čtvrtek 30. dubna 2015

Zpátky doma

Vystěhováno. Klíče vráceny.

Mosty spáleny.

Jsem zpátky doma, tralali lalala. Jenže obklopená krabicema z ateliéru, který jsem v sobotu v zoufalství roztřídila a dala na ně štítky. V zájmu zachování zdravého rozumu potřebuju aspoň zdánlivý pořádek. Spousta toho letěla do koše. Už vidím sousedku, jak mi zase před barákem říká, že někdo vyhodil uplně dobrý rámečky Ikea do kontajneru. Jako onehdá, když jsem vyhazovala prastaré plechové talíře s vánočními motivy. Budu se tvářit, že o tom nic nevím.

A ty rámečky stejně nebyly uplně dobrý. Byly poškrábaný.

Moje pracovna, která se stala pracovnou, ateliérem a dílnou na úkor obýváku čítá zatím tři stoly. Až přesuneme poslední obývákovou relikvii, otoman, do nového čtenářského koutu, přibude další stůl. Stůl číslo čtyři. Jeden mám na kreslení a je obklopený štetci a barvami. Na druhém mám počítač, tablet a skener. Třetí nese grafický lis a čeká na šicí stroj, který se třeba jednou vrátí z prázdnin ze servisu Singer. A čtvrtý bude na sítotisk.

Blázinec? Jenom trochu.

Naplánovala jsem bezva úpravy našeho obýváku aka mého ateliéru. Jen je někdo musí přijít udělat. Police sem, police tam, tu úložný prostor a tady nějaké rolety, co to všechno zakryjí. Přesně tak, jak jsem to viděla v katalogu Ikea. Hlavně všechno hodně bílé. Aby mi to nežralo světlo. Zatím to u nás ale vypadá jako v tom americkém pořadu o lidech, co neumí nic vyhodit. Krabice až po strop. A uprostřed místnosti sušák s prádlem, jako pomník. Moc pěkné.

Zásoba vína je dostatečná, nějak to přežiju.

Minulý pátek večer jsem se rozbrečela. To když jsme doma složili poslední krabice a já překračovala tu spoušť a nikde nebylo místo. No, nepomohla jsem si, ale jak jsem viděla rozmazaně, vypadalo všechno okolo o moc lépe. V sobotu půlka věcí letěla do kontíku a večer už se dalo procházet bytem naprosto důstojně. V zájmu zachování bezproblémového průtoku energie jsem darovala přes facebook knihovnu, která nesloužila jako knihovna, ale jako úložiště všeho možného a já ji nikdy neměla ráda. Přišel (!) si pro ní mladý pár a to dvoumetrové monstrum odnesl s poznámkou, že nesehnali auto a tak ji ponesou pěšky. Asi se za něco trestají.

Ta knihovna nebyla naše.

Patřila k našemu pronajatému bytu, zbyla po předešlém nájemníkovi a bůhví po jakém nájemníkovi předtím. Bylo na čase se jí zbavit. Další věc, která se stala na obtíž, byla televize. Ne, že bychom se na ní nedívali. Docela mi teď po večerech chybí moje oblíbené sitcomy. Ne, že bych si je nemohla pustit na počítači...

Když bude nejhůř, bohnickou psychiatrickou léčebnu nemám daleko. Jen jsem ještě nezjistila, jestli tam maj ten internet.

Protože přece píšu blog.



úterý 28. dubna 2015

Ze severu

Pár fotek z víkendu na mé rodné hroudě. Teplice a okolí, Osek, Matějovo narozeniny.

Osecký klášter je nádherný, jenom ta nejzajímavější místa zahrady byla ukrytá za plotem. Velká část je v dezolátním stavu, ale zdá se, že se s tím něco dělá. Sever Čech je v tomhle bezútěšný a Krušné hory, celý pás Sudet, skrývá polorozpadlé stavby, na které už všichni dávno zapomněli a nebo s nimi nechtějí mít nic společného.

Proto mám severní Čechy ráda. Je tam ta hrozná sudetská tragédie vtisknutá snad až do jádra Země. Pro mě to má sílu, cítím historii, nejasné osudy, pláč a smutek. Pro rozervaného umělce přímo božské klima. Obzvlášť takhle na jaře.









A Matěj. Naprostý opak těch bohem zapomenutých míst. Svěží mládě. Doufám, že jeho osud je plný slunce a síly.

Vlevo má narozeninový dort, který se mi nevešel do záběru, tak proto ty tanečky.









pondělí 27. dubna 2015

Zmatený výlet do Brna

Místenky jsme měly koupené dlouho dopředu, plán byl jasný. Všechno se ale začalo hroutit už ve chvíli, kdy jsem v 7.35 stepovala s jízdenkama v ruce před špatným vlakem a Rosa Mitnik mi telefonovala s dotazem: "No, kde jsi???", stojíc před správným vlakem, ale bez jízdenek.

Odjezd 7.42 hod.

A tak začal náš zmatený výlet do Brna...

Vlak jsem nakonec stihla, čímž RM dostala svojí porci jízdenky a mohly jsme vyrazit. V kupéčku jsme mezi řečí uznaly, že by bylo fajn dát si nějaký teplý nápoj a zbytek jízdy jsme strávily v družném rozhovoru v jídelním voze. Ovšem, když jsem si přišla před Brnem zpátky do kupé pro odložené věci (zatím, co Rosa poňoukala číšníka k rychlejšímu vyřízení platby), zjistila jsem, že z těch tří odložených věcí, jsou jen dvě (ovocná svačina+šála) a že jsem přišla o deštník. 

Prostě někdo z kupéčka odešel i s mým deštníkem. Jen tak. Hlava mi to nebere doteď, tak se tomu asi zasmějeme a pokračujeme dál...

V plánu byla Moravská galerie, Dům umění, Jurkovičova vila a pár bister, o kterých se zrovna v Brně mluví. Pochopitelně jsme začaly bistrem, bylo potřeba doplnit tekutiny a taky se sejít s Janou - Žanou.

A u těch bister až do konce našeho výletu taky zůstalo. 

A kdyby nebylo Rosiny sestry (Rosa junior, řekněme), tak bychom zřejmě ani na ten Petrov nedošly a skončily v dalším bistru po cestě na nádraží. Pardon, na nádr.


A jsme komplet, MMŽ (škoda, že nejsem Dyyna, mohlo to být MDŽ). A z hlavy mi trčí... nevim co. Prý hodiny. Já říkám, že to hodiny nejsou...

Ale popořadě.

Nejdřív jsme navštívily malou sympatickou kavárnu Tungsram (pracovní název Tajtrlík, protože to pořád nedokážu dost dobře vyslovit) a tam z počátku způsobně popíjely nealko, což mě ale přestalo brzy bavit a dobře jsem udělala, protože tamní růžové víno je dobré i dopoledne, bez ohledu na hodinu.

Café Tungsram a velká očekávání...



Mezi vyprávěnkami jsme pak chtěly přejít do bistra Soul na oběd, ale Soul je v neděli zavřený a tak nás Žana nasměrovala do MFG bistra, kde se mi podařilo rozbít sklenici na víno od pana architekta Pelcla, který mi shodou okolností večer předtím otevíral vchodové dveře ve Veverkově na Letné, protože jsem neměla klíč a nutně potřebovala dovyklidit ateliér.

Pardon, pane architekte.

Takže jsem rozbila tu sklenici a nejspíš za to může ten mladík, který v MFG (pracovní název Bflmpsvz) pracoval, a když jsem se ho tázala na něco sladkého po O, odpověděl, že nic sladkého nemají, ale že se zrovna chystá upéct jablečný koláč.
Načež jsem koketně opáčila, jestli bych si ho nemohla vzít domů. Ne ten koláč, ale toho týpka, co ty koláče peče a řekněte sami, no nenapadlo by vás to taky??? Chlap, co peče koláče!

Pojď se mnou domů a peč!

Jenže hoch byl mlád a tak dost neurvale, ačkoliv velmi slušně, odpověděl, že takových nabídek už dostal spoustu. Čímž si to u mě rozlil a já jsem mu na oplátku rozlila po stole to víno a navrch, ač nerada, rozbila tu sklenici.

Tím to ale neskončilo.

Když jsme jedna podruhé obhlédly opravdu pěkné záchodky podniku Bflmpsvz aka MFG, šly jsme platit a tak jsme si všimly pecnu pořádného poctivého chleba, který se právě chladil na okně naproti kase.
A jelikož nám to leželo v hlavě, optaly jsme se, zda i ten chleba peče on sám?

"Jo, peču. Jak by se sem asi jinak dostal?"
....
"Tak třeba.... z pekárny...?"
....

Zachránil to pak už jen krajíc, který Rosa dostala zdarma na cestu.

MFG bistro

Rosa Mitnik copyright


Byly zhruba dvě hodiny odpoledne a před námi leželo rozhodnutí, zda navštívit momentálně nejvíc vyhypovaný podnik SKØG a nebo Dům umění.

No, hádejte, co to vyhrálo.

SKØG a všichni jeho lumbersexuálové.

Hezký podnik. Severský. Minimalistický. Vpravdě skoro až pražský. Marně přemýšlím, zda něco podobného v Praze máme... Což o to, ty potetované týpky s plnovousy, ty bychom tu (kolikrát bohužel) měli, ale jinak můžu říct, že do ničeho podobnýho, s podobnýma cenama, jsem v Praze nevlezla. Momentálně nejvíc "in" bistro v Brně je tak cool, že ani pověstná blogerka se zrcadlovkou nechyběla a fotila si celé bistro a na požádání i personál. No, jak říkám, uplně jak doma v Praze.

To už jsme, naštěstí, měly po boku Rosu juniorku a ta nás alespoň na poslední dvě hodiny před odjezdem vytáhla na procházku po Petrově. Naštěstí. Protože Chardonnay ve SKØGu vážně není špatné.






A tak jsme vykráčely na Petrov, k jeho skvostné katedrále, vyhopkaly nahoru na věž, lekly se odbíjení přímo za našimi hlavami tak mocně, až jsme málem vypadly z ochozu, pak jsme zase sešly dolů, zhlédly poměrně komickou scénku v přilehlém parčíku, kde se konala jakási klobouková sešlost, Rosa napsala způsobně na schodech ke kostelu pár pohlednic rodině (které jsme dokonce i poslaly) a jelo se domů.







A kontrolní otázka na konec... Vidíte to stejně jako já? Já teda jednoznačně...




P.S. A příště si teda dáme asi ty galerie...

sobota 25. dubna 2015

Music Inspiration #56 - Ralph Myerz and the Jack Herren Band

Musím dát něco veselýho. Jsem doma zavalená krabicemi a taškami z Veverkovy, což mě uvádí v paniku, protože já kolem sebe musím mít čisto, takže teď z těch krabic aspoň třídím obsah a na krabice si dávám štítky, abych se z toho nezbláznila. Krásná náplň slunečné soboty!

Takže tady ode mne máte pěkně prdlý Nory. Jejich koncerty jsou jeden velký, taneční a bezprostřední mazec. Což z té hudební ukázky nevyzní, ale věřte mi.

Založeni 1997, žánr - taneční elektronika. Pupkatí pánové, co milujou show. A já miluju je.


Zdroj www.ba.no


L.I.P.S.T.I.C.K. (Your New Best Friends, 2005)




Nikita (A Special Album, 2003)



pátek 24. dubna 2015

Ptačí kolekce Nicaragua

Plakáty s ptáky. Blahopřání s ptáky. Pohlednice s ptáky. Nálepky s ptáky.

A všichni jsou z Nikaraguy. Vidět tuhle barevnou nádheru na vlastní oči a zemřít. Stejně jako obrovská svobodně běžící stáda zeber v Serengeti. Zážitek na celý život.

Jsem pozorovatel.

A3, 135x135, A6, 50.









Všechno je hezky zabalené. Myslím, že se v tom zlepšuju. Baví mě to.
Plakáty pěkně do tubusu, přání spolu s obálkou do celofánu, pohlednice a nálepky do barevných obálek z Papírny. Na to všechno moje razítko. Bum. Vlaštovka. Made with love.

K dostání obvyklým způsobem. Buď na e-shopech (odkazy v pravé liště) a nebo písemně na fb, blog, mail.

Děkuji pěkně a hezký víkend!

P.S. Celý bývalý dvoupatrový ateliér mám rázem doma v chodbě. Jestli se z toho nezvencnu teď, tak už nikdy.

čtvrtek 23. dubna 2015

Umění přijímat kompliment

Co mám ostříhané vlasy, stalo se mi párkrát, že mi uplně cizí chlapi na ulici řekli, že mi to sluší. WTF??? Šli jen tak, ani se nezastavili, prostě to řekli v pohybu.

Sice uplně automaticky reaguju poděkováním a pokračuju i já dál v krasojízdě, ale pak, nevim proč, přemýšlím, co tím chtěl jako říct. Ten chlap.

Jako, že to myslel ironicky? Byl opilej? Mám přeleželý vlasy? Rozmazanou řasenku? Tvářim se blbě? Neleze mi někde ven něco, co by mělo zůstat ukryté? Nebo... že bych měla ve vlasech třeba pastu na zuby? (To se mi stává docela často.)

Proč sakra lže??? Ten chlap.

Ufff.

Nafackovala bych si za to.

Protože, když přijdu k nejbližšímu zrcadlu a začnu se zevrubně pozorovat, tak zjistím, že je všechno (v relativním) pořádku. A že to ten týpek myslel nejspíš uplně bezelstně přesně tak, jak to řekl.

A tak se vsadím, že to takhle nemám jen já. Že je na tom spousta ženských stejně. A že i jejich první reakce, místo zaradování a vyplavování endorfinů, je panika a vyplavování kortizolu. Co si to proboha provádím a proč? Zajímalo by mne, odkud se bere ten nepříjemný pocit z pochvaly od cizího člověka..?

Takže ode dneška nebudu po každé pochvale hledat zoufale zrcadlo, ale narovnám záda i hlavu, vypnu hruď a budu přesvědčená, že kompliment je míněn zcela vážně.

A vy taky, jo?


úterý 21. dubna 2015

Dva roky

Matěj. Synovec. O víkendu mu byly dva roky. Strašně to letí. Ještě si ho pamatuju takovýho pomuchlanýho z porodnice a najednou tady na mě dělá ksichtíky a baví celou rodinu.

Protože jsem paní Herodesová, musela jsem žhavit internet a ptát se paní Mitnik, co že by mi doporučila pro dvouleté pískle. Rosa mě nasměrovala do Hračkotéky a tam jsem si vybírala a vybírala, až jsem vybrala tohle.




A osvědčilo se. On vážně šrouboval! Ten Matěj jeden.

Moc se mi tomu nechtělo věřit, když jsem to kupovala. Připadalo mi to docela náročný pro dvouleté dítě, ale moje obavy byly naprosto liché. Pochopil to hned. Jenom si trochu pletl, na kterou stranu se kolo dostane ven a na kterou stranu se šroubuje k autu, ale myslim, že to bude trvat jenom chvíli, než si to srovná.

Mám z něj radost.








A na závěr jedna selfie. Je to dítě moderní, jak vidí foťák, tváří se sofistikovaně. Ví, že zanechává stopu. To já se to pořád nemůžu naučit.



pondělí 20. dubna 2015

Ovoce

Je neuvěřitelné, jak se některé věci zhmotňují pomalu. Na druhou stranu, tohle nešlo uspěchat. Všechno má svůj čas, natož pak autorské produkty. To nejde sekat jako Baťa cvičky. O to víc mě pak baví držet v ruce svojí zhmotněnou představu.

Má to příběh.

To ovoce jsem malovala na jihu Nikaraguy, v San Juan del Sur, na společném dvorku jednoho hostelu. Bylo pozdní odpoledne a vedle mě si povídala parta Kanaďanů o tom, co chtějí všechno vidět. Opodál jedna členka partičky stříhala svého (velmi sličného) přítele.

... kadeře padaly, jak růže do hrobu... (Slovy klasika.)

Nakonec to ale dopadlo dobře. Nevypadal jako blázen.

No a z téhle chvíle vzešly produkty, inspirované mojí nedávnou cestou po téhle krásné a barevné zemi.

Šťavnaté sešity

Jsou jako klasické školní, bez linek, 40 stránek uprostřed sešitých sponkama. Příště bych asi nechala udělat sešity vícestránkový. Pokud teda někdy prodám to, co jsem si musela naobjednat. Protože, aby se se mnou vůbec někdo bavil, musela jsem nechat udělat minimálně 100 ks sešitů. Všechny stejné.

Pokud se to neprodá, mám do konce života do čeho psát. Ha ha. A celá moje rodina se mnou!




Šťavnatý balicí papír

A3, protože na A2 prostě nemám odběr. Kdybych měla, neváhala bych, ale to spíš do konce života popíšu 100 sešitů než zabalím 200 dárků. Ráda bych větší rozměr, to mi věřte, ale třeba na knížku nebo šperk by to mělo stačit.

Šedý, modrý, mint.

Papír je pevnější 80g, takže by se neměl tak snadno při balení protrhnout, jako se to občas stává u levných baličáků z papírnictví.



Zabalená krabice od čaje. I tohle tenhle papír zvládne.


A když by to mělo být joooo hodně střelený, tak si můžete do toho ovocnýho baličáku zabalit ten ovocný sešit. Tak.

Máte rádi za lokálními produkty příběhy? Nebo si myslíte, že to není důležitý a že je to šumák? 

sobota 18. dubna 2015

Music Inspiration #55 - WWW

Hudební inspirace s číslem 55 by měla patřit české muzice a něčemu opravdu zajímavému.
A za to zajímavé považuju formaci WWW.

Na internetech se o nich nic moc nedozvíte. To je mi sympatický. A ještě víc jsou mi sympatický jejich texty, sice je to občas na provaz, ale to neva. Mají něco do sebe a o to jde.


Zdroj kultura.idnes.cz

Jejich album Neurobeat z roku 2006 vřele doporučuju.

Lexikon (Neurobeat, 2006)



Karamel (?)



P.S. Karamel je cukr, co se už neuzdraví a vy mějte pěkný víkend, i když po těchhle písničkách, nevim, nevim... hi hi.

pátek 17. dubna 2015

Koho chtěla Bandaska sežrat - výsledky soutěže o vodové fixy

To byly ale vtipné odpovědi v soutěži o vodové fixy!

A já myslela, že Artuš, je prostě Artuš král a hotovo. Cha! Ani náhodou. A díky za to!

Protože... kromě Artuše krále tu máme Artuše domácí mazlíčky, při čemž jeden kocour Atuš byl dokonce otcem kočky MÍNY (!), Artuše aka Artura sličného plavce, taky pumlíče Artuše (googlovala jsem, co je pumlíč, až se ze mne kouřilo), dále bychom tu měli Artuše aka Artíka Štaidla (a to dokonce se zmrzlinou), Artuše z montypythonovského Svatého Grálu (díky za to!), Artuše a Minimoje (neptejte se), koně Artuše, Artuše pratchettovského, Seana Conneryho a Artuše, co má za kamarády Prchlíky s Merlinem.

Takových Artušů!

A když už byla zmínka o těch psech z filmu Artuš, Merlin a Prchlíci, pověřila jsem losováním mojí čtyřnohou kamarádku Bandasku. Ta je nemilosrdná, ta nebude podvádět. (Řekla jsem si.)


Bandaska řečená Spravedlivá


A taky že byla nemilosrdná. Když jsem jí vysypala na zem soutěžící, chvíli je očuchávala a pak se rozhodla jednu sežrat. 

A ta vyhrála!

Tady jasně vidíte otisk Bandasčiných zubů...

A tady je oběť. Gratuluju!


Pak jsem ještě Bandasku poprosila o foto. Nemá to ráda. To je vidět na jejích téměř neviditelných uších, nespokojeně zatažených dozadu, jak to jen šlo. Neptejte se mě, proč jsem fotila černého psa před oknem. (Nejspíš jsem už opravdu po lobotomii.) Tedy omluvte, že vidíte jenom černé cosi.




Děkuju Bandasce, děkuju výtvarným potřebám Artuš a Veroniko, vám/tobě jdu psát.
Krásný víkend!



středa 15. dubna 2015

Kočky/Mačky

Ať už kočky nebo mačky, faktem je, že jsou často zbožňované. Prý se lidi dělí na ty, co mají rádi kočky a na ty, co dávají přednost psům. Já osobně netuším, kam bych se zařadila. Nemůžu si vybrat.

Výjimka potvrzuje pravidlo.

Kontinuálně pracuju na několika projektech zároveň, teda spíš projektíčkách, a jedním z nich je i výzva nakreslit kočky. Chtělo by to mít nějakou doma a malovat si ji rovnou, jak ji vidím, to je vždycky nejlepší, ale bohužel jsem odkázaná na internet, kde z nějakých nepochopitelných důvodů většinou kočkám kus těla na fotkách chybí. Někdy nohy, někdy celý zadek. Tak to je pak těžká práce...

Tak zatím jsem na tom asi takhle.

Naskenované skicy, převedené do křivek... Nejradši mám asi tu kráčející a pak tu ležící. To je taková typická póza i s tím lehce se pohybujícím ocáskem mezi zadníma tlapkama. Vyzevlená kočka prostě.

A jedna hotová, pro kterou zatím nemám využití.

A co vy? Jste kočkomilové nebo psomilové?

pondělí 13. dubna 2015

Obličej 35+, co s ním?

Nic. Prostě vyhodit do koše a najít si mladší, lepší... Hm, tak to bohužel nejde.

Abych se vetřela do přízně i později narozeného publika, můžu s jistotou napsat, že se dá na pěknou pleť po třicítce dobře připravit už mnohem, mnohem dřív...

Nebudu nikomu radit, ať nehulí, s tím jsem sekla až ve třiceti, nicméně je to dobrý nápad v každém směru. Že se má pít čistá voda, to je asi taky ohraný, ale i to funguje. Nejvíc ze všeho bych se ale bila a hádala za to, aby se pleť už od prvního nesmělýho make-upu poctivě odličovala. Protože, jestli jsem za celý svůj život upadla do postele neodlíčená pětkrát, tak je to moc.

A rozhodně toho nelituju. Naopak, těch pár rán, kdy jsem se ráno probudila s pandím obličejem, si pamatuju dodnes, neb mne ty otoky pod i nad očima tížily ještě den potom.

Pleť - hysterka. To je moje pleť. Těší mne! Teda netěší, ale s tím nic nenadělám. Když se vám stane, že si musíte neustále sakra dávat pozor na to, co si na ksichtík patláte, tak ve chvíli, kdy objevíte kosmetiku, která vám nic špatnýho nedělá, budete jí blahořečit, vystavíte ji pomník a nikdy už ji neopustíte.

A napíšete o ní článek na blog.

Tak abych to shrnula a nebyla příliš epická... Moje pleť je suchá, má sklony k šupinatění, nekontrolovatelně rudne a má rozšířené póry. S níže uvedenýma kosmetickýma vychytávkama jsem docílila toho, že se všechny ty nepříjemné věci neopakují tak často a v případě šupinek je to tak, že zmizely zcela.

Co jsem pro to udělala a denně dělám...

Odličuju. Pokud jsem namalovaná, odlíčím se nejdřív pleťovým mlékem Dr. Hauschka a pak si obličej dočistím odličovací pěnou pro citlivou pleť od La Roche-Posay.

Pak teprve použiju micelárku, v tomhle případě je to La Roche-Posay, ale nemám špatné zkušenosti ani s červenou Biodermou.

Pokud je ráno, následuje pleťový krém s jedním stříknutím suchého oleje Nuxe do krému. Krémy střídám dva. Růžový od Dr. Hauschka a hydratační lehký Hydreane legere od La Roche-Posay. Navíc, v případě průseru, Hydreane i skvěle zklidňuje zarudlou a svědivou pokožku.

Když je večer, střídám olej a liftingové sérum s kyselinou hyaluronovou od české značky SynCare. Olej mi namíchala moje kosmetička a vím jenom to, že je v něm částečně čistý růžový olej. Dál nevím, je to její tajemství. Faktem ale je, že speciálně tenhle olej považuju za kosmetický zázrak, který způsobil, že nemám šupinky po obličeji a ráno se neprobouzím s pletí napnutou k prasknutí. Ten olej prostě miluju. Stačí ho kapka, kterou jemně vtlačím do obličeje a ráno mám gezicht jak miminko. Sérum od SynCare je taky moc dobré a jsem ráda, že mi tuhle značku paní kosmetička doporučila. Přes něj si dávám ještě trochu pleťového krému.

Čas od času dávám masku. Jednou za týden, někdy jednou za čtrnáct dní. Stačí mi obyčejné z drogerky, osobně mám nejlepší zkušenost s maskami od Dermacolu.

No a to jsem já, nenalíčená... Abyste viděli, že nekecám. Stačí kousek, celý obličej v detailu by byl asi moc. Nechci vás ztratit. Hi hi. Ty rozšířené póry opravdu nejsou až v tak hrozném stavu a i ty vrásky vypadají celkem milosrdně. Až na to oteklý víčko, teda. Víčka mi někdy natýkaj, někdy ne, záleží, jak se vyspim a co jsem večer předtím jedla a pila. Tak zrovinka ten večer předtím jsem byla ve vinárně. A hle... tu je výsledek. Život je boj.


A co vaše kosmetické vychytávky? Máte problémy s pletí? Jak to řešíte?