středa 27. února 2013

Jak dopadly ostružiny

Tady je výsledek tisku kyselinou vyžraných ostružin. Není to marný, myslím.



středa 20. února 2013

Doleptáno

Mám tady názornou ukázku, co se stane, když se leptá zinko-titanový plech příliš málo zředěnou kyselinou dusičnou. I malý chemik by se zděsil a my byli v ateliéru zděšení neméně. Celá kresba na matrici byla velmi jemná, poslední zbytky původního záměru lze vypozorovat na spodním obrázku. Kyselina dokázala během pár minut pod krytem vybublat, vodní lázeň ohřát, utvořit tmavě žlutý hustý kouř a skoro nás zadusit. Krom toho z pevného plechu udělala skoro papír, po okrajích impozantně ožraný. A to jsem si hodinu před tím stěžovala, že nejsem dostatečně umělecká a že mi přes všechna drsná předsevzetí stejně pod rukou oživují samé jemnosti a rebelie nikde. Tak tady to mám! Po prvotním zděšení jsme se začli hned těšit, jak to bude vypadat po vytisknutí a není to vůbec špatné, ovšem, zatím se to suší.

Pro upřesnění, jednalo se o techniku Čárového leptu.





úterý 19. února 2013

Illustration Friday - Wool

Tohle téma pro mě bylo trochu oříšek. Jak se vyhnout beránkům, roztomilým jehňátkům, klubíčkům vlny, žirafám ve svetru a nakreslit to jinak? Nakonec jsou hlavním tématem ruce a je jasné, že pletou klubkem vlny, takže téma jsem asi i dodržela.
Ruce jsem kreslila odjakživa strašně ráda, je v nich dynamika, obtisknutý čas, je v nich přiběh. A když jsem se konečně skamarádila se scanerem, který je na formát A4, tak nakreslím obrázek na A3... Poznávám se.


neděle 17. února 2013

Strom - druhé podání

Den po neúspěšném tisku mojí aktuálně poslední suché jehly, jsem se do toho dala znovu a tentokrát konstelace zřejmě odpovídala podmínkám pro tisk a práce mi šla od ruky. Krom toho, že Vesmír fandil tisku grafiky, přitáhla jsem ještě tlak na lisu a použila dokonale hladké papíry pro akvarel. A tyhle drobné úpravy pomohly.

Momentálně mám 4 verze stromu, hnědou, zelenou a pak kombinaci obojího. Nejedná se ale o soutisk více barev (na tuhle techniku zatím jaksi nemám "koule"), jde jen o to, že jsem kromě hnědé na malou plochu naťupala i trochu zelené a při vytírání se zelená rozetřela a utvořila svůj vlastní ostrůvek na okrajích jemně přestupující do dominantní hnědé.
Výsledek se mi líbí, můj favorit je strom číslo dva.
A jaká verze se nejvíc líbí vám?






Krom toho pořád nemůžu svoje představy a výsledky vyladit se scanerem. Ačkoliv všechno ještě prochází Photoshopem, barvy jsou pořád trochu posunuté a obrázek je lehce rozpytý, což v reálu není. Tak fakt nevím.

sobota 16. února 2013

Bílá

Ráno bylo neodbytně bílé. Vrstva čerstvě napadaného sněhu se ještě zarputile držela na balkonovém zábradlí, ptačí zob byl nemilosrdně zapadaný, stromy byly bílé až po vrcholky nejtenčích větví. Zářivě bílé razítko únorového jitra. Zima je v plné síle, hrdě vystavuje na odiv co všechno dokáže, co všechno umí schovat do studeného bílého pláště. Nemám ji ráda, ale obdivuju, jak dokáže být fotogenická, když je čerstvá.
A i když mám kocovinu jako blázen, nemohla jsem si to nechat ujít.



středa 13. února 2013

13. únor - den Nedobrých tisků, suchá jehla

Protože začal zase grafický kurz, chtěla jsem si dneska vytisknout práci, kterou jsem včera vytvořila a úspěšně v ateliéru vytiskla a teď se to tam někde suší na desce. Měla jsem v plánu vytisknout víc barev, koupila jsem si ve Zlaté lodi nádherný odstín zelené Vert de vessie a taky jsem chtěla zkusit přidat do tisku ještě druhou barvu a pohrát si s tím. No, ale když se nedaří, tak se nedaří.
Připravila jsem si všechno jako obvykle, pečlivě barvu naťupala, pečlivě vytřela a výsledek po vytisknutí byl uplně nijaký. Říkala jsem si: "Bože, i když v tebe nevěřím, nech mě udělat aspoň jeden tisk dobře, chci to dát na blog a jestli se mi to nepodaří, budu mít post na blogu bez obrázků a dostanu se do blogerskýho pekla, to přece nedopustíš..."
Marně. Druhý, třetí tisk, všechno špatně. Přidala jsem lněnou fermež, ubrala jsem lněnou fermež, odmašťovala matrici, vytírala rukou i hadříkem... Nic. Blivajz.
Nakonec to trochu vyřešil větší tlak na lisu a papír s vyšší gramáží, ale stejně je to znouzectnost a ty tisky nejsou dobré.
S myšlenkou, že příliš jemné linky suché jehly nesnesou mnoho tisků, zklamání po každém neúspěšném vytlačení ještě zesílilo. Pro člověka netrpělivého je grafika velká terapie. Nic nejde uspěchat a každý neúspěch musí být z hlavy okamžitě smazán, aby se mohlo začít znova, stejně nebo ještě víc pečlivě. Včera jsem vytvořila opravdu asi příliš jemnou kresbu a pokud budu chtít v tisku pokračovat, musím všechny linky ještě obtáhnout. Suchá jehla snese jemné tahy, ale vrypy doporučuju hlubší. Pro opravdu subtilní, něžnou linku bude nejspíš mnohem vhodnější lept.

A ještě k tomu tak mizerný fotky... No nic, příště znovu a lépe.


Čistá matrice s kresbou suché jehly

Matrice pokrytá barvou

Vytírání barvy

Vytřená matrice

Zelená barva Vert de vessie

Výtisk odstínu Bistre basic, příště přisvítit

Výtisk zelenou barvou

neděle 10. února 2013

Illustration Friday - Storm



Další obrázek pro IF na téma "Bouře". Tentokrát elektronicky ve Photoshopu.

Austin má klacík a sluníčko svítí

Všechno je tedy jak má být...





sobota 9. února 2013

DIY - čepice s přílohou

Nejen všechny možný i naprosto nemožný blogy se hemží kamínky a kováním, ale i Amsterdam se třpytil a výkladní skříně obchodů vypadaly, jako by se všechny módní řetězce připravovaly na boj a tak vyslaly do prodeje obuv a oblečení pořádně okovaný. Koupila jsem sobě na Asosu docela nudnou čepici a ještě nudnější čelenku, aby mi nebyla zima a protože mě kov a sklo baví, dotvořila jsem si vlastnoručně tyhle nezbytné zimní doplňky i já. A zařadila se tak do davu. (Občas to i skousnu.)
Je tomu už hodně let, kdy jsem si dělala vlastní špěrky, pak jsem v Londýně na bleším trhu potkala Tučňáka a je z toho láska na celý život a protože nosím na krku jenom jeho, šperky šly stranou. Truhlu s komponenty jsem ale nevyprázdnila a nerozprodala na Aukru, jak mám ve zvyku (nesnáším zbytečnosti, což se netýká mých narvaných skříní) a tak jsem teď měla všechno pěkně při ruce.
Taky už jsem si na eBayi objednala kování a jarní šatník obohatím o nějaký to brnění.
Mimochodem, Evropu zřejmě nezaplaví jen brnění, ale i lebky a krajka. Už zase. Ale to nevadí, mě se to líbí. Nejlepší je svetr s krajkovou lebkou, jako mají v Promodu. Bohužel, ne ve slevě. Nová jarní kolekce. Jaro bude, zdá se, velmi romantické a něžné...







pátek 8. února 2013

Amsterdam, den poslední

Na poslední den jsme měli, tentokrát už společně, naplánovanou návštěvu amsterdamské národní galerie Rijksmuseum a předem už jsem věděla, že anžto je galerie v rekonstrukci, expozice je otevřená pouze v několika místnostech a obsahuje nejžádanější špeky od Rembrandta, Vermeera, Hedy nebo Steena. Na jednu stranu škoda, na druhou stranu toho bylo po dvou dnech intenzivního chození tak akorát. A smázla jsem další svoji mylnou představu, a to tu, že Vermeer kreslil velká plátna. Vůbec ne, jeho slavná služka nalévající mléko ze džbánu je celkem malej obrázek. Zato Rembrandt si potrpěl na fakt velký díla a jeho "Noční hlídka" je opravdu grandiózní. No a nájem (nebo hypotéku, nevim) stejně neplatil, i když se měl dobře a byl slavný. No tak kde to jsme?
A protože jsem den před tím objevila malou Čínskou čtvrť nedaleko Centrálního vlakového nádraží, oběd jsme si dali u Číňana, klasické obědové Dim Sum, aneb sněz co chceš a neudav se u toho. A Dim Sum, to mi velice rádi, všechny plněné a neplněné knedlíčky, masové kuličky, hutné slizovité omáčky a pro fajnšmekry i dušené slepičí pařátky. Zkoušela jsem to v Belgii a nic moc, ovšem naše belgická kamarádka, jejíž rodina je původem z Hong Kongu na to měla tenkrát uplně opačný názor a moc ji to chutnalo. Jak říkaj Španělé: "Hay gente para todo..."
Inu, dobře jsme se najedli i napili, v blízké kavárně jsme si objednali kávu a zákusky, dostali jen kávu (na zákusky se nějak zapomnělo), naskočili na vlak na letiště a večer přistáli v mrazivé Praze. Ve vlaku měl M. velkou radost, že je tam wi-fi a nadšeně sledoval po internetu náš pohyb na mapě. Roztomilé.





středa 6. února 2013

Amsterdam moderní

V noci nám nasněžilo, ale sluníčko svítilo celý den a dá se říct, že i hřálo. Holanďany sníh nerozházel, ráno nasedli na kola a den byl jako každý jiný. Plný cyklistů. A protože vím, že Amsterdam neusnul v renesanci a že tohle město není jen o roztomilých kónických baráčcích s obligátníma kladkama trčícíma těsně pod střechou, obrátila jsem svoje kroky na východ, kde stojí nová Městská knihovna, koncertní síň Bimhuis a taky Centrum vědy, zvané Nemo. Sklo a kov v krychlovitých tvarech nových budov (nebo klidně i nekrychlovitých - děkuji, pane Kaplický) je mi blízký, nikdy nebudu ohrnovat nos nad moderní architekturou, protože oblibuju její vývoj, používání nových materiálů, prostorovou velkorysost a barvy, které s sebou moderna přináší. Odrazy historie v dokonale hladkých okenních tabulích se mi líbí, pokud všechna staletí ladí navzájem a neruší harmonii místa. V Amsterdamu to vychytali, uměli to zasadit do prostoru a neurazit renesanční kompaktnost historického jádra města.
A tak jsem se brodila sněhovou břečkou, fotila a uskakovala kolům, co na mě pohrdavě házela rozbředlý sníh.
Pak jsem to vzala přístavem kolem lodí zpět do úzkých uliček a říkala jsem si, že nebýt aut zaparkovaných kolem kanálů, člověk by měl pocit, že se vrátil v čase. Téměř dokonalá nádhera. A díky zvyku nevěšet na okna záclony jsem vyšmírovala tu nádheru i zevnitř. Těžké dřevěné dveře, květiny, krásné kusy nábytku, dětské pokoje plné barev, spící kočky, závratně vysoké stropy, designové ateliéry... Spousty květináčů a malovaných kachliček, bílé a tmavé dřevo... Chtěla bych tu bydlet. A neplatit nájem.
Prolezla jsem pár second handů v Haarlemmerstraat, koupila sobě asi stopadesátý kašmírový svetr, ale po pravdě, neměla jsem tu správnou sekáčovou náladu, jinak bych toho určitě našla víc. Možná proto, že představa, že si budu muset něco zkoušet a tudíž sundavat a zase nandavat vrstvy oblečení, ve mě vyvolávala paniku. Pak jsem ještě zalítla do obchodu a koupila echt holandské kakao a taky mouku z quinoi, kterou jsem u nás neviděla prodávat. Mlsně jsem obcházela kolem pultů nacpaných nepřeberným množstvím sýrů. Mlsounova smůlička, do Prahy to nepovezu, máme jen malé kabinové zavazadlo. Sýr dnes ale rozhodně bude, kam jinam zajít na fondue než někam v Amsterdamu a k tomu si dát mého osobního favorita, pivo De Koninck.
A zítra? Poslední dávka umění, galerie Rijksmuseum. O Anne Frank si raději počtu, dům, kde se skrývala je v neustálém obležení turistů. Nejsem frontový typ.


Knihovna

úterý 5. února 2013

Amsterdam

Tak už jsem zase na cestách. A ráda. Bez cestování bych nemohla dýchat, natož pak žít. Tentokrát s námi včera večer dosedlo letadlo v Holandsku a já mám na vzácný tři dny pro sebe celý Amsterdam.
Kdysi jsem tu byla, je to asi šest let, ale jen na skok a tak jsem dneska vzala batůžek a foťák a zatím co se M. zajímal o poslední výkřiky ve svém oboru na jisté konferenci, já jsem zabodla prst do mapy města a vydala se.
Počasí mě vskutku nešetřilo, déšť, kroupy, sníh, sluníčko a tak pořád dokola, ale to nevadilo. Amsterdam je nádherný město. Amsterdam, Antverpy a Londýn jsou města, která ve mě budí důvěru. Nevim proč. Mají klidnou a důstojnou atmosféru, lidi se chovaj normálně, v obchodech se na vás usmívaj, auta jezdí pomalu. Tak možná proto.
Holanďani jezdí na kole za každýho počasi, ať se děje, co se děje. Tisíce kol parkují podél amsterdamských kanálů, desítky jich brázdí ulice. Stejně jako v Antverpách mají svoje cyklostezky a běda, jak jim po nich pochodujete. Tady by se pražský maminy s kočárkama, jezdící po cyklostezkách obvykle minimálně ve dvojici, daleko nedostaly. Vskutku.
Můj první cíl byla stálá výstava obrazů Vincenta van Gogha. Strávila jsem v galerii dvě hodiny a nemohla se vynadívat. Na živo to má neskutečnou sílu. Bezprostřední kontakt s originálem ve mně vzbuzuje pokoru a nesmírný obdiv. Van Goghovo dílo je svěží, nadčasový skvost. Všechny ty barvy a trpělivé linky, příroda, pracujíci lidi, barevné stíny, radost i melancholie. Je to skoro až hmatatelný pocit z krásna a slunce.
Když jsem se vyachala nad van Goghem, zašla jsem domů k Rembrandtovým. Pěknej barák měli, to teda jo, ale stejně za něj neplatili, takže o něj nakonec pan Rembrandt přišel. V domě bylo několik jeho děl a hlavně grafiky, které sloužily více méně jako skicy k velkým plátnům. No povím vám, chtěla bych takhle umět skicovat. Fakt, že jo. Precizní, dokonalé linky suché jehly dokázaly vykouzlit úžasné miniaturní portréty a žánrové scény, perfektní tahy nástrojema vytvořily stíny a nebo postavy zalité sluncem. Ani náznak zaváhání a ještě je to mistrovsky vytisknuté. Smekám.
U domu Anne Frank jsem se otočila a zase odkráčela, neb ta fronta byla děsivá. Tak třeba zítra budu mít víc štěstí.
Nedaleko Královského paláce jsem si dala vynikajíci salát s uzenym lososem a vydala se zpět do hotelu skrz Haarlemmerstraat, ulicí prosycenou typickým odérem trávy, kterou si tady někteří dávají už po snídani. Haarlemmerstraat je vůbec zajímavá ulice, potkala jsem tu hned několik second handů, takže to zítra musím prozkoumat, aby mi nic neuniklo.
V hotelu jsem doslova odpadla do postele, hodila nohy nahoru a vypila snad litr vody naráz.

Kola... kola... kola...
Grafická dílna pana Rembrandta

Když más globusy, tak je ukaž!
Uběhlo už hodně let, co jsem tu byla naposledy...

neděle 3. února 2013

Praha šedá, stále krásná

Původní dnešní plán byl jít se někam dobře najíst a potom navštívit výstavu Františka Kupky, ale nakonec jsme zůstali jen u toho žrádla... Ale jakýho! Malý Buddha je moje oblíbený místo a ráda se sem vracím, i když na něj občas zapomenu a pak si při nějaký příležitosti vzpomenu a znovu mám radost, jak bezva místo to je. A opět je to asijská kuchyně, i když bych už ráda taky někdy doporučila něco jinýho, ale pro tenokrát jsem prostě znovu na východě.
Malý Buddha má na to, kde se nachází, super ceny, obsluha je milá a jídlo vynikající. Plus výborné čaje. Zkuste to.

Na Kupku jsme dorazili, ale zase jsme se otočili a zamávali dlouhé frontě na rozloučenou. Vzali jsme to pak přes Hrad, přituhlo, byla mi zima, ale ten výhled od Hradu na Prahu je prostě nádhernej v každý roční době. A za Kupkou se vrátím někdy v týdnu.







sobota 2. února 2013

Závislost tichá, ale intenzivní

Každej máme nějakou svojí závislost, no ne? A kdo říká, že ne, má jich nejvíc. Nebudu se halit do falešný skromnosti, protože je holý fakt, že když se do něčeho zabejčim, dotáhnu to do konce. Tak jsem se úspěšně zbavila hned několika svých závislostí, více nebo méně silných. Jedna z nich bylo kouření. V době největší cigaretový spotřeby jsem udělala i krabičku denně a další pasivně z neproniknutelné nikotinové mlhy v práci. Noční práce v kasinu. Věřím, že ten více než pětiletej příběh by vydal na knížku. Počítám ale, že až tak někdy kolem důchodu, až budu schopná o tom začít souvisle vyprávět. Je to už relativně dávno, nicméně pocity ještě furt mají dost intenzivní dozvuky. A mám na mysli kasino klasický (vzpomeňme například film Casino Royale, tam prý nějaký bylo), tak takový kasino, ne nějaký zaplivaný doupě s výherníma mašinama.
To seknutí s kouřením tenkrát netrvalo příliš dlouho. Prostě jsem se jednoho dne vzbudila, nemohla jsem popadnout dech a když se mi to konečně podařilo, tak to bolelo. Nebylo mi ani třicet. Uf. Tak jsem vyhodila krabku a víckrát na to nešáhla. Že jsem pak během půl roku přibrala deset kilo je jiná věc. Něco jsem v těch prackách držet musela a salát to rozhodně nebyl. No uznejte, třináctiletá známost se nedá oplakat se zeleninou na talíři. Ale těch deset kilo stálo za to. Když mě ty špeky začly srát, zabejčila jsem se znovu a shodila dvanáct.
Přiznávám, že v den (minulý září), kdy jsem poprvé po deseti letech začala znovu jezdit autem, začla jsem mít zase chuť na cigaretu. Český silnice jsou sakra velkej adrenalin. Ale krabičku cigaret jsem si fakt ještě nekoupila.
Ale proč tady machruju... Kurňa, nemůžu, ale fakt nemůžu přestat jíst čokoládu. Co do toho ti gauneři dávaj? Proč nefunguje moje vůle, která mě nikdy nezklamala? Proč jsem jak nesvéprávnej slintal, když vidím kousek dobrý čokolády? Proč v Belgii moje první kroky vedou do obchodu s Belgickýma pralinkama? Proč dělám báječný soufflé, který se jenom rozplývá na jazyku? Hm?
A hlavně mi nikdo netvrďte, že hořkou čokoládou nic nezkazím, má spoustu antioxidantů a já nevím čeho ještě strašlivě zdravýho. Hořká čoko mi nejede, nejlepší je přeci nugát, Nutella, čoko mořský plody, čokobonbóny plněný čímkoliv měkkým, pistáciová Deli, čokoláda plněná karamelem... Je mi z toho až blbě, když na to myslim. Toho cukru! Není divu, že jsem pak taková rychlá.
Takže dneska jsem snědla svojí poslední čokoládu v životě a jestli to porušim, jsem normální vomáčka a srab. Tak.

Zdroj corkweightlossclinic.com

Zdroj www.funnyjunk.com