Blogerky sobě - úžasný balíček od Olívky

Teda já jí ty obrázky rozhodně takhle hezky nezabalila...!

Ale popořadě. Objednala jsem u Olív, která píše francouzským šarmem protkaný blog Mode de boulangerie v jejím virtuálním obchodě skleněné dekorační ptáčky a šperky v minimalistickém stylu, které vymýšlí a dělá a nesou název design by olive.

Je jasné, že ten mint rozkošný multináramek beru s sebou do Vietnamu jako talisman, protože už Rosa psala, že jsou ty náramky od Olívky talismanovité. A to nemůžu riskovat, nevzít si jej. Jede se mnou a že nekecám, uvidíte na fotkách.

Skleněný náhrdelník a náhrdelník s dřevěnými korálky jsou holčičárny, které miluju. A už se těším, jak je vytáhnu ven.

No a ptáčci se ukázali jako vyloženě ložnicový druh, takže visí na garnýži před oknem, pohupují se ve vánku a já doufám, že budou diskrétní (když už se zabydleli v ložnici) a že nebudou v noci chrápat.

 A prý, že nemá razítko! Má! S Eiffelovkou dokonce. Pěkně se to všechno uvelebilo u mě na stole. Včetně nádherně vonící snítky levandule. Křehkosti, Tvé jméno je Olív. Díky!

Krásný den!

Domky na pobřeží - akvatinta

Akvatintě jsem přišla na chuť až po roce. Půlnoc na pláži s malými rybářskými domky bylo ideální téma pro tuhle starou leptací techniku (leptá se kyselinou dusičnou). Ti šikovnější a zkušenější dokáží akvatintou vykouzlit detailní mistrovská díla, já jsem ji chtěla využít pro nějakou náladovku na pomezí abstrakce a expresionismu. Mám ráda tenhle obrázek. Bárky na moři jsou sotva vidět, hvězdy se odráží na hladině, všude je ticho a klid.

Vánoční kartičky

A nenechám toho a nenechám! S těma Vánocema. Protože... já prostě miluju hezky, nápaditě, vtipně, originálně, barevně (případně všechno dohromady) zabalené dárky.

To, že se v posedních pár letech vyhýbám vánočnímu stresu jako čert kříži, mi nebrání přemýšlet "vánočně" a protože mě jedna moje čtenářka krásně popostrčila, vznikly kartičky na dárky. S velmi tradičními, folklorními motivy. Jako, ne, že bych neuměla vymyslet něco extravagantního, ale nějak nemám potřebu se při téhle příležitosti výrazně umělecky vymezovat proti tradici. Stačí, co se z tradičními Vánoci za posledních dvacet let obecně stalo. Já bych byla docela ráda, kdyby se to zase vrátilo do starých kolejí. Aby si lidi přestali kvůli Vánocům půjčovat peníze na tuny drahých dárků za nesmyslný úrok a po zbytek roku trpěli pomalu hlady, aby se zase zpívaly koledy, aby si doma lidi ručně vyráběli betlémy, aby se na stromek věšely jablka a oříšky a aby se doma pekly perníčky a pak se společně zdobily. Jsem v tomhle nevyléčitelný romantik a protože současný stav českých Vánoc zraňuje moji duši (v Praze je ten nátlak na konzum obzvlášť silný), raději mizím do pralesa. Tak to prostě je.

Ale aspoň trochu se snažím a proto jsou tu tyhle vánoční kartičky větší a mini, otevírací nebo jen obyčejné, neotevírací. V sadách po osmi nebo po šestnácti kusech. A těším se na pohlednice. I když tak nějak tuším, že už není moc těch, co jsou alespoň o Vánocích ochotni psát rukou (!) vánoční přání. A sypu si popel na hlavu, protože z těch tramtárií, kam jezdíme, taky ani koresponďáky neposílám. Dřív jsem to zkoušela, ale nějak se to většinou někde zaseklo. Asi to pohltil oceán.

K prodeji tutaj .

Slavíme!

Dneska jsem se po měsíci opět umístila v TOP výběru na Fleru, což mě moc a moc těší, neboť to považuju za velké privilegium vzhledem k počtu prodávajících. A protože ráda slavím, cokoliv a kdykoliv, slavnostně jsem vygenerovala slevový kupón na 10% slevu při nákupu v mém obchodě na Fleru. Sleva je platná do konce října a uplatníte ji následujícím postupem http://www.fler.cz/jak-pouzit-slevove-kody

Přeji krásný večer všem!

Kufříkokabelka Kazeto z Kokino Design

Když jsem tuhle kabelku viděla na blogu u Renaty z Kokina, neváhala jsem ani minutu. Pro mně naprosto dokonalé spojení puntíků a ptáčků mě učarovalo okamžitě. Možná už se to k mému věku nehodí, ale já tyhle věci moc neřeším. Spoléhám na svůj dobrý vkus a intuici a doufám, že mě můj mozek bude jednou včas varovat, až si budu třeba coby šedesátiletá paní nazouvat kytičkované Martensky. I když... já nevím, vidět babku v kytičkovaných Martenskách, asi by mě to dost pobavilo a rozhodně ne urazilo.

Co myslíte? Kde je ta hranice, za kterou by člověk neměl jít, aby nebyl směšný? V kolika letech bychom se měli zarazit a říct si "tohle už si přece nemůžu vzít na sebe" a pokud nějaká taková hranice existuje, co je TO, co už se nehodí? Zapletené copánky, minisukně, jít ven bez spodního prádla...?

Nedávno mě moje mamka hrozně překvapila, když prohlásila, že se jí ještě nechce ostříhat dlouhé vlasy. Zeptala jsem se jí, proč by si je měla stříhat? A ona odpověděla: "Protože už si na ně připadám stará." A to mě dostalo, protože by mě nikdy nenapadlo, že dlouhé vlasy se pro vyšší věk nehodí. Neměla jsem na to příliš argumentů, jen jsem nadhodila, že starší dáma může být elegantní i v dlouhých vlasech, ale to nebyl ten argument, který by plně vyjadřoval to, co jsem chtěla říct. Neuměla jsem to vysvětlit, ale i nadále si myslím, že stáří nerovná se krátké vlasy nebo vlasy na mikádo. Navíc, moje mamka není stará a nikdy nebude! (Ahoj, mami, hi hi!)

A teď ta kabelka. Je z Kazeta, ale kupovala jsem jí na Kokino Design.

Music Inspiration #2 Jazzanova

Protože jste u první hudební inspirace minulou sobotu neprotestovali, mám tu další oblíbený kousek ze své music sbírky. Je to německá Jazzanova, ovšem naštěstí zpívají německy a jsou to představitelé tzv. nu-jazzu. Nu-jazz vznikl v 90. letech, je svižný a stojí na klasických jazzových hudebních nástrojích jako jsou například trubka, saxofon, piano, ale je to všechno okořeněno pořádnou dávkou elektroniky a rytmy se míchají s funky, soulem a taneční muzikou. Na Jazzanově jsem byla dvakrát, pokaždé v menších klubových prostorách a byl to opravdu příjemný a veselý zážitek.

Písnička I Can See je podle mě vyloženě pozitivní záležitost, navíc má roztomilý videoklip. Druhá věc I Human z jejich posledního alba je taky skočná, jsou tam moje oblíbené výrazné beaty a je víc taneční. Užijte si oba kousky, je to moc příjemná muzika. Mimochodem, doporučuju do auta.

První vánoční dekorace

Já vím, já vím! Nic mi o tom neříkejte... Leckoho, komu jsem už ty obrázky ukazovala, to vyděsilo.

"Vždyť je říjen! "
"Odlétám za měsíc a půl pryč..."
"Ale je říjen! Venku je skoro dvacet stupňů a ty mě nutíš myslet na vánoční pečení, nakupování dárků a na fronty v obchodech!"
"Eeeeeee?"

Tak takhle jsem to teda, moji drazí, nemyslela. To mi věřte. Fakt je ten, že ve středu jsme koupili letenky, tím pádem je to už tutovka nejtutovkovatější a je nejvyšší čas hodit do placu něco vánočního, aby se to stihlo do konce listopadu dostat mezi moje drahé zákazníky.

Původně jsem nic vánočního nechystala. Když Vánoce neslavíme, tak co už, že? Ale pak mi to nedalo. Funkční home dekor je funkční home dekor (můj nový terminus technikus, prosím) a je mojí svatou povinností připravit něco pro vánoční domovy. Nota bene, když mě čeká ještě minimálně jeden trh, pokud se zadaří a já projdu sítem, trhy dva.

Mám v jednání i vánoční pohlednice. A rozhodně víc vánočních motivů.

Inspirací mi byl především skandinávský vánoční dekor. Když jsem pak projížděla internet a hledala typické vánoční dekory jiných zemí Evropy, ten skandinávský byl jednoznačně nejhezčí a nejkompaktnější. Ještě jsou velmi krásné německé dřevěné figurky a Betlémy. Ovšem, zaujala mě španělská tradiční figurka panáčka, co vykakal hovínko (a to nekecám, ty figurky mají opravdu holej zadek a pod ním hromádku)... Matně si vzpomínám, že už jsem o tom slyšela a že mi to vysvětloval kamarád z Barcelony, ale nějak mi to vyšumělo. Musím si to znova zjistit, co je to za taškařici. Upřímně, já bych to doma mít nechtěla.

Nevím, proč se mi při přenosu sem na blog udělalo u obrázků šedé pozadí. Ve skutečnosti je bílé.

Bubáci a hastrmani

Nevzdávám to, učím se dál, ale pořád to není ono. Pořád se mi to málo roztýká. Navíc, což je nejhorší, mi došly čtvrtky. A návštěva výtvarných potřeb ve Zlaté lodi se nikdy neobejde bez větru v peněžence. Maj tam totiž všechno, po čem moje srdce touží, včetně asi miliónu druhů tužek. A krásně to tam voní po papíru a dřevu (asi kombinace předražených malířských stojanů a těch tužek).

Tak tu je jeden tuze roztomilý obličejík a já doufám, že z něho nebudete mít ošklivé sny.

Plameňák na přání

Udělala jsem plameňáka na přání, tuším, že to byla Iri, kdo o něm psal a protože už mě hrozně dlouho přitahuje jeden styl kreslení vodovkama, tak jsem se to jala hledat na netu. A našla jsem to na Youtube pod názvem speed painting, což oficiálně není název té techniky, ale zrovna na Youtube jsem pod tímhle heslem našla to, co jsem hledala.

Je to kreslení hodně rozředěným akvarelem nebo vodovkama, vytváří se tak především obličeje a je žádoucí mít po papíře kaňky a rozteklou barvu. Jak jsem si všimla, nejvíc tímhle způsobem vzniká ženských obličejů, které mají trochu nemocný výraz a mrtvolnou barvu.

A i když to všechno balancuje na velmi tenké hranici mezi uměním a kýčem (už chybí jenom běžící jednorožec na pozadí hvězdné noci), já se přikláním k tomu umění, protože přes vešekerou morbiditu mi to připadá půvabné. A taky to není vůbec jednoduchý udělat.

Na youtube je asi největší hvězda v tomhle stylu Agnes Cecile, která má obrázky k prodeji i na Society6 a je v tom fakt dobrá.

Já jsem se pokusila o malbu plameňáka. Jeden den jsem ho udělala normálně akvarelem a další den jsem zkusila ten speed painting kombinovaný s pastelkama, ale rozhodně to chce ještě tréning. Víc kaňek, víc rozteklé barvy, čistější stíny. Zatím, co jsem se pokoušela o efektní rozstříknutí barvy po papíře, zastříkala jsem nejen čtvrtku, ale i stůl, klávesnici a monitor. V mezičase jsem se musela pekelně soustředit, abych se nenapila vody z vodovek místo vedle odloženého čaje. No prostě, takové moje malé dobrodružství.

Pár podzimních náladovek, Děčín

Ještě je pořád nějaké listí na stromech, ještě je to dobré! A je světlo, to je taky dobré!

Část rodiny mám v Děčíně a Děčín má krásné okolí, hluboké listnaté lesy, kopce, rozhledny a skály. Takže podzim je tam kouzelný a pohádkově barevný.

Nafotila jsem o víkendu pár podzimních náladovek, taky něco ze starého hřbitova, protože na prastaré sudetoněmecké hřbitovy mám přímo úchylku, na všechny ty zašlé a dojemné sochy andělů, švabachem psané náhrobky, rodinné hrobky z dob, kdy se výše rodinného jmění odrážela i na velkorysé architektuře místa posledního odpočinku. Čím vyšší socha, čím velikostně výraznější náhrobek nebo dokonce portál a mramorová deska, tím zámožnější rodina byla. Jeden takový býval v Kamenickém Šenově, kam jsem chodila na střední, kde spočívaly staré bohaté sklářské rodiny. Ten byl! Jak z filmu. Profesor, co jsme ho měli na fotografii si mě pak už dobíral, že zase fotím anděly a že co s tím pořád jako mám. No nic, byly pěkní a mělo to tam atmosféru. Neasi.

Tak ten Děčín... pár aktuálních obrázků, než bude po listech. A jeden vykulený kůň.

Soškovy ježky, Ježkovy sošky - všechny spolu a jedna velká oprava a omluva

Původně jsem napsala jen první variantu dnešního nadpisu a myslela to smrtelně vážně. Přiznávám, jsem nějaká unavená, ale naštěstí jsem si toho všimla včas, opravila to a pro pobavení nechala i tu zamotanou verzi.

Pátrala jsem po dataci sošky Lišáka a kontaktovala nadšence Bruselkého stylu, pána, co píše blog Expo58 a ten, nejen, že mi ulevil od trápení a rozluštil záhadu Lišákova zrodu, ale rovnou mi i napsal, že mám blbě datace u většiny sošek. Caramba! A to jsem Olívce v pátek odesílala dva obrázky, které si u mně objednala... Jasně, že s těmi špatnými daty. A já přitom hledala na poměrně erudovaných servrech, ale jak je vidět, erudovaně se jen tváří. Ach jo. Inu, Olív promiň, písnu Ti na fb a navrhnu řešení.

Data jsem tedy opravila, Lišákovi rok doplnila. A udělala skupinovou variantu pro ty, kdož se nemůžou rozhodnout, která ta soška se jim vlastně líbí nejvíc. A rovnou i několik variant pozadí. Všechno k mání na Fleru.

Jaké pozadí se vám líbí nejvíc? Mně 3.

Přeju všem krásný týden!

Co mi zní v hlavě - Music Inspiration #1 Arctic Monkeys

Dostala jsem nápad s vámi sdílet tipy na zajímavou muziku. Nevím, co na to řeknete a uznávám, že tady platí zlaté pravidlo "sto lidí, sto chutí". Ale přeci jen se o to pokusím a uvidíme, jestli vás to bude bavit. A schválně to dávam na sobotu, aby to bylo pocitově ještě víc nezávazné.

Muzika mě provází už od dětství. Už jako malá jsem se dožadovala puštění "robotů", to mi byly asi tři roky a "roboti" byla německá kapela Kraftwerk, která je na hudební scéně dodnes a je to legenda elektroniky. Nebudu vás unavovat detaily, je to hodně specifická muzika a mám jí pořád ráda.

Zhruba v deseti jsem dostala svůj první walkman na kazety a tajně doma kradla kazety rodičů, neb jsem žádný jiný zdroj hudby neměla. A tak jsem si tříbila vkus na Davidu Bowiem, Kate Bush, Beatles a Pink Floyd. Řekla bych, že jsem to vzala za správný konec.

Pak přišla puberta, deníčky, vzkazy psané po lavicí s kamarádkou a společné pročítání Bravíčka. Tady se mi vkus trochu pošramotil, neb jsem šílela u takových absurdit, jako byl Chesney Hawkes a Paula Abdul. Jako Paula byla ve svém oboru celkem dobrá, ale ten Chesney... No děs (schválně si ho najděte na Googlu, budete se strašně smát už jenom z toho, jak vypadal). Naštěstí mě minula éra Take  That a Ace of Base, to zasáhlo až mojí mladší sestru. Zdravím, Luci!

Pak jsem nastoupila na střední a už to jelo ve velkém. Náš třídní nám na začátku hodiny pouštěl vždycky jednu písničku od nějaké zajímavé kapely a k tomu nám o tom něco pověděl, což bylo strašně super. Patti Smith, Depešáci, Pearl Jam, znova Beatles, The Cure, Nick Cave... V prváku jsem se hrozitánsky zakoukala do jednoho čtvrťáka (taková drzost!), ale on mi dal podmínku, že se se mnou bude bavit až ve chvíli, kdy začnu poslouchat Zappu, Sonic Youth a podobné šílenosti. Všechnu jeho doporučenou muziku jsem si poctivě sehnala (vždyť šlo o všechno!), mezi tím mi čtvrťák dostudoval a zmizel, ale začla pro mně jiná láska, láska k Sonic Youth. (Zappu jsem nedala do dneška.) Což je teda taky docela divná kapela, která se bohužel před nějakou dobou po třiceti letech rozpadla. Fňuk. Mám od nich všechno.

Ale neskončilo to a já pokračovala v téhle Odysee a pokračuju dodnes a nechtějte vidět můj archív, to jsou prostě hodiny a  hodiny hudby na dlouhé týdny a měsíce. A stále sbírám další. Ovšem, jsem poměrně rezistentní vůči novým kapelám, to už mi nějak neleze jaksi do srdce.

A co mám ráda?
Mám hodně široký záběr, od elektroniky a breakbeatu, přes taneční muziku, indie až po vážnou hudbu. Musí to být ovšem svižný (třeba uplně nesnášim Enyu a podobné usínací záležitosti), požaduju výrazné beaty a jasnou melodii.

Mám ráda takovou tu muziku, která se vám dostane pod kůži a vy máte najednou chuť si třeba zapálit cigaretu (ačkoliv jste s tím dávno sekli), nechat se potetovat, začít skákat, jít strašně rychle nebo v autě šlápnout na plyn. Prostě muziku, která ve vás budí vaše divočejší, svobodnější a odvážnější já.

Pro dnešek bych vám s dovolením naservírovala nové Arctic Monkeys, což je jedna z mála mladých kapel, které jsem teď vzala na milost, protože jejich poslední album z tohoto roku je podle mě velmi povedené. Předtím jsem je nemohla ani slyšet, ale tohle album, které se zove jednoduše AM je pecka.
Arctic Monkeys jsou britové a vypadají docela roztomile.

Takže v poslední době si dost pouštím tohle a jedna z nejoblíbenějších písniček na albu je tahle (Do I Wanna Know).

Jo a dejte mi vědět, jestli vás tohle ba, protože jestli neba, tak vám muziku nutit nebudu, slibuju!

Ježkovy voči!

Designblok to definitivně potvrdil, české retro letí. Nafukovací hračky z Fatry Napajedla jsou letos velkým hitem a protože jsou dostupné každému, troufám si tvrdit, že to jen tak nevyšumí.

Nikdy by mě nenapadlo, že se stanu takovým patriotem českého designu. Ale stala jsem se, kupuju knihy, vyhledávám informace a čím víc toho vím, lépe řečeno, čím víc fotek jsem si prohlédla, tím víc věřím, že na to máme, že naše ikony jsou rovnocenné těm evropským. A současnému designu držím palce, protože je to jenom o průbojnosti, ostrých loktech a sebepropagaci. Jo a taky pokoře.

Tak jsem se pustila do malování sošek, které pro duchcovskou porcelánku v polovině minulého století navrhnul Jaroslav Ježek, neboť mě magicky přitahují jejich čisté linie a geniální zkratka, která tvar objektu redukuje na nutné minimum a i přesto poznáte, co objekt znázorňuje. A to není vůbec jednoduché, to vymyslet.

Těch sošek je poměrně hodně, já jsem zatím vytvořila ty, které se mně osobně líbí nejvíc. Obligátní kočky, lišák (v e-shopu porcelánky je dokonce, stejně jako sova, ve více barevných variantách), ta sova, úžasné volavky a bažant, kterého si pamatuju z dětství, ale už nevím, kdo ho měl.

U Lišáka zatím nemám dodělaný letopočet a pátrám, kdy byl navržený. Vznesla jsem dotaz přímo do porcelánky, ale tuším, že se na mě vykašlou. Jak to tak bývá. Na pitomé emaily se přece neodpovídá.

Na Fleru budou co nevidět všechny obrázky na prodej. Samozřejmě, barva pozadí se dá měnit, takže pokud byste si vybrali nějaký z těchto kousků, ale neseděl by vám domů barevně, není problém to vyřešit. To je jasná věc.

Jsem majitelkou Kotěte II, ale tuším, že nebude jedinou mojí trofejí. Ty volavky mě hodně přitahují.

A jaká je vaše oblíbená soška?

Designblok obrazem III

V sobotu odpoledne jsme po návštěvě nacpaného Kafkova domu odpadli a neměli už sílu na poslední instalaci v paláci Colloredo-Mansfeld. Tak jsem si to dala v neděli sama, pěkně dopoledne a to se vyplatilo, neb lidí bylo v paláci opravdu jen malinko.

Tyhle prostory mě vzaly doslova za srdce a já střídavě čučela s otevřenou pusou a cvakala spouští foťáku. A to ne, že bych tolik obdivovala vystavované objekty, ale proto, že to místo bylo prostě fascinující. O půlnoci bych tam nechtěla být ani za zlatý prase.

Palác evidentně trpí tím, že město nemá peníze na nákladnou rekonstrukci, ovšem pro focení bylo tohle místo v takovém stavu naprosto dokonalé.

Nejdřív obrázky prostoru a pak obrázky objektů...

Instalaci Matali Crasset jsem nějak nepochopila, ale mnohem víc mě zaujal obří lustr v hlavním sále nad tou divnou expozicí. A spolu se mnou ho ze všech stran fotil i Maxim Velčovský, aaaaaach (M. jistě promine).

Hodně se mi líbil nápad Simple Carollinum Conceptstoru, bylo to, alespoň pro mne, velmi sugestivní a silné. Asi proto, že místnost byla zahalená ve tmě, byla silně provoněná kadidlem a z reproduktorů se ozývala hlasitá rytmická hra na bubny. V hlavní roli byl křivák od YSL na oltáři z mramoru a lešení a fotografie modelky Karolíny Mrozkové. Prostě husťárna.

Olgoj Chorchoj

Chudáci žraloci nevím od koho...

A zase ta Preciosa... Zahrada od Jaroslava Pelcla.

A nakonec krásné vázy.

Děkuji za pozornost a krásný den!