čtvrtek 31. prosince 2015

PF 2016









Zdraví a štěstí je rozhodně dobré mít, ale já vám k tomu do nového roku přeji i hodně vášně, dobrého jídla a slunce!


středa 30. prosince 2015

Čas je líný, ale pádí na koni

Dny plynou pomalu, ale přitom rychle. Ráno vstáváme pozdě, protože až do osmi je nad Costa del Sol tma jak v pytli. A tak nějak jsme tím vyladili svůj denní režim s tím španělským. Oběd kolem druhé odpoledne už není vůbec výjimkou, i když Martin občas brblá.

Každý večer si pouštíme seriál a já vám můžu vřele doporučit novou americkou věc Sense8 od sourozenců Wachovských. Kdo má rád záhadno, téma přenosů vědomí a zajímavá místa od San Francisca přes Bombay a Nairobi až po Island, bude ve svém živlu.
Seriál je tak dobrý, že jsme to párkrát nevydrželi a pustili si několik dílů najednou. Celkem jich je 12 a já už vím, jak to dopadlo. Můžu jenom doufat, že vznikne pokračování.
Když jsme u seriálů, ještě doma jsme sjeli Most 3, seriál, který fakt miluju, protože Saga Norén, länskrim, Malmö, je dokonalá. I když nám ve trojce trochu zlidštěla. Ale sluší jí to.

A já tu malinko zvlčila. To je tím odstřihnutím od lidí a od civilizace. Tepláky a tričko jsem si nepřevlíkla dobrých deset dní. Člověk uplně zblbne. Ale aspoň, že se denně myju.
(Na předsevzetí o rtěnce se radši neptejte.)

S čím jsem ovšem ani trochu nepočítala, je abstinence. Ano, myslela jsem na ní už dlouho, v podstatě jsem o ní docela stála, ale nějak se mi do toho nechtělo. Rozjel se mi tu ale ekzem tak mocně (můj starý kámoš), že nezbývalo, než odložit zdravotní sklenku a prolévat se vodou. Moje heroické rozhodnutí, že si s sebou nevezmu do Španělska svojí záchrannou kortikoidovou mastičku, tak dostalo neblahý rozměr.
Řekla jsem si ale, že využiju přírodní zdroje a znalosti, které na téma ekzem mám...

Na sobotním trhu jsem si koupila propolis, který se osvědčil, ale protože lepí, tak si s ním můžu mazat tak maximálně hřbety prstů. Pak jsem zkusila všemi opěvovanou aloe. Je jí tu po stráních nepočítaně, tak jsem si ufikla jeden macatý a dostatečně dužnatý list, a šťávou z dužiny jsem si potřela postižená místa. To vám byl mazec... Nikdy v životě mě snad nic nepálilo víc. Za minutu byla vyrážka pěkně nateklá a rudá, jako bych snědla kilo cukru. Takže přes aloe cesta nevede.
Poslední možností zůstává sehnat někde ve městě mastičku s měsíčkem lékařským. Tak uvidíme.

Trošku nechápu, co tyhle potíže způsobilo, protože jídlo mám naprosto ukázkové a v pohodě jsem taky. Možná nějaký pražský dojezd a nebo prostě to chladno v domě. Ekzem zimu nerad. Extrémně nerad.

A teď pár typicky andaluských fotek...





V příštím životě tohle koupím, nechám udělat topení na peletky, pořídim si džíp a už se odtud nehnu (bez džípu) :).


pondělí 28. prosince 2015

Do hor

Malý výlet liduprázdným Národním parkem. Do tamního hlubokého údolí jsme také sestoupili. Minuli jsme opuštěný hotel a malé farmy, které nejspíš fungují jen v létě. Spousta dozrávajícího ovoce v pomerančových sadech ale dávala najevo, že tady možná přeci jen někdo sem tam přebývá a nenechává ty dary jen tak ladem hnít. Mysleli jsme si, že údolím vede stezka, která nás odvede druhou stranou zpátky domů, ale nic takového, co by připomínalo cestu domů, jsme nenašli. Cesta nahoru byla krušná, vody nemajíce.






Ale flóra je tu podle mého gusta! Kromě pomerančovníků, citrónovníků a olivovníků, je tu nepočítaně kaktusů a některé jsou zrovna v květu. Ráda si je prohlížím.







A z místních olivovníků, kterých je tu všude kolem habakuk se dělá přímo v městečku olej. Kolem malé továrny chodíme na nákup a hrozně mi to voní, když zrovna lisujou.




Jaké jste měli svátky? Dostali jste vše, po čem vaše srdce toužilo?
Já dostala k pátému výročí svatby iPhone a to jsem vůbec nečekala. I když jsem své sofistikované Blackberry měla ráda, pana Ajfouna si užívám...

sobota 26. prosince 2015

Music Inspiration #89 - Paco de Lucía

Tak jsem se trochu vzpamatovala a mám tu první ryze španělský tip na muziku. Asi neslavnější andaluský hudebník, hráč na kytaru Paco de Lucía, byl mnohokrát i v Praze, ale protože k mému údivu před téměř dvěma lety zamřel v Mexiku na infarkt, tak už ho na živo neuvidím. Škoda.
Hrál a skládal, co jiného, než flamenco.


Zdroj www.elpais.com

Entre Dos Aguas (Entre Dos Aguas, 1975)



Zambra Gitana (Canción Andaluza, 2014)


čtvrtek 24. prosince 2015

středa 23. prosince 2015

Svetr, triko, svetr, triko, svetr

Domeček. Typický jihošpanělský. Zasklená veranda a až za ní, hluboko v domě a nejlépe na sever, jsou situované malé pokoje. Strop vysoký a šikmý. Přesně takový druh konstrukce domu vás izoluje od nesnesitelného letního horka.

Jenže... ono to funguje i v zimě.

Tak a teď si mě vychutnejte vy, co máte doma topení v podlaze. Protože já nosím uvnitř domu svetr a tlusté ponožky a večer do postele lezu taky v ponožkách a ve flanelovém pyžamu. Což je situace nabitá erotikou non plus ultra.

Dá se topit klimatizací (šikmý vysoký strop teplo bezpečně zadrží u stropu), v krbu (nemáme zatím dřevo, protože sekyrka je zamčená a budeme ji mít až po Vánocích) a malým olejovým radiátorem na kolečkách. Smějete se? Budete ještě víc.

Poněvadž, zatímco se dá venku v pohodě pobývat v tričku s krátkým rukávem, hned na verandě mám připravený svetr a šátek, který si po vstupu do domu starostlivě motám kolem krku.

A co se stane, když náhodou nesvítí slunce?

To takhle jdete ráno na nákup do místního "největšího" supermarketu, který nese jméno sítě Eroski a u pokladny hned u dveří stojí pán a vůbec vás nepozdraví (děvčata, která stála za pokladnou včera, normálně zdravila), s místními probírá ochlazení a přikyvuje na nespokojené brblání o počasí. Každého zvlášť se ptá, jak se má a já už se pomalu připravuju na lámanou odpověď, ale když přijdeme na řadu, pán se neobtěžuje ani s informací, kolik máme zaplatit a já se musím podívat na monitor pokladny, abych to zjistila. Na "Hasta luego!" taky nereaguje. Chtěla bych si myslet, že má pán špatnou náladu, že není slunce, ale tak trochu tuším, že problém bude spíš v tom, že možná vypadáme jako přistěhovalci z východu Evropy. Bledí, vysocí a s velkým nosem. Ohrožení prvního stupně. 

Takže je najednou zataženo, ale není to takové to zataženo jako u nás, zima není velká. Jen je v údolí silný opar a není moc vidět do dálky. Slunce je bílý kotouč, který trochu hřeje.




Odpoledne si k nám přišla pro jídlo kočka. Vlastně kocour. Obhlídnul si nás už dopoledne, když jsme přišli z nákupu a pak se ztratil v houští. Jakmile jsme ale začali cinkat na dvorku lžičkama o talíře (zatím pořád ještě zarputile jíme venku), posadil se pod zatažený slunečník, a abychom si ho všimli, tak mňouknul. Dostal malý kousek masa a nechal se plaše pohladit. Pak zmizel.

Myslím, že tu bude každý den.





A přísun vitamínů taky máme!



pondělí 21. prosince 2015

Nesesmilníš, nepokradeš, bez infarktu neodjedeš

Tak jsem si ve čtvrtek odpoledne líně sedla k Martinovi do pracovny a jednou nohou ledabile položenou na sedacím míči, pohupovala jsem jím ze strany na stranu. Všechno bylo hotovo, zabaleno, vyřízeno. Odvoz domluvený. A hodinka času k dobru.

Ten příjemný pocit, ale netrval dlouho.

Skončil přesně ve chvíli, kdy Martin vyletěl od počítače a zakvílel: "To letadlo letí v šest! Ne v půl sedmý! Kde je Jenda?!" (Jenda = odvoz)

Pak už následoval velmi rychlý slet událostí... Jenda psal, že trčí v zácpě, objednali jsme taxi, taxikář nemohl najít naší adresu (!), Jenda to stihnul dřív než taxikář, trčeli jsme v zácpě na Hradčanský, pak jsme trčeli v zácpě na Břevnově, do toho Martin pohřebním hlasem neustále upozorňoval, že to stejně nestihnem, na mě se za zběsilé jízdy z předního sedadla přesunula Jendova fenka Bandaska a vydržela mi sedět na klíně skoro až na letiště, na dálnici jsme jeli stopadesát (tvrdil Jenda, já myslím, že to bylo mnohem víc), ale důležité je, že jsme to stihli.

Samozřejmě jsme na letišti u odbavení byli poslední (ne poprvé).

A odletěli jsme do Málagy.

Pak se náš přesun po cizí zemi odvíjel naprosto stejným způsobem jako vždycky... Cestou z letiště do hotelu nás jako obvykle natáhl taxikář a po přespání v Málaze jsme za boha nemohli najít, kde se na tamním autobusovém nádraží prodávají lístky do městečka, kam jsme mířili. Což si zalouží další odstavec s přímou řečí...

Představte si normální autobusák s okýnkama různých dopravních společností. A informace, které jsou zavřené a mají zatažené rolety. (Je běžný pracovní den a není siesta. Siesta by si zasloužila taky článek, mimochodem.)

Zkouším okénko po okénku:
"Dobrý den, prosím vás, jedeme tam a tam, je možné koupit u vás jízdenky?"
"Tam nejezdíme, je mi líto. Zeptejte se na informacích, kde se lístky prodávají."
"Na informacích nikdo není."
"Aha."

A toto celé jsem absolvovala asi čtyřikrát. Pak se otevřelo informační okénko.

"Dobrý den, prosím vás, jedeme tam a tam, kde je možné koupit jízdenky?"
"Jízdenky se kupují v autobuse. Jede to v půl dvanácté, nástupiště 7."
"Pardon, nástupiště kolik?"
"Sedm."
"Pardon...?"
"Seeeeeeedmmmmmm!!!!"

Ohluchla jsem.
Ale na druhou stranu jsem byla ráda, že to není nástupiště 9 3/4...

To ovšem nebyl ještě konec šíleného příjezdu.

Když jsme malým poloprázdným autobusem dokodrcali po serpentýnách nad Costa del Sol do horského městečka, věděli jsme, že musíme ještě najít taxík, který nás s kuframa odveze tam, odkud jsme měli klíče. Mělo to být dvacet minut pěšky z města, mapku jsme měli připravenou. Jenže, když jsme v místním papírnictví (! prakticky nevycházím z údivu) objednali jednoho z asi pěti místních taxíků a ukazovali taxikáři mapu, tak vůbec nevěděl, co to je, kde to je, proč to je a dokonce tvrdil, že tam nikdy nejel. Ale pak bodře pronesl "Vamos a ver!" a jelo se.

Po nemilosrdném projetí asi páté díry v "silnici" jsme byli na místě. Taxikář nás zkasíroval, prohlédl podvozek a odfrčel zpátky do města.

A tak jsme tu. V malém domku. Sami.

Ranní výhled od snídaně.



Jóga místo. 

Městečko je díra, ale typická andaluská, takže moc hezká.

Chystám se tu normálně pracovat, tak uvidíme, co ze mě bude padat za obrázky... Zatím jsem tady z toho celá rozvrkočená.

sobota 19. prosince 2015

Music Inspiration #88 - Kings of Convenience

Měla jsem v plánu naservírovat něco španělského, ale nakonec jsem po příletu a příjezdu na jih tak strašně unavená, že nejsem schopná skoro nic dělat. Dneska jsem dokonce odpoledne usnula, což u mě nebývá vůbec zvykem.

Asi si moje hlava uvědomila, že už konečně může vypnout a dala jasný povel k odpočinku. Doufám, že jí v pondělí zase přemluvím k nastartování. (Martin, který právě čučí pod olivovníkem do blba vypadá, že se mu stalo něco dost podobnýho.)

A tak jsem přesně podle své momentální nálady naladila dneska i svůj hudební příspěvek. Velmi klidně, příjemně...

Indie popové duo Kings of Convenience pochází z Norska a hrají od roku 1999. Já si jich ale všimla až v roce 2005, a to díky albu Riot on an Empty Street. Jejich hudba je mile nenáročná, žádný severský psycho.

Zdroj theplace2.ru


I'd Rather Dance with You (Riot on an Empty Street, 2004)




Me in You (Declaration of Dependence, 2009)



Užijte si taky klidný víkend!

pátek 18. prosince 2015

Malé kouzlo

Dostala jsem nabídku. Další z těch, co se neodmítá.

Tak trochu mi to splnilo sen o tom, že ještě chvíli zůstanu v Praze a lidi u mne nakoupí vánoční dárky i na poslední chvíli. Žádné zatažené rolety a stop objednávkám (dělám to tak nerada!).

A stalo se.

Terezie a Olga z Dyzajn marketu mi nabídly prodej na posledním vánočním DM na piazzetě Národního divadla. Ve stánku, který ponese označení Dyzajn OFF. A bude věnován tvorbě několika tvůrců, aniž by oni sami u toho museli být.

Přesně v neděli 20. 12. 2015.

Jsem za to ráda. Celému týmu DM moc děkuju za zorganizování.

A co ode mne ve stánku najdete?

Vánoční visačky na dárky.



Mix různých blahopřání pro všechny možné příležitosti.




Sýkorčí legíny.




Všechna pexesa.







Sešity.



Dámská trička s šípy.



Doufám, že jsem tím alespoň někomu udělala radost. Od všeho je jen pár kousků, přeci jen jsem musela přihlédnout k tomu, že se jedná jen o jeden den prodeje. Budu to tiše "sledovat" o pár stovek kilometrů dál a budu se radovat.

Užijte si krásné svátky!





Link na událost na fb.

čtvrtek 17. prosince 2015

5, 10, 20, 30... švestek

A je to tu po roce zase. Jenže tentokrát uplně jinak. Býval to jeden batoh, do kterého jsme se na na dvacetihodinový let sbalili se vším oba a ani jsme nepřekročili dvacet kilo váhy. Letos máme každý svůj kufr, poletíme sotva tři hodiny a oba bychom potřebovali aspoň těch pětadvacet kilíček v limitu. Jenže člověk míní, život mění a my máme jen patnáct kilo váhy na hlavu. (To nevim, jak to na té svojí hlavě unesu.)

Letíme pracovat do Španělska.

A protože nebudeme v žádném velkém městě, tak nemůžu počítat s tím, že bych si něco v případě zapomenutí dokupovala. Stejně jsou výtvarné potřeby ve Španělsku dražší než u nás.

Je to prostě trochu šílené.

Nejdřív jsem si vybírala vyšívací bavlnky tak opatrně, jako že si vezmu jen pár odstínů, svoje barvy, rozumíte, ale nakonec jsem vybrané naházela zpátky do papírového kufříku a beru všechny. Nemůžu přece vědět dopředu, jestli mi tam dole nejebne a nezačnu vyšívat v jiných barvách. To dá rozum. A štětce? No hlavně nezapomenout červenou kunu se sibiřskou veverkou.





V koupelně taky nastala pěkná hysterie. Ale fotku jsem zvládla udělat včas, kdy to vypadalo ještě docela pěkně. Mimochodem, jeden z plánů na letošní zimu je naučit se nosit rtěnku. Červenou, samozřejmě. (Pokud to ovšem dopadne jako s plánem naučit se nosit podpatky, tak si na jaře zase natřu hubu akorát tak jelením lojem.) A protože jsem od Rosy Mitnik dostala k narozeninám tenhle epesní kufřík s veverkou, pasovala jsem ho na kufřík rtěnkový. Protože rtěnky sice nenosím, ale mám jich celou řadu, samozřejmě... A nenechte se mýlit fotkou, ten kufřík není tak malý. To jen ten necesér má rozměr kabinového zavazadla.
Když mi ho RM dávala zabalený, tak trošku varovně sykla, že jsem si ho opravdu naporoučela dost velký. Jako že fakt velký.

No vždyť já vím!



Tady to vypadá, že si vystačím s miniaturama, ale je to pravá nefalšovaná full-size velkost všeho, utopená v mém obřím, a po čertech praktickém, neceséru.


Tak a já jdu ještě dobalovat.

středa 16. prosince 2015

Mirko Hanák

Se štítkem "Knižní ilustrace" vyjíždím na spanilou jízdu s dalším výtvarníkem a tím je Mirko Hanák. Vzpomněla jsem si na něj díky jedné konverzaci na Facebooku a hned jsem šmejdila po internetových antikváriátech, kde bych mohla sehnat nějakou knihu s jeho ilustracemi.

Našla jsem překrásnou knížku Admirál na Dyji s ilustracemi vodních zvířat a udělala jsem dobře, že jsem ji koupila, protože ty ilustrace jsou jednoduše kouzelné.

Smutné je, že Mirko Hanák, který mimo jiné vystudoval i pražskou umprum, zemřel v roce 1971 v pouhých padesáti letech na leukémii. Co dalšího krásného mohl namalovat, kdyby se tak nestalo, to je ve hvězdách... Jeho práce mi je hodně blízká, témata si bral z československé krajiny a věnoval se grafice a akvarelu.

Podle stylu odhaduju, že šlo o docela rychlou malbu, přeci jen ten papír nedokáže být mokrý věčně a jeho akvarely jsou postavené na rozpíjení. Detaily jsou pak vyvedené s rychlou, až kaligrafickou, přesností. Moc zajímavý způsob.

Další díla můžete najít tady. Nevím, co obdivovat dřív.

Máte doma nějakou knihu s jeho ilustracemi?


Ilustrace Mirko Hanák

Ilustrace Mirko Hanák

Ilustrace Mirko Hanák

Ilustrace Mirko Hanák

Ilustrace Mirko Hanák

pondělí 14. prosince 2015

Nebojte se designérů

Na designSUPERMARKET se každoročně moc těším. Ale rozhodně mi chvíli trvalo, než jsem si na něj, respektive na atmosféru, zvykla.

Když jsem byla na svém prvním DSM, tak jsem například nepochopila, že je prodejní. Brala jsem to jako přehlídku designérů, vnímala jsem to jako výstavu a vůbec jsem neřešila to, že bych si tam mohla něco koupit. Navíc, měla jsem dost štěstí na to, že když mě zajímala nějaká cena, tak buď u výrobku vůbec nebyla napsaná a nebo byla astronomická. Ale na koukání dobrý.

Další rok už mi nějak docvaklo, že můžu nakupovat, ale upřímně jsem měla z těch lidí strach. Prodejci vypadali tak dokonale a dokonale otráveně, že jsem udržovala bezpečnou vzdálenost od stolečků a ani nemukla. Koncentrace červených rtěnek ve mě vyvolávala dojem, že tam nemám co dělat.

Rok na to už jsem pár z těch lidí znala osobně (díky svojí práci), červená rtěnka mě na nich začala bavit, černou barvu jsem pochopila jako nutnou a začala jsem nakupovat. Samozřejmě, pořád jsou tam produkty, které si jen těžko můžu dovolit (neskutečně krásné šperky Zorya například), ale aspoň se na ně s radostí podívám a třeba se zeptám na výrobu a zajímavosti.

Moje osobní zkušenost s designéry je diametrálně odlišná od toho, jak na mě působili před pár lety. A můžu říct, že všichni, se kterými jsem se setkala osobně, byli bez výjimky strašně milí lidé.

Tedy, strach z nich nikdy nebyl na místě.

Ono prodávat osobně svoje věci, jít s tou pověstnou kůží na trh, není totiž vůbec nic příjemného, a když se člověk uzamkne třeba do černé a přestane se usmívat, vytvoří kolem sebe alespoň zdánlivou auru nedotknutelnosti pro případ, že by přišel někdo, kdo vám vaší práci bez skrupulí pomluví a vysměje se ceně.

Což se děje.

A docela to bolí.

Jenže ve chvíli, kdy jsem navázala oční kontakt, usmála se a pozdravila, všichni do jednoho roztáli a najednou ta atmosféra byla jiná, přátelská, otevřená. A ačkoliv jsem už třeba ani nemohla nic koupit, designér mi rád o svojí práci povyprávěl.

Tak to prostě je.

Umělci jsou citlivé duše. Já bych o tom mohla vyprávět celou řadu hysterických příběhů.

A co jsem letos ulovila vám názorně předkládám na obrázcích....

Půllitrový hrnek od Ema Mamisu. Můj velký favorit! Protože kakaa a čaje potřebuju mít vždycky velké množství. Navíc, ta perforace na hrnku mě hrozně baví. Dírky jsou samozřejmě zaglazované, takže jimi nic protýká, ale jsou lidi, kteří si to fakt myslí. Vtipné.

Ručně dělané mýdlo Lily of the Valley od Heleny Heinz. Voní tak opojně, že k němu co chvíli čuchám. Pro jistotu ho mám co nejblíž na pracovním stole.

Tyhle parádní náušnice od Nastassii Aleinikavy jsou už vlastně taková designérská klasika. Ona byla jedna z prvních výrazných šperkařů na české scéně. Hrozně milá osoba. A já ty náušnice dostala od kamarádek k narozeninám. Čímž mě teda málem rozbrečely.

No a tričko od Metráže, které se spolu s ostatními jejich modely stalo asi bestsellerem DSM, protože si je koupil fakt snad každý. Já jsem hlavně ocenila materiál, dobročinný příběh na pozadí, délku, střih a rukávy delší, než je bežné. Mimochodem, začínám mít dost monochromatický šatník... černá, bílá, šedá a tmavě modrá. Zajímavé. A dost mě to baví. Možná, že brzy nahodím i tu červenou rtěnku, muhehe.


Byl by tam ještě kopec věcí, které bych si ráda koupila, ale já už musím myslet na eura. Jo jo.

Což mi připomíná, že je ještě možné ode mne něco objednat, ale je nutné mi napsat na email a celá akce musí být rychlá.

sobota 12. prosince 2015

Music Inspiration #87 - Tame Impala

Australská psychedelie Tame Impala někdy zní, jako by svojí muziku nahrávali v šedesátých nebo sedmdesátých letech, ale jsou to současníci. A docela ulítlí.
Hrají od roku 2007.

Zaplést copánky, vetknout si do nich kopretiny, nasoukat se do zvonáčů a dát volume up.


Zdroj www.theendoftheroadfestival.com

Feel Like We Only Go Backwards (Lonerism, 2012)




It Isn't Meant To Be (InnerSpeaker, 2010)