čtvrtek 8. října 2015

Den, kdy jsem se napila špatného vína a dobře se pobavila, ale ta druhá pani vůbec

Čím jsem starší, tím menší problémy mi dělá být asertivní. Dokonce si myslím, že jsou chvíle, kdy je vhodné, ba dokonce užitečné, sdělit svůj názor, i když se na něj třeba nikdo neptal.

Neptali se mě onehdá ani v Café Jedna, kam chodím moc ráda kvůli prostoru maximálně fukčního Veletržního paláce, vysokým stropům, striktně puristicky hladkým sloupům a velkým oknům natřeným na modro.

Zaplatila jsem tam totiž pouhým jedním douškem poznamenanou sklenici bílého vína s dobře míněnými slovy, že by zasloužilo vylít do záchoda. Tmavě žluté rulandské šedé s velmi výrazným odérem shnilých jablek mě prostě nepřesvědčilo. A zaplatila jsem to jen proto, aby byla moje slova braná vážně a ne s úšklebkem, že je to promlčené, když jsem to nemusela zaplatit. Byla bych ráda, kdyby tam takové víno nenabízeli, protože se tím zbytečně shazují.

Hrdě jsem vytáhla šedesát Káčé a odkráčela středem.

Bohužel, netrefila jsem ty správné dveře a odkráčela středem až do sousední místnosti, která se dočasně proměňuje tu na galerii, tu na otevřenou výtvarnou hernu pro děti.

U stolku tam seděly dvě ženy a nevypadaly, že by něco dělaly. Místnost byla v tu chvíli přeměněná asi na galerii, bylo tam pár pracujících lidí, ale moc jsem nedokázala rozeznat, jestli je to instalace nebo nějaký bordel.

Prošla jsem kolem ženského stolku a už v té chvíli jsem si uvědomila, že ty dveře ke kterým mířím, nejsou ty správné dvěře. Že jsem se sekla o jeden vchod. Jenže jsem chtěla zachovat dekórum a tak jsem nenuceně vzala za kouli (není tam klika, nýbrž kulatý útvar) a... ...zjistila, že dveře jsou zamčené. Bylo mi trochu trapně. V místnosti bylo ticho a já měla utkvělý pocit, jak na mě všichni ti hipstři civí a čekají co bude, protože dobře vědí, že ty dveře jsou přece zamknuté. Protože už je přece do háje po šestý hodině. (A viděli jste někdy civět hipstra? To není vůbec nic příjemného!)

Nahodila jsem úsměv, přišlo mi to totiž nejen trapné, ale i vcelku dost veselé, jak se snažím odejít jinudy než mám a nejde to a tak, když jsem šla zpátky kolem stolku s ženami, nahodila jsem ten úsměv a pronesla: "Taky mohl někdo něco říct...". Čímž bylo samozřejmě myšleno jen to, že na mě dámy mohly houknout, že jdu blbě a že je tam zamčeno.

Jedna z žen měla asi něco s nervama, protože vyštěkla cosi v tom smyslu, že mě přece každý nepozoruje, co dělám. Tak jsem se zasmála a šla ke správným dvěřím, protože bylo zjevné, že mi dvě si rozhodně rozumět nebudem. Už jsem si všimla jenom významných pohledů, které si ženy vyměnily a byly zhruba v tom duchu "Proboha, co je to za krávu?!"

Odešla jsem tedy těmi správými dveřmi.

Bohužel jsem musela zvenku cestou minout i ty nesprávné.

Ze kterých najednou vyletěla ta nervóznější z žen, významně s nimi zalomcovala a vítězoslavně na mě cosi pořvávala. Pak už jenom utrousila něco o mé nepříjemnosti (?), zatímco já jsem se smála a dost se bavila.

Tím, že ty dveře byly ve skutečnosti nezamčené. A že já je jen prostě neutáhla.

Kdybych věděla, že na ně mám nalehnout plnou vahou špatně naložené nervozní ženy, šla bych do toho. A zabrala.

Tak třeba příště, až zase zaplatím něco, co jsem nevypila, budu chtít hrozně důstojně odejít a nenajdu zase ty správné dveře...


A tady, jako důkaz, že to tam mám fakt ráda, pár mých fotek instagramových. Bílé víno už si tam nikdy nedám, ale jejich limošky a čaje určitě. Jo a někdy i ty bezkonkurenční brownies.




13 komentářů:

  1. Hahaha díky za pobavení... (N)asertivitě zdar! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Asertivitě třikrát hurá. Něco, co se učím a zdá se mi, že se mi to i začíná dařit. Naopak čím jsem starší, jde mi to lépe. Pobavilo! :-)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Podle mne v tom hraje velkou roli věk. Už tolik neřešim, co si kdo pomyslí, spíš doufám, že si to vezmou k srdci :).

      Vymazat
    2. Holky, s tím věkem rozhodně souhlasím! Já byla ještě na výšce takové tele, že mě pomalu dokázala rozbrečet i prodavačka v Tescu, co ráno vstala špatnou nohou ... a dneska? Dneska takovou nějakou s klidem bez mrknutí oka pošlu elementárně slušně, leč přesto důrazně do patřičných míst, protože mi přece nikdo na hlavu s... nebude, to si jako vyprošuju! :-)) A je taky fakt, že jsem se hodně otrkala, pochlapila a získala větší sebevědomí, když se mi narodila Eliška - ne kvůli tomu, že "já jsem matka a kdo je víc"(tak omezená fakt nejsem), ale spíš proto, že jsem měla pocit, že jako máma už nemám zodpovědnost jen sama za sebe a že si to dítě nezaslouží matku, která se bojí v pekárně ozvat, že jí dali fakt hnusný a evidentně včerejší rohlík ...
      To už teď naštěstí umím - zrovna nedávno jsem v restauraci na otázku, jestli mi chutnalo, popravdě reagovala, že opravdu ne a ať to kuchaři určitě vyřídí, a byla jsem na sebe fakt pyšná :-)

      Vymazat
  3. Miranda style :) Aneb asi budete introvert

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Miranda je hvězda, mám se co učit! :)

      Vymazat
  4. jo, tak ten tvůj styl vyprávění fakt miluju. Díky! :) Alena

    OdpovědětVymazat
  5. Aneb s asertivitou v Café Jedna nikam nedojdeš:-D! Ale maj to tam fakt krásný...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, velmi krásné! A to světlo, to bys učůrávala blahem ;).

      Vymazat
  6. :-DD si to dovedu živě představit
    Kavárnička moc pěkná :)

    OdpovědětVymazat