středa 28. ledna 2015

O snech

Pamatuju si uplně zřetelně, jak jsem před čtyřmi lety seděla poslední týden naší dovolený v Thajsku na pláži a nešťastně se koukala na moře.

To ne-štěstí vznikalo pomalu a kradmě, kousek po kousku mne užíralo a dostávalo na kolena. Před odjezdem do Asie jsem si totiž řekla, že tam konečně v klidu vyřeším svoje poměrně zásadní dilema, co v životě dělat. 

Jak jsem došla k tomu, v jádru, šťastnýmu okamžiku, kdy jsem si měla vybrat budoucí profesi, ačkoliv osmnáct už mi bylo celých patnáct let? Inu, docela jednoduše. 

To vám bylo tak... 

Když jsem se dala dohromady se svým budoucím mužem, stalo se tak v práci, kde jsem dělala webdesign a on tam docházel jako externí spolupracovník. Nenapadlo ho v tom hormonálním poblouznění nic lepšího, než mi nabídnout práci u sebe ve firmě. (Ano, prachsprostě přetáhl zaměstnance svého kamaráda do vlastní firmy. Přátelé jsou s kamarádem dodnes a já se snažím nebrat osobně, že o mne můj bývalý zaměstnavatel ani moc nebojoval.) Poblouzněná stejným přívalem hormonů, souhlasila jsem.

Pak se ale poměrně rychle ukázalo, že Martin až tak uplně dalšího zaměstnance nepotřebuje, já že už se do předchozí práce vracet nechci, a co čert nechtěl, zjistila jsem, že už ani ten webdesign nijak zvlášť nechci vymýšlet a kódovat.

Ehm. Průser, prostě. 

A tak mi Marťas dal velkorysou nabídku zůstat doma a v klidu si rozmyslet, co chci v životě dělat. Nabídka to byla tak štědrá, že jsem v podstatě nevěděla, co s ní. Střídavě jsem propadala depresi, že jsem k ničemu, že nepřináším do rodiny žádné peníze, že jsem strašný ničema. Společností zakódovaný model "pracuj a vydělávej, jinak nemáš nárok ani na chleba" mi komplikoval dost zásadně tu možnost být opravdu v klidu a tím pádem si opravdu dobře rozmyslet, co s profesním životem. 

A tak jsem asi tak rok v kuse mezi "depresema" četla, cvičila, trápila se dietama a vlastně vůbec konstruktivně nepřemýšlela nad zadaným úkolem. Mezi tím mne Martin pořád dokola ujišťoval, že mám času kolik potřebuju, že nejsem ničema a že je takhle všechno v pořádku. Mezi tím jsme sem tam cestovali. 

Uplynul od nabídky rok. 

V dalším roce jsem pořád cvičila a převážně vařila. Stále jsem nevěděla, co mám dělat a trápila se, čímž jsem si uhnala velké bolesti bederní páteře. Byla jsem regulérní ženou v domácnosti a kdo mne zná, tak ví, že to je čistý nesmysl. Táta nade mnou kroutil hlavou, jak je tohle možný a já dělala, jakože je to hrozně prima. 

Nebylo. 

Druhý rok nicnedělání byl skoro za náma, přišlo Thajsko a já si dala předsevzetí, že to tam rozseknu. Ale nerozsekla jsem ani hovno (pardon). 

Takže, když jsem přijela z Thajska, řekla jsem si, že pokud jsem až takhle nemožná, že půjdu ještě do školy. A kam jinam, než na nějaký umělecký obor, když už mám vystudovanou střední uměleckou školu, žeano.

Opatrně, vědomá si svojí ztuhlé ruky, nulového rozhledu a orientaci v aktuální umělecké scéně, zvolila jsem peďák, obor výtvarná výchova. Čekaly mne talentovky a já musela začít kreslit. Denně. Poprvé po patnácti letech. Průser ovšem byl, že talentovky na peďák se dělaly mezi posledními zkouškami vůbec, takže všichni úžasní lidé, co se mezi tím nedostali na vysokou umprumku nebo AVU, zkoušeli svoje štěstí přesně tam, kde já. A já nejsem žádný extra talent, co mu stačí malovat tři měsíce, aby mu naskočila kreativita, představivost, přesnost v tazích. To ani omylem. Já jsem ta, co musí tvrdě a dlouho makat, aby získala sebedůvěru a aby se jí mysl a představivost otevřela na úroveň výtvarníka. Tedy, nedozírně.

Dost epiky, prostě jsem se na vysokou (opět) nedostala. Ale jak jsem byla rozjetá tou přípravou na talentovky, zjistila jsem, jak moc miluju kreslit a tvořit a pracovat s barvama a zajímat se o výstavy a... Prostě všechno najednou do sebe zapadalo. Dřív jsem umírala nudou a usínala nad manuálama o HTML. Vůbec jsem se aktivně nezajímala o novinky a nestudovala špičky v oboru. Správně mne Martin upozorňoval na to, že s takovým přístupem to nikam nedotáhnu. Ale já si nemohla pomoct. Prostě mě to nezajímalo.

A teď, najednou, z ničehož nic, jsem chtěla sama od sebe vědět víc. Nakupovala jsem knihy, zapsala se na kurzy grafiky, sama se naučila pracovat v Illustratoru a začala aktivně používat Photoshop... Všechno najednou dávalo smysl.

A já si vzpomněla na svoje dávné sny o kreativní profesi. A začla po tom jít vědomě a naprosto přesně, jako slepice po flusu.

Na vysokou jsem se sice nedostala, ale založila jsem půl roku po neúspěsném absolvování zkoušek blog, protože jsem někam chtěla online zaznamenat grafické techniky, jak jsme se je učili na kurzu. Půl roku předtím jsem totiž marně hledala na internetu návody na grafiku, podle kterých bych mohla vytvořit zajímavé domácí práce na talentovky. Dala jsem to dodatečně na blog pro případ, že by je někdo, stejně jako já, hledal. (Nakonec mi fakt napsali asi tři lidé, že mi děkují za postupy, které jinde nemohli najít. Svůj účel to tedy splnilo.)

A dál už to znáte. Blog začal sloužit jako prezentace mojí práce. Plus nějaký to psaní, který si, jak vidíte, nedokážu odpustit.

Proč to všechno píšu?

Tak za prvý, mám na to čas. Za druhý, vždycky mi pomáhalo psát, když jsem byla na nějakém rozcestníku. A za třetí to nejdůležitější - třeba je někdo v podobný situaci jako jsem byla já a potřebuje vědět, že se to neděje jenom jemu a že je uplně v pořádku na chvíli se, byť je to třeba i rok nebo dva, zastavit, oprostit se od tlaku rodiny a společnosti, a otevřít mysl. Podívat se dovnitř svého já jako do zrcadla a najít svoje dávný tužby a sny. A realizovat je. Nebo se o to alespoň pokusit. Dávat si otázky a odpovědi. Možná si je zapisovat, v klidu číst a hledat cestu.

Není ostuda nevědět, co v životě dělat. Ostuda je rezignovat na sny.








46 komentářů:

  1. Myyyyno! Uaaaa! Moc se na te tesim! Ale jeste si to tam uzivejte :)
    Hele, diky...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kačko! <3 však ten příběh dávno znáš... Jak já se na vás těším, ani nevíš... :)

      Vymazat
  2. Dík. Já zrovna teď tohle prožívam a není to vůbec příjemný. Možná i vim, jak by měl můj "ideální" život vypadat, ale jsem natolik připosraná z toho, že bych tolik změn nezvládla, neuživila se atd. atd., že radši nedělam nic a je mi psychicky blbě z tý situace a ze sebe samotný. Tak klobouk dolu, moc se mi líbí, co děláš a jak to děláš...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nedělat nic je nejhorší... A ten strach k tomu, to už je teprv peklo. Já vim. Ale změny přicházejí postupně, takže se to dá zvládnout, většinou člověku nespadne na hlavu všechno najednou. Děkuju za kompliment a držím palce, jaro je ideální doba na změnu. Dává spoustu energie ;).

      Vymazat
  3. Tretikrat pisem komentar...nechce to nejako publikovat... A tretikrat mi to uz pripada trapne... V skratke asi tak ze nie si sama a ja k naplneniu tuzob potrebujem motivatora.. Zatial nemam...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejlepším motivátorem jsem si byla já sama. Ten smutek byl tak blbej společník, že to nešlo vydržet.

      Vymazat
  4. Krásně napsané, jako byste mi mluvila z duše...Nacházím se někde mezi 7. a 9. odstavcem a pokud by i ten závěr byl podobný vůbec bych se nezlobila! :) Moc Vám fandím, jste super..a to Vás ani neznám osobně :)
    Zita

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zito, děkuju! Držím palce a dejte vědět, až se to všechno krásně srovná a povede, jo? ;)

      Vymazat
  5. Umíš nejen kreslit, ale i psát. Všechny ty zápisky z vaší cesty... vždy jásám, jaký máš výborný styl, píšeš bez chyb a tak. To oceňuju a rádě tě čtu. A taky oceňuju tvoji otevřenost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A na počest tvému bezchybnému pravopisu sama udělám chybu... :-D

      Vymazat
    2. Zuzu, jsem červená až za ušima ;) díky!

      Vymazat
  6. Moc hezky napsané. Dokonalá motivace pro všechny, kteří aktuálně prostě jenom neví co dál..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, jo, třeba to někoho "nakopne" ;)

      Vymazat
  7. Nádherný článek! Díky za něj:)) L.

    OdpovědětVymazat
  8. Markéto, dík za to, že i píšeš!

    OdpovědětVymazat
  9. Ty jo super! A je skvělé pro co ses nakonec rozhodla a jak jsi to vše zvládla! .)
    Mě přijde, že jsem na rozcestníku denodenně, týden co týden.. Mé dvě nejoblíbenější věci spolu moc nesouvisí.. To co jsi právě napsala mi dalo velkého brouka do hlavy, že bych to taky mohla rozseknout.. Díkis! .)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pozor, pozor, ještě jsem na cestě a možná to nakonec nezvládnu! Já nevím. To ukáže čas ;). Ale děkuju <3.
      Broukům zdar a držím palce!

      Vymazat
  10. Moc hezké:) a ty fialový kytky miluju. Ráno rozkvetou a večer opadaj... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem si vůbec nevšimla, že opadávaj! :)
      Díky a mávám!

      Vymazat
  11. Takové otevřené články nebo rozhovory o snech miluju! :) Po škole mi trvalo 4 roky, než jsem s flákáním od ničeho k ničemu sekla. Zcela našrot pod stolem, v největších depresích, mě zachránil taky můj muž a dál mi prostor k sezení doma a dělání si co chci. Jen s tím rozdílem, že ke každodenímu vaření obědů mě nedonutí nikdo a nikdy. Tak jsem prostě ublíženě seděla doma jak pecka a ani mu nenavařila. Trapas. :D Pak 2 roky kreslení, hledání toho co jsem dávno už zapomněla, nevydělávání, deprese, že je to prostě nesmysl, kreslení je jen koníček a nikdy se tím neuživím. Dohromady 6 let absolutní slepoty! Achjo. :) Člověk musí chtít hlavně sám, pak už se sami objeví všechny ty okolnosti jak k tomu dospěje. Až člověk ke svému SNU procházkou nerůžovým sadem konečně dospěje, tak zase přijdou závistivci + jiné zla, až se člověk cítí blbě, že se má vůbec dobře. Tak já už nevím. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je ono! Chtít sám! Udělat to pro sebe. A nejhorší ze všeho je sebelítost! Návykový stav, kdy máme pocit, že jsme středobodem vesmíru a nikdo nám nerozumí :)))). Brrrrr!
      Díky moc!

      Vymazat
    2. Jak si to po sobě čtu, zpovědi bývalých feťáků ůplně! Fetovat sny! :D

      Vymazat
    3. Hej! To je supr hláška! Jó, fetovat sny :D

      Vymazat
  12. Poslední dvě věty tesat do kamene. A děkuju za tak otevřenou zpověď, přesně jak píšeš, ukazuje to i jiným, že v tom nejsou sami.
    Michael
    www.ontheleaf.net

    OdpovědětVymazat
  13. Zajímavé psaní. Krásný závěr.
    Z knihy Provence jako sen od Lenky Civade.
    "Sny mají velkou moc", "V duchu jsme si nechali možnost, právo nedokončit, co jsme si předsevzali".
    A taky mám ráda, že není důležité kam plout, ale vůbec vyplout. I Kryštof Columbus plul do Indie, když objevil Ameriku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak. Hlavně nehnít na místě ;). Díky a paaaa!

      Vymazat
  14. přesně takového rozhodování se bojím a proto odsouvám dokončení vysoké a plácám se pořád na jednom místě.. ach jo!
    takže děkuju za otevřený článek, vůbec jsem o tvé "trnité" cestě k takové krásné profesi neměla šajna! tak to pak i my vši ostatní máme naději :)
    užívej si ty poslední dny a nasávej inspiraci a barvy do těch šedých českých dnů ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to radši ani nechtěj vědět, co jsem dělala deset let před webdesignem... :D skoro všechno! Hi hi... tak přeju hodně sil do dalšího rozhodování! Když se rozsekne něco hodně důležitýho, bývá to velká úleva ;).

      Vymazat
  15. Krásný článek, mám to tak trochu podobně, půl roku po škole...pracuji, ale nevím, jestli je to to, co chci dělat i dál...ale co jiného bych dělala, to taky nevím Ale říkám si, že někde se začít musí a uvidím, kam mě život donese :))
    Měj se krásně a užívej si teplo, my máme dneska v Brně pro změnu zase na chvilku sníh :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evi, půl roku po škole, to máš ještě času na rozmyšlenou! Až ti to závidím. Já promrhala dlouhých patnáct let. :(
      U nás je prý sníh jen na horách :).

      Vymazat
  16. Myyno, to je tak fajn vědět že lidi které obdivuju stáli někdy tam, kde teď stojím sama. Pořád vlastně nic nevím a připadá mi, že na pohled jsem se vlastně za poslední dva roky vůbec nikam neposunula, na druhou stranu vím, že vnitřně jsem už ušla dost dlouhou cestu. A to se taky počítá, ne? :) Všechno začíná v hlavě, je to tak. Je fajn, že sis mohla všechno takhle v klidu promyslet a byl ti darován prostor. U mě to musí jít za pochodu a tak to holt asi bude trvat dýl...Ale stále věřím na šťastný konec, duhu, jednorožce a tak:) Tak ať se ti daří a děkuju za lidi jako jsi ty, kteří nám ostatním ukazují, že to prostě jde...!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, ten prostor, co jsem měla byl velký luxus :). S dětmi, hypotékou nebo začínající firmou na krku by to mnohem mnohem těžší... Případně, s jinými zásadními starostmi.
      Držím moc palce a protože I já věřím na jednorožce a skřítky, tak vím, že všechno dobře dopadne ;).

      Vymazat
  17. Je skvelé kam si sa dostala Markét, máš môj obdiv a ďakujem za článok lebo som si dnes niečo takéto potrebovala prečítať:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sašo, děkuji, I když mám pocit, že zatím jsem se nedostala skoro nikam, ale cestu už vidím a to je základ :). Já zas obdivuju tvoji kreativitu a elán a nejkrásnější fotky!

      Vymazat
  18. Fakt pěkně napsáno! Škoda, že jsi tohle nesepsala už dřív! Máš dobře našlápnuto, tak makej :-))))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Všechno má svůj čas... Díky! :)

      Vymazat
  19. Markétko je krásné že máš vedle sebe kdo tě motivuje a podporuje. Mám to stejné štěstí :). Mě se můj sen už plní a ty další přijdou a nebo se změní, ale nejhorší je nemít žádné sny! To je pak o čem ten život? Myslím si že máš už slušně našlápnuto, takže jen tak dále +:)

    Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sláva všem rytířům a splněným snům! ;)
      Zdravím a mávám!

      Vymazat
  20. Tvůj otevřený článek je super moc díky za něj.

    OdpovědětVymazat
  21. Tvůj otevřený článek je super moc díky za něj.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rádo se stalo ;). Já díky, že sis ho přečetla!

      Vymazat
  22. Super článek! Ráda jsem se zase dozvěděla něco víc o tobě, a jak ses dostala (zpět) ke kreslení a k blogu! :) Jsem ráda, že jsi ten svůj sen už našla. Já teď trochu bojuju, protože snů mám strašně moc a nevím, jak to skloubit. Už jsem nechtěla studovat, ale trochu z tohoto důvodu jsem si dala radši ještě přihlášku na magisterský studium, tak pokud mě nějak vezmou, tak si rozhodnutí ještě aspoň na dva roky odložím :)

    OdpovědětVymazat