úterý 28. října 2014

Josef Váchal: Magie hledání

Právě probíhající výstava v Domě U Kamenného zvonu. Až do 4. 1. 2015.

Tvorba Josefa Váchala (1884-1969) se mi v plné své barevnosti odhalila v druhém ročníku na střední. A to díky klukovi. Jak jinak. Moje velká platonická láska, se kterou jsem si psala umělecká psaníčka plná malůvek a divnejch jinotajů, odešla studovat restaurátořinu do Litomyšle. A stalo se, že jsem od NĚJ dostala pohlednici s obrázkem interiéru Portmanova domu, který na zakázku vymaloval právě Váchal. A tam ON psal, že Váchal je nej. Takže najednou byl nej i pro mne. Z čista jasna. Známe to.
(Pan Portman byl sběratel umění, který žil v Litomyšli. Z domu je teď Váchalovo muzeum.)

Časem jsem zjistila, že se mi jeho tvorba fakt líbí, i když se láska ztratila v propadlišti dějin. Váchalovy dřevořezy, tolik barevné a přitom svými tématy tak temné, mne uváděly a stále uvádí v úžas.

A v neděli jsem konečně viděla sbírku Váchalovy tvorby na výstavě v Domě U Kamenného zvonu. Vřele doporučuju. Avšak - velmi nedoporučuju výstavu navštívit s dětmi. Tedy s těmi, které už vnímají tvary a obrázky. Mohlo by je to dost vyděsit. A to myslím uplně vážně.

Váchal byl totiž hodně divnej týpek.



Nádherně barevná perokresba Intuice.

Detail dřevořezu Motýl a kukla.

Strom bleskem zasažený. Brala bych ho domů. Líbí se mi moc.

Prolog - Mystik Strom

Na pozadí probíhá poměrně brutální, asi minutové video, s pokusem na mrtvé žábě. Jakože hnusným pokusem.

Svět Amoeby


Pokušení


A teď pozor! Dost by mne zajímala reakce matek. Následují tři Váchalovy DĚTSKÉ kresby, které kreslil v šesti a jedenácti letech. Jmenují se (ano, už tak malej je i pojmenoval) Mrtvá v rakvi, Hroby a Z kostela na hřbitov.
Jde o poměrně poeticky roztomilé dětské kresbičky, ze kterých bych se, jako jeho matka, šla rovnou pověsit na nejbližší větev. Ovšem, jako matka - umělkyně, bych se minimálně aspoň zamyslela. Dost hluboce. A jak to vnímáte vy, matky již kreslících dětí?






Modlitba

Říkala jsem si, jak roztomilý je to obrázek! Ta holčička! Ten klobouček! A pak koukám - ta rakev! Nádhera!

Dokonalá kresba lebky v něžných baby barvách. Ale líbí se mi! Moc. Poctu králům! se jmenuje.

Další dřevořez, který bych ráda domů - Fantazie.

Celá výstava je pojata jako velký okultistický večírek s pentagramy a dalšími symboly na zdech. 

Tak co? Nalákala jsem vás?

12 komentářů:

  1. Váchala můžu....a pro Litomyšl mám slabost. S jedním litomyšlákem jsem chodila a mezi restaurátory mám spoustu kamarádů...Jen kdyby Kuba kreslil hřbitovy, tak by mě to malinko děsilo. Obzvlášť proto, že jsem ho prakticky do dvou let uspávala v kočáru na hřbitově,se kterým sousedíme...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No tak to by právě měl mít k hřbitovům kladný vztah, ne? To znamená, že by tě vlastně ani nemělo děsit, kdyby je kreslil :).

      Vymazat
  2. Byl tam i jeho obrázek nazvaný Čarodějnice? Ten já doporučuju do dětského pokojíčku! Liba

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hi hi, nevybavuju si ho, ale nejspíš jo :).

      Vymazat
  3. Přijdou mi ty dětské kresby úplně normální. Prostě je kreslilo dítě v době, kdy se vypravoval pohřeb lidem, ne domácím mazlíčkům, v době, kdy smrt byla součástí života, ne jako dnes. O dítě Váchala bych strach neměla (samozřejmě neznám kontext, třeba strkal spolužačkám za živůtek rozřezané ropuchy...), spíš bych se děsila o zdraví dospěláka Váchala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ta myšlenka o tom, že tenkrát byla smrt normální, se mi líbí. A asi to tak i bude. Teď je to vlastně tabu. A nikdy jsem, myslím, na hřbitově nepotkala děti. Což vnímám jako chybu. Smrt je přece normální součástí života.

      Vymazat
    2. Nikdy jsme děti před setkáním se smrtí úzkostlivě nechránili - pokud zemřel někdo blízký, zcela normálně se účastnily pohřbu včetně pohledu na rakev, spouštěnou do země. Rozhodně je to nepoznamenalo negativně - hroby dokonce modelovaly v keramickém kroužku, dodnes máme doma miniaturní hřbitůvek a myslím, že nebudou jednou trpět panickou hrůzou a fobií ze smrti, odporem k rozloučení se s blízkými a pod. V pohřbech je nutná katarze, bez které se lidi děsí i nevyhnutelného stáří a mnohdy se nikdy nevyrovnají s křivdami, ať už domnělými, nebo skutečnými, které život přináší. Konec života je nevyhnutelný a kdo si to přirozeně nepřipouští, nedělá dobře. Narušuje to rodinné vztahy - se starou babičkou se jedná jako s tříděným odpadem - rychle to odvezte! Nicméně Váchal byl extrém - takový sakra hustý underground - víte, jak krmil myši chlebem a žil s nimi v jedné místnosti? Lozily všude, i po něm. Že zrovna nevoněl, to si dovolím pouze předpokládat. Ovšem výtvarně byl úžasný. Liba

      Vymazat
    3. No budu si o něm muset něco přečíst. Zdá se, že to byl fakt zvláštní chlápek :). Já vždycky civěla jenom na ty obrázky. Je na čase vědět víc :). Díky za tip!

      Vymazat
  4. Co bylo na tom žabím videu?! :D Mě to naopak nalákalo tam nejít, mě úzkostný věci asi nedělají dobře. Ale líbí se mi moc ten nostalgický příběh s platonickou láskou ze střední, hihi. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na tom videu Váchal zkoumal jak postupně odchází život z již mrtvé žáby - stahy svalů a tak. Jako, nebylo to hezký, na druhou stranu, už byla mrtvá, takže se to dalo vydržet. Ale jinak to taky nemám ráda. Nesnášim třeba filmy, kde se trápí zvířata a uplně mi stačí, když to zvíře někoho hledá. Už přepínam. :)
      A příběh ze střední byl fajn, ráda na to vzpomínám. Psal mi docela dlouho. A nikdy jsme se nepotkali sami a nepovidali si. Ráda bych věděla, co teď dělá, ale ani strýček Google neví :)

      Vymazat
  5. Obrazy nemocných lidí, art brut a tak, jsou sice fascinující, ale obklopovat se jimi nemůžu, doma ne, nepovažuju to za zdravé.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jestliže věříš v energii do obrazu vloženou, pak to zdravé určitě není. Já to mám stejně. Nesnesla bych doma ani Munchův Křik :).

      Vymazat