pátek 11. ledna 2013

26 hodin na cestě

Ve čtvrt na šest nás vzbudil budík a akorát svítalo nad jedním z vulkánů v centrálním údolí. Když jsme ve třičtvrtě na šest razili taxikem na letiště, sluníčko už bylo v plné polní a sopky se halily jako obvykle do hustých mračen, co vypadají tak zlověstně, že by si člověk myslel, že co chvíli pošlou nad město neúprosný liják. Ale není to tak, mračna zůstávají na svém místě a ačkoliv možná nad vulkánem prší, městečka si v poklidu žijou svým tropickým tempem plným sluníčka.
Nerada jsem se s teplem loučila, na to si dokážu rychle zvyknout.
Letadlo z Kostariky letělo na čas, ale nejdřív jsme museli zaplatit odletovou taxu 28 $ na osobu, vystát si kontroly a směrem do USA jsme se odlepili kolem osmé. V Atlantě bylo 17 stupňů a trošku pršelo, měli jsme hlad jak vlci a co jinýho si dát v Americe, než hambáče, že? Vskutku, rychle jsem si připomněla, proč to nejím. To je ale hrozně hnusný jídlo! Uf, měla jsem pocit, že mám v břiše kámen.
M. si šel dovyřídit papíry ohledně zpožděného batohu na začátku naší cesty a já se lačně vydala obhlídnout obchody s kosmetikou a oblečením a byla jsem strašně přesvědčená, že v USA to musí mít přeci mnohem levnější i na letišti, když v obchodech a na internetu je to levnější než u nás. Tak není. Možná o dvě, tři stovky, ale to se mi na ždímání kreditky zdá dost zbytečný. Tak nic, tak jsem na chvíli ušetřila.
Letadlo z Atlanty původně mělo letět na čas, už jsme byli usazení uvnitř, ale nakonec jsme hodinu čekali, než dotankují palivo a pak jsme vyrazili na skoro desetihodinový maraton filmů, protože nevim proč, ale nemůžu v letadle většinou spát, jde to akorát, když jsem uplně grogy.
V Mnichově jsme se fakt usilovně, leč naprosto marně snažili najít kancelář, kde vyřizují ztráty a nálezy, různí pracovníci letiště nás posílali na různá místa, až jsme to vzdali, protože mnichovské letiště je strašně veliký a navíc jsme byli už odbavení. Jen mě ještě i teď překvapuje, jak nezvládnutý to tam měli co se týče situace, která u nás nastala, to znamená ztráta zavazadla. Nikdo nic pořádně nevěděl. U Němců bych čekala něco jinýho, organizaci, formuláře, do puntíku nacvičený situace a tak.
Značně zpruzeni, teda spíš já dost zpruzená, jsme se odlepili na čas z Německa a tady už nastala ta situace "grogy", ještě než jsme vzlétli, byla jsem v limbu. Paráda. Najednou byla Praha, sníh, zima, mokro, ale kdo si myslí, že budu fňukat, má smůlu, já jsem ráda, že jsme doma, nikde nemají tak luxusní matraci jako my doma, tak luxusní chleba a rodinu a přátele a rybičky a všechny zpřátelené psy a kočky.
V kanceláři na letišti, která vyřizuje ztráty zavazadel (uplně logicky a jasně umístěna u pásů na zavazadla, co vyjíždějí z letadla, bravo!) jsme se optali, jestli náhodou nevědí něco o mém ctěném batohu a víte, co? Věděli. Můj ctěný batoh byl celou dobu uložen ve skladu ztrát a nálezů na letišti v Ruzyni, byl sepsaný papír, co batoh všechno obsahuje a ten papír byl v počítači, takže WTF Lufthanso, jak jako, že hledáte můj batoh??? Už s váma nikam nikdy neletim, Lufthansa sucks a všem to řeknu.
Akorát si pro batožinu musím dojet až v pondělí, neb hlavní klíčnice už započala víkend zjevně s velkým předstihem.
Co teď? Budu se pídit, jak je to s mými právy a rozhodně to neskončí vyzvednutím batohu. Z principu. Amen.
A teď už jdu spát, ačkoliv jsem si myslela, že odpadnu hned. Dobrou.

Žádné komentáře:

Okomentovat