úterý 24. února 2015

O dětech

Občasné mudrování, co odráží moje zkušenosti letem světem, ať už jsou jakékoliv, se stávají pomalu pravidlem. A tak z nich to pravidlo udělám alespoň do tý doby, dokud budu mít co napsat.

Pojďme se bavit o dětech. Respektive, pojďme se bavit o tom, jaké to je, dojít k rozhodnutí, že budete bez nich.

Neřekla bych, že je to nějaký bombastický coming out, a že si nejspíš už hodně z vás všimlo, že děti nemám, ačkoliv už nejsem žádná dorostenka. Zároveň nejsem ani z těch, co si myslí, že na děti je do čtyřiceti času dost a občas si z legrace říkám paní Herodesová. To jsem já. Těší mne.

Byly doby, kdy jsem napříč dvěma špatnými vztahy (nešlo o vztahy paralelní, ale šly po sobě postupně, abyste si nemysleli něco skandálního) volila vydírací metodu "Chtěla bych mít miminko". Chvála bohu, nikdy to nevyšlo. Zhruba někdy kolem třiceti jsem tuhle metodu klasifikovala jako idiotskou a přestala se jí věnovat. Nic by totiž neřešila. Od základu špatný vztah žádné roztomilé bábetko nevzkřísí.

Jenže doma šlo trochu do tuhého. Dávno pryč byly doby sladkých -náct , kdy jsem slýchávala varovné: "Ať se nedostaneš do nějakýho průšvihu, Markéto!", minuly i doby: "Ještě máš dost času, užij si života!". Najednou, z ničeho nic, nastalo období: "A kdy budeš mít konečně děti?", které se někdy kolem třiceti dvou let přehouplo do výstražného: "Už bys neměla čekat!". V pětatřiceti to ještě zkoušeli obligátním: "Abys jednou nelitovala!"...

Samozřejmě, člověk nejdřív váhá. Zvažuje. Nevysvětluje, protože je sám zmatený. Neví, co si počít s tím faktem, že to jaksi nepřichází. Je na sebe naštvaný. Vyčítá si to. Všichni, kdo se ho ptají na děti, mu strašně lezou na nervy. Ale fakt strašně.

V tu chvíli je dobré zastavit ten zběsilý tok myšlenek, odpustit si tu jinakost a dát si prostou otázku: "Vážně to tak chceš?". 

"Ano."

Po čase přijde mír a klid.

Vlastně ne tak docela.

Ještě ten mír a klid zajistit zklamaným rodičům... Ale jak? Já je uplně chápu, ale jenom kvůli nim si je přeci pořizovat nebudu. A být prostě jen dobrý člověk, co se umí postarat sám o sebe, zřejmě asi nestačí. Mít skvělého partnera z toho dělá spíš parodii, která vygraduje do nebeských výšin ve chvíli, kdy se vezmete. Máte fungující vztah, máte manžela, manžel má práci, netrpíte hladem a stejně pořád NECHCETE DĚTI. Můžu vám říct, že to docela hezky dokážou zachránit sourozenci, kteří ty děti začnou mít místo vás. 

Díky, Lucie!

Nicméně, tichá výčitka ze strany rodičů tu bude vždycky. Tak to je. Malé, nenápadné stigma. Nic jim nevyčítám. Ale sobě taky ne. To zdůrazňuju. Můžu být dokonce dětem užitečná i jinak, než jako matka. Můžu pro ně kreslit.

A taky můžu být rozmazlovací teta! To dá rozum! Doufám, že to Matěj a následující mrňata v naší rodině jednou náležitě ocení a budou mít svojí bláznivou tetu ráda.


Tohle není Matěj. To je nějaký dítě na Designbloku 2013.

A ani tady není (překvapivě) Matěj, ale paní Herodesová a malé děti z Kambodžského kláštera ve Vietnamu v roce 2014. Aktuálního Matěje vlastně nemám. Merd. A to jsem ho viděla o víkendu.

P.S. Myslím, že jsem to dost zkrátila. Vlastně jsem toho chtěla napsat víc, ale na druhou stranu jsem netoužila po tom být patetická. Je to složitější, ale těžko vyslovitelné. A když to chcete napsat s humorem, musíte to prostě zkrátit.

P.P.S. Doufám, že to alespoň trochu humorný bylo...

35 komentářů:

  1. Je fajn, že se dělíš o všemožné témata, baví mě to číst. I o takové "citlivé"... Já na tom nemít děti nevidím nic špatného. Naopak si myslím, že někteří lidi by se neměli rozmnožovat vůbec (tím určitě nemyslím Tebe)- Na druhou stranu to beru trochu i jako občanskou povinnost. Protože mám pocit, že těm normálním lidem se do rozmnožování nechce a naopak těm, co by se rozmnožovat neměli se chce až moc, a podle toho to tady pak taky vypadá. Mě rozhodnutí nemít děti naopak příjde spíš jako docela odvážný krok (v tom smyslu, že mám pocit, že třeba já bych se asi do konce života užírala tím, jestli jsem se o něco neochudila a vlastně si tu "bezdětnost" přes neustálé pochyby ani neužila, ale to je spíšúděl mojí nerozhodné a věčně bilancující povahy). Já po sérii dvou o dost mladších sourozenců stále po dětech taky ani trochu netoužím. Vlastně si myslím, že ani asi nezačnu, že do toho budu muset prostě skočit. Už jsem v tom moc racionální a tak sázím prostě na to, že mě polapí hormony až se to něco uvnitř ve mě poprvé pohne nebo tak nějak...Štěstí že mám (snad) ještě pár roků k dobru než se budu muset definitivně rozhodnout...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si pořád říkala, že ty hormony nejspíš zafungujou za mne, ale ono nic :). Tak jsem to nechala být.
      A rozhodně si myslím, že je dobře, že to tak většina lidí nemá, jinak bychom vymřeli a o to mi fakt nejde :).
      Jo, musim říct, že jsem tenhle příspěvek zvažovala dlouho, ale protože se o tom nemluví, tak jsem se rozhodla jít s tím ven.

      Vymazat
  2. ...moc hezky napsané...vaše sdílení může přinést úlevu jiným:) jiný blog, jsem ráda, že jsem ho objevila:)...je mi 54 a syna jsem měla v 17ti...pak se můj život klikatil tak, že kdybych ho neměla tak brzy, asi bych děti taky neměla...žiju s přítelem 11let, je o 17let mladší..a nechce mít děti..miluje je, úžasně to s nimi umí, je hravej a radostnej jako děti...ale ví, cítí, že to není o něm mít vlastní...máme krásný vztah s jeho rodiči, často s nimi jsme protože nás to s nimi těší a tak se ho ptávám, jestli přemýšlí, že on tohle nikdy nezažije- otec a jeho dospělý syn na výletě, na Vánoce, na narozkových oslavách...ale přítel nikdy nepřemýšlí dopředu a už vůbec , aby se předkem trápil:)...taky kdovícobude že:)a....jsou na planětě bytosti, které jsou inspirující dobro, jiný účel nemají,ani se množit..většinou pečují a podporují mnohem větší komunitu než jen vlastní rodinu...všechn je jak je a všechno je dobře...všechno je zkušenost:) krásný den Káťa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sentiment a vzpomínky na dětství tohle rozhodnutí dělaj těžší, takže já si radši nic nepředstavuju a svůj život žiju takový, jaký je a protože mne baví, tak je vlastně všechno v pořádku. Ničím se netrápím. To už je pryč.
      Káťo, díky za komentář... těžko říct, co bude, to nikdo neví a proto se hrdě hlásím k tomu, že život by se měl žít tady a teď a ne se trápit nějakým "co kdyby". Nejsme věštci, i když si spousta lidí myslí, že je. :)

      Vymazat
  3. Na jednu stranu Ti velmi rozumím a Tvoje rozhodnutí do jisté míry obdivuju. I to, že jdeš s kůží na trh, což není v tomto případě asi moc jednoduchý. A co já bych za takovou rozmazlovací tetu dala! Vemi ráda a často svoji smečku půjčuji :-))) Nejdůležitější je, abys byla šťastná a pokud jsi šťastná i bez dětí, tak bych to neřešila.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zatím o rozmazlovací tetu nikdo moc nestojí, ale třeba se to přehoupne :).
      Jo jo, já myslím, že všechno je tak, jak má být. Alespoň teda v mojí hlavě :D.

      Vymazat
  4. Taky jsem se na toto téma asi před pěti lety rozepsala na svém webu, ale tam to naštěstí nikdo nečte :-D. Já jsem s tím, že děti nechci, přišla poprvé ještě na základce, roku 1997 to bylo. Samozřejmě mi všichni říkali, jak to přijde... A všichni to samozřejmě věděli "líp", než já. Je mi 32 a nechci je stále. Takže, Myyno, je to Tvůj život, žij ho tak, abys na jeho konci byla maximálně spokojená - a pokud to bude bez dětí, do toho!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No vidiš to... To tak prostě přijde. Nezvyklá situace. Co s tím, že? Obzvlášť, když se o tom moc nemluví... Tak ať se daří a díky!

      Vymazat
  5. Obdivuji váš postoj a rozhodnost, i když věřím, že to nebylo jednoduché a byla to dlouhá cesta. Hlavní je vnitřní klid a to, aby člověk žil tady a teď, protože nakonec se stejně musí zpovídat jen sám sobě. Není nic smutnějšího než když se nechá ovlivnit nátlakem okolí a funguje tak "jak je to správné, protože to tak dělají všichni" (myšleno celkově obecně, ne jen ve spojení s dětmi). Jinak tetovství je fajn - sama jsem 6ti násobnou (5 sourozeneckých, pravých a jeden bonus od nejlepší kamarádky) :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne, jednoduchý to opravdu nebylo. Ale ta úleva potom! :)
      Tolikanásobná teta bych taky chtěla být! To je žúžo :)

      Vymazat
  6. A já tě za to rozhodnutí chválit vůbec nebudu, protože si myslím, že je to velká škoda, mělo by se u tebe tak krásně! Škoda, že si nevypsala důvody přesněji proč. U mě to je, že jsem sobec a nechci se omezovat, nic víc, nic míň.. :) Já žádné hormony necítím, cizích děcek se štítím a porod mi přijde jako peklo, rodit vetřelce. Nemám k tomu žádný kladný vztah ( ale zvířata bych si vzala všechny ) a přijde mi dost omezující, ale JEDNO chci mít určitě a to ne proto, že je mají všichni, ale proto že to chci prostě zkusit a dobří lidé by se měli rozmnožovat. Tebe taky někdo porodil, tak bych neupírala právo se jednou dál naklonovat. Ze zvědavosti a na stará kolena toho nechci litovat a v případě, že budu chtít klid, jsme na to dva. Sama bych do toho nikdy nešla. Takže půl jednoho dítěte přežiji a zas tak hrozné jak si to rýsuji to myslím nebude. Jedno dítě je jako nemít žádné dítě a zvládne se s tím normálně žít, i cestovat. :) Vím, že tím tvůj názor nezměním, ale prosím naklonuj se aspoň jednou! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Divnoticháči, nepruď! Čekala jsem různé reakce, ale že mne bude někdo přemlouvat k reprodukci, to fakt ne :D.
      Přesné důvody jsem nenapsala, to je pravda. Třeba zase někdy příště ;).

      Vymazat
    2. Hehe, jo, prudím, protože jedna malá Mýnice by byla určitě boží! A nikdy neříkej nikdy, do 40 času dost! :)))

      Vymazat
    3. Kdybych měla jenom z poloviny takový dítě, jako jsem byla já (což je víc, než pravděpodobný), tak bych se rovnou zbláznila. :D

      Vymazat
    4. hele ten porod to vůbec není žádná tragédie. zážitek tedy hutný, ale parádní!:)

      Vymazat
    5. Tak to asi jak u koho... mám kamarádky, co by to jako parádní zážitek určitě neklasifikovaly :D

      Vymazat
  7. Schovívávé okolí přeju, díky za upřímnost - jsi prostě jedinečná! Jsi Myyna:-)....
    Pa z Písku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, jsem taková Myyna... Ať už to znamená cokoliv :D.
      Mávám z Letné!

      Vymazat
  8. Každý by měl žít život jaký chce :). Mě vždycky štvou lidi kolem, kteří kecají do života jiných a kritizují, když se někdo rozhodne jinak než "standardně". Takže pokud to tak cítíš a máte to s partnerem stejně, pak je to to správné. :)
    Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na lidi okolo prdim, ale u rodiny to beru, oni měli právo do toho aspoň trochu kecnout :).

      Vymazat
  9. Dekuju, dekuju, dekuju za tenhle post! Lucie

    OdpovědětVymazat
  10. Veru ja by som takú supiš tetu pre svoje deti chcela:)

    OdpovědětVymazat
  11. Ještě to v sobě neuzavírej, nemusíš:) Nech to bejt:)

    OdpovědětVymazat
  12. Teta! Neříkej dvakrát, moje děti by tě za tetu braly hned, výtvarničení je pro ně největší koníček a každýho, kdo to umí, obdivují. Svěřila bych ti je :)
    Ale teď vážně. Já to rozhodnutí hodně chápu a myslím si, že do toho nebudu šťourat. Mám své paralely a vím, jak je těžké změnit zasuté věci, na duši.
    Já třeba chtěla studovat práva (kvůli hájení druhých, spravedlnosti, dokážu se kvůli druhým fakt hádat, argumentovat, atd.). Dalo mi to hodně práce se na práva dostat a pak je vystudovat. A pak jsem se v určité fázi rozhodla, že vlastně do advokacie jít nechci a vyargumentovala si proč (že bych to nezvládla, že je to drsný prostředí, že nemám žádný brilantní právnický myšlení, že už mi ujel vlak, ...). A protože do sebe často šťourám a rozebírám se, vím, že za tím je jediná věc. Můj strach. Prostě že bych to nezvládla. Nebo nezvládla na jedničku. Tak se do toho prostě nepustím. To jsem já. Ale práci už mám a snad mě bude naplňovat víc než se za někoho hádat u soudu.
    Držím ti palec ve všem, co děláš...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bubu, ty jsi hrozně milá! Děkuju.
      Jistě, strach v tom bude hrát velkou roli. Já si ty důvody víceméně nechala pro sebe, jsou to konkétní strachy, které udělaly blok a byl konec :).
      Tak a ty diáře mám dva, jeden fíkovou ratolest a druhý levandule. Který budeš chtít?

      Vymazat
    2. Levandule! Nastupuju do práce, takže tvoje poetika mě bude denně provázet. Neumím na klávesnici srdíčko. Jako by se stalo :)

      Vymazat
    3. Tak jo, dám na stranu! :)
      Srdíčko dělám takhle <3
      < + 3 :)

      Vymazat
    4. Ale to neni klasický červený srdíčko, takže taky vlastně nevim :)))

      Vymazat
  13. Na jednu stranu si Tě ani jako mamču nedovedu představit, ale na druhou přemýšlím, jak moc by to vaše dítě bylo šikovné! .) Samozřejmě je to Tvůj život a nemá Ti do něho kdo kecat.. překvapivě.. :D
    A až budu mít děti (ne ještě je neplánuji :D), tak k Tobě budou povinně jezdit kreslit, aby nedopadli s kreslením jako já. .)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, tak konečně to někdo napsal! že si mne nedokáže představit. Tak už jsme dvě :D.
      A ty se budeš stěhovat s dětma do Prahy? To nedoporučuju. Budou furt nemocný :)))

      Vymazat