pátek 19. prosince 2014

20 hodin

Letělo se hodně brzy ráno. Na Ruzyni nám zauzlovali batoh do úhledného kokonu a v půl sedmé už jsme plnili malé letadlo do Frankfurtu. Hodinová cesta. Nahoru do mraků a zase rychle dolů. V devět hodin už se kolem mne mluvilo německy.

Frankfurt-Atlanta. Asiat vedle mne skoro celou cestu prospal a já byla první čtyři hodiny líná i sledovat filmy. Většinu času jsem čuměla do blba nebo chroupala oříšky. Martin za tu dobu sjel několik filmů a nakonec zlomil i mojí lenost. Nacvakala jsem si na monitoru Maleficient (super!), Lásku na kari (docela dobrý) a Velkou nádheru (to jsem nedala). (Velkou nádheru jsem zkoušela vydržet půl hodiny a pak jsem to vzdala. Pochopila jsem, že jednotlivé záběry jsou samostatná mistrovská díla dokonalých obrazů a vím, že je to kritiky opěvovaný film, ale fakt mě to nedostalo.)

Atlanta. Horko, zima, horko, zima. Střídaní klimatizace jako na běžícím pásu a nezvykle mnoho černochů. Což není projev rasismu, ale jenom nezvyklá situace. Obstrukce na imigračním jsou únavný a ještě komplikovanější než před dvěma lety. Navíc Ebola způsobila, že máme na vyplňování o jeden papír navíc. Sice nevystrčíme z letiště nos, ale je nutné vystát několik front, dostat cenný štempl a pak stát znova u přepážky a znova ukazovat svoje pasy a letenky. Znova mi snímají otisky, které jsem tam v roce 2012 zanechala. Blázinec.

Atlanta-Managua. Trvá celou věčnost než odrolujem s letadlem od letištní haly. Jsme příšerně unavení a všechny děti v letadle taky, protože řvou jak o závod. Poslední tři hodiny letu jsou hrozně dlouhý.

Managua. Nečekaný poplatek za vstup do země. 10 dolarů na člověka. Novinka. Dostali jsme další cenný štempl a jdeme čekat na náš jediný, s láskou a pečlivostí balený batoh. Dokonale vyvážený smysl našeho bytí smrsknutý do jednoho měsíce a půl.

Batoh nedorazil. Už zase.

Úředník na reklamacích má už předpřipravený formulář s Martinovým jménem. Batoh se zasekl na Ruzyni (zase!), ale už se to řeší. Přiletí pozítří. Ok.

Výlez před letištní halu znamenal ránu pěstí v podobě horké noci. Deset večer. Taxíky mají žně. Nikdo si netroufne jet z letiště v tuhle dobu jinak než tágem. Nedůvěřivě žádáme licenci nebo nějaké ID. Evidentně už neplatí poznávací znamení ofiko taxíků z minulého roku a všechno je jinak. Musíme uvěřit nálepce s razítkem na dveřích. Cena taxíku do čtvrti Maria Quezada stojí 22 dolarů. Dost peněz, ale berem to a mizíme do noci.

Viva la revolución! Ulice jsou osvětlené jasnými neony a na jednom kruháčí mají obrovskou neonovou hlavu týpka v baretu. Kult revolucionářů je tu stále aktuální. Na letišti nás přivítala dokonale stranická nástěnka s hrdinným Che Guevarou trůnícím uprostřed. Zřejmě velký místní vzor. A teď ta obrovská hlava... Bojovníci.

Míjíme ulici plnou gigantických betlémů. Jeden vedle druhého. Taxík brzdí u hotýlku Casa Vanegas (18 dolarů za noc, na pokoji internet, sprcha a záchod). Dvoje mříže, pokojíky uprostřed útulného dvorku. Zapadáme po studené sprše do postele. Větrák jede na plný obrátky.


Casa Vanegas

10 komentářů:

  1. hurá....živí,zdraví ste doleteli....jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, bylo to únavný, ale jsme tu :).

      Vymazat
  2. Jsem netušila, že Češi neumí naložit bágly do letadla... :-(
    Ale hlavně že jinak je vše OK, užijte si to!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdá se, že s tím má Ruzyň fakt problém... :)

      Vymazat
  3. Tesim sa tesim na dalsie spravy! Adika

    OdpovědětVymazat
  4. Jejda, ten baťoh by mě pěkně nasr... (pardon)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nasralo mě to v Kostarice, když mi ho ztratili a nenašli. Tohle bylo ok, věděli kde je, tak jsem to vzala docela v pohodě :).

      Vymazat
  5. Hořící pěst po výstupu z klímy je hnus! :D Těším na další podrobnou reportáž, nemusím hnout brvou a jako bych tam byla = šalalali. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tomu říkám správný přístup! :D

      Vymazat