se mi protočily panenky nad cenama potravin, které jsou ve Španělsku levnější, ale při placení jsem nemohla odtrhnout oči od uválené a umaštěné pokladní, která se rozvalovala na židli. Nakonec jsem ale uznala, že oční kontakt, který jsem se tak pěkně naučila na jihu, je opravdu zbytečný. No co, můžu civět na nákup jako všichni ostatní.

Bio vajíčka z Billy chutnají jak polystyrén.

Těším se na všechna další setkání, teprve za poslední dva roky jsem si po devíti letech v Praze našla pár zpřízněných duší, které považuju za přátele a už kvůli tomu by se mi nechtělo žít jinde. S takovou rychlostí, s jakou si pouštím lidi k tělu, bych možná někde mimo Čechy dožila v uplné samotě. A blog, ten by to nezachránil...

Ale! Konečně jsem se odsrabila a hrábla do mého španělského výkresového archivu (nejdřív jsem myslela, že je toho 43 kusů, ale zapomněla jsem ještě na jedny desky, takže je výkresů celkem 54, uf). Jednak jsem musela kvůli velikonočním blahopřáním, jednak už mi to bylo fakt blbý, že to leží v deskách pořád na stole. Díky tomu je na světě první tisk, ten, se spící liškou pod olivovníkem. Všechno zatím najdete u mne v shopu na Fleru, případně e-mailujte, v týdnu to dám ještě na ArtBe a slovenskou Sashe.




Hezké pondělí!

7 komentářů:

  1. Uválená a umaštěná pokladní mě dostala :D Zažívám kulturní šok pokaždé, když musím do super, hyper nebo mega marketu...naštěstí se jednou za čas obětuje muž a já tak můžu denně navštěvovat malé pekárny, ovoce a zeleniny a zdravé výživy...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No protože španělské pokladní a pokladníci měli bílé košile, upravené vlasy, stáli a obecně se prostě tvářili jako normální inteligentní lidi :))). Ale já si zas zvyknu...

      Vymazat
  2. Také jsem zažila šok, příjemný, když jsem zase zavítala do Anglie a pokladní v obchodě byla milá a příjemná a já díky ní odcházela s úsměvem na tváři. A nebyla jediná, takových tam bylo hooodně :) Třeba se u nás lidi také naučí nešklebit se na všechny kolem sebe ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já samozřejmě neznám podmínky, ve kterých pracují pokladní ve Španělsku a tuším, že tahle práce není v Čechách zrovna med (a na jihu taky určitě není nic příjemného, když si nemůžou sednout, a možná, že ani nechtějí), ale nevím, jestli je to u nás opravdu tak strašné, aby ti lidé vypadali tak hrozně.

      Vymazat
    2. Za dávných časů, ještě na škole, jsem v jednom supermarketu na pokladně brigádničila. Ale i na kasu jsem chodila nalíčená, učesaná, a na lidi se usmívala, takže to bude spíš osobou než prací...

      Vymazat
  3. Vítej zpět duše drahá :) Alena

    OdpovědětVymazat