úterý 30. prosince 2014

Matagalpa a Mischova pravda

Neděle. Už druhý den šíleně prší. Provazy deště. Vlhký vzduch. A kolibřík, co musí sosat za každýho počasí.

I přes tenhle aktuální stav, který vás tu díky poloze může překvapit prakticky kdykoliv, Matagalpu doporučuju nevynechat. Celkem přátelský město s docela slušným výběrem jídelen a ubytování je ideálním startovacím místem pro výlety po okolí. Ať už chcete vidět kávové farmy nebo se projít mlžným pralesem. Jestli chcete zmoknout víc, jeďte do Jinotegy.

Výlety s průvodcem jsou drahý. Co okoukali Nikaragujci od zkušenějších Kostaričanů jsou rozhodně ceny za výlety a ubytování. Ubytko je srovnatelné s Kostarikou, ne-li lepší a s výlety máme zatím minimální zkušenost, takže těžko hodnotit.

Co jim tady fakt nejde, je angličtina. Možná je to i nepovinnou školní docházkou, což je v dnešní době dost zarážející, nicméně, levičácký režim prostě nemá rád inteligenci. To víme i z naší historie. Kdo moc ví, může dělat moc problémů.

Konec hlášení.

Zítra bychom měli sjet zase zpátky do nížiny, ponořit se do horkých nocí a sát sluneční paprsky do zásoby. Silvestrovská noc v Granadě. Prý nejkrásnější město Nikaraguy.

Střih.

Hotýlek La Buena Onda. Matagalpa.

Je tu týpek z New Yorku. Potetovaná gorila s vizáží zkušeného boxera a hluboko položeným hlasem milovníka doutníků. Jmenuje se Mischa (ano, Míša). Přijel sem do Nikaraguy poznat sám sebe.

Má recht, Mischa. Neni lepšího způsobu sebepoznání, než se dobrovolně vytrhnout z kořenů, jistoty, zaběhnutých rituálů a vydat se na cestu. Jenže to už věděl i Kerouak.

Ve městech fotím jenom na mobil. Sice mě to bolí, ale když jsem tady jednou vytáhla foťák, mohli všem vypadnout oči z důlků, tak se mi to nechce pokoušet. Zatímco focení mobilem je naprosto v pohodě.











A kreslím.








pondělí 29. prosince 2014

Mother Nature - Selva Negra

Tentokrát beze slov. Jen zelená terapie.





















P.S. Marťas je již zcela zdráv. Zdravíme maminky!

sobota 27. prosince 2014

Krásné mačkání na trase Estelí-Matagalpa

Pacifik byl fajn. Všechno plynulo tak pomalu a líně, jako když se táhne jahodový sirup. Ale my chceme vidět víc, než pelikány za letu a tak nezbývá, než zase nahodit na hrb batoh a vecpat se do autobusu.

Hromadná doprava v Nice je extrémně levná. Tak levná, že za několik set ujetých kilometrů dáte sotva stokorunu. Jediný, s čím je nutný se smířit, je nepohodlí:

Autobusy se plní až po okraj a nakonec se tam jako zázrakem vždycky někdo cestou ještě vejde. A když už si myslíte, že déle nevydržíte stát na jedné noze, nastoupí kypré prodavačky kokosových karamel a s grácií sobě vlastní neúprosně přitlačí vaše kolena ještě hlouběji do boku sedícího cestujícího. Protože jinak by tam přece nemohly projít a něco prodat. To dá rozum. Oddychnete si, když vylezou. Ale oddychnete si jen na chvíli, protože autobusem zrovna prochází výběrčí jízdného. (Jízdenky koupené předem? Ale, prosím vás!) Po výběrčím nastoupí slepý muž s harmonikou. Zahraje a zazpívá píseň o nsmírných krásách Nikaraguy a pak prochází a vybírá peníze. Je to všechno? Nikoliv! Ještě vás pobaví prodejce vitamínů nebo masti na bolest. Popřeje pěkného dne a spustí svojí monotónní řeč o zaručeně léčivých účincích svého přípravku. Pak se již tradičně procpe autobusem a nabízí to úžasné zboží k prodeji. A v tuhle chvíli vybíhá zpod Martinových nohou malé kuře a odchází uličkou směrem k řidiči.

Cestu od Pacifiku do Estelí jsme absolvovali třemi autobusy. Z Las Peñitas busem do Leónu (jezdí každou hodinu), v Leónu jsme taxíkem přejeli na druhý terminál, kde akorát plnili bus do Estelí. Avšak v San Isidoru nás vyházeli a museli jsme počkat asi tři minuty na navazující bus. Celá cesta trvala asi 4 hodiny.

Estelí.

Nic moc teda, to vám povim.

Panoramata super, o tom žádná! Zeleno, hory, vlnité vršky. Vyveze vás tam někdo na Štědrý den? Ne, prosím.

Navštívili jsme dva tour operatory, kteří na nějaký rozvoj turismu z vysoka dlabali. Lo siento, no hablamos inglés. Ale jestli chcete na výlet, tady si to pěkně přečtěte sami (vytahují desky s anglicky popsanými výlety). Zítra? To ne, jsou Vánoce...

Svým způsobem jim rozumim. Taky by se mi nechtělo makat o svátcích. A proto nepracuju v turismu.

Estelí neni bohužel ani pěkný město. Přespíme a padáme odsud. Nechcete naše peníze? Dobře, frčíme dál. Hned ráno chytáme autobus na jih.

Matagalpa.

Matagalpa je mnohem teplejší než Estelí, kde bylo příjemných pětadvacet. V Matagalpě do nás udeřilo slunce o síle subtropické planiny položené devět set metrů nad mořem. Velmi horké a velmi agresivní. Martina to porazilo dočista a v milém hotýlku La Buena Onda odpadl po obědě do postele. Třásl se jak osika. Přehřátí. Já to ustála.

**********************************************

V noci z 24. na 25. prosince ustřelili v Matagalpě Ježíškovi zadek.

Oňostroje začaly kolem šesté odpoledne a trvaly v kuse až do jedné do rána. Nekecám. Nepřetržitý řetězec výbuchů nebral konce. Nemám ponětí kolik pracek bylo ustřelených a co vlastně takhle slavili, jestli skutečně v Nikaragui považují za nutný oslavit narození Páně dělobuchy, jistý ale je, že se bojim, co přijde na Silvestra.

Ve tmě tiše přemýšlím o tom, že kdyby nastala náhlá evakuace kvůli požáru (nedělám si iluze o bezpečnosti zdejší pyrotechniky) a my se museli rychle sbalit, že vlastně máme všechny věci rozházené různě po pokoji. V hlavě si spřádám plán, co bych popadla jako první do ruky a jestli bych si z koupelny stihla vzít svůj oblíbený pleťový krém či nikoliv. A co kdybych to, proboha, nestihla?

Úspěšně jsme nikaragujskou apokalypsu přežili.

A protože se Martin den po té rozhodl ještě pro jistotu vydržet v posteli a ukonejšit rozháraný organismus, měla jsem celý čtvrtek pro sebe (a jeho snídani taky celou pro sebe). A jak do sebe soukám poslední část džusu z něčeho neuvěřiteně hustýho a dobrýho, přiletí se nasnídat kolibřík.

Kolibřík! Víme všichni dobře, co se mnou dělá ptactvo. Zkamenělá úžasem pozoruju toho piditvora a přeju si mít ruku Saxany, co se z venkovní jídelny doplazí pro foťák do pokoje, vymění objektiv a zase se doplazí ke mně zpátky. Ale ten malej neřád někde nad naší jídelnou bydlí, takže jsem ho přeci jenom ulovila. Plus jeho souseda, žlutého a velmi opatrného pana ptáčka.

Tomu říkám dárek pod stromeček.













Fakta:
Hotel La Buena Onda $30 
Výlet na kávovou plantáž $40/os.
Výlet do mlžného pralesa Selva Negra $38/os.

středa 24. prosince 2014

Pacifik

Ráno. Probouzíme se po páté hodině. Každý den stejně. S prvními paprsky, za ranního švitoření, co ustává přímo úměrně se stoupající teplotou. Dávame sbohem hotelu Lazy Bones a taxík nás vyklápí na malé a šíleně špinavé tržnici Sutiava.

Chceme k moři.

Přijíždí obrovský, jasně žlutý americký školní autobus. Lidi se hrnou dovnitř. Jsme donucení hrnout se s nimi. A zatím, co autobus stojí a nervózně odfukuje, pozoruju životaběh mezi stánky. Prodavačky občerstvení, co starostlivě omívají každých pět minut nádoby s pitím, děti načančané v nedělních šatech, prodavače čehokoliv, co se proplétají skrz dav. Většina ženských je tu tlustá. Prokletí za tolik zbožňované sladké limonády, které vybraly svojí daň v podobě tukových polštárů.

V téhle zemi jsou hubení jen psi a koně.

Je k neuvěření, kolik lidí se vejde do jednoho žlutého vyřazeného autobusu. A kolik se jich vejde ještě dozadu i dopředu během cesty. Železné monstrum požírá lidi všemi směry. Martin má rameno zabořené do kyprého břicha uječené dámy nad ním. Není šťastný.

Vystupujeme hned dvakrát. Poprvé, když zazmatkujem a vylezeme skrz děti, batohy a pupkatý pány na křižovatku v jakýsi vesnici. Když se zeptám, kde to jsme, lezeme zase dovnitř. Podruhé vystupujem správně. Las Peñitas. Líná vesnička u vzdouvajících se vod Pacifiku. Psi ohlodávající rybí kosti. Surfaři.

Hotýlek Oasis má sice v pokoji číslo 1 divnou sprchu, zato však skvělou kuchyni. První šlo na řadu Ceviche. Syrové mořské plody naložené v octové a limetkové vodě, s pořádnou dávkou cibule. Můj ekzem bude zoufale řvát o pomoc, ale aspoň jednou si tu lahůdku dát musim. Pokračuje se čerstvou rybou a rybí polívkou.

Okolo páté přichází několik místních rodin ve velmi formálních šatech. Nasměrují svoje židle proti oceánu a objednávají si ledové pití. Slunce zapadá a představení začíná. Cvakají foťáky. Když oranžový kotouč spolkne voda, rozloučí se a odcházejí. Vlny bouří.

Chce se mi spát.

**********************************************

V Las Peñitas si v moři nezaplavete, ale můžete celkem zábavně bojovat s vlnama. Dobrý na celulitidu. Tak jsem tam pořád.

Pláž má určitě několik kilometrů a je téměř liduprázdná. Pár místních hraje na písku fotbal, psi se líně poflakují a v nedaleké mělké laguně se houfují mořští ptáci. Velikáni pelikáni skenují hladinu a vrhají se do vln pro ryby, písek je horký a černý. Sopečné dědictví.

Internet tu sice je, ale vlastně tak uplně není. Starý router je už nemocný a zaflákaný problémy, které nikdo roky neřešil. Říkal Martin, když se jim naboural do administrace.




Mandloňový list

Bouganvílie




Moje čtvrtá svíčka na echt vánočním ubruse...







Fakta:
Hotelito Oasis 658 Cordob (double r. se sprchou a záchodem)
Jízdenka León-Las Peñitas 12 C/os.
Snídaně v hotelu 85 C
Hlavní jídla kolem 200 C