úterý 31. prosince 2013

PF 2014


Rach Gia

Tak jsme znova u moře, ale teď už na té správné straně. Zatímco Jihočínské moře vztekle rozstřikuje studené zpěněné vody, Thajský záliv je klidný. A doufám, že tak klidný zůstane i dalších čtrnáct dní.

Jestli vás zajímá, jak budeme slavit Silvestra, tak vás musím zklamat, ale nijak. Nemáme to ve zvyku a tak si jako obvykle otevřeme v poklidu flašku vína nebo plechovku piva a nový rok přivítáme nejspíš hlubokým spánkem. Nevím, co mám čekat od vietnamského Silvestra, v Thajsku jsme byli touhle dobou na téměř opuštěném ostrově, bez elektriky a telefoního signálu a místní si tam udělali malou party na pláži s decentním ohňostrojem. V Kostarice jsme byli taky na celkem zapadlém místě, ovšem majitelé hotelu byli Italové a jak jsou Italové hluční za normálních okolností, tak na Silvetra ještě trochu volume přidali. Teď nevím, na nějaké mega oslavy to tu nevypadá, ale možná nás překvapí.

Jsme v Rach Gia, nevelkém přístavním městě. Našli jsme nečekaně prima hotel (na přání ještě bude post o výbavě budget hotelů, se kterými jsme tu přišli do styku). Cesta sem ze Soc Trang byla naopak zcela očekávaně dlouhá a náročná. Stárnu? Možná... Jsem prostě cimrplich středoevropská holčička.

Cesta ze Soc Trang do Rach Gia trvá něco přes pět hodin. Kdo si myslí, že tím, že se přesune z delty Mekongu do Soc Trang a tím se o něco přiblíží cíli (stejně jako my), velmi se mýlí. Autobus sem totiž jel přes město, které jsme opustili před dvěma dny v bláhové snaze se přiblížit a absolvovat tak kratší cestu. Ach, Vietname! Vždycky překvapíš...

V autobuse seděla před námi malá holčička, sotva něco mlela vietnamsky, řekla bych, že jí mohlo být tak tři, tři a půl maximálně. Nejdřív jen nakukovala, pak se osmělila a ukázala mi plyšovýho tygra, kterýho měla s sebou a po čase se osmělila ještě víc a tygra mi půjčila. Její osmělování ale úspěšně pokračovalo dál a jak je tady zvykem, pořád něco jedla (dlouhé cesty totiž Vietnamci buď zaspí nebo zají). Takže, zatímco mi nabízela jakousi vařenou hlízu, velmi pečlivě až důsledně omatlávala vršek svojí sedačky ručkama. Pak se do sedačky zakousla (bože, ta musí mít imunitu!). Když se vynořila nad sedačkou znovu, tentokrát s lízátkem, nezapomněla ho několikrát opřít o okno a sklouznout s ním až k opěradlu. Lízátko jí vypadlo a skončilo na zemi. Druhé lízátko, které mi před tím nabízela a já ho ještě nejistě třímala v ruce, chtěla hned zpět, aby dokonala dílo zkázy. Pak mi nabízela buráky, hned na to brambůrky a pak najednou, a to zkušené matky jistě nepřekvapí, hluboce usnula.

Tady se zatím jen culí...

A tady už jsem dostala důveru a tygra.
Tolik k naší dnešní cestě. Že to jelo jinak, než nám den předtím řekli, s tím vás už ani nebudu nudit. Hlavní je být na autobusáku. Oni si vás už přeberou.

Rach Gia jsme zatím moc neprozkoumali. Snad něco zítra, uvidíme. Už nikam nespěcháme, v plánu máme 1. 1. chytit loď na ostrov Phu Quoc. Na Silvestra jsme tam být nechtěli, protože je tam nejvyšší sezóna a pravděpodobně bychom nesehnali ubytování. Po Silvestru bude líp a taky spousta lidí odjede.

Jaký plánujete Silvestr vy? Máte nějaký tradiční silvestrovský rituál?

V ulici, kde máme hotel, dělají skvělé nesmažené závitky a taky tyhle mini "palačinky", které znám z Thajska. Hrubým odhadem je to vajíčko, kokosové mléko, šalotka na jemno nakrájená a to celé posypáno mrkví a dělané v takových pidi lívancovnících. A je to strašně dobrý. V Thajsku to ještě sladí.




Fakta:

Jízdenka Soc Trang - Rach Gia: 110 Kč/os. (cesta 5 hodin)
Ubytování v hotelu Kim Co: 300 Kč (double)
4 ks závitků a talíř minipalačinek v ulici u hotelu: 31 Kč
Kafe, smoothie: 35 Kč
Oběd v restauraci, který za nic nestál: 270 Kč pro dva

pondělí 30. prosince 2013

Soc Trang

Nedělní rána jsou tu trochu bizarní. Zatím se pokaždé stalo, že už za rozbřesku začal pouštět městský rozhlas vietnamský písničky a pak, třeba kolem šestý nebo sedmý počalo mluvené slovo a až do osmi se nezastavilo. Netuším, co jim tady cpou už od rána do hlavy, jestli je to propaganda nebo zprávy, každopádně se zdá, že dlouho spát se tu nesluší.

Mně to celkem vyhovuje, ničemu nerozumim a je to dostatečně monotónní, takže se mi u toho i tak dobře dřímá. Chodíme spát hodně brzy a už na šestou jsem většinou vzhůru, ale dokážu si představit, že mít tohle v Praze, jednoho krásného nedělního rána najmu dobrého střelce a milý rozhlas nechám rozstřílet na kousíčky.

Vyrazili jsme na autobusák ve Vinh Long, kde měl v osm jet místní bus do nedalekého Can Tho, vzdáleného asi 26 km. Ukázalo se, že jede v půl osmý, my tam ale naštěstí byli. Za hoďku a půl jsme byli v cíli a začali se pídit, jak si poskočíme ještě o 60 km na jih do Soc Trang. Hned se nás ujali nějací nádražní naháněči, kterým jsme v průvodci ukázali vytoužený cíl (vietnamština má fakt pekelnou výslovnost a už jsme to vzdali) a ti nás dovedli k okýnku, kde jsme zase ukázali v průvodci kam jedem a nějakej týpek nám prodal lístky. Neseděl ani za okýnkem, úřadoval rovnou před ním. Na dotaz, kdy to odjíždí, řekl, že v deset, takže jsme měli ještě hodinu na snídani. I zašli jsme si na nudlovou polívku a na kafe a najednou se ukázalo, že to nejede v deset, ale v půl desátý a naháněči celí nešťastní ukazovali, ať už jdeme, že autobus musí jet. Zdá se, že tu mají nějaký problém s vyjádřením správného času...

Autobus nedělal do Soc Trang zajížďku a vyhodil nás u silnice na předměstí (normálka, bus přibrzdí kdekoliv komukoliv, ale pokud nemá ve městě zastávku, nejede tam). Do města k hotelu jsme si vzali taxi.

Takový pěkný, moderní autobusek nás z Vinh Long vezl...


Za další hoďku a půl jsme byli v Soc Trang, které není příliš zajímavé, ale chtěli jsme si tu udělat pauzu, než poskočíme dál, kam míříme. Naše cesta se pomalu krátí, už máme před sebou jen jedno přístavní město a pak přejezd na ostrov Phuc Quong, který je největším vietnamským ostrovem a leží u hranic s Kambodžou. Tam máme v plánu složit svoje unavené hlavy a alespoň 14 dní zůstat v klidu. Začne nám pravá válecí dovolená.

Protože jsme před sebou měli ještě celé odpoledne volné, zašli jsme si z centra asi 2 km pěšky do místního budhistického khmérského kláštera Chua Doi, kam se jezdí koukat především na velké netopýry, kteří tam žijí v korunách vysokých stromů. Největší netopýr může mít rozsah křídel až 1.5 m.

Netopýři jsou pro mě taková skoro až mystická stvoření. Neuchopitelní, téměř neviditelní noční savci. Nebojím se jich ani trochu, neděsí mě. Ve většině zemí jsou asi i chránění, nevim, jak tady, zdá se, že Vietnamci si se životním prostředím hlavu nelámou ani trochu.

Když jsme dorazili, chvíli jsem v korunách stromů nic neviděla, ale pak jsem je začla rozpoznávat. Kvůli dennímu světlu spali a letět jsem viděla asi dva. Byli fakt velcí a pištěli jak myšky. Celý areál kláštěra je moc pěkný, ukrytý mezi vysokými stromy a palmami, klidný, barevný, provoněný vonnými tyčinkami.

Za nějakou dobu jsme se ovšem hlavní atrakcí stali my dva a nějací netopýři se mohli jít bodnout... M. musel opakovaně sundavat sluneční brýle a na přání ukazovat, jak má velký nos, což pokaždé vzbudilo velkou vlnu nadšení. Poskakovali kolem nás děti, očumovaly foťák, šťouchaly se a smály se. Byli jsme prostě za exoty.


Vím, že je tam prd vidět, ale i s teleobjektivem to bylo příliš vysoko, než abych pořídila lepší fotky.




Dost jsem si tu oblíbila smoothie. Dostanete ho všude a narozdíl od ČR, je to prostě jen rozmixované ovoce s ledem, což je taky super. Někdy to i sladí. Jestli se nemýlím, v ČR se dělá smoothie s mlékem, že? Nebo si to pletu? Já to u nás nekupuju, protože mi to přijde předražený, v Praze to stojí kolem 100 Kč.



Tady na jihu dávají ke každému pití automaticky buď konvičku se zeleným čajem nebo sklenici se slabým jasmínovým čajem a ledem, což je velmi osvěžující.

Teď je šest večer, neděle a městský rozhlas zase cosi mele...

Fakta:

Jízdenka Vinh Long - Can Tho: 50 Kč/os.
Jízdenka Can Tho - Soc Trang: 70 Kč/os.
Ubytování  Que Huong: 500 Kč (velký apartmán)
Klášter Chua Doi: zdarma
Smoothie a káva: 43 Kč
Káva a ledový čaj: 18 Kč
Oběd pro dva: 60 Kč
Taxi od silnice do hotelu: 35 Kč

neděle 29. prosince 2013

Poznávací den II - plovoucí trh a manufaktura na rýžová kokína

Ráno o půl osmé nás nabrali z agentury na loď, přepluli jsme řeku a dali se jedním z kanálů kolem přilehlého ostrova, který patří k městu Vinh Long. Na ostrově žije asi 30 000 lidí a mezi městem a ostrovem funguje kyvadlová doprava za pár drobných. Můžete si přes některou z agentur zařídit bydlení na ostrově u jedné z rodin, které provozují tzv. "homestay". My jsme ale chtěli zůstat ve městě kvůli lepší flexibilitě, takže jsme tuhle možnost nevyužili, ale spousta lidí si to na internetu chválí.


Dnešním cílem byl plovoucí trh a manufaktura na rýžové cukrovinky a rýžový papír. Já jsem se večer dočetla v průvodci, že plovoucí trhy se musejí chytit velmi brzy z rána, dá se říct, že za rozbřesku, což je někdy po páté hodině, aby člověk viděl trh v celé své kráse. Takže, když jsme dojeli na místo asi někdy kolem půl desáté, bylo mi jasný, že to je zase jeden z těch "podařených" výletů. A opravdu, na vodě už bylo jen pár lodí, které prodávaly a jinak už to bylo fuč. Ale tak neva, ještě máme jednu možnost v jiném městě.



Mekong, který má v deltě spoustu ramen a kanálů je kolem ostrova nesmírně široký. Skoro vypadá jako moře a poskytuje spoustu místa rybářským lodím, které v desítkách křižují tyhle hnědé vody (Mekong je prý pořád hnědý).



A zjistila jsem, že to, co po něm plave v trsech není vodní lilie, ale vodní hiacint. Jsem to rozpoznala, až když jsem to viděla vykvetlé.


Po návštěvě plovoucího trhu jsme se jeli podívat do malé továrničky na sladkosti z rýže a rýžový papír. Jestli někdo vaříte po asijsku, tak určitě rýžový papír znáte a pokud znáte rýžový papír, tak ho asi kupujete u Vietnamců, takže určitě znáte i roztodivné sušenky a bonbony, které tam ve svých obchodech prodávají. Já nevařím denně, ale když už, tak volím právě asijskou kuchyni, která je rychlá a jednoduchá. V Praze není problém sehnat všechny ingredience, které jsou potřeba, v malých městech to bude asi trochu potíž.

V továrničce se specializovali na sladké sušenky z rýžového popkornu. Rýže se rozpuká v horkém písku (je to hrozný fofr) a přeseje se přes síto, kde se oddělí šlupky a písek od vypukané rýže. Pukance se pak přemístí do formy, kde se zalejou syrupem s příslušnou příchutí (zázvor, buráky, jahody...), nechá se to vytvrdnout, hladí se to takovým hladítkem, aby to bylo rovný a pak se to nařeže a ručně to děvčata porcují a cpou do sáčků.




Vietnamci dokážou rýži zužitkovat do poslední šlupky. Z rýže se dělá mouka, víno, příloha, sladkosti a já nevim co ještě a šlupkama z rýže topěj .

Rýžový papír je taky zajímavá věc. Já mám moc ráda nesmažené závitky a je docela úkol je udělat dobře, aby se vám nerozpadaly. To zatím moc neovládám. Rýžový papír se dělá tak, že se rýže nějak rozvaří, bohužel nevím jak, to jsem uplně nepochytila a pak se vylije jako palačinka, nechá se ztuhnout, načež se rozloží na rohož, kde vytvrdne.



Nakonec jsme ochutnali víno, ve kterém se louhuje celý had nebo štír, případně oboje. Je to dobrý na zažívání a opravdu, má to takovou bylinkovou příchuť a není to vůbec špatný. Jen ty sklenice s těma potvorama mi připomínaj kabinet přírodopisu.


Ještě jsem si koupila místní medikamenty. Tygří mast, hadí tuk a mast s výtažkem z hadího jedu. Jsem blázen, já vím, ale já tyhle zvláštní alternativní cesty k uzdravení mám ráda. Tygří mast znám od malička, mamka mi jako malé mazala spánky tygří mastí, protože mě často bolívala hlava. Je to v podstatě výtažek z různých bylin, jako je mentol, eukalyptus a podobně, takže to i krásně mentolově voní. Hadí tuk je prý dobrý na suchá místa na rukou a nohou, no a výtažek z hadího jedu funguje jako analgetikum při bolestech kloubů.

A ještě jsem k tomu přihodila lotosový čaj.


Fakta:

Výlet na trhy a do manufaktury od Mekong Travel: 136 Kč/os. (bez jídla)
Mastičky (všechny dohromady): 170 Kč
Oběd na ostrově pro dva, plus pití: 180 Kč
Kafe na ostrově: 15 Kč
Lotosový čaj: 40 Kč
Rýžové sušenky: 30 Kč



sobota 28. prosince 2013

Vinh Long

Z Vung Tau lze chytit přímý autobus do Vinh Long, ale cesta trvá šest hodin. Nejdřív jsme přesun chtěli zrealizovat se zastávkou v Saigonu, ale nakonec jsme se přímo u přepážky na autobusáku ve Vung Tau rozhodli, že to dáme najednou.

Byli jsme sice nasáčkování v minibusu zas jak sardinky, ale i se skoro hodinovým zpoždění kvůli dopravě okolo Saigonu, jsme to zvládli a odpoledne jsme dorazili do Vinh Long. Respektive, autobus nás vyhodil u silnice a do centra města to bylo ještě pár kilometrů, ale hned na tom místě byla kavárna, kam jsme zapluli, M. pro svojí dávku kofeinu a já na papayové smoothie.

Byl tam týpek u kafe, chvíli nás asi poslouchal a pak docela dobrou angličtinou začal nabízet, že ví o dobrém ubytování a že nám zavolá taxíka, co nás vezme do centra. Já jsem celkem skeptická z domova k takovým "organizátorům" a moc se mi ho nechtělo poslouchat, ale nakonec se ukázalo, že to fakt myslel dobře.

Taxík nás odvezl do nového a levného hotelu na břehu Mekongu, kde z nás byli majitelé přinejmenším dost překvapení a ubytovali nás v příjemně čistém pokoji.

Ještě k tomu Mekongu. Už po cestě autobusem jsme poslední hodinu přejížděli spoustu mostů, neklamný to znak četných vodních ploch. A pak, těsně před Vinh Long, jsme najeli na obrovský most a já to najednou viděla v plné kráse. Mekong. Obrovská řeka, široká a mocná, kterou lemovaly banánové plantáže a malé chudé domečky. Celá ta plocha vypadala jako by byly právě povodně a voda zaplavovala zemi od nevidim do nevidim, ale byla to "jen" řeka. Škoda, že jsem to nemohla vyfotit, bylo to fakt silný, ale jednak jsem to nestihla a jednak je tu dneska hrozně šedivo (jak je vidět i na fotkách).

Večer jsme si zašli na místní obrovský trh pro něco dobrého k snědku a zaplatili si u Mekong Travel na zítra výlet po řece na plovoucí trhy, které jsem moc chtěla vidět už před dvěma lety v Thajsku, ale nedostali jsme se na to místo, kde se konají. Tady jsou plovoucí trhy taky a tentokrát mi to snad neuteče. Též doufám v pěkné počasí.

Je tu málo turistů. Všichni místňáci na nás koukají trochu vyjeveně a taky nás zdraví a mávají. Nikdo nás neobtěžuje a netahá do obchodů jako na turistických místech. Je to příjemné. A je tu i o něco levněji než jinde.

Fotky jsou kvůli počasí nic moc. Je horko, ale zase je tu takový zvláštní opar. Snad se vyčasí zítra nebo pozítří.

A mám tu další děcko! :) Trochu vystrašené, neb když maminka s babičkou viděly, že ho chci vyfotit, vyklidily prostor, asi aby to vypadalo lépe. Ale mně by nevadilo, kdyby tam zůstaly.

Hrozně by mě zajímalo, co je zabalené v těch banánových listech. V Thajsku v tom prodávali kari pastu, ale tady nevím. Lidi to kupujou po několika, tak je mi blbý si vzít jenom jeden.

Mekong v centru města. Na hladině plují trsy vodních lilií.

Sekce sušených ryb a krevet na trhu.


Sekce bylinek
.
Paní na tržnici na připravuje večeři.

Fakta :

Jízdenka z Vung Tau do Vinh Long: 150 Kč/os.
Taxi od hlavní silnice do centra města Vinh Long: 90 Kč
Ubytování v Khanh Guynh: 300 Kč (double postel)
Výlet na plovoucí trhy od Mekong Travel: 126 Kč/os.
Večeře na trhu (polívka s velkými kusy masa, bylinkama a těstovinama, plus dva jarní závitky): 20 Kč/os.

pátek 27. prosince 2013

Vung Tau

Na ráno jsme měli koupené lístky na autobus z Mui Ne do Vung Tau, což jsou asi čtyři hodiny jízdy. Bus nám měl zastavit přímo před hotelem v šest ráno. Už to je samo o sobě dost smutný (ta ranní hodina, myslím), ale oni (autobusák a jeho "pravá ruka") nám přišli zaklepat na dveře pokoje už ve třičtvrtě na šest! Blázni... Vstával kvůli nám celý hotel, protože jsme museli vzbudit recepční, recepční vrátnýho, vrátný nadával a tak prostě.

Vtipný je, že jsme po cestě nabírali další dva lidi, kteří měli čekat před hotelem v půl šestý. A my v těch šest a přitom jsme byli dřív na řadě a asi dvě minuty cesty od těch druhých lidí. Nechápu. Ale tady prostě nic nefunguje normálně, takže je vlastně všechno v pořádku.

Cesta do Vung Tau je příjemná. Po nové silnici, podél plantáží s kaktusy, které plodí dračí ovoce a podél rýžových políček. Mimochodem, rýžová pole vidím vždycky jen z busu a za celou dobu jsem neměla příležitost nějak pěkně vyfotit byť jen jediné. Začínám z toho být nervozní, protože být ve Vietnamu a nepřivézt si ani jednu fotku rýžového pole, to už je na pováženou.

Vung Tau je poměrně velké město, jehož začátek mě dost vyděsil. Na periferii totiž kotví na kanálech rybářské lodě (Vung Tau je na pobřeží) a kolem kanálů (a v nich taky) je strašný, ale fakt strašný bordel a já se začla bát, že takhle bude vypadat celý zbytek města. Pak jsme ale minuli periferii, taky velmi rušný střed města a nakonec nás autobus vyklopil na autobusovém nádraží, kousek od pobřežní promenády. A tam byl panečku klídek a čisto! Skoro žádné motorky, ticho, lidi v parku... O tom jsme si dlouho snili, neboť zdejší hluk z dopravy je značný.

Tak pokud se někdy ocitnete ve Vung Tau, nasměrujte si to pobřeží. Jeden den tu bohatě stačí.

Udělali jsme si procházku kolem moře a protože bylo velký horko, nechali jsme se kousek popovézt taxíkem k úpatí hory, kde stojí velká socha Ježíše, zdejší atrakce. Stejně jsme si museli vystoupat všech 900 schodů, ale bylo to fajn, i když z nás tak trochu lilo. Ježíš je prý větší než ten v Riu, ale to se mi teda vůbec nezdá.

Město jsme zastihli v horkém mlžném oparu, takže fotky nejsou nic moc.

A zítra hurá k Mekongu, pokud bude všechno klapat a nesežere mě ten brouk, co je v koupelně v odpadkovém koši... Je dost velkej. Postavila jsem na víko koše sklenici. Fujky, fujky!




Pro hrubou představu velikosti - na ramenou Ježíšovi vykukují hlavy návštěvníků.

Docela se mi daří plnit závazek o nucení M., aby mě fotografoval.

Fakta:

Jízdenka Mui Ne - Vung Tau: 210 Kč
Hotel Hoang Yen: $17
Taxi od promenády k Ježíši: 51 Kč
Oběd pro dva: 80 Kč
Večeře pro dva v Tommyho baru: 210 Kč

čtvrtek 26. prosince 2013

Mui Ne

Ze všeho nejdřív, důležitá informace. Neztrácejte svůj drahocenný čas v Mui Ne.

A teď pěkně postupně.

Sjíždět z horského Dalatu je pěkný šrumec. Cesta na jihovýchod k pobřeží je jednoduše z větší části příšerná. Během pěti minut vám starý rozhrkaný autobus v serpentýnách sklepe celý obsah vašeho žaludku do patřičných vylučovacích orgánů a vy víte, že přinejmenším příští dvě hodiny tuhle situaci nevyřešíte. Zatím co se vaše kolena pravidelně otloukají o sedačku před vámi, litujete, že jste holčička, protože kdybyste byly chlap, tak houknete na řidiče něco jako: "Hej kámo, zastav mi tady u toho keříku, já si odsypu..." Ale vy nemůžete. Jste cimprlich středoevropská holčička. Je to přesně ten moment, kdy si říkáte: "Co tady, kurva, dělám?", případně: "Zasraný maličký autobus pro maličké lidičky..."

A pak, když vám řidič po dvou a půl hodinách zastaví u zaprášenýho obchodu s kávou a nudlovou polívkou, jste vděčné i za tu díru v zemi, co tam maj. I když jste cimprlich středoevropská holčička.

Tolik o cestě z Dalatu do Mui Ne.

Co je hodně zajímavý, jsou teplotní rozdíly v jednotlivých provinciích Vietnamu. Zatímco na severu nejsevernějším, v horách vysokých tak, že by se daly krájet... pardon, to je z Rákosníčka... Tak jinak, zatímco na nejsevernějším severu je zima a padal tam před týdnem sníh, severní pobřeží se utápí v deštích a deseti stupních, pobřežní střed je taky mokrý a má stupňů asi patnáct, horský střed je slunečný s pětadvacítkama a tady, na jihovýchodě je skoro třicet a slunečno. Pořád ale platí, že celé východní pobřeží Vietnamu, což je většina téhle země, nemá koupací sezónu, i když tady už je moře docela teplotně přijatelné.

A proč neztrácet čas v Mui Ne, ačkoliv ho průvodce zmiňuje co by zajímavé místo k navštívení?

Protože vás autobus nevyhodí v opravdickém Mui Ne, ale v přilehlé vesnici, kde jsou hotelové resorty, protože se asi tak nějak předpokládá, že turista bude chtít sem a ne do ospalé rybářské vesnice. No, možná to tak většinou je, ale my zrovna do tý vesnice chtěli. No nic. Z toho plyne poučení, že jestli chcete do Mui Ne, zjistěte si, kam vás doopravdy zavezou, protože tahle vesnice s hotelama opravdu za nic nestojí.

Abych jenom neplyvala oheň a síru, je tu možnost velkého výběru restaurací, které vám na počkání udělají dary moře, jaké si jen vyberete. Všechno je čerstvé, čeká to v nádržích a stačí ukázat prstem. Ale obávám se, že tuhle možnost budete mít na pobřeží všude.

Samotná vesnice je ošklivá a plná odpadků. Když zalezete do hotelového resortu a týden nevystrčíte nos, můžete tu být celkem spokojeni. To ale není náš případ. Míříme dál na jih do Vung Tau a pak k deltě obrovské a majestátní řeky Mekong, která se kroutí z Tibetu přes Barmu, Čínu, dělí Laos, Thajsko a Kambodžu a do moře ústí právě ve Vietnamu. Je to dvanáctá nejdelší řeka světa.

Těším se na ní a i na ty komáry, co nás tam budou nejspíš žrát.

Sešup z Dalatu

Důkaz, že nekecám, takhle nějak vypadá i zbytek vesnice.

Čerstvé mořské plody připravené ke konzumaci.

Vánoční horečka mezi palmama.

Vypadá to skoro idylicky, že? Nenechte se oblbnout :)

Čekání na příliv.
Fakta:

Ubytování v Ming Hung guesthouse: $15
Jízdenka do Vung Tau: 210 Kč/os. (bookováno v Time Travel)
Káva, džus: 35 Kč
Plody moře pro dva, pivo, voda: 213 Kč

středa 25. prosince 2013

Dalat II

Strávili jsme v Dalatu krásné tři dny a zítra odjíždíme z hor zpět na pobřeží Jihočínského moře.

Dalat je 1500 metrů nad mořem a když vysvitne slunko, má sílu jako blázen. Dneska svítilo slunko. A co se stalo Myynici...? Spálila si gezicht. A to jsem se ráno namazala krémem s ochranou 50. Ach jo.

Je teda fakt, že jsem tu viděla v prodeji i krémy s SPF 70, ale to už je takový svinstvo, že nevim, co je lepší, jestli být bez krému nebo s krémem.

Štědrý den jsme prochodili městem po místech, které jsme ještě neviděli. Dalat je moc zajímavé a pěkné město, rozhodně to tady není ztracený čas. Dneska jsme si dali Květinovou zahradu, historickou vlakovou zastávku ze třicátých let a štědrovečerní rybu ve formě sushi.

Květinová zahrada je za symbolické vstupné 20 Kč a rozkládá se na druhém konci jezera, pryč od centra. Procházka podél jezera je moc fajn a není to daleko. V zahradě byla spousta místních a my dva. Budili jsme pozornost a jedna skupinka mladých dokonce našla odvahu nás oslovit, jestli se s námi smí vyfotit. To bylo moc milé. Oni se vůbec strašně rádi fotěj, snad ještě víc než mladí Thajci. Vietnamci a Vietnamky v zahradě pobíhali od jedoho keře k druhýmu, zaujímali komplikované, romantické, diblíkovské, zamilované, rozpustilé a drsné pózy a cvakali foťáky a mobily ostošest.








Začíná to vypadat, že si asi nějakou malou Vietnamku dovezu domů, co? :)
Z Květinové zahrady jsme si to nasměrovali ke staré železniční stanici, kterou ve třicátých letech postavili Francouzi, ale nebyla nikdy zprovozněna, protože začala válka. Teď slouží její asi sedm kilometrů dlouhá trať jako výletní turistická trasa.




Kousek od našeho hotelu jsme objevili japonskou restauraci a s velkou chutí jsme si tu splnili "povinnou" štědrovečerní porci ryby. Ve formě sushi.

Nevím, jak to dělaj, ale mají tu hrozně dobrý tofu (na obrázku ty žlutý kousky). Už jsem ho tu měla několikrát a docela mi to vrtá hlavou, protože když udělám tofu koupené v Praze, je takový gumový, nedobrý a musí se smíchat se spoustou dalších ingrediencí, aby se to dalo jíst. Neznáte někdo ten trik? Nebo myslíte, že je to čerstvostí?


A vůbec, co váš Štědrý večer? Uhořel někomu stromeček? Zaskočila rybí kost?

Fakta:

Vstupné Květinová zahrada: 20 Kč/os.
Historická železniční stanice: zdarma
Káva, čaj, 2x zmrzlina: 100 Kč
Sklenka místního dalatského vína: 20 - 40 Kč
8 ks maki sushi: 70 Kč
8 ks nigiri sushi: 80 Kč
Ubytování v Dreams 3: $35 double room
Jízdenka Dalat - Mui Ne: 130 Kč/os. (4 hodiny jízdy, bookováno v hotelu)