sobota 30. listopadu 2013

Music Inspiration #7 - PJ Harvey

 Děcka, poslední den soutěže jo, takže šup šup... tady.

***********************************************

Tohle je paní Umělkyně. Pochází z anglického Dorsetu, je to rozervaná, nesmírně talentovaná, dosti anorektická dáma, která umí hrát na všechny možné nástroje, je schopná si celé album nahrát sama, jakožto složit písničky a napsat texty. Nic se o ní nedozvíte navíc, soukromí si střeží jako oko v hlavě a jak se jí daří můžete tak maximálně vyposlouchat z jejích textů.



Tu ženskou obdivuju a už asi vždycky budu, pokud zůstane u svého žánru alternativního rocku a pokud se uplně nezblázní třeba jako Tori Amos, které jsem jaksi přestala rozumět. Ale to je jiná pohádka.

Tahle velmi uznávaná písničkářka před dvěma lety zavítala poprvé k nám a já měla tu čest ji vidět. Byla skoro hned vyprodaná, Lucerna byla plná a já mám ještě dneska z jejího vystoupení příjemnou husinu. Můj nejvýraznější hudební zážitek.

Její asi nejmainstreamovější album Stories from the City, Stories from the Sea (2000) se umístilo v žebříčku 500 nejlepších alb všech dob. Je moc dobré, ale já ji mám přeci jen radši v té alternativnější rovině.

Takže tu je něco ze zmiňovaného alba z roku 2000. You Said Something.



 A tady je melancholická The River z alba Is This Desire? (2008)


pátek 29. listopadu 2013

Volné páteční odpoledne

Volné páteční odpoledne, které jsem si výjimečně utrhla v předvánočním tvoření jsem začla s Iri na super obědě. Dostala jsem od ní k narozkám báječnou podložku pod myš z Poketa s ilustrací od Andrei Kang.


Pak jsem pokračovala na úžasňáckou výstavu Stanislava Podhrázského, která probíhá v Domě u Kamenného zvonu. Vřele ji doporučuji všem milovníkům českého umění první poloviny minulého století, neb Podhrázský byl významnou osobností českého surrealismu. Jeho tvorba na mě působí velmi křehce, linie jsou tak čisté a jasné a barvy výrazné, živé... Spolu s Medkem patří mezi moje velké oblíbence.



Byla jsem v galerii zrovna v době, kdy si tam vyšla i třída dětí z druhého stupně ZŠ a jak jsem předpokládala, neušly tvrdé kritice od místních hlídaček/dozorkyň (jak se těm dámám a pánům, občas dosti protivným vlastně říká?). Ledva se třída odebrala do jiné místnosti, už jedna z nich brblala, že nejen, že neuměj pozdravit, ale že taky vypadaj hrozně, "No jen se na ně podívejte, copak nemaj doma zrcadlo? No a ty čepice! Měly by se vidět zezadu...". Tak jsem si pomyslela, že drahá paní byla v jejich věku asi uplně jiná... Určitě se chovala jako dospělá, měla vybraný vkus a vždy a všude nahlas zdravila. No to určitě.
Zanedlouho mě ta samá dáma bez jakéhokoliv pozdravu krákavým hlasem na deset metrů upozorňovala, když jsem vytáhla foťák, že teda ale fotit můžu jedině bez blesku! "Víte to, jooooo?!" Jo vim.

Pak jsem oplakala chudáka stroma na Staromáku, co musel padnout, aby si ho turisti a Pražáci mohli báječně po čtyři týdny užít na těch příšerných trzích, co tam bývaj, než ho rozřežou na polínka. Určitě se na to celý svůj předlouhý život nesmírně těšil.


Skákla jsem ještě do Revoluční do obchodu Dr. Hauschka, kde jsem chtěla využít slevu 50 % na jejich výrobky a ve dvěřích jsem se srazila se spokojenou slečnou, která táhla ve velké tašce od každého výrobku asi dvacet krabiček. Buď má kosmetiku do svých čtyřicátých narozenin, což jí ale nevydrží, protože to je bez chemie a nebo bude ještě spokojenější, protože to rozprodá za normální cenu. Šibalka.

V tom obchodu prodává paní, co se sice moc snaží být příjemná, ale vůbec jí to nejde. Znervóznila by i kafe. Na můj požadavek na šampon, mi suše velmi nahlas odpověděla (ať se pobaví každej), že šampon se nevyrábí už asi tři roky. To je jako informace, která je mi ale uplně jedno, stačilo by mi, kdyby řekla, že ho nevyrábějí. Není potřeba formulovat věty tak, aby měl člověk ze sebe pocit, že je uplně blbej. No, ale kondiš maj, tak sem s nim! Doufám, že bude dobrej, jinak jdu ale už doopravdy na jaře na krátko, poněvadž mě ty moje vlasy dosti zlobí.


Po té jsem se odebrala do Holešovic na Fashion Market. U zrcadla jsem zjistila, že vypadám jak panda. Půl roku stará řasenka Chanel se začla drolit jak suchá houska. Honte à toi, Chanel!

Musím s lítostí podotknout, že tamní produkce (na tom trhu) je dost na jedno brdo. S úctou ke všem prodejcům a jejich práci mi dost chybí větší rozmanitost tvorby. Pochválena budiž Mihulli, kterou znám z Fleru a která tvoří z kamínků a řeže do nich roztodivné tváře a podobně. Moc pěkný a originální.
Jinak jsem nezaznamenala nic například ze dřeva, skla nebo něco z porcelánu, až na Tyformy. Nebo třeba knihy, boty... Všemu dominuje kov a plast a neonový barvy. Jako super, ale chtělo by to jaksi ještě něco jinýho. Nebo třeba nějaký pěkný plakáty, to jsem tam taky neviděla. Ale možná, že jsem byla jenom nepozorná nebo tak něco. Na druhou stranu, líbí se mi čím dál tím více produkce Little Illustrations.

Tady je můj mihullí úlovek. Šutr ksichtík a šutr náušky. Moc se mi to líbí.



A to bylo celé moje báječné páteční odpoledne... Mějte se krásně!


Yusuke Nakamura

 Poslední dva dny soutěže... tady.

***********************************************

 Znáte ho. Znáte ho, pokud chodíte k Iri na Můj dům, můj squat, což je asi většina z mých čtenářů. Jeho ilustrace zdobí úvodní stránku. Líbila se mi od začátku, co jsem k Iri na blog zavítala, takže jsem se jednoho krásného dne začla pídit, kdo to namaloval.

Zjistit to samozřejmě nebylo nic těžkého, když jsem se mohla zeptat rovnou majitelky blogu. Jasná věc. A tak jsem se začla pídit i po dostupné literatuře a obrázcích a prostě o všem, co se k Nakamurovi váže. Poněvadž o výstavě, kterou před lety v Praze měl, jsem neměla ani tušení. Dostupná literatura je snad jenom jedna, je to kniha jeho ilustrací Blue, která se dá koupit za různý ceny na eBay a zatím to počká. Ale... Google mě zavedl až na stránky jakési japonské zásilkové služby, kde měli nějaké věci od Nakamury.

Záměrně píšu nějaké, protože vzhledem k tomu, že jsem na japonštinu ve škole chyběla, mohla jsem se jen dohadovat, o co jde. Ale jedna věc neomylně vypadala jako kalendář. Chvála přírodě, že maj Japonci stejný čísla jako my. Ovšem cena byla podezřele nízká, necelých 1000 japonských peněz, což je na naše asi 200 Kč.

Jsem to objednala (celý to bylo v japonštině, takže jsem klikala na různé odkazy tak dlouho, až jsem se stylem pokus-omyl dostala k platbě)... bylo 10. října... 6. listopadu (!) mi oznámili, že zásilku odesílají. Salámisti. Poštovné stálo stejně, co ten kalendář, což mi připadalo jako celkově velmi přijatelná částka, až na to, že jsem si pořád nebyla stoprocentně jistá, co jsem si vlastně objednala.

Na den mých narozenin, teda včera, jsem TO byla vyzvednout na poště. Zabalili ten malý A3 kalendář do veliké krabice, vystlali to papírama a bublinkama a ještě na to napsali křehké tak úzkostlivě, že se to pošťačka bála vzít s sebou při roznášení pošty, aby to nerozbila.

Balíček z Japonska jsem nikdy nedostala. Kochala jsem se adresou odesílatele, kochala jsem se japonskými znaky. Nádhera! Taková dálka!

A byl tam. Kalendář. Celej. Ne jeden list, jak bych za tu cenu čekala (jsem vycepovaná z Čech, že všechno, co je autorské, ojedinělé a originální je drahý jako prase). A je nádhernej. List za listem, měsíc po měsíci, perla za perlou jako vzácný náhrdelník.

Tu je odkaz na Nakamurovi obrázky na Pinterestu. On má tak neuvěřitelnou fantazii! Ponořte se do detailů a chvíli pozorujte i ty nejdrobnější objekty na obrázku. Všude je něco skrytého a vtipného.

Ó, japonská krabice!


P.S. Vůbec nevím, co tam píšou pod některými dny, ale určitě jsou to japonské svátky. Takže nebudu vědět co slaví, ale můžu slavit taky. Bohužel, někdy se může stát, že třeba nevhodně. Jako například, kdybych slavila na den, kdy někdo v Japonsku oblíbenej umřel. No.




Kdysi jsem znala jedoho japanologa. Byl hrozně hodnej a hezkej a jmenoval se Jan. Myslím, že se mě bál. Pak zmizel. Škoda, mohl jsem se ho teď optat na to slavení.

Krásný víkend!


čtvrtek 28. listopadu 2013

Svatební přání

 Soutěžení pokračuje až do konce listopadu... tady.

***********************************************

Dostala jsem poptávku na svatební přání. Od jedné čtenářky blogu. Potěšilo mě, že se na mne obrátila, protože chtěla něco originálního. Tak jsme se do toho daly (společně jsme to konzultovaly poštou na Fleru). Nejdřív vznikla skica, která mě napadla skoro hned.

A protože si pár z vás v komentářích k soutěži řeklo, že by mi rády viděly (samé dámy to byly) taky trochu pod pokličku, tak jsem to ukládala krok za krokem, abych vám pak mohla demonstrovat celý tvůrčí proces.

Skica byla raz dva. Však je to taky vidět, žeano.


Pak jsem se rozhodla, že to budu dělat ve vektorech, tedy v Illustratoru (což se později ukázalo jako nevhodné řešení). Jak to nakonec celé dopadlo uvidíte příště.

Práce v Illustratoru spočívá především v tvarování přímek, respektive tvarů. Nejčastěji tvaruju z koleček a ze čtverců/obdélníků.

Takhle vypadá první fáze.


Pak se to vybarvuje a stínuje. Abych měla jasnou představu, často si beru na pomoc fotku, kterou nakonec zase z obrázku smažu.




 Finální obrázek byl hotový asi za 4 hodiny.


Pak už jen doladit detaily, vytisknout a dát svému dílku 3D rozměr.


A to je celé, přátelé! Tádydádydá! Hezký čtvrtek!

středa 27. listopadu 2013

Loďka

Loďka je kombinovaná technika akvatinty a suché jehly. 

Patří do série k domečkům a ještě jeden kousek je do této trojice v rozdělané fázi, který nemám čas dodělat, protože vánoční šílenství je v plném proudu a lidé objednávají obrázky a já balím a balím a balím a na poště už se mi smějou. Ale já jsem spokojená, o tomhle se mi ani nesnilo a všem děkuju.

No, takže ta grafika... Hodně se všechny tyhle obrázky vymykají mojí běžné počítačové produkci. Jsem si toho vědoma. Klasická grafika je uplně jiný svět od barev, až po zpracování a motivy. Teda, alespoň pro mne. Je to skoro něco jakoby posvátného. Nesekám to jako Baťa cvičky a o tom to je, žeano.



Domečky, moje oblíbené.


úterý 26. listopadu 2013

Holka s kšiltovkou

Je divná, uznávám. Ty kočičí oči jsem trochu přehnala. Nevratná zkáza, odvrácená strana ruční práce. Být to v počítači udělám klik, klik a je to vyřešený.

No, budeme to muset tolerovat, nic jinýho se nedá dělat...


pondělí 25. listopadu 2013

Jak jsme byli na vietnamské ambasádě - pravdivý příběh

 Soutěžení pokračuje až do konce listopadu... tady.

***********************************************

Do Vietnamu jsou nám potřeba víza. A nijak levná. Zatím nejdražší, jaké jsme kdy měli. Prý se to dá nějak udělat levněji přes jakousi agenturu, která zařídí, že víza dostanete až ve Vietnamu na letišti a budou levnější. Četla jsem na toto téma spoustu diskuzí, cestovatelé s malým budgetem rádi ušetří kde se dá, to je jasný, ale na mě to teda moc důvěry nevrhalo. Raději jsme zvolili tu oficiální, bezpečnou cestu. Víza na osobu stojí 3 000,-.

Vietnamská ambasáda je na Rašínově nábřeží v Praze a poznáte ji tak, že před ní stojí Vietnamci a vždycky minimálně jedna dodávka (na chodníku, jinde se tam nedá zaparkovat), která je taky plná Vietnamců.

Uvnitř je taková čekárna s dvěma okýnky, český nápisy nikde nehledejte, to je zbytečný, ale sem tam na vás jukne jako světýlko naděje nějaký drobný nápis v angličtině. Nás ale hned nasměroval Vietnamec stojící ve frontě, který viděl, jak tápem a nevíme, ke kterému z těch dvou okýnek jít.

Následuje čekání ve frontě, která se rozpíná vlivem štěbetajících Vietnamců, někteří vstupují do fronty uprostřed, někteří jdou rovnou k okýnku a nacpou se tam a stojí tam tak dlouho, dokud se jich úředník nezeptá, co chtěj. Jestli je okolní Vietnamci vyhazujou na konec řady nevím, něco si každopádně říkaj, ale vesele. To známe z Thajska. Tam se vesele ohlašovalo i pětihodinové zpoždění vlaku. Oni maj neuvěřitelnej smysl pro humor.

Vyčnívali jsme minimálně o dvě hlavy. M. možná o tři, o čtyři...

U okýnka se nás pán optal, kam přilétáme. Neprozřetelně jsem řekla, že do Saigonu (starý název, který používají do dneška všichni místní obyvatelé, vím to z knížek a průvodců), ačkoliv oficiální komunistický název je Ho Chi Minh. Ve vteřině mi to došlo, pán mě káravě opravil a my se začli bát, že si udělal pod pultem červený puntík a žádná víza nedostanem.

Za týden jsem se pro víza vrátila, způsobně jsem se zařadila do fronty a zpytavě pozorovala pána za přepážkou, jestli, až si mě všimne, bude dělat nějaké znamení, jako že to je ona, co nedostala ta víza. Nic takovýho se naštěstí nestalo.

Když na mě přišla řada, úředník mi podal pasy a Vietnamci kolem jásavě povykovali: "Víza, víza!". Nekecám. Měli radost, že jsem dostala víza. Nefalšovanou, vietnamskou radost.

Po cestě domů jsem to hned nasměrovala k nám do večerky, kde pracuje mladý Vietnamec, co se jmenuje Viet a už od dveří mu triumfálně ukazovala ten cenný dokument v pasu. Viet se zatvářil zvědavě, pak velmi vážně, až slavnostně, vzal kus papíru a na něj mi tužkou s červeným peřím na špici napsal města, kam se rozhodně musíme podívat.

Ještě jsem se ho optala, jak se zdraví, na což mi opáčil, že máme normálně říkat "Čau!", že oni to tak říkaj stejně jako u nás. No fajn, nejsem si jistá, jestli to třeba na letišti ve Vietnamu pochopí správně...

Ještě 14 dní.


sobota 23. listopadu 2013

Music Inspiration #6 - Asteroids Galaxy Tour

Máme tu další sobotu a protože počasí není nic moc, světla pomálu a začíná být, alespoň v Praze, dost šedo, servíruju vám veselou a svižnou záležitost z Dánska. Asteroids Galaxy Tour.

Zpěvačka AGT Mette Lindberg je velice půvabné stvoření s jasným hlasem a jejich muzika spadá do škatulky psychedelic pop. Kapela funguje teprve od roku 2007, ale za sebou mají už tři úspěšná alba.



Rozhodně bych si je dala moc ráda na živo, někde v klubu, protože to musí být hodně energické a osvěžující.

Když jsem byla kdysi na skok v Dánsku, potkala jsem v Kodani samé takové krásné dívky. Všechny samozřejmě na kole. Strašně pršelo. Byl srpen a byla mi tam zima (16°C). Ony byly krásné, štíhlé a měly na nohou žabky. Na těch kolech. V té zimě. Do dneška mám Dánsko zafixované jako zemi krásných štíhlých blondýnek.

První věc je asi moje nejoblíbenější a jmenuje se Lady Jesus (Album Fruit).



Druhá věc se jmenuje The Golden Age ze stejnojmenného alba a je to akusticky, takže se můžete sami přesvědčit, jak dobře Mette zpívá.



pátek 22. listopadu 2013

Kolem světa

Soutěžení pokračuje až do konce listopadu... tady.

***********************************************

Tématický, cestovatelský, plně elektronický obrázek. Já sice říkala, že Illustrator teď ne ne, ale jak to vypadá, tak trochu ještě jo jo.

Obkreslování mapy světa je pěkně hnusná záležitost, to vám teda povim. Ale jak už jí mám jednou v počítači, tak se neztratí.

Tohle téma jsem si vybrala ještě ze srpnových soutěžních odpovědí na téma Ikony, kdy mi nesmírně milá a věrná čenářka Kaleidoskopu Georgie (toho času v USA) psala, že ikonou pro ní je fotoaparát a mapa, protože ráda a hodně cestuje a fotí.

Tuhle lásku s ní rozhodně sdílím. Foťák mě provází od nepaměti a mapy prostě miluju.

Zdravím Georgii!



Abyste si nemysleli, to jako není, kde jsem všude byla. Nejdřív jsem sázela praporky s vědomím, že tam je nějaké město, ale později jsem to přestala nějak řešit.


Happy hipster verze...


čtvrtek 21. listopadu 2013

Rezerváž (odkrývací technika) - malba cukrovou pastou

Nezapomeňte na soutěž! Tady tady tady.

***********************************************

Předem upozorňuju, že tohle je návod na grafickou techniku, takže kdo nehodlá leptat, asi ho bude čtení nudit. Pokud to čtete dál, vzpomeňte si, já varovala...

Po roce jsem tu opět s postupem na další grafickou techniku. Jedná se o rezerváž, jinak řečeno "odkrývací techniku". Jde o techniku leptací, ale není to nic složitého, leptání se nebojte, chce to jenom pár ingrediencí. Skoro jako u vaření:

  • akvarelové čtvrtky
  • laboratorní miska (nebo jakákoliv jiná miska s plochým dnem) ve velikosti čtvrtek
  • baličák
  • pozinkovaný plech
  • šmirgl papíry (zrnitost 800 - 2500)
  • pilník na plech
  • cukr (moučkový)
  • horká i studená tekoucí voda
  • kalíšek
  • špejle (seříznutá)
  • tekutý asfaltový kryt (výtvarné potřeby)
  • kalafuna v prášku (internet, oldschool domácí potřeby?)
  • horkovzdušná pistole nebo svíce
  • kyselina dusičná (internet) NEPÍT !!!
  • laboratorní miska z tvrdého plastu ve velikosti plechu pro leptání kyselinou
  • technický líh
  • technický benzín

Ze všeho nejdříve si namočte čtvrtky s větší gramáží, ideálně akvarelové, a nechte je ve vodě, klidně i den předem a těsně před koncem posleního leptání je naskládejte mezi baličáky, aby se lehce vysušily.

A teď k samotnému procesu. Leptá se na pozinkovaný plech a to kyselinou dusičnou, která se dá sehnat na internetu. Pro leptání ji připravíme v poměru 1 díl kyseliny a 7 dílů vody. S kyselinou opatrně a pamatujte na pravidlo, že nikdy nelejeme vodu do kyseliny, ale vždy kyselinu do vody!

Plech si připravíme obvyklým způsobem... zarovnáme hrany do kulata pilníkem na plech, zabrousíme pilníkem fazety po stranách plechu a pomocí jemných šmirgl papírů (hrubost 800 - 2500) plech vyleštíme podle potřeby. 800 je hrubší, každé vyšší číslo zrna znamená jemnější šmirgl.

Když je plech připravený, vyrobíme si cukrovou pastu z několik lžic cukru (třeba moučkového) a trošky horké vody. Pastu si přibarvíme kapkou tuše, aby byla dobře vidět na plechu. Konzistence pasty nám musí vyhovovat pro malování, takže nesmí být příliš hustá, aby se čára netrhala, ale zároveň ne ani moc tekutá, aby se dala udržet čistá linka. Tak dlouho zahušťujte nebo řeďte teplou vodou, až dojdete ke spokojenosti.

Když máte pastu a připravený plech, můžete malovat. Zapomeňte na příliš jemné detailní motivy, to je s cukrovou pastou dost obtížné. Doporučuju nějaké rustikální téma, třeba rostlinné. Malujeme špejlí s ořezanou špičkou nebo čímkoliv, co je dostatečně tenké a pevné.

Když je motiv hotov, čekáme na zaschnutí pasty.

Po zaschnutí celý obrázek přetřeme tekutým asfatovým krytem (k dostání ve výtvarných potřebách). Můžete si ho maliličko zředit, když je moc hustý a vy se bojíte, že si štětcem ztrhnete malbu pastou. Kryt natíráme širokým plochým štětcem tak, aby byl rovnoměrný a zakryl všechno, stačí jedna vrstva.

Pak zase čekáme, až kryt zaschne.

Po zaschnutí krytu na destičku pustíme teplou vodu a tím se vymyje malba cukrovou pastou a zůstanou nám linky, které chceme leptat. Ještě ale neleptáme, neb si naprášíme na celou destičku (utřenou, bez vody) kalafunou v prášku (dostanete na internetu, případně možná v nějakých domácích potřebách, nejspíš na venkově, protože prášková kalafuna se používá pro odstranění prasečích štětin při zabíjačce). Kalafunu naprašujeme tak, že si ji nabereme do nějaké látky, uděláme si takový pytlíček plný kalafuny a skrze látku pak jemně sklepáváme kalafunu nad destičkou. Poklepáváme do pytlíčku třeba lžičkou a prášek se skrz látku jemně sype na destičku.

Když je destička jemně pokryta práškem, zahřejeme ji zespoda horkovzdušnou pistolí nebo svíčkou, ale opatrně a s citem, jen aby se vytvořily krystalky z kalafuny, které se přilepí vlivem tepla k destičce. V žádném případě by se vám neměly zpéct dohromady. Takže postupujte jemně, pozorujte, jak se vlivem tepla krystalky tvoří a když je celá destička souvisle pokryta krystalky, chvíli počkáme na vychladnutí plechu a můžeme jít leptat.

S kyselinou, zředěnou 1:7 s vodou zacházejte opatrně, nejlépe ve větrané místnosti. Mějte vždy pevné gumové rukavice! (Ty oldschool na uklízení).

Takže, destičku dáme do kyseliny (kyselinu máme v laboratorní misce z pevného plastu), vzhledem k akvatintovému zrnu, které se nám vytvořilo při zahřívání kalafuny bude leptání delší. Leptáme 10 - 15 minut. Misku s kyselinou a destičkou zakryjeme. Misku s kyselinou máme vždy zakrytou, kyselina se rychle vypařuje a otravuje vzduch, proto je dobré s ní manipulovat ve větrané místnosti.

Po uplynutí leptacího času destičku omyjeme vodou, asfaltový kryt se zrníčky kalafuny setřeme pořádnu dávkou čistého lihu a dočistíme benzínem.

Očištěnou destičku pokryjeme pomocí látkového tamponu barvou na tisk, vrstvu barvy pak jemně setřeme hrubou látkou, která nepouští vlákno, například organzou nebo záclonovinou a zbytek barvy vytřeme dlaní.

Vezmeme vlhkou čtvrtku, která by měla být bez mokrých map a položíme ji na lisu na obrázek, překryjeme čtvrtkou a filcem a vylisujeme se dílko.

Je určitě krásné!

Tady je můj výsledek...

středa 20. listopadu 2013

Studio Dechem - Glass Mountain

Kdybych byla fashion blogerka, s největší pravděpodobností bych se tady naparovala nějakým supr kabátem, který jsem si původně chtěla za tyhle peníze koupit. Ale nejsem. Naštěstí, pro vás všechny.

Jako uhranutá jsem se cítila na letošním Desingnbloku, když jsem poprvé viděla Křišťálové městečko od Míši Tomiškové a Jakuba Janďourka, kteří společně tvoří pod něžným jménem Studio Dechem. Mají i další projekty, Míša například dlouho tvořila čokoládu v projektu Rozbíjím se, dále pracují na projektu Vyrobeno Lesem (z téhle kolekce mám políčeno na svítidlo Pan Plamínek)... Prostě tvořivá, kreativní a nadaná dvojice výtvarníků.

K tomu kabátu... já původně hrozně chtěla vlněný kabát. Ne, že bych jich neměla dost, to jako mám. Ale uplně vlněný, to teda ne-e. Záměrem bylo mít kabát z co nejhřejivějšího materiálu, abych se pod něj nemusela navlíkat a vypadat jak Michelin. A dopadlo to takhle.

Tahle krása mě sice nezahřeje na těle, ale rozhodně mě zahřeje na duši. Všechna ta optická nádhera a lámání světla a křehkost. A tak. Tohle není Křišťálové městečko, tohle je Glass Mountain, menší verze Města. Domečky jsem si u Míši v ateliéru sama vybrala a poskládala. A moc hezky jsme si u toho popovídaly.

Omluvte to světlo. Prostě není.









P.S. Momentálně je Studio Dechem nominováno na ceny Czech Grand Desing 2013.




úterý 19. listopadu 2013

Holka v křoví

Zdá se, že je naštvaná. Možná něco hledá a nenachází. Možná jí máma upletla špatně cop.

Rukou kreslená, pozadí Photoshop, větve jsou photoshopí razítko. Jinak řečeno, větve jsem prostě nekreslila, ale stáhla na netu jako brush, který dělal někdo uplně jiný. Je to pohodlný, ale není to autentický a ráda bych se to naučila dělat sama.


pondělí 18. listopadu 2013

Illustration Friday - Tail

Nezapomeňte na soutěž! Tady tady tady.

***********************************************
Hlava je kreslená tenkou japonskou fixou, kterou jsem nedávno objevila ve Zlaté lodi. Je uplně geniální a naprosto může nahradit perokresbu tuší. Mají tenkost až 0.05 a vyrábí je firma Copic. Jsem z ní nadšená.

Zbytek, tedy to červené a modré pozadí a strom, jsou ve Photoshopu.

Tohle je směr, kterým bych se chtěla vydat, už dřív jsem kreslila něco podobného a i když to teď vypadá, že jsem se až příliš inspirovala skvělým Janem Vajdou alias Antimultivitamínem, tak to snad tak není, jen nemám důkazy. Ale bez mučení přiznávám, že Vajda mě fakt dost ba. A chtěla bych od něj plakát.


Červený pozadí se mi líbí nejvíc, ale červenou používá jak Vajda, tak i Myokard... Musím jít jinou cestou.



neděle 17. listopadu 2013

Nový Kaleidoskop

Dala jsem blogu nový kabát. Už mě ty barvičky lezly krapet na nervičky, tak jsem ho trochu barevně zminimalizovala, ale zas ne tak moc. Trošičku jsem to poladila do Asie, bude to teď nějaký čas aktuální, já tím žiju už od září a ještě nějakou dobu budu.

Zároveň jsem po straně přidala rubriku o tom, co teď čtu a to za jediným účelem. Abych zase začala víc číst. Poslední dva roky mi trvalo nekonečně dlouho přečíst knihu, v tramvaji jsem radši pořád čučela z okna a přemýšlela, teď v zimě nebude čučet na co, Praha je šedivá, takže kniha bude lepší rozptýlení. A taky tím spojím příjemné s užitečným a třeba někoho budu inspirovat. Co se týče výběru knížek, moc nové knihy nekupuju, trošku jsem se zasekla ve starší literatuře, která mě plně uspokojuje. Vyložené oblíbené žánry asi nemám. Ačkoliv normálně sci-fi nečtu, tak jeden z mých nejoblíbenějších autorů je Ray Bradbury, který sice do sci-fi patří, ale jeho jazyk je neskutečně poetický a krásný, až pohádkový. Proto ho mám ráda. V těsném závěsu je Umberto Eco, Exupéry a Dostojevskij. A taky všichni ti divní japonští autoři, co se všichni jmenujou Murakami nebo tak nějak. Ty mám taky moc ráda.

Písněte mi, jak se vám nový blog líbí nebo nelíbí. Je to důležité pro pohodu při čtení. Nesympatické blogy číst prostě nemůžu, neb mě rozčiluje jejich nevkusné uspořádání, barvy, atd. Uvítali byste tu ještě něco nového, nebaví vás barvy, rozptyluje vás něco? Klidně mi to napište, ptám se, protože mě to fakt zajímá.

Krásnou neděli! A slavte! Zapomínat bychom neměli.

sobota 16. listopadu 2013

Music Inspiration #5 - Serge Gainsbourg a BB

Nezapomeňte na soutěž! Tady tady tady.

***********************************************

Když už jsme tu měli Charlottku, nejde vynechat jejího tatínka, těžkého alkoholika a geniálního muzikanta, skladatele, zpěváka, producenta a textaře Serge Gainsbourga (mimochodem, byl to nadaný vystudovaný výtvarník), který zemřel na počátku devadesátých let.

Jeho talent byl tak obrovský, že to jeho křehká duše umělce nedokázala unést a v osmdesátých letech už prakticky nedokázal být střízlivý a když ho chtěli nalákat na interview do televize, museli přehlédnout i jeho věčnou cigaretu. A opravdu, na Youtube je nespočet bizarních talkshow, kde podroušený Serge s cigaretou v ruce blábolí nesmysly. Ale jak si sedl za klavír, byl to bůh a dokázal hrát v jakémkoliv tělesném a duševním rozpoložení.

Pokud by vás více zajímal, můžu doporučit skvělý film Serge Gainsbourg od Joann Sfar z roku 2010 (viděla jsem ho asi 20x, nekecám). Jeho manželku Jane Birkin si tu zahrála půvabná modelka Lucy Gordon, která těsně před příchodem filmu do kin spáchala sebevraždu.

Serge byl poměrně ošklivák, ale jeho charisma bylo tak mocné, že mu podlehlo mnoho nádherných žen včetně Brigitte Bardot, pro kterou napsal i píseň, ve které si s ní střihnul duet. Bonnie and Clyde. Je půvabná (Bardotka i skladba)...



A také napsal píseň pro Catherine Deneuve... i když si myslím, že ta by zpívat asi moc často neměla.





pátek 15. listopadu 2013

Illustration Friday - Energy

Nezapomeňte na soutěž! Tady tady tady.

***********************************************

 Děti mají spoustu energie, proto jsem tenhle motiv vybrala pro téma "Energy" na Illustration Friday, i když na poslední chvíli...

A jinak, název je Aniččina kouzelná zahrada. Ale protože jsem si to nepřilepila před dobarvováním, tak se mi čtvrtka opět zkroutila od vody a už se nenarovnala. Můj věčný problém a to někdy i v případě, že si to přilepím. Další záhada.

Takže teď jsem Aničku zavřela do nejtlustší knihy o architektuře a na ní přidala nejtěžší knihy o umění a doufám, že ji ta dávka krásy srovná.

Tímhle kreslícím směrem bych se ráda na čas vydala. Částečně asi opustím Illustrator a jeho přesné křivky. Toužím víc po realitě a práci rukou.

A aktuálně - dneska se vydáváme na vietnamskou ambasádu pro víza. Další razítko a nálepka do pasu. Jak strašně nerada jsem se loučila se starým prošlým pasem, kde jsem měla spoustu nádherných razítek a vízových nálepek! Jordánské bylo například se sluníčkem. Když jsem se si nechávala dělat nový pas, tak jsem kulantně tvrdila, že jsem starý ztratila. Chudak paní u přepážky se zhrozila a dala mi nějaký blbý formulář navíc, takže jsem radši při další návštěvě pas přinesla s přesvědčivým výrazem, že jsem ho našla...

Anička a její kouzelná zvlněná zahrada...


čtvrtek 14. listopadu 2013

Vystříhaná žirafa

Nezapomeňte na soutěž! Tady tady tady.

***********************************************

Tohle je hravá  Photoshopí technika postavená na efektu jakože ledabile vystříhaných kousků barevných papírů a novin poslepovaných dohromady na pomačkaném papíře. Všechno je elektronické a bylo to dost zábavné. Reálné využití je sporné, to je mi jasný. Ale jako občasná legranda dobrý.

Vystřihovali jste jako mrňata rádi? A měli jste takové ty papírové panenky, co se  prodávaly na skládacím archu spolu se spoustou oblečků a ty se pak na tu panenku přikládaly? To mě hrozně bavilo. Babička, která pracovala v obchodě s domácími potřebami spojenými s papírnictvím, mě těmihle panenkami zásobovala vydatně. Moje zlatá babička!


středa 13. listopadu 2013

Dopis Ježíškovi

Nezapomeňte na soutěž! Tady tady tady.

***********************************************

Jak už jsem napsala na Fleru, dopis Ježíškovi je strašně důležitá věc a není to jen tak, svěřit svoje přání na papír a nechat to být za oknem. Chce to styl, alespoň trochu. A protože Jana z dobrunda-ateliéru je nesmírně činorodá osoba, navrhla tenhle produkt a já to zrealizovala.

Aby tam bylo něco navíc, Jana vymyslela archivační obálku pro rodiče, kam budou ukládat každý rok dopis pro Ježíška, který napsaly jejich ratolesti a jednou se nad tím třeba společně zasmějí.

Já mám schovaný takový dopis, který psal M., když byl ještě prťavej a stojí tam, cituji: "... buď tak hodný a přines mi toho bagra, co měli v Kotvě...". Směju se vždycky, když to čtu. Ani nevim, jestli ho dostal. Musim se zeptat.

Tak tohle je asi uplně poslední vánoční věc, kterou jsem tento rok udělala. Ale kdo ví, možná bude ještě všechno jinak.

Teď bych se ráda vrhla na nějakou seriózní kresbu, myslím, že jsem pro dětičky vymyslela už dost obrázků a prozatím by to mohlo stačit. Hodně mě to táhne k perokresbě a černým linkám. Sem tam nějaká barva jako zvýrazňující solitér.




pondělí 11. listopadu 2013

Předvánoční soutěžní mámení

A je tu po třech měsících zase soutěž! Berte to ode mne jako předběžného Ježíška. Svoje čtenáře mám ráda, vážím si, že svůj drahocenný čas tráví, byť jen na chvíli, na mém blogu a tak chci třem z vás věnovat předvánoční dárek pro vánoční pohodu.

Ve hře je praktická sada. Sice je jenom listopad, všechno to šílení začne až v prosinci, ale víte, že já tu nebudu, neboť v tu dobu na vás budu myslet někde uprostřed neznáma s miskou rýží v jedné ruce a foťákem v druhé.

Každý balíček obsahuje následující záležitosti:

5x pohlednice s vánoční tématikou
16x visačka na dárky s motivy ve skandinávském stylu
1x vánoční placka na kabátek
1x placka s Malým princem, kterou věnoval ateliér dobrunda
1x A4 obrázek by myyna s vánoční tématikou podle vlastního výběru
1x tajné překvapení (muhehe)

Úkol je následující... upište se ďáblu a dejte like stránce by myyna na facebooku (nepovinné) a písněte mi do komentářů, jak se vám blog Kaleidoskop líbí a jestli vám tu něco chybí či přebývá, či jakýkoliv jiný postřeh (povinné).

Konec soutěže je 30. listopadu, kdy vylosuju ze svého kouzelného hrníčku tři vítězná jména.

Těším se na vaše komentáře!


Malá ochutnávka aneb lákadlo... A protože to bude jakože Ježíšek, přesný obsah balíčku bude tajný! (Až na ten obrázek dle vlastního výběru.)














Jak to dopadlo na trzích

Tvářit se, že jsem davem milována, tak to by mi šlo... teď si zkusím tu opačnou stranu. Protože všechno má být vyvážené, víme každý, žeano. Teda jako šťastná z toho nejsem, ale blog je blog, jednou ho už píšu, tak pojďme do toho...

Jestli jsem se někdy v poslední době mýlila, nemohlo to být víc, než tenhle víkend. Na Krajkářských trzích. Těžce jsem nezapadla do nabídky a návštěvníci mi to dali patřičně sežrat. Akce to byla obrovská, velký gympl v centru Prahy o několika křídlech byl ve třech patrech nacpaný k prasknutí bižuterními komponenty, stuhami, korálky, šperky, vlnou, bavlnkami, paličkovanými šperky a dekoracemi, knoflíky všech barev, naivním uměním na smaltu, na dřevě, na keramice. Nechyběla dekupáž na dřevěných krabičkách a taky na polystyrenových ozdobách v podobě buclatých kudrnatých andílků ve stylu 19. století... Lidí mraky...

Ale já tohle zboží prostě nevedu! Nic. Tomu jsem neměla šanci konkurovat. Vůbec jsem se nechytala nějakýma svýma pohlednicema ve skandinávském stylu, visačkama na dárky (prý "Co to jééééé?") nebo nedej bože digi ilustracema. Tak to je asi ve zkratce, jak to proběhlo.

A tak jsem si po dvou dnech sbalila svoje fidlátka a s vědomím, že tohle se už nesmí opakovat, jinak mě z toho trefí šlak, jsem si koupila lahev červenýho a v sobotu večer zpytovala svědomí nad krásnou sklenkou s ještě krásnějším obsahem.

Co si z toho vzít? (Protože nic se neděje jen tak, víme...) Skončit? (Blbost!) Obrnit se a ignorovat tuhle zkušenost? (Nejde.) Nebo z toho prostě prozaicky vyvodit závěr, že takovýmhle akcím se mám vyhnout? (A jak to mám asi tak předem poznat?)

Takže tyhle a podobné otázky se mi teď honí hlavou. Zatím mám v hlavě pěknej maglajs. A přiznávám, že už potřebuju dovolenou. Včera jsem měla tik v oku. Potřebuju začít koukat do zeleně a poslouchat slova, kterým nerozumím. Vypnout.

Ale víte, co? Zítra se těšte na soutěž alias giveaway aka dárkové mámení... Jednak to budete mít ode mne jako předběžného Ježíška, jednak budu co nevidět mít narozeniny a jednak... prostě mě to baví.

Takže asi takhle jsem se v pátek a v sobotu cítila...