pondělí 30. listopadu 2015

Maličkosti do počtu

Ke stávajícím vánočním blahopřáním jsem ještě přidala vlka. Jako péefko mi to přijde lepší, než ojíněné sklenky se sektem, případně postříbřené vločky na damaškovém ubrusu s vánočním cukrovím v pozadí. To je jenom zlomek toho, co teď vídám v papírnictví. Fujtajbl.

Tradičně je k tomu obálka, tisk je v matu a baleno do celofánu.

A aby řeč nestála, ještě jsem přidala divácky poměrně úspěšné krokusy do řady tradičních narozeninových nebo svátečních pozdravů.

A teď, teď už mám do odjezdu výtvarné prázdniny. Schválně, jak dlouho to vydržím.





sobota 28. listopadu 2015

Music Inspiration #85 - Midi Lidi

Oni mě baví! Vím o nich velký kulový, ale to nevadí, ráda si je pustím kdykoliv, kdekoliv. Český elektro underground. Ať už to znamená cokoliv.

Pro zajímavost dělali například hudbu ke kanceláři Blaník, seriálu, který mám hodně ráda, najdete ho na stream.cz. A taky mají prsty například v hudbě k filmu Protektor.


Zdroj kultura.zpravy.idnes.cz, původní sestava s Markétou Lisou.



Praděd (Operace "Kindigo!", 2011) Všimněte si, prosím, krásného ilustrovaného videa od Zuzany Skopalové.



Do člna (Hastrmans, Tatrmans & Bubaks, 2009)


pátek 27. listopadu 2015

Na návštěvě u Rotmayerů

Praha získala do svého vlastnictví Rothmayerovu vilu ve Střešovicích a po nákladné rekonstrukci ji otevřela veřejnosti. Jak už je v Praze zvykem, nesmí se v interiéru fotit. (Nechápu proč.) Vila však rozhodně stojí za pozornost.

Je jiná, než Millerova vila nebo vila Tugendhat. Její majitelé byli na svojí dobu velmi výstřední. Ať už paní Rothmayerová, aktivní feministka a textilní výtvarnice, která už ve dvacátých letech propagovala (marně) kalhotové kostýmy nebo její manžel, pan Rothmayer, architekt, který sbíral různé artefakty a hromadil je doma nebo na zahradě.

Dle dobových fotek jeho pracovny bych ho klasifikovala jako strašného bordeláře, ale věci, které si nosil domů, byly naprosto úžasné. Například různé kousky z Pražského hradu, ke kterým přišel tak, že spolu s Jožem Plečnikem získali zakázku na jeho přestavbu. Tedy zakázku snů. Díky tomu se mu objevily na zahradě různé dělové koule, kousky vlisů nebo barokní sošky.

Plastiky od skláře Reného Roubíčka taky stojí za pozornost. Jsou po celém domě a na zahradě mají též čestné místo.

A to všechno k němu chodil fotit sám Josef Sudek. Blízký přítel rodiny. Ty fotky asi znáte. Jsou to přesně ty s bílým zahradním nábytkem. Ty se skleněnými zátišími. Ty s mlhavou zahradou.

Vila je krásná, velmi zajímavá a skromná. Hodně dřeva, odkaz na vesnické chalupy a maximální funkčnost. V době stavby byla osamocená v poli. Teď je uprostřed rušných Střešovic, hned vedle Vojenské nemocnice.

Větrací systém v kuchyni. Vzhledem k tomu, že se nesmělo fotit, stojí ty fotky za prd, ale aspoň něco.






Plastika od Reného Roubíčka.

Dělové koule z Hradu.




Další z Roubíčkových krásností.

středa 25. listopadu 2015

Malý český zázrak

Tak jsem si rozšířila portfolio přírodní kosmetiky o druhou (!) značku, kterou jsem ochotná používat. Alelujá! A o to větší radost mám, protože to je kosmetika česká. Třikrát hurá.

Prvním přírodním hrdinou je Dr. Hauschka a tím druhým se stal Dr. Havlík. Že bych byla na doktory?

Líbí se mi balení, grafika. Druhá věc, složení, se mi líbí ještě víc. Žádná ropa. Ach. Díky!

A to, co mě dostalo a chci, aby bylo ráno alespoň třikrát denně, chci to snídat a mít to i jako parfém, je BIO Ranní maska čistící. To potřebujete!

Takové nakopnutí pleti, jako dokáže tahle voňavá věcička, ještě nic nepřekonalo. Panáka kávového koncentrátu na to! A zajíst to guaranou.

Moje nadšení je veliké. Protože: je to první věc, kterou si po probuzení na sebe napatláte a krásně to voní (po bylinkách). Den tedy už nikdy nezačne špatně. Po uplynutí tří minut, v mém případě i kolikrát deseti minut, to setřete šetrně květovou vodou nebo minerální vodou ve spreji a budete mít pleť jak dvacítka. Nekecám. Hladká, svěží. Díky, to můžu. Pokračujete krémem.

Já jsem si u Havlíka pořídila i jeho Přírodní zázrak, což je bylinná mastička. Příjemná na promaštění suchých míst, rtů, atd. A potom ještě denní krém Krásná paní (na Krásnou slečnu už nedosáhnu, fňuk), ale ten ještě odzkoušen nemám, neb dodělávám zinkový krém SynCare, co jsem si pořídila na jaře (!) kvůli jarním alergiím. Ten jediný dokázal díky aktivnímu zinku zmizíkovat červené pylové fleky. A taky příjemně hydratuje.

Takže tu jsou fotky, tu jsou důkazy. Havlíkům přeji hodně štěstí a spoustu spokojených zákazníků. Do Španělska kupuju pro zichr hned tu největší tubu čistící masky, nebudu riskovat, že mi tam uprostřed olivových hájů dojde. Tak.




Balíček jsem fotila 26. října a kupovala si 30ml tubu masky. Teď tam je ještě minimálně třetina a používám ho fakt denně. Takže docela dost vydrží.

Už jste od Havlíka také něco vyzkoušeli? Můžete něco doporučit nebo naopak nedoporučit?

pondělí 23. listopadu 2015

Co způsobily plameny

Ta situace situace v Indonésii, o které se už konečně začalo trochu víc mluvit v médiích (na to, že tam hoří už od září), mě dohnala nejen k slzám, ale i k tomu, že jsem si sedla a dlouho kreslila a kreslila a kreslila. Indonéská zvířata.

Většina z nich jsou endemité. A hodně z nich jsou kriticky ohrožení endemité.

Ten malý modrý ptáček lejskovec, který miluje mouchy na všechny způsoby, je například na pokraji vyhynutí. Nevím, co komu udělal. O tygrech sumaterských ani nemluvim. A tak prostě.

Sice už začínám být alergická na slovo pexeso, ale musím zároveň kriticky přiznat, že je pro mne ideální formou seberealizace. Já se můžu vykreslit do aleluja a ještě je to užitečné. Nebylo to sice vůbec v plánu, ale i tak tedy vzniklo další p-e-x-e-s-o, tentokrát kreslené vodovými pastelkami. (A proto je taky dražší. Tahle technika zabírá mnohem víc času, než akvarel.)

Mám na výběr ze dvou druhů. Jeden má názvy zvířat v obrázcích, jeden je má dole v legendě. Nemohla jsem se rozhodnout, co je lepší. Připadá mi, že oboje má své výhody. Co myslíte?










Doufám, že je výběr živočichů zajímavý. Jedná se o zvířata téměř výhradně žijící jen v Indonésii. Dokonce jsem se jednou přehmátla a nakreslila stromového klokana, a když jsem hledala jeho přesný název, zjistila jsem, že žije jen na Papuy Nové Guinei. Musel z kola ven.

neděle 22. listopadu 2015

Music Inspiration #84 - Red Hot Chilli Peppers

Dneska není ani potřeba něco psát. Škoda jen, že si jejich koncert v Praze v roce 2006 zhruba od poloviny nepamatuju...

Akorát nechápu, proč teď Anthony vypadá jako idiot.


www.alternativenation.com


Aeroplan (One Hot Minute, 1995)




Snow (Hey Oh) (Stadium Arcadium, 2006)




pátek 20. listopadu 2015

Soutěžím...

...i když to pro mě není uplně typická výrazová poloha. Soutěžení mě stresuje odjakživa. A když už s někým měřím síly, pak jsem to já sama. Soutěžím sama se sebou, jestli už udělám konečně klik. Nebo jsem sama sobě soupeřem v tom, jestli ten další akvarel bude lepší, než ten předešlý. Pak taky třeba soutěžím se svým já o to, zda si dokážu vzpomenou na nějaké cizí slovíčko ze všech jazyků, které jsem tak pilně a dlouho studovala. A tak různě.

Co se laťek týče, vystačím si sama.

Ale tentokrát jsem přidala polínko do ohně (málem jsem napsala ohýnko do pole) v soutěži LOHAS blogger. Protože asi dobře víte, jak ráda píšu. Možná píšu dýl, než kreslím. Možná.

V soutěži LOHAS blogger šlo o to napsat příspěvek, v mém případě je to příspěvěk na téma lifestyle, který by se měl týkat udržitelného životního stylu. Já jsem latentní ekolog, o tom není pochyb. Kdo v dnešní době alespoň netřídí odpad, a je líný dojít třeba i pár bloků dál s papírem a plastem, je pro mě naprostý břídil. A nezaslouží můj respekt. Tak nějak se s Martinem snažíme žít stylem, abychom tu naši planetku trápili míň, než je nutné.

A tak soutěžím se svým článkem, který vlastně není vůbec o ekologii, ale je to o jednom dni jednoho člověka, tedy mne, který se živí tím, co sám vyrábí. Je to o jednom dni z mnoha, který je vyplněný drobnými úkony, při čemž jeden bez druhého nemůže fungovat. Je to o tom, že pro mne je udržitelný životní styl i východiskem, jak se nezbláznit. Udržitelnost může znamenat nejen látkové pleny, recyklaci nebo vegetariánství, ale i víru v práci, kterou milujeme.

Cokoliv, co ze mě udělá lepšího člověka, je dobré. (I když to zní... zvláštně.)




Když jsme spokojeni, jsme víc v klidu. Když nás nežere nic uvnitř, dokážeme být tolerantnější a nacházet smyslupná východiska z případných problémů. To říkám já a věřím v to, i když jsem cholerik non plus ultra (ahoj tati!).

Držte mi palce. Články hodnotí odborná porota a na to už je každá pravověrná fanynka krátká. Ale ty palce, ty by se hodily! Díky moc.

středa 18. listopadu 2015

Nejlepší ilustrované knihy vol. I

Když The New York Times vyhlásí nejlepší ilustrované knihy za rok 2015, tak to platí. A tuším, že je to vydavateli ceněno zlatem.

A já mám takové malé bezvýznamné motto a to praví, že se mám učit od těch nejlepších. Když už se s nima nemůžu kamarádit, tak si od nich alespoň kupuju knihy. A samozřejmě mírný stalking na facebooku je nutností.

Mně z výběru TNYT padly do oka hned čtyři kousky a první už mám v knihovně. Je to milá knížka s retro ilustracemi a já neustále přemýšlím, jestli jsou ty koláže dělané digitálně nebo jestli si je ilustrátor Christian Robinson opravdu vystřihoval z papíru a pak skenoval do počítače. Podle průhledného závěsu hned na první fotce bych si ale tipla, že jde o digitální koláž. Což samozřejmě vůbec nevadí.


Leo: A Ghost Story, Mac Barnett, Christian Robinson.

Leo: A Ghost Story, Mac Barnett, Christian Robinson.

Leo: A Ghost Story, Mac Barnett, Christian Robinson.

Leo: A Ghost Story, Mac Barnett, Christian Robinson.

Zpětně si uvědomuju, že jsem si tuhle knihu objednala jako první ze všech těch, co mě zaujaly, nejspíš proto, že je modrá. A taky mě hodně připomíná svým stylem animáky, které jsem jako dítě sjížděla na satelitním Kids Cartoons kanálu. Už nevím, co to bylo přesně za pohádky, ale byly hrozně retro a vtipný.

A dost mě překvapilo, jak vypadá ilustrátor Christian Robinson. Je to mladý černoch. A dělá fakt parádní věci.

Líbí se vám některá z knih ve výběru The New York Times?

pondělí 16. listopadu 2015

Mimo Prahu

Pár fotek z víkendu, který jsme strávili v Teplicích. Nikdy bych neřekla, že dokážu vypít tolik červenéhé vína, ale to moldavské bylo tak dobré...

Páteční akce v ústeckém Činoherním klubu na podporu integrace cizinců v Ústeckém kraji. Obě balkánské kapely byly skvělé, ty rytmy mají v sobě tolik energie! Hráč na akordeon byl slepý a basista měl charisma jak bejk. Pilo se červené víno z Moldavie a jedla balkánská kuchyně. Přišla ohromná spousta lidí a tančili. Jen rakii do mě nikdo nedostal... Té jsem se obloukem vyhla.

Sobotní dopoledne na hřebenu Krušných hor nad Teplicemi. Mám to tam tak ráda! Málo lidí, širé pláně, opuštěná stavení. Ticho, silný ledový vítr a přicházející déšť. Krušné hory se mi nikdy neokoukají.





A večer s tátou. Očichávání dřeva. Zvítězil cedrový klacík jako adept na nejvoňavější dřevo. V těsném závěsu smrk, borovice a něco, co smrdělo víc po myšině, než po dřevě. Už si nevzpomínám, co to bylo přesně za strom. Celý večer jsem měla přilepený nos střídavě na cedru a na smrku. Trochu úchylka.

sobota 14. listopadu 2015

Music Inspiration #83 - Led Zeppelin

Ne, že bych je nějak intenzivně poslouchala, ale "pár" geniálních skladeb jim nelze upřít...

Jako třeba kultovku Kashmir. Zaposlouchejte se. Není to instatní muzika, která se na nás odevšad valí. Tohle chce hluboký ponor.

Nádech, výdech.


Zdroj www.mojo4music.com


Kaschmir (Physical Graffiti, 1975)





Babe I'm Gonna Leave You (Led Zeppelin, 1965)



pátek 13. listopadu 2015

Už zase

Malé páteční info...

...legíny jsou zase naskladněny (více fotek v odkazu). Velikost M. Tak kdybyste si někdo chtěl udělat radost nebo napsat Ježíškovi, jsou tu připravené a ihned k dispozici.





Cena je 1200,- + 50,- poštovné.

Případně je lze objednat tu na Society6, ale je tu riziko, že vám to zadrží celníci a budete platit ještě dph, což je bohužel realita u objednávek mimo EU, které přesahují 22 Euro. Což dělá asi 180 Kč, plus poplatek 100 Kč úřadníkům, kteří to vyřizují (pro mě naprosto nepochopitelná věc, že si účtují poplatek za svojí práci, za kterou už dostávají plat, 13. plat, o týden dovolené víc, než je běžné a stravenky). Může se ale stát, že to celníci nechají být. Je to pade na pade.

Hezký víkend!

středa 11. listopadu 2015

Flakonky

Svůj první parfém jsem kdysi dostala od tety Adély. Teta Adéla má aristokratický šarm, chodí vzpřímeně a ve svém pokročilém věku je stále velmi krásná. Z fotek vím, že byla vždy šik, a to i ve chvíli, kdy z ní komouši udělali jeřábnici.

(Taky jsem od ní dostala svojí první červenou rtěnku a Turgeněvovy cudné povídky o lásce.)

Moje mamka je žena, která nosí neustále podpatky, má vždy kabelku sladěnou s botama a krásně voní co svět světem stojí. Začalo to sprejema z Tuzexu a pokračovalo prvním parfémem, který jsem ji čerstvě po Revoluci koupila k Vánocům za kapesné. Od té doby je parfémy posedlá.

A já taky.

Když mi bylo devatenáct, koupila jsem si Elle, ve které byl vzorek vůně 24 Faubourg od Hermés. Ale protože jsem brala necelé tři tisíce a ta vůně tenkrát stála tolik, co dnes, nemohla jsem si ji koupit. Tenhle rok mi dělá už potřetí společnost.

Bývalou šéfovou, která dříve pracovala pro Václava Havla, a s níž mě dal osud dohromady na ministerské půdě, mám spojenou s parfémem L'Air du Temps od Niny Ricci. Bývalá šéfová nosila šátek LV, byla velmi elegantní, chovala se distingovaně a působila na mě v tom úřednickém kurníku jako zjevení. Vždy jsem podle vůně na chodbě poznala, že už je u sebe v kanceláři.

Když mě z teplického casina za špatné chování na celý měsíc leden (!) odveleli pracovat na Šumavu (!), kde uprostřed lesů na hranicích s Rakouskem stálo jen casino a široko daleko kromě pumpy a sjezdovky nic nebylo, byla to právě moje tmavovlasá spolubydlící ze Zlína, kdo mi dělal život příjemnější. Voněla po Organze od Givenchy a měla úžasný šampón s fíky.

K určitým vůním se váží určité vzpomínky. Některé už nemůžu cítit ani za zlatý prase, k jiným se vracím. Většinou se jedná o těžké, velmi výrazné vůně s akcenty santalu, jasmínu, konvalinky... Hodně mě přitahují nápadité flakony, elegantní tvary a příjemná typografie. Nebaví mě trendové vůně a stejně jako v literatuře dávám přednost spíš léty prověřené klasice.

A tak jsem z lásky k flakonům a jejich obsahu udělala parfémové pexeso. Tipla bych si, že dětem uplně moc radosti neudělá. Ale k pobavení maminek i nemaminek by posloužit mohlo. A jsem upřímně zvědavá, jestli bude.

Vybrala jsem dvacet ikonických parfémových flakonů. Musela jsem přihlédnout k barevnosti, aby pexeso nebylo celožluté, takže některé flakony, které by tam jistě patřily také, neprošly vylučovací metodou. Nechci slovíčkařit, znám rozdíl mezi parfémem, parfémovanou i toaletní vodou. Jenže poslední dva jmenované názvy jsou zbytečně dlouhé, slovo "voňavka" bytostně nesnáším a když řeknu parfém, většina mi jistě bude rozumět. Proto prosím parfume nazi, aby přivřeli jedno očko, případně obě. Děkuju pěkně.









P.S. A mám ještě jednu vychytávku! Když najdete mezi obrázky i svoji vytouženou vůni, neni nic jednoduššího, než si ji vystřihnout a podstrčit partnerovi jako vodítko k nákupu vánočního dárku. Fikaný, ne?

P.P.S. A co vy a parfémy? Nějaké oblíbené vůně máte?

pondělí 9. listopadu 2015

Vytesat do kamene?

A já tvrdím, že na něj stačí malovat. Teď už to vím, když opouštím ztichlou budou umprumky. Genius loci, ve kterém údajně straší.

Miluju tu vůni uvnitř, pokud se zrovna nemísí se smaženýma hranolkama z bufetu. Obzvlášť pak vůně v litografické dílně, vůně barev a terpentýnu, ta mě teprv baví! A fascinuje mě totálně zakouřená kukaň vrátných. U nich se musím podepsat. Ale nejdřív slušně pozdravím.

Žádné postupy vysvětlovat nebudu, neboť mám jen dojmy. Dojmy ryzí. Kamenotisk je víc chemie než grafika, řekla bych. Je to víc věda o duši každého jednotlivého kamene, než pevně daný postup práce. Čím víc o litografii vím, tím víc mě přitahuje. Už jenom ten strašidelný fakt, že litografických kamenů je konečné množství a poslední místo, kde se láme vápenec v hodný pro tuhle techniku, je kdesi v Německu! Prý. A možná je to už jenom městská legenda.

Kameny se recyklují. Ale kdysi se s nimi dláždily i ulice. To bylo tenkrát, když se rušily litografické tiskárny.

Litografické kameny a lisy se dědí, předávají, prodávají se v pozůstalostech umělců nebo jsou darovány jiným umělcům a školám. Litografický kámen je dokonalá hmota, která se dá desítky let opakovaně používat, dokud nepraskne. Když jsem se snažila poprvé unést "svůj" kámen, který mi byl přidělen, málem jsem si cvrnkla do kalhot. Tíha historie a kamene mě celou pohltila.

Už jsem brousila. Brousila jsem si kámen dlouho a pečlivě. Ve finále tam mám stejně několik rýh, které se možná projeví při tisku jako bílé čárky. Nenadělám nic, jediné zrníčko hrubšího zatoulaného brusiva a můžete zase začít brousit od začátku.

Grafika, kterou jsme dělali všichni dohromady. Slušná psychedelie a každý výtisk měl uplně jiný odstín. Já si vybrala jemnou pastelovou verzi. Nejlíp se nám totiž hodí domů.


Broušení kamene do hladka. Brusivo způsobuje krásné obrazce a motivy, které by byly sami osobně obstojnými grafikami.




Kámen připravený na grafiku. To ještě nevím, že tam mám ty rýhy a budu brousit znova. Se stejným výsledkem.
Můj soví příběh "Sovy nejsou čím se zdají být."


Vybrala jsem si jemnou techniku kresby litografickou tuškou. Litografická tuška je potvora, která je tak měkká, že ji víc ostříte, než s ní malujete. Čas strávený ostřením není přímo úměrný času kreslení. A papír pod ruku, prosím. Jinak si kámen zamastíte a to bude mít nepěkné následky.





A to je zatím všechno, tádydádydá. Zatím si myslím, že výsledná litografie se bude tisknout béžově, zeleně a v barvě tužky. Jak to nakonec dopadne, uvidíme.