úterý 29. ledna 2013

Illustration Friday - Wings

Obrázek na téma "Křídla" pro Illustration Friday. Fantasy kresby nejsou zrovna můj šálek čaje, ale u téhle motýlí víly jsem se docela vyřádila a je fakt, že fantasy žánr má něco do sebe už jenom proto, že si můžete vymyslet fakt cokoliv a nikdo nebude prudit, že postava je nereálná, má špatný proporce, křivý nohy, moc krátký ruce. Můžete udělat třeba podvyživenou vílí dámu se zkoumavým pohledem, malýma ušima a reálně nedržícím drdolem, která se evidentně dost špatně vyspala a bude to furt jen vaše fanatazie, váš svět. A ten vám nikdy nikdo nevezme.





Slávky na víně

Trošku jsem si dneska v kuchyni zabrousila do milované Francie a udělala k obědu slávky na víně podle Markéty Šimrové alias Kitchenette, jejíž blog jsem objevila minulý rok a zamilovala si ho, protože její stravovací filosofie mi sedí a souhlasím s mnohým, co k receptům píše. Čerstvé potraviny, sezónní produkty, podpora českých malopěstitelů a mnoho dalšího. Navíc jsou tam nádherný fotky.
Čerstvé slávky jsem koupila na Čerstvých rybách, e-shopu, který je fakt šikovný, minulý týden jsem tam objednala ryby asi za tisícovku a přišel toho ranec nevídaný, mnoho obědů bude rybích a to se počítá.
Slávky na víně podle Kitchenette jsou jednoduché a vynikající, jen se po nich zaprášilo. Jen zbyla z celé lahve vína jen jedna decka, neb jsem dělala slávky ve dvou kastrolech a recept si žádá 3 dcl do kastrolu, takže měl M. smůlu, tu jednu decku jsem prostě musela vyhrát já, když už jsem tak dobře uvařila. No ne?

Mimochodem, jsem ráda, že je obleva, sice se tu brodíme vodou a včerejší procházka Prahou připomínala spíš slalom mezi padajícíma hroudama sněhu ze střech, ale není aspoň taková zima.



Jak říkám, jen se po nich zaprášilo.

neděle 27. ledna 2013

Naše volba

Pořád tomu nemůžu uvěřit. Štípněte mě někdo, ať se probudím a zjistím, že včerejší volba prezidenta nebyla zlej sen...

pondělí 21. ledna 2013

Illustration Friday - Myth

This Cerberus is apparently harmless and furthermore, it's a girl...


Potíže s Lufthansou

Zatím, co ujíždím vlakem z mrazivýho Děčína do mrazivý Prahy a noční třpyt hvězd a sněhovýho poprašku klamou oko a zdají se být až poeticky krásný, mám čas si opět pořádně postěžovat na nespravedlnost tohoto světa, protože kde jinde, než v prázdném kupé může člověk vymyslet báječný žalozpěv.
Aneb ruksakstory pokračuje... Vlastně nepokračuje. Ukázalo se velmi záhy, že holky v zákaznickym centru v Ruzyni můžou být třeba miliónový, nezájem a diletantismus Lufthansy stejně nezakrejou. Jak to v Ruzyni slibně začalo, tak to taky skončilo. "Tady máte webovou adresu na Lufthansu, kam byste měla napsat a zažádat o finanční kompenzaci měsíc zdrženého zavazadla. V systému už jste a oni už v tuhle chvíli můžou vidět, že jste tady byla a zavazadlo našla." Fajn, to zní přece dobře a logicky, napíšu tam, a až se ozvou, pošlu i paragony za nakoupené oblečení v Kostarice, protože mám nárok na proplacení 50 % útraty za základní potřeby.
Na nic jsem nečekala, doporučenou adresu zadala do prohlížeče a vyjel mi elektronický formulář, tak důvěrně znamý z Kostariky... Kdykoliv hledám zákaznickou podporu Lufthansy, vždycky se objeví tenhle podělanej formulář, kam když napíšete, nestane se vůbec nic kromě toho, že vám dojde automatický email s ujištěním, že se co nejdřív ozvou a budou se mnou můj problém řešit. Do Kostariky se mi neozvali a nedělám si iluze, že se ozvou teď, i když ve mě hlodá malé pokušení věřit tomu, že si zaměstnanci zákaznického centra Lufthansy dali na Nový rok předsevzetí, že tu horu stížností už ale fakt začnou hned v lednu řešit.
Tolik o tom, co se stane, když budete mít potíže na letišti a k tomu ještě tu hroznou smůlu, že letíte s Lufthansou.

A co novýho? Grafický manuál bude pokračovat v polovině února, čekají mě další grafické techniky s Robinem ve škole Malování kreslení. Moc se těším.

P.S. Už mám za sebou hyperglykemický šok z vytoužené Rumové buchty od mamky. Stejně je ta buchta nejlepší.

úterý 15. ledna 2013

Illustration Friday - Ocean

Hey, what about portrait in ocean colors?

Obrázek na téma "Ocean" pro Illustration Friday. Původně jsem nakreslila dost divnou mořskou pannu. Mám těžkou ruku po měsíci zahálení. Ale pak mě napadl portrét v barvách moře. Aspoň to není takový klišé.


sobota 12. ledna 2013

Kostarika - shrnutí, postřehy, tipy

Protože jsem přírodu a atmosféru snad dostatečně vybásnila v jednotlivých článcích, tak zůstanu především u fakt. Pokud pominu unikátnost přírody, velmi rozmanité, i když na naše poměry vždy teplé počasí, množství zvířat a čisté moře, tak nejde opomenout jednu nepříjemnou věc - je tam draho. Podle ukázek cen na konci příspěvků jde poměrně snadno odvodit, že je tam zhruba jednou tolik dráž než u nás a to beru jako příměr ceny pražský. Obědy v sodě, nejlevnějším způsobu stravování, když si nechcete vařit sami, tak ty vyjdou zhruba stejně jako v Praze. I s pitím kolem 10 $ na osobu. Ceny v supermarketech krát dva, levný oblečení krát dva, alkohol krát dva (koktejly tak stejně), ceny do Národních parků byly jednotně za 10 $ na osobu.
Veřejná doprava v Kostarice je naopak velmi, velmi levná. Ale chce to trochu invence, jak jsem popisovala, zastávka může být prakticky kdekoliv a bez pomoci místních ji dost často ani nenajdete. Ve velkých městech jsou zastávky většinou patrný, ale autobusových terminálů bývá víc na různých místech, takže i tady je potřeba se ptát. Ceny dopravy úspěšně navyšují "gringo busy", což jsou minibusy pro turisty, které vás odvezou za tučnou sumu kamkoliv si budete přát.
Ubytování je bez problémů a nemyslím si, že by bylo nutný mít pokoje rezervovaný předem. My jsme to udělali, ale podruhé už bych do toho nešla. Jednak vám to dá větší svobodu, pokud to bude někde hnusný můžete odejít, máte víc na výběr a jednak můžete pružně měnit itinerář. Když to máte rezerovaný předem, hotely často chtěj číslo kreditky a když nepřijedete nebo to na poslední chvíli stornujete, budete platit pokutu. Oni mají právo si to z vaší kreditky stáhnout, pokud s tím nebudete souhlasit, podstoupíte doma složité vyjednávání v bance, až budete platbu reklamovat.
My už máme hodně přes třicet, takže společný záchody s další partou lidí odmítáme, nedej bože třeba společný ložnice, to už pro nás fakt neni. Komu je to ale šumák, hodně ušetří, hostely jsou logicky mnohem levnější. Naše ubytování se pohybovalo od 25 $ (Tortuguero) do 100 $ (Coco beach) a byly to obyčejný pokoje v malých rodinných hotýlcích s postelí a koupelnou, většinou bez snídaně. Skvělým pomocníkem mi byl Tripadvisor, kde jsou recenze snad všech hotelů světa, někdy i s fotkama.
Vzduch je mimo poloostrov Nicoya velmi vlhký, počítejte s tím, že neoblečete suchý oblečení jak je týden dlouhý a možná i dýl. V Karibiku celoročně nepředvídatelně prší, jeden den je liják, druhý den je krásně. Nejsušší a co se týče počasí nejstabilnější částí Kostariky, je poloostrov Nicoya, to taky vysvětluje, proč je nejvíc navštěvovaný turisty, protože jinak si to nedokážu vysvětlit, není tam totiž zdaleka tak pěkná příroda, jako kdekoliv jinde v Kostarice a s klidným srdcem bych tuhle část příště vynechala, i když pláž Conchal nebo Ocotal byly pěkný. Když už na Nicoyu, tak rovnou na jih do Montezumy a okolí, tam už je zase zeleno a pláže i moře tam jsou super.
Neprocestovali jsme uplně celou Kostariku, tudíž nemůžu příliš soudit, ale podle toho, co jsme viděli, tak nádherné je karibské pobřeží, údolí Sarapiquí a pacifická část pevniny kolem Manuel Antonia.

Nejsem žádný podporovatel ždímání peněz z turistů, ale doporučuju najmout si v Národních parcích průvodce. Uvidíte víc, protože průvodce přesně ví, kde jaká zvířata hnízdí, kde odpočívají, kde mají oblíbená místa. Sami to nepoznáte a budete zklamaní, že jste nic neviděli. Zkusili jsme to s i bez a byl to diametrální rozdíl.

K nákladům - letenka nás stála 24 000 Kč na osobu (kombinace Lufthansy a Delta Airlines), plus M. připlatil ještě zhruba 2 000 na osobu na každém z letů přes Atlantik za víc místa na nohy (k tomu byl v ceně ještě alkohol jak tvrdý, tak pivo), to znamená dohromady 4 000 Kč navíc u každý letenky. Pojištění bylo za 1 900 Kč na osobu u Axy Assistance. V Kostarice jsme utratili dohromady 89 000 Kč včetně odletových tax (28 $ za os.).
Celkově to teda stálo kolem 75 000 na osobu, oproti Thajsku, kde jsme utratili asi 45 000 na osobu to je dost velký rozdíl. Naopak náklady nejvyšší byly při cestování po Keni, Tanzánii a Zanzibaru, takže se nejedná o naší nejdražší cestu.
V nákladech v Kostarice je ubytováni v obyčejných hotelech s vlastní koupelnou na pokoji, jednou denně jídlo v sodě nebo restauraci, snídaně a večeře jsme většinou řešili v supermarketu, plus vstupenky do Národních parků, veřejná doprava a gringo busy. Ceny za jednotlivý cesty jsou vypsaný v článcích. Suvenýry jsme nenakoupili, korálky jsou všude stejný, možná pár triček bylo fakt pěkných, ale nekoupila jsem je hned a pak už jsem je po cestě nepotkala.

Na benzince jsem si všimla, že benzin a nafta stojí kolem 25 - 27 Kč za litr, Marlbora, který jsem kupovala bráchovi stály asi 80 Kč.

Nepříjemně nebo nebezpečně jsme se nikde necítili, ale ani jsme to nepokoušeli, po západu slunce jsme obvykle byli v hotelu, případně v přilehlý hospodě. Nic nám nikde neukradli, peníze jsme nosili všude s sebou, foťák (Nikon) mi z krku taky nikdo neztrhnul. Normální země, řekla bych.

Jakýkoliv dotazy k cestě moc ráda zodpovím v komentářích nebo po mejlu. Díky za přízeň.




pátek 11. ledna 2013

26 hodin na cestě

Ve čtvrt na šest nás vzbudil budík a akorát svítalo nad jedním z vulkánů v centrálním údolí. Když jsme ve třičtvrtě na šest razili taxikem na letiště, sluníčko už bylo v plné polní a sopky se halily jako obvykle do hustých mračen, co vypadají tak zlověstně, že by si člověk myslel, že co chvíli pošlou nad město neúprosný liják. Ale není to tak, mračna zůstávají na svém místě a ačkoliv možná nad vulkánem prší, městečka si v poklidu žijou svým tropickým tempem plným sluníčka.
Nerada jsem se s teplem loučila, na to si dokážu rychle zvyknout.
Letadlo z Kostariky letělo na čas, ale nejdřív jsme museli zaplatit odletovou taxu 28 $ na osobu, vystát si kontroly a směrem do USA jsme se odlepili kolem osmé. V Atlantě bylo 17 stupňů a trošku pršelo, měli jsme hlad jak vlci a co jinýho si dát v Americe, než hambáče, že? Vskutku, rychle jsem si připomněla, proč to nejím. To je ale hrozně hnusný jídlo! Uf, měla jsem pocit, že mám v břiše kámen.
M. si šel dovyřídit papíry ohledně zpožděného batohu na začátku naší cesty a já se lačně vydala obhlídnout obchody s kosmetikou a oblečením a byla jsem strašně přesvědčená, že v USA to musí mít přeci mnohem levnější i na letišti, když v obchodech a na internetu je to levnější než u nás. Tak není. Možná o dvě, tři stovky, ale to se mi na ždímání kreditky zdá dost zbytečný. Tak nic, tak jsem na chvíli ušetřila.
Letadlo z Atlanty původně mělo letět na čas, už jsme byli usazení uvnitř, ale nakonec jsme hodinu čekali, než dotankují palivo a pak jsme vyrazili na skoro desetihodinový maraton filmů, protože nevim proč, ale nemůžu v letadle většinou spát, jde to akorát, když jsem uplně grogy.
V Mnichově jsme se fakt usilovně, leč naprosto marně snažili najít kancelář, kde vyřizují ztráty a nálezy, různí pracovníci letiště nás posílali na různá místa, až jsme to vzdali, protože mnichovské letiště je strašně veliký a navíc jsme byli už odbavení. Jen mě ještě i teď překvapuje, jak nezvládnutý to tam měli co se týče situace, která u nás nastala, to znamená ztráta zavazadla. Nikdo nic pořádně nevěděl. U Němců bych čekala něco jinýho, organizaci, formuláře, do puntíku nacvičený situace a tak.
Značně zpruzeni, teda spíš já dost zpruzená, jsme se odlepili na čas z Německa a tady už nastala ta situace "grogy", ještě než jsme vzlétli, byla jsem v limbu. Paráda. Najednou byla Praha, sníh, zima, mokro, ale kdo si myslí, že budu fňukat, má smůlu, já jsem ráda, že jsme doma, nikde nemají tak luxusní matraci jako my doma, tak luxusní chleba a rodinu a přátele a rybičky a všechny zpřátelené psy a kočky.
V kanceláři na letišti, která vyřizuje ztráty zavazadel (uplně logicky a jasně umístěna u pásů na zavazadla, co vyjíždějí z letadla, bravo!) jsme se optali, jestli náhodou nevědí něco o mém ctěném batohu a víte, co? Věděli. Můj ctěný batoh byl celou dobu uložen ve skladu ztrát a nálezů na letišti v Ruzyni, byl sepsaný papír, co batoh všechno obsahuje a ten papír byl v počítači, takže WTF Lufthanso, jak jako, že hledáte můj batoh??? Už s váma nikam nikdy neletim, Lufthansa sucks a všem to řeknu.
Akorát si pro batožinu musím dojet až v pondělí, neb hlavní klíčnice už započala víkend zjevně s velkým předstihem.
Co teď? Budu se pídit, jak je to s mými právy a rozhodně to neskončí vyzvednutím batohu. Z principu. Amen.
A teď už jdu spát, ačkoliv jsem si myslela, že odpadnu hned. Dobrou.

čtvrtek 10. ledna 2013

Manuel Antonio - San Jose - Alajuela

Navzdory spatnym recenzim se hotel korejske damy (stejne si myslim, ze to byla spis Cinanka) ukazal jako normalni a bezproblemovy misto. Jen jsme tam narazili na Rusaky (velky stesti, ze az na konci cesty), takze zakonite doslo k tomu, ze jsem se posledni noc nevyspala, protoze oni se proste neumej chovat normalne.
Na ranni odjezd autobusu z Manuel A. do San Jose uz jsme meli koupeny listky predem, nutno rezervovat a zaplatit uz v Queposu, protoze v busu se na tehle zastavce listky neprodavaji. Odjizdi to v 7.30. Nas spoj mel malinke zpozdeni, priritil se ale do ctvrt hodiny, takze pohoda, nabral nas a vubec nesetril zatacky a serpentyny vedouci vzhuru po vysokem kopci lemovanem luxusnimi hotylky s vyhledy na more. Ta zelen vsude byla omracujici, tim spis, ze jsem si uvedomovala, ze dalsi tri mesice budu akorat tak cucet na zelen doma v kvetinaci.
Jeli jsme znamou cestou pres Quepos a za Jacó jsme to nasmerovali do kopce, opustili nekonecne palmove haje a modre pobrezi a splhali jsme nahoru po dalnici, az jsme dosahli hrebenu a spustili se dolu, do Centralniho udoli s tepajicim hlavnim mestem, daleko od netecneho klidu primorskych vesnicek.
Po trech hodinach jsme dojeli do San Jose, mela jsem pripraveny fotak, ze nafotim jeste nejake obrazky, ale ani mesic po posledni navsteve me to mesto neoslovilo. Okrajove casti jsou pekne, upravene lepsi ctvrte, hezke domy, zahrady a palmy, ale centrum je bez napadu a chude na dojmy i prohlizeni.
Uz jsme vedeli kudy kam, takze jsme nemuseli z autobusaku pouzit taxi na dalsi autobusak, prosli jsme centrem na zastavku do Alajuely a hned nam jel autobus. Udelali jsme ale chybu, vlezli jsme do busu, co jel pres Herediu a tak jsme si asi dvacetiminutovou cestu prodlouzili na hodinu a meli jsme to s okruzni jizdou po udoli a jeste se zastavkou na letisti. Tam jsme ale dneska jeste nepotrebovali. V jedny zatacce to ridic rizl tak zostra, az se mu vysypaly vsechny drobny na silnici, protoze mel u sebe otevreny dvere. Parknul to u chodniku a sel to pekne sbirat na krizovatku, z autobusu jsme mu fandili a ukazovali, kde se mu vali jakej drobak v trave. Mel z toho legraci, ten autobusak.
V Alajuele nas uz cekal cistoucky pokoj v klidnem rodinnem hotylku Casa Tago a protoze jsme od naseho znameho farmare, ktereho jsme stopli na ceste do Liberie, vedeli, ze do jedny mistni restaurace dodava hovezi, zasli jsme si tam na obed. Restaurace luxusni a obed stejne tak.
Uz nas ceka jen posledni vecerni pivo v Bulevar baru, kde jsme pred mesice ochutnali prvni Imperial a rano ranicko pro nas prijede taxi a frcime. V patek odpoledne budeme v Praze a mezi tim nas ceka vyrizovani papiru v Atlante skrz zpozdeny batoh M. a velka scena (a treba mozna taky ne) v Mnichove skrz muj ztraceny batoh. Tak uvidime. Mozna jeste neco pisnu cestou, je mozny, ze nekde bude na letisti wifi. Pres Atlantik priplatil M. za lepsi mista v letadle, aby si mel kam dat svoje dlouhy nohy a v ramci toho mame i alkohol zadarmo, coz jsem si s horeckou pri ceste sem vubec neuzila, neb jsem srkala jenom vodu a mezi tim se modlila, at uz je to za mnou.

Manuel Antonio

Alajuela

Posledni cerveza

Fakta: jizdenka z Manuel Antonia, tri hodiny cesty s jednou prestavkou 9 $ na os., ubytovani v Casa Tago 39 $ za noc, obed v La Taperia, piva, dezerty, kavy 74 $ za oba.

středa 9. ledna 2013

Parque Nacional Manuel Antonio

Tentokrat nam to vyslo a hned po ranu jsme vlitli do Narodniho parku Manuel Antonio. Vonava pradelna, dalo by se rict. Husty porost tropickeho lesa, jasne modri motyli s kridly velkymi jako dlan nas tezkopadne provazeli uz kousek od vchodu. V korune palmy se schovaval triprsty lenochod, kolibrici sali svuj ranni nektar a ze me lilo jak z konve. Vlhkost byla uctyhodna, zase jsem lepila jak bonbonek.
Nejvetsi pozdvizeni ovsem pokazdy zpusobi opice, jedno, jak vysoko a jak daleko jsou. Opice je zaruceny turisticky tahak za kazdych okolnosti. Je fuk, jestli jich mate ve fotaku uz sto, stejne si ji po stoprvy vyfotite, protoze je proste zabavna. Vcera se zcela zadarmo opice objevily na plazi, byla jich cela tlupa a ja jsem si vsimla, jak jedna sahla do palmy, jestli nenajde neco dobreho (broucka, bobuli, cokoliv) a pak si po akci zpusobne ocistila dlane o sebe, uplne jako clovek. Uzasny.
Ale zpatky do Parku. Ruzne dlouhe cesty nas vedly vysoko do schodu na vyhlidky a pak zase dolu na male bile plaze s azurove modrou vodou. Na ni se pohupovali pelikani, co chvili vyleteli nad vodu a stremhlav se vrhali zpet do vody lacne boric svoje dlouhe zobany pod hladinu.
Manuel Antonio je nejmensi park Kostariky a kdyz se rano otevrela brana, bylo tam hned plno. Pak se turisti rozptylili po skupinkach ruzne do lesa, nekdo hned odpadl k vode, protoze v Parku se da koupat. Par Kostaricanu slo taky rovnou na plaz a tahli s sebou obligatni prenosny lednicky s chlazenym pitim a pytliky bramburku. Jsou roztomili s tou svoji piknikovaci manii. V parku jsme byli asi dve hodiny, prolezli kde co a nakonec jsme usoudili, ze na tamnich plazickach nezustanem, bylo tam dost plno a proto jsme se vratili kolem jedenacty na hlavni plaz ve mestecku. Posledni den koupani, posledni den opalovani. Zitra rano jedeme v pul osmy primym autobusem do San Jose a odtud do Alajuely, kde jsme nase putovani zacali. Je bliz k letisti a mame tam rezervovany pokoj v Casa Tago na posledni noc. Nas kostrbaty kruh se uzavira.

Narodni park Manuel Antonio

Punta Catedral, Manuel Antonio


Fakta: vstup do parku 10 $ na os., otevreno denne od 7.00 - 16.00, krome pondeli.

úterý 8. ledna 2013

Playa Espadilla

Tak jsme se brzo rano strasne pripravili na celodenni vylet do Narodniho parku, meli jsme s sebou snidani, taky dalekohled, sbaleny zabky, na nohou pekne tenisky, aby nas nic neustklo, pak jsme dosli ke vchodu do Parku a pan u prodeje listku nam rekl, ze v pondeli je zavreno. No.
Sedli jsme si do blizky zahrady, mozna to byla neci zahrada, mozna to bylo verejny, tezko rict a u betonovyho stolecku s betonovyma zidlickama jsme si rozlozili jidlo a vsechno to tam snedli. Kolem probehl kaslajici pes, krasne cvrlikali ptacci a papousci a z parku se ozyval vrestan. Vubec to nebyla spatna snidane a zitra je taky den a tak bude dost casu na Park i zitra.
Manuel Antonio je puvabna vesnice utopena v zeleni, s malymi rozkosnymi hotylky, uzavrena mezi kopci pokrytymi tropickym pralesem. Opice jsou temer na dosah a vsechnu tu krasu podtrhuje huceni oceanu. Mistni plaz Espadilla je dlouha, s sedym piskem, na leve strane smerem u centra, tam, kde je nejvic turistickych lakadel, pokryta slunecniky a lehatky a prava strana je zastrcena, stinena palmama a mandlonema. Jsou tu vlny na surfovani, ale jen na zacatku a kdyz pretnete tu hranici mezi klidnou vodou a vlnama, muzete se nerusene houpat na hladine nicim neohrozeni.
Zustali jsme ve stinu stromu v prave casti plaze, diky mensimu komfortu je tu taky min lidi, ale co je pro jednoho nepohodlny, pro druhyho muze byt vyhodou. Lehatko ani slunecnik nepotrebujeme. Voda je tak tepla, jak jen voda v Pacifiku dokaze byt. Takze dost. Tezko rict, kolik je na slunicku. Vzduch nad piskem se teteli jak pruzracny sulc. Je tu mnozstvi leguanu, strezi si teritorium a navzajem se z kmene stromu vyhaneji vyhruznym pokyvovanim hlavy.
Muzete se tu naucit surfovat, ale hodne mi to pripomina jezdeni na snowboardu a kdyz jsem to naposledy zkousela pred vice nez peti lety, rozbrecelo me to. Vzteky a bezmoci. Neslo to totiz hned a ja jsem jak znamo dost netrpeliva.
Cerny ptacek, co umi alarm a vrtacku se nam ze stromu vykadil na rucnik. Kdyby M. lezel, mel by to primo v puse. Z toho logicky vyplyva, ze se ptacek vykakal na jiny rucnik nez muj, ale M. si ho chtel se mnou vzapeti vymenit. Nevymenila jsem.
Pri obede jsem dostala do fotaku dalsiho kolibrika. Bliz a na svetle. Oslavila jsem to Pina Coladou.

Playa Espadilla

Kapucin

Kolibrik

pondělí 7. ledna 2013

Montezuma-Jacó-Quepos-Manuel Antonio

Den zacal opet domacim chlebem a pokracoval lodi. V pul desaty jsme uz byli nastoupeni na hlavni plazi v Montezuma a zamestnanci spolecnosti provozujici dopravu mezi pevninou a poloostrovem ladovali nase batohy (ne, nedorazil mi batoh, myslim i batohy ostatnich lidi) do velkych pytlu, aby se nenamocily. Naskakali jsme do lodi, povzdychli jsme si nad nepatrnou velikosti strisky, ktera byla schopna ochranit tak mozna polovinu cestujicich a vyrazili jsme. A dost rychle. Nejdriv to bylo bajecny, rychlost pri svy netrpelivosti dokazu ocenit, ale po pulhodine uz mi bylo malicko blbe a ani pomale houpani v kruzich, kdy jsme chvili sledovali delfiny vyskakujici nad more kolem nasi lode, mi moc nepridalo. Nebyt opalena, byla bych asi pekne do zelena. Delfini ovsem byli bajecni, to da rozum. Jenze s delfinama to mate jako s kolibrikama. Nedaj se normalne vyfotit.
Na druhe strane jsme byli po hodine a neco. Vyklopili nas v Jacó, rozebrali do aut a rozvezli na autobusove nadrazi Gringo busama, podle toho, kam kdo potreboval. Slechetny ridic nam nabidl odvoz az do Queposu za krasnou, petkrat vyssi cenu, nez by byla normalnim autobusem. S diky jsme odmitli. Hodku jsme cekali v Jacó na busik, v dosahu byl stanek se zmrzlinou, takze nebylo co resit. Pak jsme v 70 km vzdalenem Queposu na autobusovem nadrazi koupili jizdenky na stredecni cestu zpet do San Jose a vzapeti nam jel bus do vesnicky Manuel Antonio. Idealni.
V Manuel Antonio je Narodni park, ktery nas zajima a protoze jsme nemeli rezervaci v zadnem hotelu, rekli jsme si, ze zacnem vyzvidat ceny pokoju v hotelech primo u vchodu do Parku. A tak se stalo. A jak jsme se dozvidali ceny pokoju, tak jsme postupne couvali zpet do vesnice, kde jsme puvodne vystoupili z autobusu, az jsme skoncili v kopci nad plazi. Ehm. No neva, plaz je blizoucko, par metru a Narodni park asi pul kilometru od nas. Nakonec to dopadlo fajn.
Pojedli jsme burritos, udelali nakup na snidani a odpadli (doslova) do pokoje. Hotel ma sice bazen, ale vypada tak nejak... No nevim, nezda se mi. Uz jsem zase cimprlich.
Na internetu se o nasem hotelu Coco Beach v recenzich pise, ze ho vlastni pani z Koree (to sedi), ktera se chova drze, je protivna a dela problemy. Tak jsem zvedava, co z toho bude. Zatim se chovala normalne.

Baleni batohu do pytlu

Hotel Coco Beach

Kdyz  nevite,  kam zaparkovat vrtulnik, zkuste to na strechu svoji luxusni jachty

Fakta: cesta z Jacó do Queposu stoji 3 $ na os., jizdenka z Queposu do Manuel Antonio 0.5 $ na os., obed pro dva vcetne dvou piv 25 $, sestibaleni piv 6 $, avokado 4 $, okurka 1 $, baleni platkoveho syra 4.5 $, velka voda 2 $. Ubytovani v Coco Beach je za 50 $ za noc.

neděle 6. ledna 2013

Cocolores

Den zacal domacim chlebem nemecke pani bytne, jeji skvelou kavou a cerstvym ovocem a pak jsme se sbalili a vyrazili na plaz. Chteli jsme zkusit zase jinou, sli jsme kousek dal po silnici za tu nasi oblibenou, ale protoze byla v noci na mori bourka (pozorovali jsme blesky z postele), tak more bylo neklidne a plaz Cedros, ktera nasleduje po Las Manchas, byla nepouzitelna. Hrozive trcely z vln skaly a na plazi nebyla ani noha. Vratili jsme se pod casem proverenou palmu a cely den jsme uzivali vody a slunicka.
Musim rict, ze se tady karta vyrazne obratila, a jestli jsme do ted potkavali spis rozmernejsi mistni zeny a turistky, tak tady vsechny najednou vypadaj, jako kdyby od malicka nedelaly nic jinyho, nez ze cvicily od rana do vecera jogu a misto jidla trikrat denne meditovaly v lotosovem kvetu a zivily se pouze nektarem jak kolibrici. Takovou koncentraci vyrysovanych brisnich svalu u zenskych, jakou jsem videla tady, jsem snad nikde nepozorovala. A to nemluvim jenom o mladych holkach od surfu, ale o vsech vekovych kategoriich. Tak nevim, neco delam spatne. Asi to, ze jim. Ay, carramba!
Mirne jsme se vecer rozsoupli, abychom oslavili moje novy zabky a zasli jsme si na veceri do mistni vyhlaseny restaurace Cocolores. Teda damy a panove, uz vim, v cem se ztraci moje brisni svalstvo. To byla pohadka, jeste ted mam ty chute na jazyku. Tak az nekdy budete v Montezuma, alespon jeden vecer otevrete svoji penezenku dokoran a dejte si neco v Cocolores. Nebudete litovat.
Zitra se presouvame k Narodnimu parku Manuel Antonio. Rano ve ctvrt na deset nas veze lod z poloostrova na pevninu do Jaco a pak pokracujem busem do Queposu a odtud do vesnicky Manuel Antonio primo u Parku.



Playa Cedros

Hotel Horizontes de Montezuma

Ptak v restauraci Playa de las Artistas

Fakta: lod z Montezuma do Jacó 40 $ na os., večeře v Cocolores plus dvě piva 37 $ pro oba.

sobota 5. ledna 2013

Playa Piedra Colorada

Rano jsem lovila kolibriky, ale jsou tak rychli, ze to nedokazu stihnout. Dve fotky ale mam, jsem zvedava, jestli tam bude neco poradne videt. Podarilo se mi vyfotit odpocivajiciho kolibrika na vetvi. Velky stesti, protoze odpocival asi 3 vteriny.
Po snidani jsme zase sesli dolu do mestecka, jak bohove z Olympu. Ten krpal sem je opravdu narocnej a jsme jedini, kdo nema v hotelu auto. M. uz z tech nasich vyletu ztratil tak pracne vybudovane a poctive vysezene brisko, k tomu tady nema z horka vubec hlad, takze domu pojede stihly jak proutek. Ja teda chut k jidlu mam porad. Horko nehorko.
Vydali jsme se dneska vlevo od Montezumy, podel prodejcu koralku a naramku, po dlouhe montezumske plazi az k resortu Ylang Ylang a pak za nej, lesem palem a trnovniku, lesem kaktusu a vysoke travy a plaze byly kolem divoke, plne skalisek a more bylo taky pomerne dost nepratelske. Bourilo, delalo vlny a rozstrikovalo je o skaly, jako by nas varovalo, ze tam teda neni zadna plazicka na povalovani. Tak jsme pokracovali dal, pres plaz Piedra Colorada (Barevny kaminek), kde byla v pisku opravdu spousta barevnych kaminku, zelenych, hnedych, cervenych...., az z nich mel pisek cervenou-hnedou barvu. Prostredkem plaze protekal potucek vodouci z kopecka v lese, delal malou lagunu ciste, sveze studene vody a vtekal do more. Plaz Barevny kaminek je mala a hezka, more tam neni divoke, neb ji z obou stran chrani kompaktni masiv skal. Ale my jsme pokracovali dal, porad jsme meli predstavu neceho jako vcera, nejake klidne tyrkysove vody. Sli jsme dalsim lesem, tentokrat jeste o neco divocejsim, kde rostly mandlone a kapradiny, byli jsme ostraziti kvuli hadum a opicim, az jsme dosli na divokou plaz plnou naplaveneho dreva, more bylo melky a buracelo a ja mela pocit, ze asi zdechnu, tak jsem se namocila a sli jsme zpet na plaz Barevny kaminek. Zustali jsme az do obeda, pozorovali labradora, co neunavne skakal do potuckovy laguny pro klacik a pak jsme si u vyhulenyho pana, ktery dnes nebyl vubec vyhuleny, dali rybu a odtahli jsme pokorne zpet na "nasi" perfektni plaz La Mancha, kde jsme byli vcera. Tam jsme pro zmenu pozorovali particku Francouzu, ale ti zdaleka tak dobre neaportovali jako ten labrador dopoledne.
Sandaly, ktery jsem si tu na zacatku dovolene koupila v San Jose uz doslouzily. Mohly vydrzet jeste aspon tyden, ale nase vylety neustaly. Musim si zitra v Super Montezuma koupit zabky. Ty snad ten tyden jeste vydrzi.
Pak se nam stala mila vec, stihli jsme v Montezume autobus a usetrili 20 minut slapani do kopce. Takovi jsme kabrnaci. Je stesti, ze tady je zastavka kdekoliv, u hotelu jsme si rekli ridicovi a ten nam pribrzdil.

Trosku jsme odpoledne fantazirovali, co si dame doma, az prijedeme. Jednoznacne nejvic mi chybi chleba, protoze takovy pecivo, jaky se dela u nas, nikde neumej. Vubec nikde. A taky mam chut na testoviny a prekvapive na knedliky s vajickem, i kdyz knedliky nejim a taky na knedlo vepro zelo, proste psycho. A taky bych si dala strudl a rumovou buchtu od mamky. Mohla bych si ji upect sama, jenze od mamky je nejlepsi. Nektery veci proste umej mamky uvarit lip. Nevim proc.

Montezuma

Playa Piedra Colorada

Mlz a ryba v morskem jezirku mezi skalama

pátek 4. ledna 2013

Tukani, Čuba, vodopád a pláž Las Manchas

Dneska byl veskrze uspesny den.
Rano to zacala tukanama, vlastne ne, rano to zacalo za svitani, nekdy kolem paty hodiny, kdy jsem se vzbudila a nemohla uz spat a tak jsem se odebrala na balkon, lehla do houpaci site a pozorovala deni kolem. Za svitani se totiz deje uzasna spousta veci. Slunicko nehreje, vsechna zvirata jeste uzivaji moznosti se protahnout, nez je horko zazene do stinu. Na strome kousek ode me, ktery ma nadherny ruzovy kvety, poletovalo par kolibriku a krmilo se nektarem. Po vetvich splhalo nekolik kriklave oranzovych a zlutych ptacku. Vrestani alfa samec si krikem branil svoje uzemi. Po zahrade probehla aguti (nevim, jak se to pise cesky spravne, ale taky rikame aguty jako v anglictine). Fakt, nekecam. Jenom velikosti spis pripominala kapibaru, ale co by tady delala, ta ma prece zit jenom v Jizni Americe.
Pri snidani nas pani domaci upozornila, ze na papajovem strome u kuchyne snidaji tukani. A taky ze jo. Konecne! Jednu chvili tam klovalo do sladkych plodu asi pet najednou. Jsou tak krasni, az se mi z nich tajil dech. Nasbirala jsem par fotek a snidane mi chutnala jako nikdy. Takova radost z tukana. Tak jeste ty kolibriky a mam splneno. Rano si na ne zase v siti pociham, tentokrat s fotakem v pohotovosti.
Dopoledne jsme se vydali dolu do mestecka podivat se na vodopad. U hotelovy brany se k nam pridala mlada fenka voriska a me nenapadlo nic lepsiho, nez ze ji dame susenku, protoze je hrozne hubena. Jsem fakt blba. Byla to takticka chyba a fenka se k nam samosebou pridala a na zivot a na smrt nas verne doprovazela az k vodopadu. A to na zivot a na smrt neni ani trochu prehnany, protoze na silnici klickovala a hledala stin a parkrat jsem ji regulerne videla pod kolama. Nastesti to prezila, dali jsme ji jmeno Čuba a splhala s nami az k vodopadu a zpet do te doby, nez ji M. nechtic slapl na nohu, ona vyjekla a pri nejblizsi prilezitosti se pridala k jine skupince, kterou uz doprovazel taky nejaky montezumsky vorisek. Dost jsme si oddechli, byla hrozne roztomila a ja uz jsem cestou premyslela, jak obelstit urady a letecke spolecnosti, abychom ji mohli dostat do Prahy, tam ji strasne vykrmit a hrozne si ji ochocit. A Lufthansa mi sakra neco dluzi (grrrr). Akorat, ze nejdriv letime s Amikama.
Vodopad byl super, byl u nej stin a cesta byla trochu narocna, coz se mi libilo, aspon jsme protahli svaly.
Pak jsme se vydali hledat plaz. Dali jsme se od hlavni cesty k vodopadu vpravo, minuli par skalnatych vybezku podel vody a jednu plaz s jezirkem, ale porad se nam to nezdalo, az jsme ji asi po kilometru uvideli. Perfektni plaz. Plaz Las Manchas. Chranena vysokymi palmami, s bilym piskem, pruzracnou tyrkysovou vodou a skalkama okolo, ktere vytvarely utociste pro desitky krabu vsech velikosti. Na pisku se povalovaly barevne lastury. Voda byla tak tepla, ze skoro ani neosvezila a na slunicku bylo dobrych 40'C.
Hlad nas vyhnal asi hodinu po poledni. Zakotvili jsme v pochybne domaci sode, ktera se nakonec ukazala jako dobra volba. Jen jsme starou pani trochu vyrusovali od telenovely.


Playa Las Manchas


čtvrtek 3. ledna 2013

Cesta z Brasilita do Montezumy

Kdyz jsem se rano probudila, sotva svitalo. Vzduch vonel a ptaci rvali jako o zivot. Pozdeji uz jim bude horko a budou jen tak halabala cvrlikat.
Minibus do Montezumy prijel na cas v 8.30, v Tamarindu jsme nasbirali jeste sedmero krkavcu, teda lidi a vyjeli jsme na jih. Hned za oblibenym Tamarindem skoncil asfalt a my se drncali po prasne sterkove ceste peknych par kilometru napric vyprahlym vnitrozemim poloostrova Nicoya. Porost a palmy podel cesty vypadaly pokryte prachem jako by zkamenely. Vsechno bylo hnede a jen sem tam zazaril novy kvitek cerstvou barvu jako lampicka. Kravky a kone spasaly zlutou travu a kryly se pred slunickem ve stinu zaprasenych stromu. Jak jsme pokracovali dal k zalivu Nicoya, zacalo byt okoli zelenejsi a cesta asfaltova. Kravy uz se pasly na zelenem a vsechno vypadalo tak nejak optimisticteji. Chvilema se asfalt zase menil na sterk a naklepaval nas jako rizky zatimco jsem (opet) uzasle zirala na zaliv, ktery se pred nami obcas rozprostrel, kdyz jsme projizdeli otevrenou krajinou na vrcholcich kopcu. I vesnicky zacaly byt uhlednejsi a cestu lemovaly male farmy a bananove a papayove plantaze.
Do Montezumy jsme dorazili zhruba za 5 hodin, vcetne skoro hodinove pauzy na obed. Jak me tady cesta utika, to neni ani mozny. Ty 4 hodiny na ceste mi prisly jako pohoda, porad se bylo na co koukat. Dokazu cucet z okna cely hodiny a bavi me to.
V Montezume jsme meli rezervaci v hotelu na kopci nad mesteckem. Horizontes de Montezuma se jmenuje ten hotel. A je vskutku kouzelny. Bila prostorna a naprosto cistoucka budova s utulnyma pokojema (predpokladam, ze vsechny jsou tak pekne, jako ten nas), ktere maji svoji verandu s houpaci siti. Nadhera. Kolem dokola palmy, barevni ptacci, dve bojacne kocky a u silnice kricici opice. Maly bazen. Dokonale.
Kdyz jsem se vyvzdychala nad pokojem a hotelem, vydali jsme se dolu do mestecka stejne prasnou sterkovou cestou, jakou jsme prijeli. Meli jsme hlad a byli jsme zvedavi, jaky to tam je. Zajimavy. Uplne jiny, nez na vsech tech mistech, kde jsme byli a ze jsme prolezli kdejakou diru. Montezuma je mrnave, barevne mestecko, s hodne turisty, s poulicnimi prodejci vselijakych cinkrlatek, se spoustou restauraci a drevenych hotylku a s plazi se sedym piskem, jestli jsem dobre koukala. Taky jsou tu docela jiny ceny, nez na ktery jsme si uz zvykli. O neco vyssi, samozrejme.
Obed jsem si dali v nenapadne sode, vyhralo to, ze mela vetrak. Majitel, zhuleny jak motyka nam nabidl kartu s menu a kdyz jsme si vybrali, tak kucharka, s podobnym problemem jako mel pan majitel, vsechno pekne uvarila. Byla jsem napjata, co nam asi prinese ten pan s cervenyma ocickama, ale prines vsechno spravne a bylo to dobre.
Cesta zpet do kopce byla krapet narocna, neb jsme tahli jeste nakup k snidani a nejaky piva, ale da se to vydrzet. Je to asi 25 minut cesty. Nahore jsme vypadali jak hnedi bubaci, ale sprcha vsechno vyresila.

Jo a M. opravdu dusledne dodrzuje rok Hada, neb se zacal snad svlikat z kuze nebo co. No, celej se loupe.






 Fakta: obed 22 $ pro oba plus dve piva, suchary 1$, velka voda 2 $, velky jogurt 2.5 $, marmelada 6 $, sestibaleni piv 12.5 $.

středa 2. ledna 2013

Poslední den na pláži Conchal

Silvestrovska noc se ukazala jako zcela klidna, jen s povinnou salvou petard o pulnoci.

Novy rok je pro me vzdycky chvili tajemny, plny otazniku a s novymi prisliby, jako by se melo neco zasadniho zmenit, i kdyz nic zasadne menit nechci. Nakonec si udelam radost novorocnim vyprodejem hadru a tim to konci. Novy rok je taky prima tim, ze je jaro o neco bliz a hnusna zima musi jednou skoncit a to brzy. Pulku ledna jsme jeste v teple, druhou pulku stravim v sokovem ponavratovem obdobi a unor uz utece rychle, i kdyz je mi fakt furt zima. A brezen, to uz je prece jaro. To da rozum.

Dnesni den byl posledni v Brasilitu, zitra jedeme na jih poloostrova. A tak jsme sli na Conchal, rozloucit se s vodou a bilym piskem, vzdali tichy hold vlnam a schovali se pred paprsky mezi nizke stromy. Vitr uz se trochu uklidnil, byl horky den.



úterý 1. ledna 2013

Silvestr v Brasilitu

Tak mame poctivy zimni den, s melounem, houpaci siti, vychlazenym pitim a bazenem, vzpominame na minuly Silvestr (ostrov bez elektriky a silnic, kdesi v Thajsku), uzivame ten dnesni, kostaricky a tesime se na pristi, zase treba nekde jinde. Vitr neustal, rozhodli jsme se zustat venku u hotelu, dojime meloun, budeme si cist a na vecer mame v lednici bily chilsky vino. Nedelame si iluze, ze bude buhvijaky, ale co uz, o nic nejde.
Ptacek, co zni jako alarm, umi udelat i zubarskou vrtacku. No to me poser. Nebo radsi ne.
Vcera vecer jsme nemohli usnout, protoze se ve vedlejsim pokoji slezla particka kostarickych pubertacek, hrozne se furt hihnali (byl tam jeden kluk) a telefonovali a delali rambajs, koukam, ze je to vsude stejny a nas, starecky, nechteli nechat v deset vecer spat. Straslivacky jsem je nenavidela a rano jsem vstala v sest a hrozne vrzala zidlema, pak i stolem, nenucene jsem se smala a konverzovala se spicim M. Samosebou to s nima ani nehlo, nikdo se nevzbudil, nikdo nevysel otravene pred pokoj. Ach jo.

Petardy zacly uz v pet. Jinak se nic zvlastniho nedelo. A to vino zas tak spatny nakonec nebylo.

Moje dnesni stanoviste

Ptacci, co umej alarm a vrtacku