pondělí 16. března 2015

Ze života...

...hmyzu. Chtělo by se napsat. Tím obsahem, co mám v hlavě, se to uplně nabízí. Alegorie o sobeckosti.

Ale chci jenom napsat o tom, jak strašná jsem manželka.

Přišlo mi to až komický, když jsem si tak v sobotu odpoledne malovala a nějak, nevím proč, přemýšlela o zrovna plynoucím dni.

Ráno jsem vstala pozdě a navíc jakási přidušená (mám takový dojem, že nedaleký sad se probouzí k životu). Nepromluvila jsem ani slovo (což dělám často, protože se mi prostě nechce mluvit), naplnila pračku a šla zkontrolovat ptáčka, co jsem namalovala předchozí noc, jestli se mi ještě líbí. Kdyby se mi nelíbil, byla jsem připravená ho roztrhat a vyhodit. Vždycky, když vyhazuju nějaký obrázek, se kterým nejsem spokojená, dramaticky ho roztrhám.


Noční provoz zajišťuje dílenská lampa, kterou v dílně nevyužiju. Tak je doma a je skvělá. Má dlouhý kabel, můžu si přisvěcovat z různých stran a ještě na ní Martin vymyslel parádní stojan...


Papoušek obstál. Nevyhodila jsem ho.




Stále mlčky jsem si udělala snídani, otevřela knížku, jedla. Mezi tím si Martin v posteli cosi dočetl a přišel si udělat taky snídani. Nikdy jsme si nedělali snídani navzájem. Nevím proč. Ale rádi se máme.

Tak jsme potichu snídali, četli si u toho, pračka prala, venku se zvedala mlha, kapaly kapky jemného deště a zvonily o zábradlí. Bylo mi trochu zima.

Krapet jsem se zasekla u knížky (životopis Medy Mládkové, zrovna jsem byla v části, kde bojovala o Sovovy mlýny a bylo to dramatické), ale musela jsem to utnout, protože povinnosti volaly. Papouška jsem oskenovala, vyčistila v počítači a přidala ho k ostatním opeřencům. Musím všechny skenovat a čistit postupně, protože kdybych to dělala až na konci všechno najednou, tak by mě hrozně nebavila ta monotónní práce. Takhle se vždycky těším, jak už si konečně toho jednoho dodělaného fťáka zdigitalizuju a je to fajn, protože mě to baví. Pak jsem originál založila do desek na výkresy a zase se ofrňovala nad tím, jak mne nebaví rozvazovat a zase zavazovat ty bezpečnostní mašle kolem dokola desek.

Pak jsem musela začít vyšívat bájmíní logo na potisknuté polštáře, protože jednak potřebuju už něco na krám do Veverky a jednak jsem musela připravit nějaké pro prodej ve Francii. V tomhle případě jsem zase naopak chtěla udělat všechny polštáře najednou a práci si nerozdělovat ještě do neděle, takže jsem jela jak fretka - logo, obšít dírku na knoflík, našít knoflík. A to několikrát dokola.




Kolem jedné hodiny se začal Martin opatrně pídit po jídle a vyzvídal, jaký máme dneska plán s obědem. I když mi kručelo v břiše, odsekla jsem, že když mě nechá dodělat mojí práci, že i uvařim. Zdekoval se do pracovny a pustil si nějaký seriál s dramatickou hudbou.

Udělala jsem rychlý oběd (nevařím nic, co by mi zabralo víc, jak hodinu času, většinou je to nějaká zelenina, příloha, tofu nebo ryba, neb maso doma zásadně nedělám, na to si radši dojdu k odborníkům do restaurace).

Po obědě jsem si připravila novou čtvrtku na dalšího ptáčka, vypnula si jí pomocí papírové pásky na desky a znova si sedla ke kreslení...




Takže takhle to mám a musím říct, že to se mnou Martin vážně nemá jednoduchý. Na druhou stranu, nemusí se bát, že mu vymluvím díru do hlavy a nebo že by ztloustnul. To mu se mnou vážně nehrozí...

Teď se nabízí ještě otázka, proč jsem mezi tím nevyndala to prádlo z pračky, co už je dávno vyprané...

Myslím, že kdyby se rozdávaly ceny Nejhorší manželka roku, určitě to vyhraju.

11 komentářů:

  1. My vcera obedvali taky v pul treti (zapomnela jsem vecer pred vyndat maso z mrazaku - a u nas v jedinym kramu stejne jiny nemaji). A kdyz jsem to pripravovala, tak sel manzel okolo a jen tak nahodile se me zeptal, co bude k obedu a nebo k veceri? :)) (No a to jednou za cas, kdyz ma hlad a je obed pozde, nezapomene zminit, ze od predchozich dvou manzelek v zivote takhle pozde nejedl.....ale spis ve srande, protoze vi, ze me tyhle reci nerozhazi a vetsinou se pak zacneme vzajemne popichovat:)) Takze nejsi sama. Po ranu taky vetsinou nemluvim, teda nemluvivala, protoze ted, s detma, bohuzel musim....Jinak krasny obrazky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Manžel je veselá kopa! :D
      No jo, jenže když s dětma se to pak lépe obhajuje, takové výpadky... na co se mám vymluvit já? Mě nezbývá, než svěsit ocásek a přiznat, že jsem prostě fakt děsná. :)

      Vymazat
  2. myslím, že jsme všechny děsný..
    a chlapi jsou děsný úplně stejně! :)

    OdpovědětVymazat
  3. hele, z toho si nic nedělej, jestli tě uklidní aspoň jedna duše, která taky nemá děti a přesto je podobně šílená manželka, tak se prosím hlásím! u nás často obědváme rohlíky (Tomáš je zbožňuje, naštěstí) a to někdy až ve 4 ;-)
    Aspoň když uvařím (jako třeba včera špenátový nudle), tak slyším chválu jak to bylo výborný ještě večer...

    Jo a dávám ti medaili za pilnost, vlastně nám oběma, protože jsem víkend strávila taky pracovně - v krámku ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ufffff! Stírám si s oddychem čelo... Aspoň jedna bezdětná, která trápí svého manžela stejným, bezelstným způsobem! Děkuju, Lenko! :D

      Vymazat
  4. Neotravuj, uvař si sám - je moje nejvíc používaná věta ve 12:00. :D Občas se stydím, ale co už, nejsme spolu kvůli vaření, takže se střídáme nebo jdeme někam na jídlo nebo nejíme nic. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To, že bychom nejedli nic, se nám ještě nestalo. To už je vyšší level. :D

      Vymazat
  5. S tebou bych chtěla strávit den. Být s někým, kdo je zticha, to by pro mě byl momentálně terapeutický zážitek. (Aneb děti nemluví jen když spí.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bylo by mi ctí! :) Není moc těch, co chápou, že mlčet neznamená být naštvaný nebo se zlobit... :)

      Vymazat
    2. Teda, chtěla jsem napsat "být smutný nebo se zlobit". :D

      Vymazat