sobota 28. února 2015

Music Inspiration #48 - Madonna

Plivejte, házejte po mne oříškama, nazývejte mne hudebním przničem, ale já ji mám ráda. Od malička. Hrála na školkopřírodních "diskotékách", hrála na táborových tancovačkách... a my jsme nevěděli, jak máme tancovat na Like a Prayer, protože to bylo chvíli rychlé a chvíli pomalé a tak jsme chvíli poskakovali a chvíli tancovali jako na "ploužák", ruce jako prkna natažené tomu druhému na ramenou, v dostatečné vzdálenosti, jak to jen šlo.


Zdroj www.nydailynews.com


Mám moc ráda album Erotica (podle mne je nejlepší) a Bedtime Stories. Mám od ní 18 alb (a nejsou to, myslím zdaleka všechna, což představuje 237 skladeb). Na koncertě jsem nikdy nebyla. Nelákalo mě to.

Kvůli jejímu kraťoučkému sestřihu ke klipu Rain, jsem si na začátku devadesátých let nechala poprvé ostříhat vlasy na krátko. Jeden chlap mi na ulici řekl, že jsem určitě z pasťáku.

Nu což, ona je paní Obchodnice. Prý zpívá mizerně, ale marketing a producenty má špičkové. A taky vizážisty a sebekázeň.

Posílám jednu skočnou, veselou a jednu velmi netypickou acid-jazzovou...

Beautiful Stranger (GHV2, 2001)





Secret Garden (Erotica, 1992 )



pátek 27. února 2015

Šedá a petrolejová

Každou z nich mám ráda.

Láska na první dotek.

Nekonečně obdivuju tu pečlivost, s jakou je Jana vytvořila. Já bych na to neměla trpělivost.
Když jsem minulý rok v létě poprvé sáhla na tu šedou, měla jsem pocit, že se do ní chci zachumlat a v té měkké přízi usnout a zůstat tak až do rána. A pak jsem Janu poprosila ještě o petrolejku, že ji chci do ateliéru, ale nakonec jsem si ji nechala doma. V ateliéru by ji byla škoda. (Někdy se tam pije víno a někdy tam děti jedí čokolády a taky tam někdy sedí psi a čekají, až si paničky vyberou. A nebo tam já šermuju štětcem a nůžkama. Doma je tahle vzácnost v bezpečí.)

Obdivuju.










P.S. Janin obchod na sashe.sk najdete tu.




čtvrtek 26. února 2015

Hokus pokus krokus

Dám je na blahopřání. A na A4 tisk.

Ke Dni matek jako stvořený. Nebo k jaru.






úterý 24. února 2015

O dětech

Občasné mudrování, co odráží moje zkušenosti letem světem, ať už jsou jakékoliv, se stávají pomalu pravidlem. A tak z nich to pravidlo udělám alespoň do tý doby, dokud budu mít co napsat.

Pojďme se bavit o dětech. Respektive, pojďme se bavit o tom, jaké to je, dojít k rozhodnutí, že budete bez nich.

Neřekla bych, že je to nějaký bombastický coming out, a že si nejspíš už hodně z vás všimlo, že děti nemám, ačkoliv už nejsem žádná dorostenka. Zároveň nejsem ani z těch, co si myslí, že na děti je do čtyřiceti času dost a občas si z legrace říkám paní Herodesová. To jsem já. Těší mne.

Byly doby, kdy jsem napříč dvěma špatnými vztahy (nešlo o vztahy paralelní, ale šly po sobě postupně, abyste si nemysleli něco skandálního) volila vydírací metodu "Chtěla bych mít miminko". Chvála bohu, nikdy to nevyšlo. Zhruba někdy kolem třiceti jsem tuhle metodu klasifikovala jako idiotskou a přestala se jí věnovat. Nic by totiž neřešila. Od základu špatný vztah žádné roztomilé bábetko nevzkřísí.

Jenže doma šlo trochu do tuhého. Dávno pryč byly doby sladkých -náct , kdy jsem slýchávala varovné: "Ať se nedostaneš do nějakýho průšvihu, Markéto!", minuly i doby: "Ještě máš dost času, užij si života!". Najednou, z ničeho nic, nastalo období: "A kdy budeš mít konečně děti?", které se někdy kolem třiceti dvou let přehouplo do výstražného: "Už bys neměla čekat!". V pětatřiceti to ještě zkoušeli obligátním: "Abys jednou nelitovala!"...

Samozřejmě, člověk nejdřív váhá. Zvažuje. Nevysvětluje, protože je sám zmatený. Neví, co si počít s tím faktem, že to jaksi nepřichází. Je na sebe naštvaný. Vyčítá si to. Všichni, kdo se ho ptají na děti, mu strašně lezou na nervy. Ale fakt strašně.

V tu chvíli je dobré zastavit ten zběsilý tok myšlenek, odpustit si tu jinakost a dát si prostou otázku: "Vážně to tak chceš?". 

"Ano."

Po čase přijde mír a klid.

Vlastně ne tak docela.

Ještě ten mír a klid zajistit zklamaným rodičům... Ale jak? Já je uplně chápu, ale jenom kvůli nim si je přeci pořizovat nebudu. A být prostě jen dobrý člověk, co se umí postarat sám o sebe, zřejmě asi nestačí. Mít skvělého partnera z toho dělá spíš parodii, která vygraduje do nebeských výšin ve chvíli, kdy se vezmete. Máte fungující vztah, máte manžela, manžel má práci, netrpíte hladem a stejně pořád NECHCETE DĚTI. Můžu vám říct, že to docela hezky dokážou zachránit sourozenci, kteří ty děti začnou mít místo vás. 

Díky, Lucie!

Nicméně, tichá výčitka ze strany rodičů tu bude vždycky. Tak to je. Malé, nenápadné stigma. Nic jim nevyčítám. Ale sobě taky ne. To zdůrazňuju. Můžu být dokonce dětem užitečná i jinak, než jako matka. Můžu pro ně kreslit.

A taky můžu být rozmazlovací teta! To dá rozum! Doufám, že to Matěj a následující mrňata v naší rodině jednou náležitě ocení a budou mít svojí bláznivou tetu ráda.


Tohle není Matěj. To je nějaký dítě na Designbloku 2013.

A ani tady není (překvapivě) Matěj, ale paní Herodesová a malé děti z Kambodžského kláštera ve Vietnamu v roce 2014. Aktuálního Matěje vlastně nemám. Merd. A to jsem ho viděla o víkendu.

P.S. Myslím, že jsem to dost zkrátila. Vlastně jsem toho chtěla napsat víc, ale na druhou stranu jsem netoužila po tom být patetická. Je to složitější, ale těžko vyslovitelné. A když to chcete napsat s humorem, musíte to prostě zkrátit.

P.P.S. Doufám, že to alespoň trochu humorný bylo...

pondělí 23. února 2015

Sklo z Kamenického Šenova v Art galerii Moser

Na Staroměstském náměstí. A prosím vás, není to ta galerie Moser naproti Orloji, ale ta galerie Moser vedle muzea Salvatora Dalího. Výstavu lze navšívit do 30. dubna 2015.

Kočárkům, bohužel, nepřístupná. Plná skla a dvě patra po schodech směrem dolů. Ale pokud máte volné ruce, směle vejděte. Milý personál prodejní galerie vás nasměruje.


Středověká studna v galerii plná velkých skleněných kusů, co vypadají jako drahokamy.

Já jsem si tuhle malou výstavu nechtěla nechat ujít, jako absolvent Šenovské skladny cítím skoro jako povinnost její výstavy obrážet. A vzpomínat. A divit se...

...třeba, že můj dílenský učitel má takový smysl pro humor. Já tenkrát myslela, že nemá...

Metrový kolík s názvem Kolítzech No. 56, Josef Kříž
Zamykání vody, Petr Stacho

Tavená plastika, Matouš Volák

...nebo, jak se krásně povedla tahle rytina, která vypadá jako malovaná...

Chobotnice, Martin Novák

...a říkat si, že kdybych se mohla vrátit v čase, dělala bych přesně tak krásně křehké objekty.

Ryba, Tereza Korbelová

Geologie, Zhanel Kudaibergenov

Jsem ráda, že nejstarší sklářská škola ve střední Evropě, jíž jeden čas hrozil zánik, vstala z popela. Tak ať se jí daří!

sobota 21. února 2015

Music Inspiration #47 - Smashing Pumpkins

Taková nostalgie!

Čistá devadesátá... Hodně nahlas, přátelé. Hodně nahlas!

Zdroj lyriquediscorde.com


1979 (Mellon Collie and Infinite Sadness, 1995)



Disarm (Siamese Dream, 1993) - husí kůže jako prase...


pátek 20. února 2015

Žirafa, pes a děvče

Onehdá jsem v noci nemohla spát a cosi mne napadlo, tak jsem si to šla nakreslit, abych to do rána nezapomněla.

Skicku jsem si oskenovala a anžto mám pocit, že bych si měla procvičovat všemožný techniky, tak jsem si s obrázkem pohrála v Illustratoru. Ta první barevná verze je komplet digitální, ale mám pocit, že mne stála víc času, než kdybych to kreslila rukou. Druhá verze je pak akvarelovýma fixama.

Krásný víkend přeju a doufám, že nebude pršet! Hi hi.










čtvrtek 19. února 2015

Když zajíc potkal veverku...

...vznikla z toho moc pěkná věc. To byste nevěřili.

Ale postupně.

Když mi kamarádka Bára, kterou jsem objevila minulý rok (a to jsme ještě dodatečně zjistily, že se známe pravděpodobně už od střední, ale to je dlouhý příběh, co by to teď zavedl uplně jinam), a která společně s Petrou vede úspěšnou značku Ema Mamisu, napsala do Nikaraguy, jestli bych si u nich nechtěla zkusit pomalovat nějaký kalíšek a talířek, protože se jí líbí moje práce, byla jsem nadšená.

Každý, kdo něco tvoří, má svého úchyla. Já jsem osobní úchyl Ema Mamisu (na Fleru najdete tu). Mám už doma slušnou řádku emomísích kalíšků, misek a talířků. Takže šance, že se zapojím do toho skvělého příběhu se rovnala nevídanému snu.

Neváhaly jsme a týden po příjezdu jsem naklusala do zajíce, atliéru v ulici Jana Zajíce, abychom si rozuměli, a zjistila, jak strašně jiný je malovat na porcelán. Svůj první talířek ever jsem šudlala dvě a půl hodiny! (Shodly jsme se pak na tom, že bych to teda pro příště měla zrychlit.)

A tak ateliér Ema Mamisu v ulici Jana Zajíce potkal Ateliér Veverkova 10 aneb "zajíc potkal veverku"...




První produkty, jakož i to, jak talířek a kalíšek vypadaly před vypálením, vám servíruju hned, bez otálení. Co bude dál, se uvidí. Ale těším se na to jak malá.










Jedná se o podglazurový kobaltem ručně malovaný měkký porcelán (porcelán na nižší vypalovací teplotu). Řekla mi Bára. A ta nelže!




úterý 17. února 2015

55 Káčé

Za tolik peněz jsou teď až do vyprodání zásob plakáty s motivy z roku 2013 na formátu A3.

Ne, že by se mi už nelíbily nebo jsem je neměla ráda, ale chci udělat za rokem 2013 tlustou čáru a více ho už neopakovat, ať může odpočívat v pokoji.

Jsou to obrázky úspěšné, protože mezi ně patří Liška, a nebo Sova a taky Námořnický plakát. Nechci je už nechávat tisknout, po jednom kousku si na památku nechávám, tak jestli se vám něco z toho líbí, neváhejte.

Najdete je všechny na Fleru tady.





pondělí 16. února 2015

Podvedla jsem

Ve čtvrtek ráno jsem si umyla vlasy. Když trochu oschly, ulízla jsem je před zrcadlem do drdolu, už skoro neexistující ofinu jsem hodila na stranu, aby nepřekážela a když jsem se podívala do zrcadla znovu, zjistila jsem, že moje dlouhé vlasy vůbec nejsou vidět, že jsou dlouhé.

A protože jsem tenhle ulízací rituál, případně rituál s ohonem dělala už poměrně dlouho a prakticky denně, napadlo mne, že k čemu ty dlouhý vlasy vlastně mám?

Na to, abych je viděla všude na zemi? Na to, aby mi mytí hlavy trvalo půl hodiny? Na to, abych je další půl hodinu rozčesávala? Nebo na to, aby se mi nevešly pod plaveckou čepici?

O hodinu později jsem se přistihla, jak v tramvaji píšu zprávu milé paní Jarmile z letenského Studia v zahradě, že potřebuju ostříhat. Nejlépe hned. Než si to rozmyslím.

A na to paní Jarmila rychle odpovídá, ladíme, pilujeme, překopáváme studiový diář a já ještě téhož dne ve tři hodiny odpoledne sedím v otáčivém křesílku a vysvětluju panu kadeřníkovi Jiřímu, že chci mít účes jako Linda Evangelista, hledám fotky z Pinterestu, znovu ukazuju, pan Jiří si stěžuje, že není vidět, jak je to ostříhané zezadu, já to uznávám, ale trvám dál na svém, pan Jiří se několikrát ptá, zda jsem pevně rozhodnuta, paní Jarmila běží do sámošky pro Bohemku, abych se jim tam z toho nesložila, ale byla naopak z velké změny veselá a já už jsem z toho všeho netrpělivá a už chci mít krátké vlasy.

"A hlavně bych chtěla mít tu supr dlouhou patku takhle na stranu, co se dá ulíznout třeba gelem nebo rozcuchat..."
"Ale vy máte ještě moc krátkou ofinu, to nejde."
"Já vim. Ale stejně bych ji chtěla."

A pak pan Jiří vezme moje vlasy, udělá pár šmiků a mám mikádo, pak mě bere do místnosti, kde mi myje hlavu a pak znovu stříhá... Ale on vlastně sochal. Tvořil mi účes jako když sochař probírá k životu kámen, sleduje jeho tvar, je ohleduplný k jeho struktuře. Takhle pan Jiří stříhá. Jako by tvaroval vzácný materiál.

A já jsem s kadeřníkem Jiřím tím pádem těžce podvedla svojí dvorní teplickou kadeřnici Lucii. Ale snad to pochopí, musela to být rychlá akce a já nemohla čekat dýl, protože bych si to jisto jistě rozmyslela.

A teď něco pro pobavení... (Nesnášim hrabání se ve foto archivu, ale co bych pro vás při pondělku neudělala.)

Staré fotky vždycky pobaví aneb United Colors of My Hair (2007-2008)... Podle směru hodinových ručiček: bordó pani a jachta v Saint-Tropez, co jí nepatří, blond pani u Ještědu, růžová pani a její nejoškubanější účes ever, modrá pani - co k tomu dodat... no úlet (a taky modrý límečky, modrý polštáře, modrý ručníky, prostě všecko doma modrý).
Doznívající blond...

"A ještě tři roky to vydržim a jdu na krátko!" Nakonec to byl rok a půl.

Takže, jak je vidět, ty dlouhý vlasy, co jsem si za posledních 6 let nechala narůst, byly spíš takový výstřelek a já jsem zpět v krátkých. A jsem spokojená.

Voilá...!

Linda E. ze mne nebude, ale což, nějak to přežiju.

Co vy a vlasy? Těžké konzervy a nebo úlety?

sobota 14. února 2015

Music Inspiration #46 - Röyksopp

Ve čtvrtek večer jsem se mordovala (i když mě to strašně bavilo) s jednou technikou, která pro mne byla uplně nová a tohle mi hrálo do ouška.

Nevěřím, že je to tak starý. Prostě nevěřím...

Röyksopp. Norové. Elektronici až na kost.

Sice nevím, proč tam má na sobě jeden Röyksoppák muchomůrkovou deku, ale je to v tipný. Zdroj thesightandsounds.com




So Easy (Melody A.M., 2001)



Happy Up Here (Junior, 2009)



Přeju supr víkend a jdu přestavět byt, protože nový vlasy si žádají nový život a tudíž i nový byt. Tak.

pátek 13. února 2015

Rozkvetlá

Pořád bych je fotila. Bougainvillea je květina, kterou mám spojenou s dovolenýma. Od Španělska, až po horkou Afriku, všude, kde je teplo, je doma. Nejradši ji mám, když je několik keřů v různých barvách namačkaných vedle sebe. Oči přecházejí!

Krásný víkend!







čtvrtek 12. února 2015

10 let

V únoru slavím deset let v Praze!

Stala se mým druhým nejoblíbenějším městem, ale rozhodně mi to nedala zadarmo. První půl rok byl hotový peklo...

Přistěhovala jsem se po šestiletém žití, spíš přežívání, v Brně, kde jsem nechala práci a všem zdejším HR manažerům jsem se snažila namluvit, že jsem Brno opustila, abych byla blíž rodině (severní Čechy), jenže pravda byla taková, že jsem se z Moravy odstěhovala kvůli chlapovi.

Pěknýmu blbečkovi, mimochodem.

Což jsem zjistila poměrně brzy a po devíti měsících si sbalila raneček a utekla, ale furt to bylo dost dlouho na to, abych dostala životní lekci. Samozřejmě, na konci mi nezapomněl vyčítat a rozhlásit mezi kamarádama, že jsem se k němu nastěhovala jenom proto, abych se dostala z Brna do Prahy a měla kde bydlet. Kecy.

Těch prvních šest měsíců jsem si tak pěkně užila díky několika dost nelichotivým skutečnostem. Jednak kvůli blbečkovi, jednak kvůli tomu, že jsem přišla z Brna a po šesti letech jsem prostě ten brněnský akcent měla, ať jsem chtěla nebo nechtěla, což tenkrát byla v Praze naprosto nejhorší výchozí pozice, jakou jsem si jenom mohla přát. Pevně doufám, že už to tak nechodí, ale tuším, že je to asi pořád stejný.

A to jsem, prosím pěkně, ani nemluvila hantecem, který jsem už v Brně u mladých ze srdce nesnášela a připadal mi přijatelný jenom u starousedlíků.

Plus, hledala jsem práci.

Praha byla tak velká! Tak strašně, že jsem se pořád ztrácela. Pletla si stanice metra. Bála se přestupovat. Jezdila jsem na jinou stranu, než jsem chtěla. Pořád mi někdo šlapal na paty, protože jsem neměla správný tempo. Brečela jsem blbečkovi do telefonu, že nevím, kde jsem. A víte, co dělal? Vysmíval se mi. Nadával, že chodim pomalu a lezu lidem pod nohy. Kroutil hlavou, že si pletu Náměstí Republiky a Náměstí Míru. Prostě debil.

Ale bylo to k něčemu dobrý.

Vybičoval mne k nevídaným výsledkům už jenom proto, že jsem nechtěla být káraná a chtěla jsem zapadnout. A hledání práce bylo nakonec taky užitečný. Teda nejen, že jsem práci docela rychle našla, ale neustálým jezděním po všech čertech kvůli pohovorům jsem se Prahu báječně naučila.

A ani netušíte, jakou jsem měla radost, když jsem zjistila, že z I.P. Pavlova můžu seběhnout za pár minut pěšky na Karlovo náměstí a nemusím měnit trasu metra. (Vážně, nekecám. Strašně dlouho jsem nevěděla, že jsou obě místa tak blízko u sebe.)

Blbečkovi a debilovi v jedné osobě jsem dala sbohem a začala jsem si Prahu opravdu užívat. A teď ji mám moc ráda, i když ten začátek ji nezapomenu...

P.S. A taky už se vám může po deseti letech v Praze stát, že jedete metrem a potkáte někoho známého. No, neni to jako v Teplicích: "Ahoj!", "Čau.",  "Ahoj!", "Ahoj!", "Ahoj!",  "Nazdar...", "Ahoj!", "Ahoj!".
Je to spíš: ............................... "Jeeeeee, ahoj!" ..................................


Ráda si hraju v Praze na turistku. Chodím pomalu, koukám se a fotím. Čučím na balkony a střechy, pozoruju ornamenty na průčelí domů, objevuju hru světla a stínu. Mám ji moc ráda. Prahu. Už se neztrácím.









Podusilo vás taky někdy nějaké město tak moc, že jste se cítili sami, ztracení a zoufalí?

úterý 10. února 2015

Kešu oříšky

Další obrázek z cest. Kešu oříšky a čerstvý ananasový džus. A moje ruka.

Oskenovaný, vyčištěný.

Baví mě. Mám s ním spojený sluníčko a odpoledne u jezera. A taky to, jak jsme měli chuť na ty oříšky a museli jsme čekat, až to dokreslím. A mezitím se mi v té sklenici oddělila ananasový šťáva a voda, která tam vznikla rozpuštěním ledu a spolu s ananasovou pěnou z odšťavňovače jsem měla rázem tříbarevný drink.

A tak už to bude na pořád. Pokaždé si to vybavím.








pondělí 9. února 2015

Trable ve dni jedna

Rozmnožily se nám v akvárku rybičky. Vždycky se rozmnoží, když jsme pryč. Nejsem si jistá, jestli z toho zoufalství, že nemají denně jídlo volí cestu rozmnožení jako jediné možnosti zachování rodu pro případ, že by začaly umírat hlady, a nebo se prostě stydí a nemůžou ten akt výtěru provádět, když jsme teoreticky u toho.

Tak nějak si myslím, že je to ten první případ, spíš.

Pračka jela o víkendu jak fretka a já si říkám, že nejspíš jako jedno z nových pravidel zruším žehlení. Částečně už se tak stalo dávno, když mi Martin ukázal, jak žehlí chlapi, co žijou sami. Ukázal mi to, když jsem u něj doma chtěla poprvé žehlit. Ohleduplně mi vzal kupu věcí na žehlení z ruky, kousek po kousku je přehodil přes opěradlo křesla a pak si na křeslo sedl. A opřel se. A seděl.

"A pak musíš brát ty věci odspoda. Tam jsou nejvyžehlenější."

Uznala jsem, že je to hodně fikaný, ale praktikovat jsem to nezačala. Jenom jsem vytřídila ty věci, co fakt potřebujou nutně vyžehlit a pak ty, co přežijou bez žehličky. Druhá kupička je naštěstí ta větší.

Bylo nutný nakoupit, protože lednice byla, logicky, až na kečup a láhev vína dočistá prázdná (pak tam byly ještě brambory, co během těch dvou měsíců vykvely, takže se stydim a nechci to sem psát). Zjistila jsem, že nejsem schopna nakoupit a všechno mi trvá hrozně dlouho, k tomu se mi motá hlava a vlastně vůbec nevim, co mám vařit. Představa, že se ponořím mezi regály v nákupáku se rovnala peklu. Vysvobozením byl náš lokální Vietnamec, co má aspoň kus chleba a vajíčka.

Chleba nemůžu. Doživotní zákaz. Ale měla jsem ještě zbytek rozdrobených, vlastně totálně rozšrotovaných žitných chlebíčků, které jsem vzala s sebou do Nikaraguy pro případ, že by nás trápili hladem. Ty můžu použít. Teď jsem v nouzi. Akorát v tý formě, ve který jsou, je můžu tak akorát zobat jako slepice.

S námahou jsem vytáhla štos pokreslených á pětek z dovolený a bojím se na to podívat. Co když zjistím, že jsem během dvou měsíců nemalovala nic dobrýho? Nechci to rozložit a tak lovím jeden list, o kterým jsem si jistá, že se mi líbí a skenuju ho. Přemýšlím, že otevřu to víno, co nám zbylo v lednici. Martin si nalévá jednou, já několikrát za sebou.

Váha vykazuje známky poškození, zdá se. A moje nejoblíbenější kalhoty buď někdo během mé nepřítomnosti vypral na 90 nebo nevím... Řekněte někdo, že je to z letadla a že to přejde. A to jsem měla pořád hlad a neměla ani kousek čokolády. Já nechci být stará a přibírat ze vzduchu! Achjo.

Nicméně, nakonec jsem se vybičovala k výkonu, překonala strach a oskenovala další tři obrázky. Tématicky, únorově, šly na řadu ty srdcové.
Pak jsem je přesunula na připravená blahopřání. A obálky k tomu. Myslím, že to vyšlo moc hezky. A vlastně můžou být i k jiným příležitostem než je Valentýn.





pátek 6. února 2015

Doma

Šestnáct hodin spánku... Inu není nad vlastní postel.

Vzpamatovat se z den a půl trvajícího přesouvání po letištích a letadlech bude pár dní trvat. Jsem nateklá, z klimatizace mám vyrážku a smrkám krev. "Jídlo" v letadle taky jednomu zrovna neupraví trávení.




Přivítání sluncem bylo víc než milosrdné. I dneska už od rána svítí a já si říkám, že je to báječný dárek na uvítanou. A některé zvyky z Nikaraguy by se neměly měnit. Třeba jako snídaně. Plus (konečně) silný zelený čaj. Kafe si může trhnout nohou.




Krásný víkend přeju a od pondělka zase v plném nasazení, ale s pár novými pravidly.