středa 6. února 2013

Amsterdam moderní

V noci nám nasněžilo, ale sluníčko svítilo celý den a dá se říct, že i hřálo. Holanďany sníh nerozházel, ráno nasedli na kola a den byl jako každý jiný. Plný cyklistů. A protože vím, že Amsterdam neusnul v renesanci a že tohle město není jen o roztomilých kónických baráčcích s obligátníma kladkama trčícíma těsně pod střechou, obrátila jsem svoje kroky na východ, kde stojí nová Městská knihovna, koncertní síň Bimhuis a taky Centrum vědy, zvané Nemo. Sklo a kov v krychlovitých tvarech nových budov (nebo klidně i nekrychlovitých - děkuji, pane Kaplický) je mi blízký, nikdy nebudu ohrnovat nos nad moderní architekturou, protože oblibuju její vývoj, používání nových materiálů, prostorovou velkorysost a barvy, které s sebou moderna přináší. Odrazy historie v dokonale hladkých okenních tabulích se mi líbí, pokud všechna staletí ladí navzájem a neruší harmonii místa. V Amsterdamu to vychytali, uměli to zasadit do prostoru a neurazit renesanční kompaktnost historického jádra města.
A tak jsem se brodila sněhovou břečkou, fotila a uskakovala kolům, co na mě pohrdavě házela rozbředlý sníh.
Pak jsem to vzala přístavem kolem lodí zpět do úzkých uliček a říkala jsem si, že nebýt aut zaparkovaných kolem kanálů, člověk by měl pocit, že se vrátil v čase. Téměř dokonalá nádhera. A díky zvyku nevěšet na okna záclony jsem vyšmírovala tu nádheru i zevnitř. Těžké dřevěné dveře, květiny, krásné kusy nábytku, dětské pokoje plné barev, spící kočky, závratně vysoké stropy, designové ateliéry... Spousty květináčů a malovaných kachliček, bílé a tmavé dřevo... Chtěla bych tu bydlet. A neplatit nájem.
Prolezla jsem pár second handů v Haarlemmerstraat, koupila sobě asi stopadesátý kašmírový svetr, ale po pravdě, neměla jsem tu správnou sekáčovou náladu, jinak bych toho určitě našla víc. Možná proto, že představa, že si budu muset něco zkoušet a tudíž sundavat a zase nandavat vrstvy oblečení, ve mě vyvolávala paniku. Pak jsem ještě zalítla do obchodu a koupila echt holandské kakao a taky mouku z quinoi, kterou jsem u nás neviděla prodávat. Mlsně jsem obcházela kolem pultů nacpaných nepřeberným množstvím sýrů. Mlsounova smůlička, do Prahy to nepovezu, máme jen malé kabinové zavazadlo. Sýr dnes ale rozhodně bude, kam jinam zajít na fondue než někam v Amsterdamu a k tomu si dát mého osobního favorita, pivo De Koninck.
A zítra? Poslední dávka umění, galerie Rijksmuseum. O Anne Frank si raději počtu, dům, kde se skrývala je v neustálém obležení turistů. Nejsem frontový typ.


Knihovna

Žádné komentáře:

Okomentovat