úterý 12. května 2015

Každý bloger si hraje svoji roli

Nedávno jsem se o rolích blogerů bavila s kamarádkou a pak s další a další a tak mi to začalo trochu vrtat hlavou, až jsem usoudila, že je zase čas trochu si zamudrovat.

Nejdřív jsem si myslela, že se mě to netýká, ale nakonec musím kriticky uznat, že přece nebudu já jediná výjimka. To jsem si možná myslela někdy v pubertě, ale tuhle sebestřednost už mám, doufám, za sebou.

Protože jsem přesvědčená, že každý bloger a každá blogerka mají skrze svůj blog nějakou roli, kterou hrají nebo se o to alespoň snaží. Čím větší stylizace, tím větší průšvih hrozí, že se to dřív nebo později provalí. Bude se o tom asi pět minut hovořit na facebooku a pak přijde zase nějaký další instantní škandál a po něm, zcela jistě, celá řada nových.

Svět blogu, to je svět iluzí. A téměř zadarmo, pakliže vaše oblíbená blogerka nevyrábí něco, co musíte za každou cenu mít pokaždé, když to nasbírá nejméně deset obdivných komentářů na facebooku (protože to přece hodně znamená). Ale to je zase jiný příběh, příběh čtenářů blogů. Což je v podstatě taky diagnóza, ke který se samozřejmě hlásím taktéž.

Blogerské role se mi někdy zdají až příliš složité a někdy i obdivuju jejich aktéry, že ještě nevypadli z konceptu. A nebo vypadli a já zrovna nebyla u počítače. (To snad ani není možný.)

A tak tu máme blogerky intelektuálky, blogerky uštvané matky, blogerky kutilky, blogerky super matky, blogerky umělkyně, blogerky fotografky, blogerky kuchařky, blogerky oblíkám-se-nejzajímavěji-na-celém-světě, blogerky umím-se-obléknout-jenom-v-řetězcích, blogerky jsem-bohatá, blogerky cestovatelky, blogerky zneuznané spisovatelky, blogerky kosmetické mágy, blogerky kulturní kritičky, blogerky rozumím-designu. (Totéž platí i pro mužské blogery, samozřejmě.)

Jsem si jistá, že jsem na nějakou roli zapomněla.

Někdy se role promíchají, občas je to průser, občas je to milá změna.

Někdo se pasoval do nějaké role a časem zjistil, že jeho role je uplně jiná. Někdo si vyzkoušel rolí víc, než našel výrazovou polohu, která mu připadá nejpřirozenější. Podle mě to je naprosto v pořádku. Blogy vznikají většinou proto, že jejich pisatele něco žere, trápí, cítí přetlak, mají třeba i komplexy. Blog pomáhá ventilovat všelijaké psychické nesnáze. Kdo se nepoznává, nechť po mě hodí emailovým kamenem.

(A to je vlastně i vysvětlení pro ty, kteří nemůžou pochopit, jak je možné, že někdo píše blog. Jak je možné, že si někdo dovolí VEŘEJNĚ ventilovat svoje myšlenky a pocity. "Já, Máňo, já ten blog čtu denně. Ale strašně to odsuzuju!" Ve skutečnosti se kamarádka Máni každý den přímo třese na nový článek, aby mohla alespoň pět minut žít domnělý život někoho jiného.)

Může se i stát, že blogerovu roli čtenář nepochopí! Čte mezi řádky skryté informace (které tam samozřejmě nejsou), pak je konzultuje s kamarádkou, co ten blog čte taky, pak nad tím přemýšlí, dlouze dumá a nakonec vyvodí špatný závěr. V horším případě k tomu ještě napíše komentář. V ještě horším případě napíše komentář na uplně jiný blog s odkazem na ten předešlý blog, rozvíří se vášnivá debata, všechno se pomotá a hon na čarodějnice může začít. Internetové klání, modří proti hnědým, kdo asi získá bludišťáka, no nechme se překvapit.

Naše blogerské role jsou role, které jsou nám příjemné. Těžko si budeme vymýšlet a psát o něčem, co  je nám proti srsti. Kouzlo blogu tkví i v tom, že se ta role musí hrát důsledně, neb blog vyžaduje tu a tam fotky z našeho života, pokud nechceme přijít o většinu čtenářů, protože ani Pinterest nedokáže zachránit všechno. Už je to nějaký čas, co jeden blog skončil díky tomu, že se přišlo na to, že ho nepíše blonďatá krasavice, ale tmavovlasý škareda. To už je podle mě vrchol a tuhle roli nezvládl. Ani nemohl. (Být ženou je totiž nepřenosné, víme...)

Nejsem si jistá, jestli blogy dělají jejich pisatele lepšími. Někdy je osobní setkání natolik diametrálně odlišné od role, která se hraje, že je neúnosné pak ve čtení blogu pokračovat, aniž by za každým článkem nevisel nezodpovězený otazník. Někdy, naopak, může dojít k příjemnému zjištění, že realita je ještě milejší než svět iluzí.

Role nikdy nejsou dané předem. To mi, blogeři, si je vybíráme. Chceme být uštvaná matka, ačkoliv máme tři služky, domovníka a osobního šoféra? Prosím, buďme. Chceme být super kuchařka, i když umíme jenom míchaná vajíčka? Jak je libo. Chceme se tvářit, že jsme děsně uvědomělé a oblékáme si jen fair trade oblečení, ačkoliv naše kroky vedou pokaždé zas a znovu do řetězců? Jen do toho! Potom už je jenom na čtenářích, jak dlouho nám to budou baštit.


Moje role je jasná, i když se mi někdy míchá se vším možný. Ale jinak jsem ta holka, co kreslí.

A co vy? Jak vnímáte blogování, blogery, svět internetových iluzí? Přemýšlíte někdy nad tím, jaký je ve skutečnosti pisatel vašeho oblíbeného blogu?

45 komentářů:

  1. Ja hlavne nepremyslam... System paci-nepaci. Ja premyslam az privelmi a preto som rada, ze pri blogovani sa mi to nestalo- beriem to ako pride...a to je asi ten pruser, ze?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naopak! Jsi ušetřena mnohých zklamání, nedorozumění a podobných nežádoucích emocí :).

      Vymazat
  2. Já jsem si jistá, že mě můj blog nedělá lepší, ale čím si jistá jsem je, že mi dělá hroznou radost ho psát! :) A je hrozně fajn mít čtenáře, pro mě naprosto úžasný pocit, ale taky musím přiznat, že mě ten blog bavil, i když jsem se četla jen já a asi čtyři zbloudilé duše! :D A taky jsem moc ráda za to, kolik bezvadných a nadaných lidí jsem díky němu potkala! Takže tak. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Blog je velká zábava a musím říct, že jsem i já díky němu poznala pár velmi milých, nadaných a chytrých lidí. :)

      Vymazat
  3. Žijeme ve světě iluzí, ale abych pravdu řekla, zase tak moc o tom nepřemýšlím. Pár blogů čtu stabilně, některé jsem opustila, protože se pro mě staly sterotypními, jiné jsem objevila. A už čtu jen ty, které mě něčím obohacují a které mi třeba udělají den hezčí. Co na tom, jestli je to iluze nebo ne. Spousta lidí píše blog jako vlastní marketingový nástroj a přiznám se, že i mně dělá můj blog reklamu. A proč ně? Každý svoji práci prezentujeme jinak. Snažím se, aby ten můj blog nebyl jen čistě pracovní, ale aby se tam občas objevilo i něco "ze zákulisí" a to má pochopitelně vždycky největší sledovanost. Ale hlavně ho píšu strašně ráda a baví mě to. A baví mě, že to lidi čtou (teda alespoň někteří) a třeba se i něčím inspirují.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já blog píšu taky moc ráda a prezentace toho, co dělám je prostě nutností, která mi přinesla spoustu milých zákazníků a zajímavých nabídek. Tím se rozhodně netajím, hlavně by to nemělo smysl.
      Na nikoho konkrétního jsem článek necílila, nemám důvod, blogy, co mě nebaví a nebo jim nevěřím, prostě nečtu a ani se k nim nevracím. Spíš mě ohromuje, jak může být internet iluzorní záležitost a vytvářet vlastní uzavřené světy.

      Vymazat
  4. Musím říct, že moje role, nejen na blogu ale i v životě, je mi aktuálně docela nejasná. Zajímavé je, že mám pocit, že kvůli tomu teď blog psát vůbec nemůžu. Tak čekám jak to dopadne, s blogem i životem. Ale život je holt dobrodrůžo, nějak bude.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je náhodou zajímavý. Mně blog třeba pomohl, když jsem nevěděla co dál. Vypsala jsem se z toho a napsané to dávalo najednou smysl a ukazál se alespoň nějaký směr. :)

      Vymazat
  5. Ja beru cteni blogu jako inspiraci. Mam sve oblibene, takove ty, co mi davaji namety k zAmysleni, tvoreni, cteni nebo navsteve zajimave vystavy. Mam rada zajimave lidi a takhle je muzu znat, i kdyz bydlim treba na opacnem konci republiky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mirjanko, to je na blozích právě bezva, že si člověk může přečíst něco o někom, kdo je stovky, tisíce kilometrů vzdálený. :)

      Vymazat
  6. Já ho používám jako ventil, někdy se vypsat z pocitů, jindy z nápadů, a jindy zase prostě jen sypat slovo od slova, větu od věty, jak to přichází na mysl. Prostě potřeba to zhmotnit, přečíst si to po sobě a doufat, že aspoň jeden člověk se nad tím zamyslí, nebo škodolibě doufat v to, že aspoň jeden člověk je na tom stejně..

    Michael
    www.ontheleaf.net

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsi napsal, Míšo, moc hezky. Jak si to teď čtu, mám pocit, že ten článek vyzněl mnohem drsněji, než jsem chtěla :).

      Vymazat
  7. Tys to vzala od podlahy, milá Myyno :). Já blog začala psát, protože mě psaní prostě baví....a zatím vlastně nevím, jakou roli v něm chci hrát. Asi tu stejnou jako v životě "na nic si nehrát" (Ačkoliv jako ten, co má papír na tu duševní vědu, dodávám, že člověk v životě sehraje mnoho rolí, které prostě asimiluje tak, že ani neví, že je to role..... Ale dost duševní nauky). Chtěla bych, aby se aspoň jeden čtenář usmál při čtení článku...., aby si odlehčil a třeba si i uvědomil, že na "katastrofy" se můžu podívat z různých oken (tedy úhlů pohledu).
    A jaké blogy čtu? Prostě ty, co mě baví. A ano, pokud se v bloger(ka) stylizuje příliš silně (neumím si představit život bez sushi, patlám se jenom bio produkty, podívejte, co mám na zdi, na stole, v koupelně...), přestává být zajímavý. Mnohem víc mě baví ta lidovost... :) a inspirace.
    Jakou blogerskou roli by sis přiřadila?? :)
    Krásný den...Kat....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak jsem psala pod obrázkem, moje role je jasná, já se cítím hlavně jako "ta holka, co kreslí", ale vzhledem k tomu, že dělám ještě milión věcí okolo, tak mám vlastně spoustu odbočení. :)

      Vymazat
  8. Já používám blog jako ventil pro vypsání se z údivu, kde právě žiju (z Prahy jsem se přestěhovala na vesnici) a občas tam dám příspěvek o čem zrovna přemýšlím nebo co se mi zdá jako zajímavý projekt :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jít z Prahy na vesnici musela být docela pecka. Já to udělala obráceně (nebudem si nalhávat, že Teplice jsou bůhví jaký město) a možná jsem měla začít psát blog už tenkrát. To by bylo počteníčko o ztracených dnech a bloudění po Praze :))).

      Vymazat
  9. Ty Tvoje zamýšlecí články nemají chybu. Souhlasím vlastně se vším co jsi napsala. Blogger (i čtenář blogů), to je zkrátka diagnóza. Můj blog vznikl z přetlaku a frustrace a netajím to:) Momentálně to cítím tak, jak napsala Gréta. Moje úloha je mi nejasná. Já bych byla vlastně za nějakou tu roli ráda, protože psaní blogu by pak pro mě bylo asi snažší! Psát za sebe, upřímně (ale zase neotravovat čtenáře zbytečně svými problémy) mi přijde někdy fakt těžké.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když se problém uchopí zajímavě a s vtipem, proč ne? Já bych nějaký filosofující blog brala. :)

      Vymazat
  10. Marki, pěkný pohled. Zase jiný pohled, který mě až tak nenapadl, ale možná proto, že nejsem blogerka. Jsem čtenářka, kterou ale baví pozorovat a občas vidím nějaké fenomény, které mě zaujmou, občas si dám otázku proč, ale neřeším to, protože to není pro mě životně důležité. Myslím si, že je vždy lepší vyjít ze sebe, že to pak jde cítit. A to platí obecně. Když se někdo násilně o nějakou roli snaží, tak je to znát.
    V dnešní době jsou blogy zároveň marketingový nástroj. Když jde o vlastní tvorbu a doporučení něčeho s čím je daná osoba spokojená, tak je to pro mě zajímavé, obohacující. Ale často je to už opravdu o té provázanosti na firmy a jak je to takový mikrosvět, tak pak mám pocit jako v TV, že se neustále opakuje nějaká reklama a i ty texty. Proto blogů, které opravdu sleduji je minimum a říkala jsem si, že by bylo fajn úplně opustit životy jiných. A na net se kouknout tehdy, až budu něco potřebovat. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já sama za sebe asi můžu říct, že bez blogu a blogů bych být zatím nechtěla. Neříkám, že to nepřijde, ale nejspíš jsem zatím v nějaké fázi léčení se :).

      Vymazat
  11. Parádní zamyšlení...já sama svou roli tak nějak pořád hledám, ale protože mě baví cestovat a fotit, tak ty fotky vystavuju aspoň na blog, abych na ně nekoukala jen já. Ale odboček mám spousta, tak uvidím, kam mě to zavane. :)
    Blogy čtu moc ráda, pořád objevuju nějaké nové, co jsou pro mě inspirací. A blog, co psal tmavovlasý škareda alias blonďatá krasavice, ten mě náhodou moc bavil a bylo mi fakt líto, když skončil! :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jééé, pamětnice! Já si za boha nemůžu vzpomenout, jak se ten blog jmenoval? Nevíš? :)

      Vymazat
    2. Myslím, že to byl/a Lili the beauty blogger :)

      Vymazat
  12. Paci sa mi Tvoj postreh k "instantnym skandalom". Ja nejako nemozem prist na chut tym pseudovojnam medzi niektorymi blogerkami. To ako v realnom zivote nemaju dost problemov, ze si ich musia este vyrabat aj vo virtualnom svete? Co sa tyka roli, narazila sa na jeden blog s dost velkou sledovanostou a velkym mnozstvom citatelov, ktory bol pisany ako vyskum pre potreby diplomovej prace. Po obhajeni diplomovej prace svoju cinnost ukoncil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je podle mě hrozně zajímavý a asi to byl mistrně zahraný blog! Jen kvůli diplomové práci... :D
      Blogerky, které proti sobě bojují jsou nejspíš mladý souteživý žáby, co se bojej, protože konkurence je veliká. A my, co jsme tady, jsme už dospělý ženský a žijeme si tu tak v poklidu. To je prima :).

      Vymazat
  13. Zajímavé pojetí, to se musí nechat :). Každopádně já blogy rozděluji na pravdivé a lživé. Některým věřím každé písmenko, každou fotku a dalšímu ani to písmenku a ani tu fotku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hi hi, nějak jsem se při úterku rozjela... Mám pocit, že pravdivých blogů je snad většina a vždycky, když jsem vlezla na nějaký podezřelý, moc dlouho jsem se tam neohřála.

      Vymazat
  14. Urcite kazdy tu svou roli hraje. Nevadi mi, ze nekteri jsou napr. hodne pozitivni, protoze nekdo proste nechce zatezovat lidi stezovanim si na blogu. Kazdy toho mame doma dost. Ale vic me bavi cist ty blogy, ktere zobrazuji zivot takovej, jakej je...jednou nahore, jednou dole. Taky mi pripada, ze k psani blogu vetsinu lidi vede nejaka zasadnejsi zivotni udalost a nekdo ho ma naopak jen jako svoje promo. Me nejvic bavi blogy, takove ty opravdove, tj. ty, kde se autor neboji napsat (prip. i vyfotit), ze se mu neco nepovedlo, ze ma bordel v byte a treba, ze nema velikost 34, ale 42:)) V uzas me neprestanou uvadet blogy, jejichz byty jsou sterilne naklizene v kazde situaci, resp. fotce. (Ja mam zkratka poradne nekde neco polozenyho :))) A trochu mi zacinaji vadit blogy, kde kazdy druhy prispevek je soutez nebo recenze produktu. Sem tam, to pochopim....nekterym lakavym nabidkam clovek tezce odolava, ale ceho je moc....Jinak, co me neoslovi hned napoprve, to vetsinou nectu nebo jen prolitnu fotky. Hodne u me dela i zajimavy/chytlavy nazev clanku, abych blog vubec rozklikla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nenapsala bych to líp! :) Akorát hodně pozitivní blogy mi lezou na nervy, stejně jako permanentně "sluníčkoví" lidé. Život takový neni :). Hodně blogů jsem v poslední době přestala číst, spousta se jich vyčerpala a taky vznikly nové, plné dětí, což je sice krásný, ale pro mne zcela nepotřebný. Hledám si ty svoje, filosofující, obrázkové.... :)

      Vymazat
    2. Jojo, ty extra pozitivce taky nemusim (v praci jsem se z nich vzdycky mohla zblaznit, kdyz kazdy den od ucha k uchu vlezli rano do dveri) ,ale mozna se maji v zivote lip nez treba ja, zalozenim pesimista :-)

      Vymazat
    3. Jojo, ty extra pozitivce taky nemusim (v praci jsem se z nich vzdycky mohla zblaznit, kdyz kazdy den od ucha k uchu vlezli rano do dveri) ,ale mozna se maji v zivote lip nez treba ja, zalozenim pesimista :-)

      Vymazat
    4. Já pesimista nejsem. Já jim to prostě nevěřim :D

      Vymazat
  15. Tak já se přiznávám, že hraju roli "matka" a nestydím se za to. :-) Sedí mi, jsem v ní spokojená a šťastná. Leccos mi v životě pořešila, přeléčila, nasměrovala jinam. Přes deset let budovaná kariéra mi najednou přijde nepodstatná. Blog jsem zakládala po téměř dvouletém polemizování, až mě jednou prostě přestalo bavit posílat stále fotky - tehdy ještě jednoho dítěte - rodině, kamarádům a kolegyním z práce emailem. Mohla jsem je házet někam na Rajče, ale protože jsem k tomu chtěla i něco připsat, zvolila jsem blog. Rozeslala jsem odkaz na něj několika lidem, zároveň ho však nechala veřejný. Jsem introvert v reálu i ve virtuálnu. Spoustu věcí (a to většinou těch zásadních) si nechávám pro sebe. Ze splínů a depek se vypovídám doma a nemám potřebu je pak někam psát, maximálně tak do deníku. Taky děti mě každý den minimálně jednou naštvou, ale to se smaže, jakmile večer usnou. :-) Takže na blog píšu asi veskrze pozitivně. Občas mám pochyby, jestli to všechno není pošetilost a jestli pokračovat dál. Když třeba fotím nějaké ukuchtěné jídlo, tak si říkám, jaká je to vlastně pitomost, a pak to kolikrát ani na blog nedám. :-)
    Když prolítnu blogy, které sleduju, je to taková směska. Buď kamarádky, které nevídám moc často a ráda se podívám, co je u nich nového, nebo lidi, kteří mě něčím inspirují, něco umí, ale zároveň píšou i o svém osobním životě, rodině... třeba jako ty. :-) Jen si člověk musí dávat pozor, aby se pak necítil moc "marný". Že toho tolik neumí, nestíhá.
    Ale jo, jsem ráda, že ty blogy jsou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však role matky je ta nej, ne? Aspoň mi to všichni říkaj ;). Ne, vážně, to je přece fajn, když to takhle krásně vyplyne. Je jasný, že někdo bez dětí má času víc, já mám pocit, že ho je ale pořád málo... No nic, to je asi nějaká moje diagnóza. Jsem ráda, že si sem lidi chodí rádi počíst, tak snad je moje role příjemná :).

      Vymazat
  16. Něco na tom opravdu je. Když se zamyslím, tak jsem už viděla nespočet blogů zaměřených například na modu. A bylo to přesně na ten způsob co jsi zmínila. Pro někoho to je zase takový deník. Pro mě je to místo kde jsem ráda za názory na mé práce a nápady, takže spíše vkládám obrázky, než že bych něco extra psala. Většinou jen ve zkratce. Nepotřebuji mít miliony komentářů. Jsem ráda i za jeden, když je upřímný :) Mám ráda hodně blogy o vaření. Ahh člověk tam najde takových dobrot. Akorát se ještě odhodlat k tomu nějakou si uvařit :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, no vidíš, jediný foodblog, podle kterého jsem schopná vařit, je Kitchenette. A podle tý fakt sem tam uvařim. Má hodně sympatický recepty :).

      Vymazat
  17. Žiju si, píšu si, fotím si a jsem to já, žádná role:-) Markéto, tak mě to tvoje mudrování docela překvapilo...já o lidech, co píší blogy takhle nepřemýšlím, jakože hrajou roli. Na živo jsem jich už potkala mnoho a nikdy to nebyla deziluze, spíš radost, někdy radost na furt. Každý je, jaký je. Lidi si věčným hodnocením všech a všeho, nálepkováním, udělováním plusů a mínusů, ubližují navzájem...ti méně odolní pak asi hrají role a předstírají, protože se bojí být za sebe, že nebudou dost dobří pro hodnotitele...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale to přece není myšleno, že to tak má každý. Ne každý je schopen být sám za sebe. Kdyby jo, byl by tu ráj na zemi a nebo naopak peklo. Role jsou přece normální, nějak žijeme, něco jsme chtěli, něco nevyšlo, máme nějakou roli a není to vždycky myšleno pejorativně.

      Vymazat
  18. Ahojky :) študujem žurnalistiku a dlho som hľadala svoje zameranie, tj. o čom by som mohla písať. Už je to niejaký ten rok čo som sa našla v enviromentalistike a interiérovom dizajne. Naprv som nadšená vypisovala stovky mailov do redakcií špecializovaných na tieto témy, ale všade bolo plno. Preto som si založila tento blog. Vedela som ako a čo chcem písať a inde nebol priestor. Priznám sa, niekedy by som rada písala o témach, ktoré sa ku môjmu blogu nehodia...

    Veronika
    http://livingbypanicca.blogspot.sk/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Veroniko, díky za odkaz. Na to se ráda podívám. Vůbec nechápu, jak jste našla tuhle diskuzi, v níž byla zmínka o vašem blogu :))). Mějte se krásně!

      Vymazat
  19. Hele, ty mudroňku, zajímavý názor a asi možná sedí, pokud se zmapuje blogotrh jako celek. Já třeba pravidelně navštěvuju asi tři blogy, jednou za čas další tři. A žádný z jejich šéfů, když se tak zamyslím, asi nemá vyhraněnou roli. A je to tím pádem pro mě trvale zajímavé. Nikdy jsem nevydržela a dlouhodobě mě nezaujal blog, kde blogofka např. třikrát týdně fotila varianty sukní a triček, odkazovala na milióntý a milióntý první lustr ve skandinávském stylu či recenzovala padesátou osmou rtěnku. To se prostě nedá furt číst. Tvůj mám nejradši, protože je tu pokaždé něco jiného a navíc témata, která jsou mi blízká. Toť pohled jednoho čtenáře. Např. já bych měla ráda blog třeba klidně jen pro svou rodinu a kamarády, abych jim dostupně (na síti) sdílela obrázkozápisky svého života. Kdyby moji kamarádi a rodina měli každý svůj blog (1. nemá ho nikdo, 2. jasný, nestíhala bych to všechno číst) a sdíleli tu své každodenní zážitky doplněné fotkami, to by se mi moooc líbilo. Možná to vypadá trochu úchylně, ale když to vezmu do důsledku, tak když se s někým vidím, řeší se vážná a nevážná témata, fotky se projedou opravdu málokdy a když už, tak jen z nějaké velké dovolené (tisíce věží, domečků a plání). Chybí mi takové malé radosti běžného života mých nejbližších. Na ty bezprostřední se totiž většinou rychle zapomíná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty víš, jak na mne! Můj blog máš nejradši! Jestli já si tě neadoptuju, abys mi to říkala, každý den... :D
      Ale tvůj blog bude nejvíc nejlepší, víš to? :)
      Rodinný kruhový blogování je bezva nápad, ale v mém případě by to asi dost narazilo. Všichni si u nás doma klepou na čelo, že bloguju ;).

      Vymazat