sobota 31. října 2015

Music Inspiration #81 - The Great Gatsby OST

Nedám sem novou Adele, protože je to tuctová popina k uzoufání... Mám totiž něco lepšího.



Zdroj www.thetimes.co.uk


Teprve nedávno (sic!) jsem viděla film The Great Gatsby a kromě kostýmů mě tam velmi, ale opravdu velmi silně zaujal soundtrack. Dobře, Lana Del Rey se vyjímá a Young and Beautiful podle mého názoru není vůbec špatná skladba, jenom mě už slečna Lanička krapet leze krkem, jak furt kňourá. Já myslím, že se nemá čeho bát, s těma jejíma plastikama bude krásná nadosmrti.

Protože mám u Hudební inspirace stanovené pravidlo dvou, musím z té škály skvělých věcí vypíchnout jen dvě a to je hodně těžké. I když, s jedničkou jsem si jistá...


Je to Jack White, démon s kytarou, který má můj velký respekt. Už jsem tu skladbu slyšela asi stokrát a furt dobrý. Můžu si jí dát i po sto prvé.


Jack White, Love is Blindness (The Great Gatsby OST, 2013)




A dvojka... nejdřív jsem si myslela, že to bude Gotye, ke kterému se určitě v některé z Inspirací ještě vrátím, ale nakonec jsem se rozhodla pro Nero.

Nero, Into the Past (The Great Gatsby OST, 2013)



pátek 30. října 2015

Řeka

Životní rytmus městečka přizpůsobený majestátní řece Pád...

Kniha od nakladatelství Labyrint. Ilustrace od ceněného italského ilustrátora Alessandra Sanny.
Ilustrace jsou rozdělené do čtyř ročních období a mně se paradoxně nejvíc líbí zima. Knížku jsem si neváhala koupit a dobře jsem udělala. Bonusem je, že originály akvarelů jsou momentálně k vidění ve Villa Pellé.

Na vernisáž jsem sice nešla, ale hned druhý den jsem si ilustrace ke knize ve vile Pellé prohlédla. Je to jemná práce akvarelem na špičkovém papíře a překvapilo mě dodatečné rytí do papíru, kterým ilustrátor parádně vystihl atmosféru za deště, hvězdnou oblohu a nebo sněhovou nadílku.

Nehledě na to, že málokdo má asi ty koule na to si do hotového akvarelu rýt jehlou nebo něčím podobným. Prostě zenový mistr.

Výstavu ve Villa Pellé můžu jenom doporučit. Navíc, je tam jedna příjemná věc - výstava je zdarma. Trvá ale už jen do této neděle! (A pak tam bude jedna strašně parádní záležitost, na kterou se hrozně těšim.)







Alessandro Sanna, Řeka, nakladatelství Labyrint 2015

Alessandro Sanna, Řeka, nakladatelství Labyrint 2015

Alessandro Sanna, Řeka, nakladatelství Labyrint 2015

Alessandro Sanna, Řeka, nakladatelství Labyrint 2015

čtvrtek 29. října 2015

Ilustrované vizitky

Dělám ilustrované vizitky. Není to žádné tajemství, ale uznávám, že si pod tím asi leckdo nebude umět představit, co tím chce básník říci. Tak jsem se rozhodla, že to názorně zademonstruju.

Bylo to někdy minulý rok, co jsem objevila Studio v zahradě (nebo spíš si ono objevilo mě) a přísahám na holý pupek, že už bych na kosmetiku nikam jinam nešla (důvody tady). Nehledě na to, že mám obě dámy, které Studio provozují, ve velké oblibě i tak nějak v osobní rovině.

Splnit jim přání v podobě nových vizitek byla moc příjemná práce. Hodně mě to bavilo a nakonec se vyklubala vizitka s akvarelovými listy. Moje dvorní tiskárna odvedla skvělou práci, nic není zpraseno a myslím, že se zakázka podařila.

Já tvrdím, že hezkou vizitku člověk nezahodí a o to jde.




Studio v zahradě je teď čerstvě přestěhované o pár ulic jinde než ještě před nedávnem sídlilo. Zároveň majitelka bojuje s úředním šimlem o zřízení kosmetické školy a za tímto účelem mě požádala, jestli bych neudělala pár fotek Studia, protože úřednice třímající magický štempl nutně potřebuje vidět (místo, aby zvedla zadek a přijela) jak Studio vypadá a zda tam kurzisté nebudou strádat.

No to bych řekla, že nebudou! Tenhle nádherný a provorepublikově velkorysý prostor bych brala hned, to mi věřte. Obrovská chodba, obří litinová topení s pákami na regulaci, všude parkety, špaletová okna. Musím se podělit o tu krásu, mrkejte...








Třeba se jednou zadaří a budem v takovém bytě taky bydlet...

úterý 27. října 2015

Krystalicky čisté

Sebechvála smrdí? Ó jé, kam já bych se bez ní dostala! Nikam. Naštěstí je tohle heslo našich babiček a maminek passé a je dokázané, že chválit se je zdravé. Pro naše zatvrzelé hlavy a citlivé duše. Takže se co? Pochválím. Tentokrát za šutříky, které jsem malovala se záměrem nasázet je nakonec na pexeso.

Mám v hlavě ještě minimálně další dvě pexesa, tak je snad stihnu za ty 4 týdny co mi zbývají. 14 dní před odletem už si moc šancí na kreativitu nedávám.

Máte rádi minerály? Já hrozně. Dokonce mám ještě schovaný krásný růžový křemen, který jsem našla jako školou nepovinná v Teplicích na dvoře. Věřím v magickou moc minerálů, protože jsou celá staletí staré a to by v tom byl čert, aby z té zemské energie něco nenačerpaly do sebe.

Jakožto nejstarší dítě mám sklony poučovat, tak jsem si neodpustila každý kámen identifikovat jménem podle encyklopedie minerálů. Už se těším, jak si jednou zahraju pexeso s mým synovcem Matějem. Zatím je to marný, vítězí Krtek a mašinky. Jednou to ale přijde!







Krystalické formy minerálů jsem hodila ještě na A4 jako tisk. A nebo, pro minimalisty, mám jen křemen.




P.S. Knížku z minulého týdne vyhrála Barabasca. Ještě jednou gratuluju a posílám důkaz místo slibů.

pondělí 26. října 2015

Vždycky jsem chtěla být v časopise

Profesionální make-up, vlasový styling, světlo zepředu, žádné vrásky a nos jako knoflíček. Cvak, cvak. K tomu oduševnělý a všemi mastmi mazaný rozhovor...

Tak to pardón, to se nestalo. Do světa periodik jsem se vetřela totiž jinak. Ilustracemi.

Prďáckej časák je novinka v časopisím světě a je určený dětem. A moje téma bylo čokoláda (trochu mučení při kreslení, ale přežila jsem to a nenaslintala si na čtvrtku).

Uvnitř najdete kromě čtení i hry, vystřihovánky, omalovánky nebo si můžete s mrňousama zacvičit jógu.

Časopis seženete tu a takhle, adresa webu je www.prdackejcasak.cz



Dvakrát dvě strany byly věnované čokoládě a tam jsou i moje obrázky.


sobota 24. října 2015

Music Inspiration #80 - Psí vojáci

Filip Topol mě svojí osobností vždycky děsil a zároveň přitahoval. Ale moje sympatie měl díky klavíru jisté a je zajímavé, že jakkoliv do klaviatury třísknul, vždycky to pro mne mělo hloubku. Budiž mu země lehká.

Zdroj www.ireport.cz
Žiletky (singl, 1994)


Bílá a studená (Nalej čistého vína, pokrytče, 1991)


čtvrtek 22. října 2015

Knížka je venku

Včera jsem poprvé v životě držela v ruce knihu, kterou jsem ilustrovala. Zvláštní pocit. Nejdřív strach ji otevřít a potom radost. Ostřílení ilustrátoři (a já vím, že je tu mám, mrk mrk) se mi budou určitě smát, ale pro mne to je významný milník.

Ilustrace jsem dělala pro nakladatelství Akropolis, které mne letos na jaře oslovilo, jestli bych pro ně neudělala obrázky pro adaptované povídky Haliny Pawlowské. Do pomocné učebnice češtiny pro cizince. Lapala jsem z toho po dechu, protože ano, knižní ilustrace je můj cíl, i když cesta bude ještě dlouhá, a já jsem zelenáč a neználek. Jenže já když se pro něco zabejčím... Takže tak trochu doufám, že i tentokrát mě moje šťastná hvězda nezklame a povede mne tudy, kudy toužím jít.

Nějakou dobu jsme to společně ladili, podepisovala se smlouva, připravovaly se finální verze povídek, atd. atd., no a v červnu jsem začla, při čemž jsem na celou práci, která obnášela 10 ilustrací k povídkám + 5 doplňkových ilustrací zvířat, měla měsíc. Já nevím, jak to chodí a kolik času najatý ilustrátor běžně dostává, ale já měla pocit, že je to strašně krátká doba. Takže jsem se rozhodla pro kompletní ilustrování v počítači a nakonec to bylo dobré rozhodnutí, protože všechny ilustrace byly přesně zadané, musely na nich být určité věci (kvůli procvičování slovíček), i atmosféra obrázků byla daná a kdybych kreslila rukou a musela něco předělávat (což se dělo), bylo by to časově mnohem náročnější než v počítači.

Předem jsem věděla, že bude učebnice tištěná pouze černobíle, ale obrázky jsou v originálu samozřejmě barevné. Vymýšlet padesát odstínů šedi se mi nechtělo, zase by to stálo spoustu drahocenného času a konečné převedení do černobílé z barevné verze je v počítači rychlá záležitost. I když teď vím, že jsem si na hodně věcí měla dát víc pozor.

Jasně, že bych strašně ráda ty ilustrace měla barevné, na skvělém papíře, ve velkém formátu a mohla si je všechny ošéfovat sama, ale to jednou přijde a tyhle učebnicové ilustrace byla moc dobrá zkušenost. A už na vždycky budou prvními knižními ilustracemi, které jsem dělala, takže budou moje srdcová záležitost. A to i přesto, že kompletní počítačovou cestou jít nechci a mám jiné představy. I tak děkuju hrozně moc Akropoli, že dala šanci takovýmu ilustrátorskýmu usmrkanci, jakým bezesporu jsem.

A protože měl můj nekoncepční, zmatený a nafrněný blogísek 16. října narozeniny a já na to ano, uplně zapomněla, tak vidím jako bezvadnou příležitost to oslavit tak, že kdo bude mít chuť napsat komentář a připojit k němu na sebe kontakt, tak ať tak učiní a já po vylosování jednomu z vás ten svůj první profesionální počin pošlu. Tak. Ať nežeru.













Jsem tam. Pěkně černé na bílém. Forever and ever.

úterý 20. října 2015

Zvykáme si na sebe

A takhle to teď u nás chodí celý den.

Dokud nepřiletí straky.



pondělí 19. října 2015

Jsem frekventant

Ať už to znamená cokoliv, jedno je jisté - oslovují mě tak v emailech přicházejících z Národní galerie. A nejen mne. Všechny, kdo chodíme na pravidelné přednášky dějin umění.

Od svojí spolužačky, kterou určitě neznáte, ale abyste neřekli, tak tohle je ona, dokonce vím, že si nesmím chodit sednout do první řady. Že tam sedí tvrdé jádro frekventantů. A že není dobré se jim míchat do šprťáckých prvních lavic, protože oni chodí od začátku. Kdežto já, já jsem si nastoupila úplně kliďánko od pokročilé půlky.

A tak jsem se zařadila do skupiny tajemných sdružení. Další jsou například abonenti. A hned po nich zednáři.

Kromě velmi oblíbeného občerstvení, které je někdy zdrojem šoupavých zvuků i během přednášky (!) (a to zřejmě především díky domácím závinům) dostávám každý týden pravidelnou dávku informací a esteticky povznášejících obrázků. Oprašuju zapadlé vzpomínky na obrazy, které ve mně kdysi zanechaly dojem a získávám dojmy nové. Mám už i svoje oblíbené a méně oblíbené přednášející. Vesměs ale hltám jejich zápal a znalosti.

Díky kurzům dějin umění jsem zjistila, že je možná škoda nechávat malíře Panušku ležet ladem ve skříni. Teda, ne pana malíře, ale jeho obraz. Z DVK jsem sice maturovala, ale o Panuškovi nám evidentně nic říct nestihli. A teď tohle! Hned v několika exemplářích na mě juknul zpoza rohu při komentované prohlídce českého symbolismu. Panuškovi jsem se v duchu omluvila a doma obraz alespoň utřela. (I když je zatím pořád v té skříni.) (Je to obraz houby. Houby, ne na houby.)

Moc mě baví slovní obraty přednášejících, které mi tolik připomínají studia. Horlivě si je zapisuju do sešitku. (Možná se tím časem probojuju do té první řady.) Někdy si to doma potají hledám ve slovníku cizích slov. Ale jen někdy! Poznamenávám si i citáty, třebaže si je pak většinou nepamatuju. Případně si nepamatuju autora. A nebo obojí.

Takže kdybych teď náhodou trousila moudra, pokyvovala hlavou a bručela si pro sebe, že popel vždy následuje po plameni, případně hlásila, že podstata věcí se ráda skrývá nebo vás dokonce poučovala, že alchymisté byli považováni za heretiky, víte odkud to mám. No ze svojí hlavy určitě ne!

Moje zápisky z hodin DVK a maturitní otázky. Zápisky staré 20 let. Uf.

Na desky sešitu jsem si pak zapisovala hlášky našeho pana profesora Polaneckého, které byly někdy mimořádně vtipné. A on velmi oblíbený.

Moje zápisky dnes. Nuda, nuda, šeď, šeď. Obsahově však nikoliv. Za případné chyby ve všech zápiscích se omlouvám, někdy je to dost kvapík.

neděle 18. října 2015

Music Inspiration #79 - Kraftwerk

Minule jsem slíbila formaci, kterou jsem milovala jako malinká a miluju stále. Jsou to Kraftwerk. Jako mrně jsem se prostě dožadovala puštění "robotů". Roboti byli žůžo a velká švanda.

Asi před devíti lety jsem je viděla naživo v Pardubicích na fesťáku a byla jsem nadšená.

Kraftwerk jsou čtyři Němci, kteří v sedmdesátých letech odstartovali éru elektronické hudby a ta stále trvá. Oni byli první. A že jsou Němci na elektroniku nejlepší, o tom není pochyb. "Elektrikáři" vědí a ti ostatní, které to zajímá, nechť si zalistují v hudebních encyklopediích.

Kraftwerk vznikli v roce 1970 a až do roku 2008 ve skupině působil zakládající člen Florian Schneider. V květnu 1978 (to mi bylo půl roku) nahráli album The Man-Machine a tím definitivně nastavili vysokou laťku mému hudebnímu vkusu. Doufám, že těmhle vizionářům to bude ještě nějaký čas pěkně šlapat. Už dávno je ale jisté, že jsou to žijící legendy.

Zdroj www.drownedinsound.com


The robots (The Man-Machine, 1978)




Tour de France (Tour de France Soundtracks, 1983)



čtvrtek 15. října 2015

Balím se do bavlny

Včerejší odpoledne jsem strávila lezením po kolenou, odměřováním a funěním nad přivezenýma látkama, které jsem potřebovala rozstříhat na jednotlivé objednávky.

Jak já bych chtěla mít ten lehkoruký grif prodavaček metráže, které jen tak, jako by mimochodem, téměř jako ve stavu bez tíže otáčejí při měření látky dřevěným pravítkem a vypadají u toho elegantně jak mažoretky!

Já, já mám odřená kolena.

O tom, že bych chtěla stříhnout jedním tahem jako ony, ani nemluvím.

Ale jsou tu nové motivy! I když vlastně ne. Jsou to ty motivy ze září, které jsem jenom jinak upravila. Muselo to prostě ven z hlavy. A pro tento rok je to vše. Nechci přesytit zákazníky a rozhodně chci zachovat výjimečnost téhle metráže. Moc ráda bych udělala něco pro děti a moc ráda bych do designu zapojila vodovkové prvky a perokresbu. Však na to bude ve Španělsku času dost. Budu si užívat toho luxusu mít na všechno dostatek času. A tak vznikne jarní kolekce látek.

Zase Beskydy, tentokrát v moderním duchu (příběh proč Beskydy, najdete tu). Bílý podklad, nenápadné puntíky. Růžový a šedozelený. Včera mi psala nějaká paní k objednávce na Fleru, že jsem ji udělala velkou radost karlovským kostelíkem. Ano, paní je z Velkých Karlovic. A mě to hrozně potěšilo.


A zase sýkorky (první látka se sýkorkami je tady). Ale tentokrát trošičku, maličko, krapítek monstrózní. Mají velikost asi 7x12 cm. Byly rozebrány téměř okamžitě a já myslím, že to bude pro všechny majitelky velká výzva. A těším se na výsledky.



Gramáž je 145, šíře 150 cm a je to bavlněné plátno. Cena 430 Kč/m. Látky se dají koupit na Fleru a nebo mi napište email na jinochova@gmail.com. Pokud chcete fakturu vystavit na firmu, napište to, prosím, do poznámky.

úterý 13. října 2015

Snad mě za to nepomluvíte

Moji drazí, já vím, že jsem byla ta, která se na konci srpna rozčilovala, když se někdo zmínil o podzimu. Přesto si teď, na počátku října dovoluji přijít s vánočními blahopřáními. Taky vím, že je to pruda. Omlouvám se a doufám, že se vám moje letošní vánoční kolekce bude líbit.

Každý rok se snažím mít vánoční obrázky trochu jiné a jak to tak zpětně pozoruju, mám radost z toho, že se ty moje ilustrace pořád uvolňují a přestávají být tradiční co do barev, tak i do motivů. Začínala jsem před třemi lety s perníčky a zeleno-červenou grafikou, pokračovala minulý rok perokresbou srnky a letos už je to úlet v podobě růžové srnky a modrého ježka (o zelené veverce ani nemluvím). Možná to někoho mate, možná znechucuje, ale já z toho mám fakt radost. (Radost s toho, že se moje mysl otevírá.)

Blahopřání v obálce jsou populární a protože je tisknu doma, mám obrovskou svobodu v tom, jak je udělat. Plus, kdo dává jmenovky na dárky, tak má u mne také z čeho vybírat.

Jak už jsem psala minulý týden (možná už předminulý), objednávky budu přijímat zhruba do 10. 12. Když se všechno zadaří, Pražáci budou moci během mojí nepřítomnosti nakupovat bájmíní blahopřání v dílně Ema Mamisu, kde je moje nejmilejší Bára s Petrou budou mít po dobu mojí nepřítomnosti k prodeji. Pokud se zadaří ještě víc, bájmíní látky budou k prodeji ve Veverkově u Kdotokdyslyšel. Ale to hodně záleží na tom, zda vyladím svoje časové možnosti s časovými možnostmi tiskárny.

Blahopřání zatím reprezentuje 8 kousků:

Šikovná bruslařka (protože umí vybruslit péefko, což na fotce moc vidět není, ale ve skutečnosti ano.)

Kluk v kulichu (u toho jsem si vzpomněla na svého nejmladšího bráchu, mám pocit, že taky na sáňky cosi nakládal, když jsme byli malí.)

Srnečka ve vánici.

Srnečka obdivuje vánoční ozdoby (tady se mi bohužel díky tomu názvu pořád vkrádá na mysl obraz Františka Ringo Čecha s názvem Zvířátka obdivují píču. Nemůžu si pomoct.)

Veselý sněhulák (no dobře, ten je tradiční).

Veselé ozdoby

Ozdoby se zbláznily (Neptejte se.)

Kartičky jsou takové:

Hippie vločky

Jedna hippie vločka
Zvířátka

Srnečka ve vánici.
Každý rok si říkám, že si koupím na ty kartičky řezačku. Ještě jsem to neudělala a nebudete tomu možná věřit, ale já skutečně ty kartičky jednu po druhé vystřihuju nůžkama. A každý rok si také říkám, co je to za blbost, když na to nemám čas. Ale pak přijde ten rychlý studený večer a já si sednu s těma nůžkama k lampičce a hrozně mě to baví. Takže ani tenhle rok jsem řezačku nekoupila.


P.S. A ne, aby vás někoho napadlo hlasovat pro můj blog na Blogerce roku, do jejíž nominace jsem se nějakým nedopatřením dostala! Ještě by se mohla stát nehoda a já bych se ocitla v jedné mítnosti s lidma, ze kterých by mi mohla smíchy třeba prasknout bránice (a nebo jim ze mne). A to fakt nechcete. A já taky ne.