pondělí 13. července 2015

Bára Ema Mamisu

Ema Mamisu. Kdo ji zná, tak její práci miluje a kdo ji ještě nezná, tak by to měl rychle napravit. Práce Báry Diduchové začíná být pomalu fenomén. Tvrdě pracuje a tvoří velmi krásný porcelán a keramiku, kterého už si všiml nejeden lifestylový časopis.



Moje praktická sbírka. Předměty denní potřeby, které mi dělají radost každý den, od rána do večera.


S Bárou jsem se setkala poprvé někdy minulý rok na jaře. Jako zákaznice. Postupně jsem se stala jejím osobním úchylem, rozumějte, poměrně systematicky sbírám její tvorbu. Ta formální známost nám ale netrvala moc dlouho a my se začaly vídat i ve chvílích, kdy mě zrovna netrápí nákupní herečka. (A víte, co? Já tu herečku neopravím, však jsem, tak co už.)
Vypily jsme společně nejedno pivo a daly nejeden nakládaný hermelín, který obě milujeme, abychom si pak uprostřed noci psaly zprávy, jak je nám blbě...

Tak mě napadlo ji trochu vyzpovídat a to povídání zaznamenat, protože její příběh, zdravé názory a zkušenosti s handmade podnikáním v Čechách, považuju za hodně zajímavé.


Bára a její legendární mísy.


Báro, údajně jsme se potkávaly před dvaceti lety na chodbách kamenickošenovské sklandy, kde učil tvůj dědeček. Jak sama říkáš, chtěla jsi pak taky studovat řemeslo a umění, ale dědeček byl zásadně proti (čemuž se vůbec nedivím, byli jsme hrozná banda). Co tě tenkrát na tý naší škole tak přitahovalo?

Samozřejmě hlavně ta atmosféra, která se mi zdála taková uvolněná, svobodná a přátelská. Bylo vás tam taky o dost míň než nás na gymplu. Přišlo mi skvělé být „umělec“. Ještě musím říct, že děda nebyl výtvarník, učil češtinu a občanku a myslel si, že nemám talent. Chtěl mě na gymplu a pak abych šla na vejšku. Jenže já celej gympl chodila na kroužek keramiky a kamarádila se se sklanďákama. Na gymplu jsem rozhodně nepatřila k premiantům a vejška pro mě byla nedostižná. Vůbec jsem si nevěřila a upřímně jsem ani nevěděla, co bych měla studovat. Zjistila jsem, že můžu jít znovu na střední školu. Takže jsem přemýšlela, jestli sklanda nebo keramická průmka v Bechyni. Keramika mi ale byla nějak bližší, takže jsem nakonec jela na talentovky tam a dostala se. I díky sklanďákům, kteří mě učili kreslit.

Myslím si, že vás děda vůbec jako bandu nevnímal. Měl pro studenty dost pochopení, pro jejich mladickou nerozvážnost. Uměl být velmi empatický a řešit problémy v klidu. I když doma se to projevovalo dost jinak… Ale necítila jsem tak strašný nátlak a Bechyni jsem si prosadila.

Takže jsi nakonec vystudovala keramiku na průmce v Bechyni. Proč jsi začala dělat porcelán místo klasických hnědých keramických hrníčků s žirafkama a kočičkama? A vůbec, proč neděláš duhový slony?

Porcelán se mi vždycky hrozně líbil, už na škole jsem s ním chtěla pracovat, ale vzhledem k jeho technologickým vlastnostem to nebylo možné. To až dnes je tu k dostání porcelán, který se dá pálit na nižší teplotu a v elektrice, což znamená v oxidačním prostředí. Trvalo ale asi dva roky, než jsem přišla na to, jak s ním pracovat. Původně jsem ho koupila do dřevopece a vůbec mi nešlo z něj točit, navíc jsem ve škole měla nastavenou pec na nízkou teplotu. Pec jsem si nechala přenastavit a vrhla se na dlouhou trať experimentování. Na začátku to byl boj a spousta zničeného materiálu, ale po malých krůčcích jsem na to přišla a došla až k „Českému rýžovému porcelánu“, který jsem měla v hlavě dlouho předtím. Většina mé práce je pokus omyl a strašně mě to baví. I když často asi objevuju Ameriku…

Červenici jsem neměla ráda, protože mi přišlo, že s tou barvou se nedá vůbec nic dělat. Žádnej dekor se mi na ní nelíbil… Dneska už se jí nebráním a na nějaké věci ji používáme. I když si ji většinou s něčím ještě smícháme, aby ta červená nebyla tak „tvrdá“. Celej můj vývoj je dán dlouhou pauzou, kdy jsem se keramice nevěnovala a prací v čajovně, kde jsem měla možnost setkávat se s úplně jinou keramikou. V podstatě všechno japonské mě fascinovalo. Jak je to udělané, jak to vypadá. To mě určitě ovlivnilo nejvíc. Japonci v určité rovině pracují se vzhledem materiálu, místo s dekorem a to se mi neskutečně líbilo a snažila jsem se zjistit, jak to dělaj, protože všechny moje pokusy na toto téma selhávaly. A tak jsem hledala potřebné informace a má cesta vedla na Klikov (inzerát na kurzy jsem našla taky v čajovně). Tam jsem získala znalosti, které ve škole chyběly. Jak si namíchat engobu, glazuru a taky práci s nejrůznějšími materiály (ať už s porcelánem, tak s hrubou šamotkou). A samozřejmě pálení na vyšší teplotu a pálení v dřevopeci.

Kdyby neproběhla tahle pauza a já začla hned po škole makat, tak bych možná jela kočičky a žirafy. Ale nechci se tomu vysmívat. I kočičky a žirafy se daj udělat velmi dobře. Je to spíš o tom najít si vlastní způsob stylizace a to je, myslím, ten největší problém většiny české keramiky s obrázkama. Stylizují stylizaci a ne skutečnost…

Často pracuješ s kobaltem. Co je na něm tak skvělýho?

Je krásně modrej a je to tradice a oproti jiným podglazurovkám se krásně rozpíjí. Ale hlavně je to materiál, kterej je napříč kulturama stále platnej. Cibulák, Royal Copenhagen, Čína, Japonsko… Mám tu modrobílou kombinaci fakt ráda.

Tvoje práce je nejen o točení, ale i o hledání vhodnýho materiálu. Jak to máš s českýma dodavatelema? Sledujou trendy? Já třeba se svojí malovýrobou dost narážím.

My si hodně materiálů děláme samy a hodně je kombinujeme. Ale základem je určitě porcelán na nižší teplotu, který tady dřív k dostání nebyl. Dále transparentní glazura – ta byla, je a bude. A nakonec některá barvítka (to je asi taky celkem moderní materiál – ve škole jsme pracovali hlavně s oxidama, což je na mě moc velká chemie, myslím tím vědět, jak spolu reagují a jaké barvy pak vzniknou). No a v neposlední řadě také hrubé materiály jako je živec a popel, který si vždycky nějak seženeme a zpracujeme. No a to bys nevěřila, kolik možností najednou máš.

Minulý rok jsi udělala poměrně zásadní rozhodnutí. Měla jsi koule na to otevřít si na pražské Letné ateliér. Když se ohlídneš zpátky, jaký to byl rok? Bylo to hodně zběsilý? A vůbec, jaký to vlastně je, být takhle veřejně vidět? Z vlastní zkušenosti vím, že to neni zrovna jednoduchý, "vystavit" se.

Ono se to bez toho ateliéru už moc nedalo. Naše práce vyžaduje určité podmínky. Po roce práce doma jsem věděla, že takhle to dál nejde a že bez dílny se neobejdu. Přece jen se pořád práší a pec ti nepojede na 220. Navíc jsem už vidět byla (jezdili jsme pořád na trhy a lidi už nás vcelku znali). Taky jsem musela ulevit manželovi. Pořád něco tahal z druhýho patra činžáku často s parkováním na opačný straně ulice. Třeba naložit stánek bylo náročný. Samozřejmě jsem neměla jistotu, ale věřila jsem tomu, že to půjde a jsem moc ráda, že jsem do toho šla. Pracovat doma mi nevyhovuje. Ta prokrastinace je šílená. Takhle jdu pěkně do práce, a když jsem doma, tak jsem doma. V deset večer nepřemýšlím, že bych měla ještě jít něco udělat. Spíš přemýšlím nad organizací dalšího dne. Někdy je potřeba stihnout celkem dost věcí. Taky sdílení všeho s Petrou je příjemný. I když má teď jiný starosti, pořád je velkou oporou.

Co se týká zběsilosti, tak musím říct, že mě samotnou překvapilo, jak hladce všechno proběhlo. Ten přesun byl vlastně strašně v pohodě. Trochu s jazykem na vestě, ale s vidinou něčeho úžasnýho. Akorát ten bordel doma pořád nějak nezmizel. Sákriš.

Děláš výjimečné věci, které se nepodobají ničí práci, jsi svá. Ale neříkej mi, že to z tebe prýští samo o sobě a že nepotřebuješ inspiraci. Máš nějaký český vzor? Je tady v Čechách někdo, kdo Tě motivuje a inspiruje?

Tak určitě mě inspiruje Martin Hanuš, i když naše práce je diametrálně odlišná. On používá hodně materiálu, který si sám někde nakutá, do toho přidá spoustu roztodivných věcí a pálí to v dřevopeci. Jeho věci jsou hodně přírodní. Jeho postupy mě moc baví a on se o ně rád podělí. Celkově na Klikově je to vždy nesmírně inspirující.

Obdivuju Magdu Brožovou, která si jde za svým a je naprosto nadšená a oddaná své práci. Ani Magda ani Martin nechodili na žádnou keramickou školu.

Většina věcí vzniká opravdu dlouhým vývojem a popsat ten postup by bylo nad mé síly, protože ani já sama si ho leckdy nepamatuju. Na začátku je nějaký podnět (většinou z Pinterestu :) ), který mě nakopne a já si ho pak začínám zpracovávat po svém. Z našich namíchaných materiálů. V našem případě to ale není nějak přehnaně sofistikované míchání, ale stačí to k tomu, aby se člověk odlišoval. Určitě také sleduju, co se tak všeobecně děje. Trendy a tak… Znáš to, listuješ časákem a najednou Tě něco osloví a vůbec to nemusí být z Tvého oboru. Třeba dekor levandulí vznikl z dekorů rytého skla.

Od minulého roku už jste v ateliéru dvě. Proč? Bylo toho moc?

Potkala jsem Petru na kurzu v Klikově, její práce se mi líbila a Petře se líbila ta moje. Zeptala se, jestli nechci společníka. To mě trochu zaskočilo a nejdřív jsem to odmítla, ale Petra mi byla moc sympatická a nakonec jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Když jsme se rozhodly a sehnaly prostor, tak Petra otěhotněla. Řekly jsme si, že to nějak bude a že to necháme plynout. A je to takhle fajn. No a moc je toho pořád :).

Poměrně často mudrujem nad tím, jak je těžký vybalancovat ceny tak, abychom neztratily důstojnost a zároveň, aby se udržel svižný prodej. Na druhou stranu nás obchodníci často tlačí do vyšších cen, protože si hájí svoje zájmy. Jak se na to díváš? Co Tě štve? A jak se Ti s obchodníky spolupracuje?

No to je palčivá otázka a náš každodenní chleba :). Víc než na názor obchodníků hájících si své zájmy, dám na názor lidí, kteří se pohybují ve sféře financí a znají trh a vědí jaká je tu kupní síla. Lépe řečeno, tady moc kupní síla není, co si budeme povídat. Naše ceny tedy určujeme s ohledem na náklady a s ohledem na český trh. Je to takový kompromis. Když vidím na trzích, že někdo ručně vyrobený hrnek prodává za 80 Kč, tak mě jímá hrůza a nechápu, jak se ten člověk může normálně uživit. I když má nižší náklady než my (pracuje doma, používá levnější hlíny a tak), tak mi ta cena nepřijde ani nákladová. Natožpak, že by tam byl jakýkoliv zisk. K tomu navíc kazí ceny ostatním, kteří si sebe a své práce váží.

Taky si myslím, že není zasádní otázka, co jsou lidé ochotní zaplatit, ale jestli na to mají. A to je zásadní rozdíl. A oni na to často nemají, protože musí zaplatit vysokou hypotéku, drahý jídlo, drahý benzín atd. Nechci pořád žehrat na to, že tu lidi chtějí všechno zadarmo. Jistě chtějí, ale má to jasný důvod. Všechno to jejich skuhrání, že je to drahý, plyne z toho, že na to nemaj. A to je jádro pudla. Dle mého tedy. Prostě jak kdy, někdy na to nemaj a někdy si vůbec nejsou schopni spočítat, jaké má asi výrobce náklady a jak dlouho mu trvá tu věc vyrobit. Celý je to tady ohledně peněz takový nemocný, bych řekla. Každopádně cenotvorba je složitá věc a u ruční práce občas ještě o dost víc. Teď se zrovna chystáme udělat si ve všem systém a do toho spadá i tvorba ceníku. Obracíme se na odborníky, kteří se zabývají cenotvorbou, marketingem a tak podobně. Jednoduše chodíme s kámošema, co pracujou v obchodní sféře, na pivo a taháme z nich rozumy. To je dost fajn. Mně jen akorát všechno hrozně trvá, takže od prvního impulzu uplyne dlouhá doba, než se to promítne do reality.

S obchodníky moc nespolupracujeme, protože jsme po určitých zkušenostech zjistily, že si naše věci umíme prodat samy. Často se mi stávalo, že jsem strašně moc energie věnovala tomu, prodat svou věc obchodníkovi, aby mi nakonec víc jak polovinu zase vrátil, protože to neprodal. A mně se za stejnou dobu prodal třeba desetinásobek. Možná i proto, že jsem nespoléhala jen na jeden kanál a pro svůj prodej dělala opravdu hodně. V současnosti spolupracujeme s brněnským Pokojíkem a s Marií, která právě spustila svůj e-shop www.kodanska.dk. Marie je z Dánska a v současné době žije v Česku a shodou okolností bydlí v Kodaňské ulici. Zrovna dneska si tu byla vyzvednout nějaké věci a já viděla, jak je nadšená, protože měla první objednávku na některé z našich produktů. Najednou jsem si uvědomila ten rozdíl mezi ní a předchozí spoluprací s obchodníky. Ona ty naše věci CHCE prodat, dělá pro to maximum a nespoléhá jen na jeden kanál.

Obě víme, jak je teď důležité slovo "design". Stejně tak obě víme, jak důležitá je praktická funkčnost výrobků. Myslíš, že je nutné mít "designové" zboží? Jak vlastně vnímáš současný kult designu?

To je otázka, která by byla na samostatnou dlouhou esej, každopádně ten kult mě dost rozčiluje. Často mi přijde, že za „designové“ se považují věci, které si to ani za mák nezaslouží. Design je pro mě sofistikovaná činnost, díky které vznikne nějaká zajímavá, ale hlavně funkční věc, kde krása může, ale taky nemusí hrát roli. Pokud není plně funkční, ale je „krásná“ (a nechci se tu zaplétat do pojmu krása, to by bylo na další dlouhou filozofickou esej, což už za nás udělal Umberto Eco), tak ji považuju spíš za umění. Do kategorie umění by mohly spadat například některé věci, které vznikají na Umprumce v ateliéru keramiky a porcelánu, kdy mísa není tak úplně mísa…

Jinak upřímně a spontánně mi slovo „designové“ leze dost na nervy. Doráží mě názvy jako „blablabla design“, za kterým se skrývá pár korálků na šňůrce. Nemám nic proti korálkům na šňůrce, ale nebaví mě tahle hra na design. Osobně se mi něco líbí anebo ne. Ale rozhodně se mi některé věci nelíbí jen proto, že se o nich někde psalo v časáku a byly označené za „designové“.

Chci mít věci, které budu mít ráda a budu je ráda používat, a s tím samozřejmě souvisí funkčnost. Ta je ale individuální. Čímž myslím, že někdo rád hrnky bez uší a někdo rád hrnky s ušima. Když ale konvice cintá tak, že si v klidu nenaleju, tak ji nebudu ráda používat, byť bude „sebedesignovější.“ (Já: "Ty bláho, Báro, to s tou konvicí, to jsi mě potěšila! Já myslela, že neumím nalívat. A ono je to tím, že ta konvice je prostě jenom blbě udělaná... Dík!")

Navážu ještě na předchozí otázku. Vím, že je pro Tebe důležité, aby se Tvoje výrobky používaly. Aby byly i funkční, krom toho, že jsou krásné. Proč je to tak důležitý?

Chci, aby s nimi lidé žili, ne aby se válely někde v koutě. Aby jim používání našich věcí přinášelo radost. S čímž samozřejmě souvisí, že musí být funkční. Snažím se dělat věci funkční a zároveň zajímavé, aby obstály v boji s levnou produkcí. Ruční výroba je drahá, a když se hrnek nebude lišit od sériové levné produkce, nebude něčím výjimečný, tak neobstojí, protože jenom náklady na jeho výrobu budou vyšší, než za kolik se sériové hrnky prodávají (Ikea 20,-, Tesco 30,-). A jak jsem se mohla už několikrát přesvědčit, tak rozdíl, který já vidím na první pohled, laik vidí málokdy. Třeba mezi ručně malovaným a strojovým dekorem.

 A teď k marketingu a propagaci. Za sebe bych moc ráda občas měla v tomhle oboru náhradu, protože je to pomalu na další pracovní úvazek... Jak tohle řešíš? Fotíš si výrobky sama? Nebo si je fotí a propagují obchodníci, kteří prodávají Tvoje zboží v prodejních galeriích? Bylo by to celkem logické, když chtějí vydělat prodejem...

Většinu fotím já a jsou to takové amatérské fotky, ale snažím se. No, nějaký cit snad trochu mám. Občas nám fotí profi fotograf a to je vždycky lahoda. Marketing je celkově velmi náročný… Pokud chce člověk obstát, musí být dost multifunkční. Mít zajímavý projev, mít cit, být empatický a já nevim, co ještě. Já tomu říkám, že musí mít fištróna. Naštěstí mě to celkem baví a snad i fištróna mám. Odpočinu si tím od těžké manuální práce, kterou keramika bezesporu je. Druhá věc je, kolik do marketingu chceš vrazit peněz, protože například fotograf a tisková propagace opravdu není zadarmo, což by se pak mělo projevit v ceně výrobku a tady já už jsem třeba dost na vážkách, protože mi to na jednu stranu přijde jako zbytečné zdražování výrobku a plýtvání materiálem a na druhou stranu je to přesně to, na co lidi slyší… Co z toho produktu dělá ještě něco víc. Co si budeme povídat, vždycky když dostaneš ještě nějakou serepetičku navíc, tak to udělá dojem… Když máš inzerci v nějakým lifestylovým časáku, tak to vypadá velkolepě.

Jinak dle mého, pokud si obchodník chce přirazit 100 %, tak je marketing na něm. Přece nemůžu tu věc vyrobit a ještě nafotit a ještě okolo ní dělat povyk, kterej mě stojí stejně energie jako výroba. Za co pak ten obchodník inkasuje stejnou částku jako já? Jistě, má své náklady, ale to my také. Stejně jako on v kamenným obchodě, i my platíme nájem a elektřinu. Holky V Pokojíku třeba naše věci nafotily a několikrát propagovaly. Pro Marii jsme nechaly nafotit celou kolekci, ale ona sama toho taky dost nafotila a ještě k tomu nechala udělat pohlednice, teď se chystá uspořádat v Dánsku pop-up. Prostě celkově se hrozně snaží a o všem nás informuje. Spolupráce s ní je jedna velká radost.

No a co trhy? Ty dost po trzích jezdíš, máš výhodu, že zboží může zmoknout, takže neřešíš stánek se stříškou, což Ti dost závidim. Je velký rozdíl mezi trhem v Praze a mimo Prahu? A co vůbec ceny za prodejní místo? Já mám pocit, že v Praze už to trochu začínaj někteří pořadatelé přehánět.

Trhy jsou fajn. Hlavně na Náplavce nebo na Jiřáku. Na Náplavku chodí lidi naladění utrácet a v našem prodeji je to znát. Poměr cena nájmu, čas strávený na trzích a tržba, je bezkonkurenční.

Stříška by se kolikrát šikla. Si nemysli. Že zmoknou věci mi nevadí, ale že zmoknu já, už trochu jo, obzvlášť, když je třeba 5 stupňů nad nulou. Každopádně má výhoda je hlavně v tom, že můžu jezdit po zavedených řemeslných (Beroun) nebo farmářských trzích (Náplavka, Jiřák), kde jsou nájmy rozumné. Ostatní akce si většinou hodně pečlivě promýšlíme. Už jsme párkrát narazily a strávit někde celý den a nic nevydělat není zrovna eňo ňůňo. To si radši užiju den volna. Jakmile je prostě cena nájmu 10 a víc % z naší celkové tržby, tak pro nás akce byla prodělečná. (Já: "Tak tuhle rovnici bych vytesala do kamene, Báro!)

Já chápu, že pořadatelé různých design či fashion marketů mají velké náklady, ale mně se třeba nechtějí platit přidružené akce, které na trhu baví nakupující. A to je určitě obsaženo v ceně nájmu. 

Trhy mimo Prahu volím jen ty, které jsou hojně navštěvované. V podstatě jezdíme jen do Berouna, protože tam je jistota, že neproděláme. Byla jsem například v Plzni na dva dny a dopadla jak sedláci u Chlumce. Nula s nulou pošla. Tam jsem slyšela opravdu často, že to mám drahý. Jet někam daleko a ještě třeba platit za ubytko je prostě risk. Fler to jistí.

Jo a ještě je to dobrá reklama. Marie nás objevila na Náplavce.

Nebudu Tě otravovat klasickou otázkou, kde se vidíš za rok a za deset let, ale přesto by mě zajímalo, jestli chceš výrobu rozšiřovat a jestli máš nějaké velké plány?

Upřímně, jsem celkem ambiciózní a hlavně potřebuju vývoj a furt něco vymýšlet. V současné chvíli pracujeme na systému a začínáme přibírat pomocníky. Náš plán do budoucna je zvýšit zisk, abychom si mohly dovolit dovolenou a volné víkendy. Takže teď hodně píšeme seznamy, vytváříme ceníky a ležíme v číslech. Všechno ale potřebuje svůj čas. Teď nás čeká zahradní slavnost ku příležitosti Emích druhých narozenin.

Díky, Báro! To bylo výživný :).

Tvoe to teda, uffff.

*********************************************

Poznámka na konec...Bářinu facebookovou stránku najdete tu a e-shop na Fleru tu.

14 komentářů:

  1. krásnej a inspirativní rozhovor, holky!
    já jsem taky závislák, počítám, že postupně nahradím všechno své kuchyňské nádobí ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neměla jsem to v plánu, ale vypadá to, že to tak dopadne i u nás :D.

      Vymazat
  2. Taky jsem závislá, zatím ale pomalu a s rozmyslem :).
    Fler je fenomén, který mi změnil život :-D. Na některé eshopy a weby mám přísný zákaz, jinak bych měla vítr v peněžence :D

    Holky jste úžasný a vaše tvorba eňoňuňo :).

    OdpovědětVymazat
  3. Uff, asi na 6x, ale toto jsem si přečíst musela. Krásný rozhovor.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hi hi, děkujeme! Pár odvážných čtenářů se našlo a my jim moc a moc děkujem! :)

      Vymazat
  4. Drahouši, dostaneš mě na ten její garden mejdan? Moc bych tam chtěla,

    protože taková hvězda - to se jen tak nevidí!!! Dík, máš to u mě, puso!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že to bude mít Bára jen v kruhu rodinném. Máme smůlu, prostě. Blogerky neblogerky :D

      Vymazat
  5. taky si střádám!a je to krása, díky za rozhovor!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Střádat, čekat, těšit se! To je oč tu běží! :)
      My děkujeme za přečtení!

      Vymazat
  6. Super článek. Ema Mamísu mám taky moc ráda.

    OdpovědětVymazat
  7. Krásný a zajímavý rozhovor, díky za něj!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bylo nám potěšením a děkujeme! :)

      Vymazat