pátek 3. ledna 2014

Rach Gia, čekání na trajekt

Omlouvám se za zpožděný post. Jsme na ostrově, široko daleko tu krom našich bungalovů a restaurace nic není a to ani internet (au, au, au), takže improvizujem s místní kartou na mobilu, ale nevíme, jak dlouho vydrží, protože jak je to vietnamštině, tak si ten zůstatek nejsme schopni najít. Jsme tu až do patnáctého ledna. Posílám rovnou dva posty najednou.

******************************************************************

Silvestrovský den jsme v podstatě strávili čekáním na trajekt, kterým se ve středu ráno dostaneme na ostrov Phu Quoc.

Posnídali jsme u nás v ulici, která se ukázala jako ideální stravovací místo, prošli jsme si město, navštívili kambožský klášter, poobědvali znovu v naší ulici, nakoupili dobroty na silvestrovský večer, pak jsme odpadli na hotel, hledali po netu ubytko na ostrově a relaxovali.

Posnídali jsme nudlovou polívku v jídelně u pana cyklisty, který dvě ze svých čtyř dcer dobře provdal za mládence ze západu a svými modrookými zeťáky se chlubil na rodinných fotografiích visících po zdech jídelny. Krom toho v jídelně ještě parkovala dvě jeho parádní silniční kola a další fotografie prozrazovaly jeho sportovní úspěchy. Sám nám do rybí omáčky, která slouží k namáčení masa z polívky, zamíchal dávku čerstvých mletých chili a dochutil šťávou z limetky. Možná čekal, že nás to zabije, ale ohohóóó, my máme plechový huby už z domova.

Podle průvodce Lonely Planet jsme pak šli omrknout nedalkou kambodžskou pagodu Phat Lon, která je v areálu kláštera pro kambodžské mnichy (Kambodžané tu tvoří etnickou menšinu). Celý areál nás zase přivítal božským klidem. Na budhistických sakrálních stavbách oceňuju barevnost a jakousi přátelskost. Člověk nemá pocit, že by se měl bohabojně plazit po kolenou s trpitelským výrazem ve tváři. Stačí si sundat boty, to je jediné, co po vás chtějí a pak si můžete prohlížet co chcete, zapalovat vonné tyčinky, když nějaké máte nebo rozmlouvat s mnichy, kteří většinou mluví alespoň trochu anglicky. A ještě jsou za pár slov v angličtině očividně rádi.

Skupinka dětí z kláštěra si nás samozřejmě okamžitě oblíbila, provedly nás každým koutem, chtěly se fotit, objímaly mě, přinesly mi propisku, abych jim něco nakreslila do dlaně (zlváštní, že?) a vůbec byly hrozně milé.

Hroby mnichů.





Na silvestrovský večer jsme nakoupili v místním nákupním centru, jenž patří ke zdejší "lepší" čtvrti, která vypadá docela evropsky. Nákupák byl samozřejmě poloprázdný, asi je dost náročné vymítit tu tradici trhů a donutit Vietnamce nakupovat v unifikovaných sterilních budovách potraviny zabalené do líbivých obalů, když jsou zvyklí nakupovat denně čerstvé potraviny na tržnici.

Pokud vás zajímají ceny, odmyslete si ty tři nuly a je to. Za 1 Kč je zhruba 1000 vietnamských Dongů. A ano, je to levné. I ta Nivea je tu levnejší asi o půlku než u nás.



Nicméně, musím říct, že vietnamský komunismus je zajímavý. Nejen, že se zdá, že tu nikdo nikomu nebrání v soukromém podnikání, ale ani obchody nejsou poloprázdné, jak si to pamatuju já z dob vlády téhle politováníhodné strany. To třeba na Kubě, tam v těch obchodech opravdu nic nemaj. Jako že fakt nic.
Což ale neznamená, že se mají lidi ve Vietnamu jako prasátka v žitě, je vidět, že je tady chudoba převeliká. A má to i další neblahé následky, například jejich životní prostředí je v naprosto příšerném stavu, nikdo je neučí, že maj chránit přírodu a neodhazovat po ulicích a do vody odpadky. To je tady na denním pořádku a je to jedna z věcí, která mě nesmírně frustruje. Co je, proboha, ve školách učí? Radši to nechci ani vědět.

Čekání na děti před školou. Nechápu, jak děti ví, kde rodiče najít. Nejspíš podle helmy.


Tahle paní jistě v nákupáku nenakupuje.

Zatím se nezdá, že by se tady připravoval velký silvestrovký mejdan. Jediné, čeho jsem si všimla, že lidi nakupujou kalendáře na nový rok.

Na oběd jsme si zašli zase do naší ulice na nesmažené jarní závitky a pak jsme ještě přesedli na jiné plastové židličky opodál, tentokrát u paní, co dělala palačinky plněné masem a krevetama. Netušili jsme, jak to jíst, neb jsme k tomu dostali zase mísu čerstvých bylinek a salátu a vlastně nebylo jasný, jestli ty bylinky nacpat k tomu masu nebo co jako. Ujala se nás ale druhá paní, co se na to nemohla koukat a ukázala nám všechny potřebné triky. Bylinkám se odtrhají listy a naskládají se od největšího listu po nejmenší na sebe (takže vespod je salátový list a nahoře je nejspíš bazalka), hůlkama se upižlá kousek palačinky s masem, položí se to na ty listy, zabalí se to do nich a celou ruličku pak omáčíte v rybí omáčce s chili a papáte. Ruce máte samozřejmě za chvíli jako kanec, ale neva, je to dobrý.




Na večer jsme koupili místní bílé víno, které je z vinic v Dalatu. Je moc dobré. Vážně. Jsem na víno přísná, ale tohle se dá vypít s chutí až do dna.

Sušení bylinek.

Stará francouzská vila z koloniální éry teď poskytuje útočiště asi dost chudé rodině.

Sušení kokosáku. Nejspíš na otop.
P.S. Doufám, že bude možnost z trajektu fotit. Plout se má dvě a půl hoďky.

Fakta:

Lístky na trajekt Rach Gia - Phu Quoc od společnosti SuperDong: 320 Kč/os.
Snídaňová polívka u cyklisty plus čaj: 25 Kč/os.
1 ks palačinky s masem a bylinkama: 10 Kč
Bílé víno z Dalatu: 68 Kč
Pasta na zuby Sensodyne (neručím za pravost značky, ale si je to stejná pasta jako u nás): 36 Kč
NIVEA krém na tělo 250 ml (zdá se zcela autentická): 68,50 Kč
4 balíčky kapesníčků: 6 Kč

2 komentáře:

  1. Vietnamské děti musí být vážně skvělé! .) Palačinky plněné masem vypadají opravdu dobře a také mě zaujalo sušení bylinek. .)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anet, bylinky sušili v klášteře na dvoře. Vypadalo to moc pěkně.

      Vymazat