pátek 30. ledna 2015

Výhledy

Výhledy uplynulého týdne. Nemůžu napsat více, neb jsem požila trošku nad limit místního rumu. Dobrý rum!

Krásný víkend!














středa 28. ledna 2015

O snech

Pamatuju si uplně zřetelně, jak jsem před čtyřmi lety seděla poslední týden naší dovolený v Thajsku na pláži a nešťastně se koukala na moře.

To ne-štěstí vznikalo pomalu a kradmě, kousek po kousku mne užíralo a dostávalo na kolena. Před odjezdem do Asie jsem si totiž řekla, že tam konečně v klidu vyřeším svoje poměrně zásadní dilema, co v životě dělat. 

Jak jsem došla k tomu, v jádru, šťastnýmu okamžiku, kdy jsem si měla vybrat budoucí profesi, ačkoliv osmnáct už mi bylo celých patnáct let? Inu, docela jednoduše. 

To vám bylo tak... 

Když jsem se dala dohromady se svým budoucím mužem, stalo se tak v práci, kde jsem dělala webdesign a on tam docházel jako externí spolupracovník. Nenapadlo ho v tom hormonálním poblouznění nic lepšího, než mi nabídnout práci u sebe ve firmě. (Ano, prachsprostě přetáhl zaměstnance svého kamaráda do vlastní firmy. Přátelé jsou s kamarádem dodnes a já se snažím nebrat osobně, že o mne můj bývalý zaměstnavatel ani moc nebojoval.) Poblouzněná stejným přívalem hormonů, souhlasila jsem.

Pak se ale poměrně rychle ukázalo, že Martin až tak uplně dalšího zaměstnance nepotřebuje, já že už se do předchozí práce vracet nechci, a co čert nechtěl, zjistila jsem, že už ani ten webdesign nijak zvlášť nechci vymýšlet a kódovat.

Ehm. Průser, prostě. 

A tak mi Marťas dal velkorysou nabídku zůstat doma a v klidu si rozmyslet, co chci v životě dělat. Nabídka to byla tak štědrá, že jsem v podstatě nevěděla, co s ní. Střídavě jsem propadala depresi, že jsem k ničemu, že nepřináším do rodiny žádné peníze, že jsem strašný ničema. Společností zakódovaný model "pracuj a vydělávej, jinak nemáš nárok ani na chleba" mi komplikoval dost zásadně tu možnost být opravdu v klidu a tím pádem si opravdu dobře rozmyslet, co s profesním životem. 

A tak jsem asi tak rok v kuse mezi "depresema" četla, cvičila, trápila se dietama a vlastně vůbec konstruktivně nepřemýšlela nad zadaným úkolem. Mezi tím mne Martin pořád dokola ujišťoval, že mám času kolik potřebuju, že nejsem ničema a že je takhle všechno v pořádku. Mezi tím jsme sem tam cestovali. 

Uplynul od nabídky rok. 

V dalším roce jsem pořád cvičila a převážně vařila. Stále jsem nevěděla, co mám dělat a trápila se, čímž jsem si uhnala velké bolesti bederní páteře. Byla jsem regulérní ženou v domácnosti a kdo mne zná, tak ví, že to je čistý nesmysl. Táta nade mnou kroutil hlavou, jak je tohle možný a já dělala, jakože je to hrozně prima. 

Nebylo. 

Druhý rok nicnedělání byl skoro za náma, přišlo Thajsko a já si dala předsevzetí, že to tam rozseknu. Ale nerozsekla jsem ani hovno (pardon). 

Takže, když jsem přijela z Thajska, řekla jsem si, že pokud jsem až takhle nemožná, že půjdu ještě do školy. A kam jinam, než na nějaký umělecký obor, když už mám vystudovanou střední uměleckou školu, žeano.

Opatrně, vědomá si svojí ztuhlé ruky, nulového rozhledu a orientaci v aktuální umělecké scéně, zvolila jsem peďák, obor výtvarná výchova. Čekaly mne talentovky a já musela začít kreslit. Denně. Poprvé po patnácti letech. Průser ovšem byl, že talentovky na peďák se dělaly mezi posledními zkouškami vůbec, takže všichni úžasní lidé, co se mezi tím nedostali na vysokou umprumku nebo AVU, zkoušeli svoje štěstí přesně tam, kde já. A já nejsem žádný extra talent, co mu stačí malovat tři měsíce, aby mu naskočila kreativita, představivost, přesnost v tazích. To ani omylem. Já jsem ta, co musí tvrdě a dlouho makat, aby získala sebedůvěru a aby se jí mysl a představivost otevřela na úroveň výtvarníka. Tedy, nedozírně.

Dost epiky, prostě jsem se na vysokou (opět) nedostala. Ale jak jsem byla rozjetá tou přípravou na talentovky, zjistila jsem, jak moc miluju kreslit a tvořit a pracovat s barvama a zajímat se o výstavy a... Prostě všechno najednou do sebe zapadalo. Dřív jsem umírala nudou a usínala nad manuálama o HTML. Vůbec jsem se aktivně nezajímala o novinky a nestudovala špičky v oboru. Správně mne Martin upozorňoval na to, že s takovým přístupem to nikam nedotáhnu. Ale já si nemohla pomoct. Prostě mě to nezajímalo.

A teď, najednou, z ničehož nic, jsem chtěla sama od sebe vědět víc. Nakupovala jsem knihy, zapsala se na kurzy grafiky, sama se naučila pracovat v Illustratoru a začala aktivně používat Photoshop... Všechno najednou dávalo smysl.

A já si vzpomněla na svoje dávné sny o kreativní profesi. A začla po tom jít vědomě a naprosto přesně, jako slepice po flusu.

Na vysokou jsem se sice nedostala, ale založila jsem půl roku po neúspěsném absolvování zkoušek blog, protože jsem někam chtěla online zaznamenat grafické techniky, jak jsme se je učili na kurzu. Půl roku předtím jsem totiž marně hledala na internetu návody na grafiku, podle kterých bych mohla vytvořit zajímavé domácí práce na talentovky. Dala jsem to dodatečně na blog pro případ, že by je někdo, stejně jako já, hledal. (Nakonec mi fakt napsali asi tři lidé, že mi děkují za postupy, které jinde nemohli najít. Svůj účel to tedy splnilo.)

A dál už to znáte. Blog začal sloužit jako prezentace mojí práce. Plus nějaký to psaní, který si, jak vidíte, nedokážu odpustit.

Proč to všechno píšu?

Tak za prvý, mám na to čas. Za druhý, vždycky mi pomáhalo psát, když jsem byla na nějakém rozcestníku. A za třetí to nejdůležitější - třeba je někdo v podobný situaci jako jsem byla já a potřebuje vědět, že se to neděje jenom jemu a že je uplně v pořádku na chvíli se, byť je to třeba i rok nebo dva, zastavit, oprostit se od tlaku rodiny a společnosti, a otevřít mysl. Podívat se dovnitř svého já jako do zrcadla a najít svoje dávný tužby a sny. A realizovat je. Nebo se o to alespoň pokusit. Dávat si otázky a odpovědi. Možná si je zapisovat, v klidu číst a hledat cestu.

Není ostuda nevědět, co v životě dělat. Ostuda je rezignovat na sny.








úterý 27. ledna 2015

O jídle

Plynule navážu na včerejší téma a trošku se potrýznim psaním o jídle v noční hodině, kdy už žadná slušná holčička nepapá.

A s obrazovou přílohou! Jako v kuchařce. Aneb, Myyna před jídlem vždycky nejdřív zašaškuje s foťákem v mobilu. Kdo, že říkal, že jsem špatná blogerka?

Bude snídaně! Jupí!

Jídlo je tu dobrý. Dokonce skvělý!

Mnohem lepší než v Kostarice. Ale horší než v Mexiku. Eh.

Není to žadná vysoká gastronomie, nic rafinovanýho a hlavně nic, co by vyžadovalo dlouhé a soustředěné přemýšlení nad plotnou. Je to především čerstvý a zdravý.

Základ tvoří rýže, fazole, kukuřičné placky (tortilly) a maso. Maso dle regionu převažuje buď rybí nebo to ostatní. Chytré řešení. A k tomu omáčky - rajčatová, česneková, avokádová (guacamole). Ale to jenom v případě, že je sezóna avokád. Taky chytrý.

Tortilly, dycinky nahřátý. Studený nejsou nic moc.

Nezbytné omáčky. Červená tady pálí nejvíc.


Všecičko se ještě může zakápnout čili omáčkou.

Nikaragujci snídají gallo pinto, což znamená, že mají denně vajíčka a osmaženou rýži s fazolema. Moc dobrý. Vynikající. Akorát mi tam dost haprujou ta vajíčka. Já to prostě denně nedám. Jednak se toho přirozeně bojim kvůli cholesterolu a jednak... vlastně nevim. Jinak proti nim asi nic nemám.


Omeletka se zeleninou a tortillou.

Gallo pinto a quesadillas se salátem a kysanou smetanou.

Proto mají pro turisty v hotelech řešení a tím jsou toasty s máslem, lívance s ovocem a nebo jogurt s müsli a ovocem. Ideální. Navíc vločky slazené medem se dají běžně sehnat v obchodě, takže si můžeme dělat tuhle snídani i sami v potřebném množství. Jsme taky chytří!

Čerstvé ovoce sice nevypadá jako to z českého supermarketu, ale vynikající.

Zdejší müsli se nazývá "granola". Prostě granule.

To nejlepší (skoro) na konec. Nikaragujský sýr. To vám je taková lahůdka, že ho mám denně. Vypadá jako balkán, ale není tak slaný a neplave v nálevu. Dělá se z kyslého kravského mléka, někdy ho prodávají i zauzený. Když je echt čerstvý, tak vrže mezi zubama jako ovčí sýr.

Jsem sýrový člověk. Dokážu za sýry utratit neuvěřitelný částky. Takže mám z týhle zdejší specialitky velkou radost.

Druhá delikatesa jsou banánové "chipsy". Smažená kolečka banánů na vaření, co se podávají jako příloha. Tenhle druh banánu není sladký, zpracovává se uplně zelený a chutná tak nějak jako brambora. Nevím, co je větší kalorická bomba, jestli brambory a nebo tyhle banány, notabene osmažený, docela by mne to i zajímalo. Až nebudu mít internetový připojení jako když ho tahaj ze dna oceánu, tak si to musim najít. A nebo písněte do komentu, jestli víte.

Ideální kombo - banánové chipsy se sýrem. Každodenní svačinka.

Co se týče obědů, nejvíc to u mne vyhrávají ryby s nějakou omáčkou a zdejší skvělé hovězí.
Ha! Nemám vyfocenou ani jedinou rybu!




Někdy nahrazujou přilohu kukuřičnými lupínky nachos. Tady ještě s geniálním salátem coleslaw, do kterého přidali ananas. Nevím, jestli se to dělá běžně, ale byla to uplně boží kombinace chutí a pro mne novinka.


Sladké.

Pro mne nutnost.

Žádnou typickou místní sladkost jsem neobjevila. Řeším to buď lívancema, ovocem a nebo lehkou kolou (já vim, fuj). Nicméně, už na dvou místech turistickýho typu jsem měla mrkvový koláč, jaký jsem v životě nejedla. Teplý, s čerstvě vyšlehanou polevou navrch. Nebezpečný! (Byl pokaždý tak dobrý, že jsem ho nestihla ani vyfotit.)

Nemáte teď hlad? Já děsnej!

pondělí 26. ledna 2015

V plavkách

Přiznávám, že je to trochu zavádějící nadpis.

Ale abyste neřekli, že jsem prolhaná kušna, fotku v plavkách přidávám. Lupa nutná. To víte, za pár let čtyřicítka na krku...

Ale co chci napsat je, že kdybyste sem někdy jeli, nechoďte se nikdy najíst hladoví. Naučte se odhadnout tu chvíli mezi velkým hladem a předtuchou, že hlad už přichází. Zkuste si to doma třeba pár dní (méně chápaví možná i pár týdnů) předem nacvičovat. Totiž, když tady přijdete na jídlo hladoví, tak než ten pokrm donesou, nejspíš umřete hlady. Já umřela už asi desetkrát (jsem ta méně chapavá).
Navíc, porce tu jsou strašně malý. Nevím, čím se tady lokálové po večerech doživujou, protože já mám skoro pořád hlad. Párkrát jsem to nevydržela a dala si oběd dvakrát. Aby to nebylo trapný, na ten druhý jsme šli jinam. Uplně vidim ty otazníky, tak ne, nezhubla jsem. Nevim proč, ale tuším, že odpověď bude nějak souviset s tou čtyřicítkou, kterou jsem zmiňovala výše.
Nejhorší na tom je, že Marťas naopak nemá hlad vůbec. A ano, zhubnul. Tady se mi ale dost zásadně rozbíjí moje teorie o věku, neboť choť má už čtyřicítku úspěšně na krku. Když je mu horko, tak prostě nemá chuť k jídlu. Se mnou třeba teplota vůbec nic nedělá, žrala bych furt. Ano, závidím mu.

Další věc.

Hejt na písničky.

Nikaragujci milujou ty svoje latinskoamerický hity, všechny v rytmu tance na vyvrácení kyčlí. Pustí vám je v autobuse, v comedoru, na pláži, v baru, v baru na pláži.
Nepříjemný je, že jich je celkem jen asi pět. Těch písniček. Rozdělují se zhruba na dva typy. Jeden typ je text o lásce jakou svět neviděl, druhý typ je o odprošování. Zpěvák (většinou s hlasem položeným tak vysoko, že přemýšlíte, jestli je ještě vůbec schopný nějaké fyzické lásky) se dožaduje odpuštění po té, co zradil. Tu svojí lásku, co svět neviděl.

Všech pět písniček už aktivně nesnášim.

K těm plavkám asi víc nedodám. Omlouvám se těm zklamaným, co klikli na článek jenom kvůli nadpisu.



Pětatřicet ve stínu, tak pojďme na výlet!





Čučim po ptákách, jak jinak.




Malý náletový fík


Bouganvilea


Fakta:
Ubytování na víkend jsme sehnali u dobročinné organizace Peace Project. Double room se společným záchodem a koupelnou za $24.

pátek 23. ledna 2015

Trajektorie myšlenek

Zhruba po měsíci to přišlo. Odplutí. Dost dlouhá doba, kdy v mezičase hlavu zaměstnával špatně identifikovatelný chaos z nejasného nadcházejícího roku, z vlastních představ o bytí a nebytí v Praze, chaos v hlavě z budoucích "projektů". Nic dramatickýho. Prostě jenom nesourodý a nahodilý tok myšlenek.

Po měsíci to přešlo.

Myšlenky se jakoby srovnaly za sebou a v ukázněné frontě opouští hlavu. Jak obláčky plujou pryč. (Aby zas v plné síle v Praze nastoupily do šiku a narvaly se mi násilně do hlavy. Známe to.) Po pravdě, nevím, jestli mám tenhle stav blažené blbosti ráda. Pořád jsem si ještě schopná uvědomit, že je ten stav je dočasný a nic neřeší.

Snažím se z toho aspoň vytřískat maximum, když už mám v hlavě tolik místa. Pokouším se o plány a nápady do budoucna. Do toho nového roku dřevěné kozy, co nás v únoru poctí návštěvou a rok zůstane. Ať už je vítaný nebo ne. Jenže, nejsem ten typ, co umí a baví ho plánovat si práci příliš dopředu.

Jsem prostě dutá hlava.

Věčný improvizátor.

Had v ohni.

Impulzivní dělník.

Ale na tu dřevěnou kozu se těším! Chci se zase posunout někam dál. Uzavřít roky minulé, poděkovat osudu a začít na nových věcech.

Bla bla bla. Že jo?

A tady jsou malé radosti všedního dne.

Hezký víkend!

Chrápající sova mi udělala obrovskou radost.

Náletové mini fíky.

Fíkovník