pondělí 31. prosince 2012

PF 2013


Tak jsem si tady strihla jeden linoryt.
Ba ne, vsechno jsem si pripravila jeste v Praze, to da rozum.

Prejeme vsem jenom to nejlepsi! M & M

Meloun k snídani

Kdyz me nas pan bytny videl rano nest meloun triumfalne pres dvorek k mistu, kde stoji gril a spolecny velky stul, nabidl mi, ze mi poskytne prislusne nacini. "Neni treba!", zahlaholila jsem vitezoslavne a zasermovala kapesnim svycarskym nozikem "hotelierovi" pred ocima. Otocil se a v minute byl zpatky s bednou plnou taliru, prkynek a velkym ostrym nozem. Dobry clovek. M. se starostlive podival na nuz, ale nic nerekl. Vim, co si myslel, ale ja se tak tesila, az zakrojim, ze to risknul a nechal me.
Dopadlo to dobre. Byl sladkej.
Dostala se k nam informace, ze na jih poloostrova, kam se chystame ve stredu prestehovat, nic verejneho nejede. Jako ze fakt nic. Museli bychom zpet do vnitrozemi a prijet z druhe strany trajektem. Trochu absurdni.
Tak jsme si odpoledne predplatili odvoz turistickym shuttle busem, jedeme ve stredu rano. Usetrime tim pul dne cestovani a hledani zastavek na vsech moznych i nemoznych mistech.

Na plazi bylo hodne znat, ze jsou svatky a vikend k tomu. Sesel se tam cely narod. Ale byl tak silny vitr, ktery nam vhanel pisek do oci, ze jsem po poledni utekli na obed a na pokoj si vyprat, beztak uz jsme vypadali jako cikanata a trosku uz jsme taky smrdeli. Cely poloostrov Nicoya je hrozne suchy, je to nejsussi provincie Kostariky, dost se tu prasi a neni tu tak krasne zeleno jako treba u Karibiku. Na druhou stranu tu s nejvetsi pravdepodobnosti nezmoknete, coz se o zbytku Kostariky neda tvrdit. More je teple a ciste a kdyz sezenete prijemne ubytovani blizko more, na prach si ani nevzpomenete. Da se tu zit skromne, neni prakticky za co utracet, jen za piti a jidlo. Obedove porce jsou velike a clovek aspon nema roupy se necim jeste "dorazit". Nejdriv jsem mela z celych 7 dni na jednom miste docela strach, ale to tempo je tak mile uondane, ze jsem se nakonec rada na chvili zastavila na miste.

A protoze je to pro tento rok posledni post, tak preju hezke oslaveni Silvestra, kazdy podle svych predstav. A nezlobte. A pristi rok na poctenou!



Playa Conchal

Playa Conchal

Fakta: transfer z Brasilita do Montezumy shuttle busem 55 $ na osobu (4.5 hod. jizdy).

neděle 30. prosince 2012

Illustration Friday - New

Konecne jsem mela chut neco si nakreslit a tak jsem vyuzila aktualniho tematu na Illustration Friday a pridala se k ostatnim. Musim rict, ze me az zarazilo, jak tuha a tezka byla moje ruka, kdyz jsem vzala poprve po trech tydnech pastelku do ruky.




Though now I'm traveling around Costa Rica, this flower is not any local bromelia, but just mystic flower born in my head. Sorry for bad quality, it is just photo of the scetch.

I kdyz prave cestuju po Kostarice, neni tohle zadna mistni bromelie, ale jen vyplod moji hlavy. Pardon za kvalitu, je to jen ofocene ze skicaku.

Playa Conchal, díl III.

Priznavam, nic zasadniho nedelame.

M. mi rekl, ze jsem zacala chodit pomalu. Ma pravdu, taky jsem si toho vsimla. Je to vystredni. V Praze normalne udelam pesky trasu Stepanska (skola) - Florenc (bazen) za 15 minut. Turisty na Vaclavaku beru hlava nehlava. Prekazi. Stoji a cumej na baraky. To ja teda delam taky, ale jen, kdyz mam cas. A tady jsem se najednou zacala courat. Mozna se zklidnuju, tridim myslenky. Nakonec si upecu v hlave takovy myslenkovy dort. Bude mit spoustu ingredienci a bude slozitej. Nejaky myslenky budou patrit do korpusu, nejaky na krem, nejaky na polevu a zbytek na ozdobu. Kazda myslenka bude cista a bude mit sve misto kam patri. Konecne. Zadny obvykly chaos. A pak ten dort sezeru a bude pokoj.
Nebo postavim myslenkovou rozhlednu. Svoji mysl roztridim na dily. Budou mit funkci, nebudou nahodile. Az to postavim, vylezu nahoru a poradne se rozhlednu. Vsechno bude najednou jasny.
I takovahle filosofie se rodi z horka. Ne, jen micove hry na plazi a popijeni vychlazenyho piva tamtez.
V Super LOPEZ jsme koupili meloun a nacpali ho do lednice. Uz se tesim na zitra, bude k snidani.

Playa Brasilito




Fakta: lahev bileho chilskeho vina 10 $, mensi meloun 4 $ (az ted jsem si uvedomila, jak huste drahej byl ten meloun).

sobota 29. prosince 2012

Playa Conchal, díl II.

Puvodni plan pujcit si kola a byt trochu sportovni diky nasi schopnosti se rychle spalit nevysel. Rano jsem na sebe namatlala vrstvu 45, M. se oblikl od hlavy az k pate a vyrazili jsme na plaz. Ve stinu stromu, chraneni pred primym slunickem a pod ochranou nizkeho porostu jsme si vylozili rucniky a pozorovali hemzeni okolo. Kostaricany, co jsou schopni si delat kazdy den na plazi bohaty piknik. Uz jsem pochopila, ze den po Stedrem dni nebyl nicim vyjimecny a kose s ledem a v nem piti, igelitky plne jidla a k tomu pustena radia neznamenala nic vic, nez jakykoliv jiny obycejny den na plazi. Taky uz chapu, proc skoro vsichni vypadaji jako pred nastupem na odtucnovaci kuru. Jejich apetit je nekonecny. Ale budiz jim to prano, jen by si pak holky mohly koupit adekvatni velikost plavek.
Rikam ja, ktera nosim sileny model.
V nasem oblibenem Super LOPEZ jsme doplnili zasoby a ja se strasne zasekla na knizce Zmizet. Je to smutny, ale hrozne se mi to libi. Vetsinou se smutnejm filmum a smutnej knizkam a taky smutnejm obrazkum a zpravam obloukem vyhybam, ale tady si nemuzu pomoct.
Pred hotelem zpiva ptacek, co zni jako alarm.




pátek 28. prosince 2012

Playa Conchal, díl I.

Podle pruvodce Lonely Planet je plaz Conchal nejkrasnejsi plazi Kostariky. Me osobne se nejvic libila plaz v Narodnim parku Cahuita, ale tahle ma taky neco do sebe. Kazdopadne maji jedno spolecne a to je bily pisek. V Karibiku normalka, na pobrezi Pacifiku rarita. Bily pisek pochazi z na drobno namletych muslicek, ktere vyplavuji spodni proudy a vlny je drti na kousicky zrovna v mistech, kde je Conchal. Jen o jednu skalku vedle je plaz Brasilito, ktera je uplne jina, se zlutym piskem.
Conchal ma diky temhle zvlastnim podminkam tyrkysove modrou vodu a nelze mu uprit kouzlo. Stravili jsme na Conchal cely den a M. nachytal svoji standardni primorskou syte ruzovou barvu. Ja mam ruzovy jen zadek, takze vypadam trochu jako opice. Myslim, ze Mandril ryholici ma takovy ruzovy zadek, pamatuju si to ze ZOO. Hrozne nas tim se sestrou fascinoval. Podotykam, ze se mazeme 45 a 25, ale je tu proste 35'C. A tak jsme si v Super LOPEZ koupili Aloe Vera gel a budeme doufat, ze to nebude moc dlouho palit. Moje kuze vyprahla od slunicka nasava krem jako houba.
Jidelny jsou tu skromne, a to je dobre, protoze v tech nam chutna stejne nejvic. Dneska nam pri obede pod nohama chodila slipka, takova mrnava a porad cucela, jestli neco neupadne. O par metru dal si hrala hubena kotata a za zadama mi v televizi bezela nejaka srdceryvna telenovela. Telenovely napjate sleduji mistni zeny i muzi bez rozdilu veku.

P.S. Jestli uvidite malou bilou musku s cervenyma ocickama, nemilosrdne ji zabijte, karma nekarma. Je to hrozna svine.

Plaz Conchal




Fakta: jogurt ovocny (bily tady asi ani neexistuje) 1 $, baleni sesti piv v plechovce 12 $, balicek platkovych syru 5 $, balik celozrnnyho toastovyho chleba 3 $, baleni neperlive vody 2 $ a vys.

čtvrtek 27. prosince 2012

Cesta z Coco na Brasilito

Rozloucili jsme se se sveraznym italskym hotelem kolem osmi rano. Byvali bychom vypadli driv, ale museli jsme pockat, protoze jsme jeste nemeli zaplaceno, az se italsky majitel hezky vydada.
Podle instrukci z Informaci jsme sli priblizne 50 metru od nakupniho centra, kde by mel stavet autobus. Samozrejme zastavka, natozpak cedule, zadna. Nastesti v tom miste stala soda a dobry zamestnanec nam rekl, ze to fakt jezdi z toho mista a ze to jede v pul devaty. Coz bylo super.
Zatim byla otazka, kam nas vlastne autobus zaveze. Kdyz to prijelo, ridic trval na tom, ze dal nez do Filadelfie nejede, ale pro zacatek to byl dobry smer i kus cesty. Byli jsme jedini turiste v buse, ale to mame radi. Hlavne nic komercniho.
Ve Filadelfii nas to vyhodilo kousek od namesti a dalsi dobra duse nas nasmerovala na zastavku smer Brasilito. Byly tam, svete div se, tabule s odjezdy autobusu. Nas mel jet za chvili, ale prodavac kurat s ryzi nas ujistil, ze nikoliv, ze jedeme az v 11. To bylo zhruba za hodinu. Ja se priznam, ze jsem mu neverila a on to poznal. Kdyz jsem vyskocila u prvniho autobusu, ktery dorazil a jala se obtezovat ridice, kam ze to jede, prodavac kurat s ryzi dotcene poznamenal, ze prece rikal, ze to jede az v 11. Ten dobry clovek mel pravdu. V 10.50 jsme vytahli kotvy z Filadelfie. Ridicovi jsem rekla, ze jedeme do Brasilita, ten nehnul ani brvou a tak jsme se usoudili, ze je vse ok. Ale nebylo. Asi tak po hodine jizdy na nas zacal na rozcesti delat posunky, kdyz jsme nereagovali (protoze zadna plaz tam nebyla, takze jsme nemohli byt v Brasilitu, prece), tak za nami dosel, ze jako vystupujem, a ze jede jinam, nez potrebujem. Tak jo, co nam zbyvalo. Obratem jsme zjistili, ze jsme v Huacasu, asi 6 km od cile. To byla uz docela dobra bilance. Nasli jsme zastavku nasim smerem a zase cekali. Docela dlouho. Nakonec jsme se po hodine dockali a stastne dorazili do mestecka Brasilito.
Ubytovani mame skromny, ale s teplou vodou a to je prima. Pred nasim hotylkem Diversion Tropical je i bazen, ale soude podle zakalene vody, dlouho nebyl cisteny. Tak se nam do nej nejak nechce. Jsou ale taci spolubydlici, co tam odpoledne vesele radili a nejaka zakalena voda je vubec nerozhodila. Asi jsme trochu cimprlich.
Po letmem obhlednuti plaze Brasilito a prilehle plazicky Conchal ale zadny bazen potrebovat nebudeme. Tim jsem si jista.

Brasilito

Diversion Tropical hotel

Plaz Brasilito

Fakta: cesta z Coco do Filadelfie za 1 $ na os., Filadelfie - Huacas 1 $ na os., Huacas - Brasilito 0.5 $ na os., ubytovani v Diversion Tropical 57 $ za noc. Obed v Brasilitu vcetne bananovych sejku 16 $ za oba. 

středa 26. prosince 2012

Playa Hermosa

I kdyz jsme dnes rano vysli na planovany dlouhy vylet na plaz Hermosa dostatecne brzo, slunicko nas stejne dostalo a uz v osm bylo urcite 30'C. Hermosa je vzdalena od Coco asi 5 km a vedeli jsme, ze to bude do kopce. Co bylo realitou me ale skoro rozsekalo. Takovy kopec bych fakt necekala, dlouhy a TAK STRASNE prudky. Chvilema jsem se musela az hystericky smat, chvili jsem mela pocit, ze budu mit infarkt. Nikde nikdo, samozrejme. Vsichni v tomhle horku jezdi klimatizovanymi vozy, to da rozum.
Cesta nas zavedla pres lepsi ctvrt v prave casti Coco (tam to bylo jeste rovny), az do exkluzivni rezidencni ctvrti na kopci, pres kterou se ale dalo projit skrz a pokracovat strme dolu po silnici az na Hermosu.
Cesta se kazdopadne vyplatila a pokud budou mit plaze ve sve pusobivosti i nadale vzestupnou tendenci, dostaneme se ke konci naseho putovani do raje.
Plaz Hermosa je dlouha, cista, s sedym piskem a bavit se na ni chodi predevsim mistni. Dnesek byl ve znameni velke vanocni zranice, rodiny se sesly na plazi a delaly si bohaty piknik. Potom se cela rodina vydala do vody a napric vsemi generacemi dovadely ve vlnach jak maly deti.
Na obed doporucuju zapadlou sodu (bistro) u parkoviste, kde majitel nabizi i rybarske vylety. Maji tam totiz vytecny cerstvy morsky potvory. A taky dva velky zeleny papousky.
Zabili jsme na Hermose cely den, M. zabrany do knizky, ja vice mene do spanelske gramatiky (slibila jsem, ze se to doucim).
Cesta zpet uz nebyla tak strastiplna, asi tim, ze to bylo hlavne z kopce, ale priznavam, ze jsme vpadli do prvniho supermarketu, ktery jsme potkali a tam ziznive vykoupili veskere piti.
Zitra se stehujeme nekolik desitek kilometru na jih do Potrera na plaz Brasilito. Tam zustavame cely tyden, ceka nas tam Silvestr a Novy rok. Mame naplanovane sofistikovane vylety bicyklem po udajne nejkrasnejsich plazich Kostariky a uz jsme dlouho nebyli v zadnym Narodnim parku, tak bychom si cvicne mohli neco zase dat.

Tak kdyz shrnu ty tri dny na Coco, tak bych rekla, ze je dobry neztracet cas na plazi Coco, ta je v porovnani s nedalekymi sestrami na koupani dost nevhodna a ani mestecko za moc nestoji. Bylo by lepsi se ubytovat nekde v okoli Hermosy, i kdyz pro batuzkare je to asi trochu komplikovane, ve vyhode budou motoriste.

Zaliv Coco

Playa Hermosa

Svatecni obed na plazi

úterý 25. prosince 2012

Stedry den na Playa Ocotal

V dobe, kdy tohle pisu, jsem sice po snidani, ale u nas doma uz je tma a pomalu vsechno smeruje ke stedrovecerni veceri. Kdyz jsem byla mala, cely tenhle den se zdal byt nekonecny. Tak strasne jsem se tesila na Jeziska.
No a dnes bereme plavky a Stedry den si jdeme uzit na vedlejsi plaz s nazvem Ocotal.
Dali jsme se posledni asfaltovou silnici vlevo na uplnem konci Coco a sli jsme asi 2 km porad po silnici. Podel cesty jsme mijeli sem tam velmi zoufala staveni, ale nahore v kopcich se to trpytilo luxusem. Bohatstvi na dosah a presto chudi zustavaji lide podel cest.
Plaz Ocotal nas privitala vyhledem na daleke hornate pobrezi Nikaraguy a cernocernym piskem, jako by ji nekdo podpalil. Tahle plaz je mnohem mensi nez Coco, taky mnohem cistejsi a stejne jako na Coco je na ni docela malo lidi. Mistni smiseni s turisty. Zasobovani jidlem a pitim vevodi jedina restaurace, takze tomu odpovidaji i ceny. Restauraci vevodi kocka Simba. Ale nesmi se krmit, chtela jsem ji dat kus sve stedrovecerni ryby (podelila bych se o kus zvance a tim bych na Stedry den udelala dobry skutek), ale se zlou jsem se potazala, pan cisnik mi to zakazal. Simba to ale nevzdavala a zustala u me, dokud jsem nedojedla. Cekala marne.
More je na Ocotalu ciste a teple a vlny jsou jen trochu, da se v tom plavat. Podel skaly byli i nadseni snorchliste, takze hadam, ze tam bude neco ke koukani pod vodou. Hadejte, kde mam ja svoje bryle do vody... Nekde u letiste v Praze ve skarpe, asi.

Koledy zpivame v rytmu samby.

Playa Ocotal

Stedrovecerni obed s rybou mahi-mahi.

pondělí 24. prosince 2012

Playa del Coco

Spali jsme skoro dvanact hodin. Veru toho bylo za poslednich 14 dni dost. Probudil me krik papousku a vychazejici slunicko. Kdyz jsem vysla na verandu, vsimla jsem si, ze jeden z majitelcinych psu to na noc zalomil na sofa na protejsi verande. Ten ma teda zivot.
Pro dnesek jsem zase vytahla svoje strasidelne kostaricke plavky. Marne vzdycky u zrcadla premyslim, cim si vycpat ten vrsek. Jakakoliv vetsi vlna mi tu podprsenku na vzdycky odnese a tady se nesmi koupat nahore bez. Bude z toho mezinarodni skandal.
To je vubec zajimavy. Zensky se tu vesmes oblikaj jako stetky, ale nahore bez se tu koupat nesmi. Tak nevim, o co tady jde.
Den jsme stravili u hoteloveho bazenu, zitra uz se ale vydame do more.
Po obede jsme prosli hlavni ulici plnou cetek vseho druhu, minuli par echt turistickych baru, ktere mi silne pripomnely neblahy Benidorm a potvrdily, ze u more staci prodavat chlazene pivko uz od rana a mate uspech zarucen. Pokud k tomu pridate platno s televiznim prenosem nejakyho americkyho sportu a jednu, dve exoticky cisnice, tak se vam dvere netrhnout (pokud nejaky mate).
U more totiz pivo chutna tak nejak lip. Normalne ho nepiju, ale tady mame v lednici v pohotovosti porad nejaky.

Vsem svym nejdrazsim a jeste drazsim blizkym prejeme krasny Stedry den. A jestli jste nezlobili, urcite dostanete i spoustu darku. Tak jen tise a po spickach, at nevyplasite Jezucha. Pa a opalovani zdar!

Playa del Coco


neděle 23. prosince 2012

Vamos a la playa

Brzy rano uz jsem cedila na autobusaku v Monteverde zkrz zuby peprne nadavky, zatimco jsme cekali na prvni ranni bus smer dalnice Interamericana. A cedila jsem je proto, ze mi byla zima a protoze bylo 6 rano. Uz druhy den v Monteverde lilo a byl vitr jak svin a ja mela pocit, ze jsem prochladla a vubec me to nebavilo. Ackoliv bylo asi dvacet stupnu, klepala jsem zimu a nadavala jak Polak.
Autobus prijel na cas (ostatne, to je prijemny standard) a zhruba dve hodiny jsme sjizdeli po nezpevnene ceste z hor trasu dlouhou 35 km, totalne narvani batohama a jejich majiteli. Asi dva kilaky od Monteverde zacalo svitit slunicko a ustal dest. Vsechno jsem tomu kraji odpustila a fascinovane zirala na ranni scenerii pripominajici krajinu z Hobita. Bylo to zase tak nadherny. Vysoke zelene kopce byly na spicich osvetlene prvnima rannima paprskama, za nami se z mlzneho pralesa valila husta tmava mlha, pred nami se hluboko dole rozprostiral zaliv. Skoda, ze jsme nemeli auto, hned bych vyskocila ven a fotila. Takhle jsem jen uzasle hledela s otevrenou hubou a rikala si, ze bych to prala videt vsem, co znam.
U hlavni silnice jsme vyskakali (vsimnete si, ze uz nepisu dalnice) a ukazalo se, ze tahle pomerne klicova cesta, klicova pro celou dopravni infrastrukturu mezi Kostarikou, Nikaraguou a Panamou, je obycejna silnice s jednim pruhem pro kazdy smer. Ja nevim proc, ale predstavovala jsem si minimalne ctyri pruhy na kazdy strane.
Se vsema spolucestujicima, a ze jich bylo, jsme vyhlizeli autobus, ktery bychom mavnutim ruky donutili zastavit, jak je v Kostarice zvykem. Coz o to, busu jelo jak nakakano, ale nikdo nezastavil, neb bylo vsechno plny nebo to nejelo, kam jsme chteli. Inu, tak jsem si rekla: "Jsi holka bila, mas dlouhy svetly vlasy, bud trochu mrcha a zacni stopovat." M. se stahl opodal a ja natahla ruku. No, moc dlouho to netrvalo a uz jsme frceli dzipem smer Liberia. Stopla jsem sice Kostaricana, ale zrzavyho, se skotskymi a nemeckymi predky. Tak uz to byva. Byl na nas strasne hodnej, ukazalo se, ze je to mistni velkorancer, zajel s nami na svuj Sausfork (mel teda sakra dlouhou prijezdovou cestu a okolo rozlehle lany plne pasoucich se krav a koni), kde nas privitala ohromna doga Indy, vyskladal tam svuj tovar a hodil nas jeste o 25 km dal do Liberie na autobusovy nadrazi. K tomu nam pridal vizitku a nabadal nas, ze kdybychom cokoliv potrebovali, mame zavolat. Zlatej clovek! M. nezahalel a na oplatku mu nabidl webovy stranky na miru. My se neztratime.
V Liberii jsme koupili listky na Playa del Coco a hned za dvacet minut nam to jelo. Tentokat jsme 35 km jeli jen hodinu. Venku pres 30'C, slunicko, vetrik. Busik nas vyhodil u cerne plaze v malem mestecku a my jsme zapadli do prvniho hotylku, ktery jsme potkali. Za trochu vyssi cenu ale mame vse, po cem nase unavene nohy touzi. Bazen, klimatizaci, kuchynku, teplou vodu a more asi padesat metru pred vraty. Jmenuje se to tu Toro Blanco. Pekny darek pod stromecek jsme si nadelili. Zustanem tu az do 26.12.

Vzpominam na Cechy, doma to jiste voni pomeranci a cukrovim, jako kazde Vanoce. Doufam, ze mi mamka nejaky schova.

"Dalnice"

Hotel Toro Blanco

Nejvazenejsi host

Fakta: jizdenky z Liberie na Coco stoji 1 $ na osobu, ubytovani v Toro Blanco je za 100 $ na noc (ac, wifi, bazen, kuchynka, koupelna s teplou vodou, veranda se stolem a kreslama), casado v bistru (jidlo typu "od vseho trochu") bylo za 6 $.

sobota 22. prosince 2012

Reserva Biologica Bosque Nuboso Monteverde

V 7.30 nas vyzvedl minibus a vystoupal s nami po prikre zabahnene ceste do lesa nad Monteverde. Dole v mestecku uz svitilo slunicko a bylo teplo, nahore se ochladilo asi na 20'C (fujky, fujky - zima) a dost prselo. Z mlzneho pralesa byl razem destny prales. M. mi rytirsky prenechal svoji nepromokavou bundu (stale pocitujeme ztratu meho batohu) a sam tak zmokl jak pes. Kvuli desti jsme nepotkali zadna zvirata krom jedne samicky Quetzala (guatemalsky narodni ptak, nadherne metalicky zeleny), co chrapala v korune stromu. I pres tu neprizen pocasi to byla zajimava prochazka, pruvodkyne Laura vypravela o zdejsi flore, kde ma vsechno nejaky smysl a nic se nedeje jen tak, priroda se dokaze unikatnim zpusobem regenerovat, pokud ji to clovek nekazi a i kdyz jsou nektere pribehy krute, vzdycky je tu nejaky duvod, proc se to tak stalo.
Byla tam dost tma a cocka u optiky se mi zaparovala, takze moc fotek nemam. Tohle prostredi chce objektiv uplne jinych kvalit.
Rozmocena cesta skrz prales se stridala s uzkymi mosty zavesenymi vysoko nad mokrym porostem, v tesne blizkosti bromelii a parazitujicich fikusu v nejvyssich vrstvach pralesa. Hluboko pod nami se rozkladaly listy obrich kapradin a dalsich zelenych listu. Vsude ticho, jen sumeni deste (a sem tam Laura). Mosty se pohupovaly a ja mela pocit, jako bych chodila opila v desti. Jeste v kavarne, kde jsme pak spocinuli a dali si horkou kavu, jsem pocitovala mirny houpani. Nic jsem nechlastala, prisaham. Cesta trvala neco pres hodinu a byla dlouha asi 2.5 km. Byla jeste moznost koupit si tzv. Zipline trek (Canopy tour), coz predstavuje zaveseni cloveka na lano (helma v cene, pleny nikoliv) a sjizdeni toho lana nad korunama stromu. Dekuju, nechci. Mezi Americany velmi popularni.
Zpatky v hotylku jsme byli kolem deseti dopoledne.

Protoze je cely den docela necas, zustali jsme odpoledne u knizky/internetu. Na drevene prosklene verande hotelu mame trochu pocit, jako bychom byli o prazdninach na chate. M. hlta jednu (elektronickou) knihu za druhou (ne nadarmo se rika, ze M. necte, ale skenuje), ja louskam pruvodce nebo pisu tyhle zapisky.

Vcera vecer jsme prehodnotili plany ohledne Nikaraguy a rozhodli se vubec neriskovat, ze zustaneme zasekli ve vanocni fronte na hranicich. Pojedeme do Liberie a odtud autobusem rovnou k mori na poloostrov Nicoya.




Fakta: ubytovani v Cabinas Eddy za 25 $ na noc (double postel, koupelna, wifi), Sky walk prochazka po zavesenych mostech je za 36,50 $ na os. s odvozem primo z hotelu. Autobusove listky na dalnici Interamerikana stoji 3 $ na osobu.

pátek 21. prosince 2012

La Fortuna - Monteverde

V tyhle zemi se mi fakt libi. M. mi porad strka do penezenky desetitisicovky (je za to tak maximalne obed, ale to nikomu nerikejte, pssst).

La Fortuna se ukazala byt neco jako thajske Chiang Mai. Z krasneho prostredi se stal turisticky lunapark, blikajici pozlatko, parodie sama sebe. Odjeli jsme radi.
Sopka se v noci neukazala, ale co nadelame, prirode neporucime.
Rano nas vyzvedl bus a odvezl k jezeru Arenal, kde uz cekala lod prevazejici lidi na druhy breh do hor Monteverde. Cestou stridave prselo a svitilo slunicko, jak se na tropicke pocasi v obdobi destu slusi a patri. Cesta lodi trvala asi hodinu, jeli jsme totiz znicujici rychlosti asi 5 km za hodinu. Na druhem brehu jsme naskakali do dalsich busiku a ty uz se rozdelily do ruznych smeru. Projizdeli jsme krajinou ne nepodobnou Svycarsku. Nadherne kopce, uhledne spasane trpelivymi kravkami, farmy a kavove plantaze (ty uz moc svycarsky nevypadaly), v dalce stoupala para z mlznych lesu a temne obklopovala hory vlevo, zatimco vpravo pralo slunicko z blankytne modre oblohy. To je Kostarika. Neuveritelne rozmanita a nevyzpytatelna. Minibus se drapal do vysin a zase sjizdel z vrchu, krajina se otevirala do dalek a nebo nas uzavirala mezi strmymi kopci. Jednu chvili bylo videt i na ocean, za minutu jen na nejblizsi louku.
Bylo to asi nejdelsich 40 km v posledni dobe, serpentyny nas nesetrily, ale nakonec jsme se dostali do mestecka Monteverde, kde muj svycarsky pocit prudce zesilil. Vsechno je totiz do kopce. Ale je to tu opravdu krasny.
Ubytovani jsme meli rezervovane uz z Prahy a je fakt na prijemnym miste, s prijemnym majitelem. Clovek se tu citi pomalu jako doma. Hned jsme si objednali zitrejsi vylet do mlznyho lesa s pruvodcem, kde celou cestu absolvujeme v korunach stromu po zavesenych mostech. Tesim se. Zacina se brzo rano, aby se dala pozorovat zvirata a ja doufam, ze budu mit stesti a vyfotim nejaky kolibriky a taky toho zatracenyho tukana, ten se mi dost libil, ale byl pekelne rychlej.
Poprve po deseti dnech nemam pocit, ze lepim. Uz jsme se pomalu mohli zapojit do souteze o lepidlo roku, protoze jak je tady velka vlhkost a horko, tak se tomu proste clovek nevyhne, at ma jakekoliv superdrahe obleceni vyrobene ze specialnich vlaken nebo jenom mistni tricko koupene v obchode se zlovestnym nazvem Ropa Americana (kdybyste si tam nekdy chteli neco koupit, tak preju hodne stesti; mimochodem, po Kostarice je cela sit prodejen Ropa Americana a hadam, ze bude jedna lepsi nez druha). Tady v Monteverde neni vlhko i kdyz tu je horko a sem tam sprchne. Nevim, jak je to mozny. Asi tu vic fouka nebo co.
Odpoledne jsme zjistili, ze planovana cesta do Nicaraguy je vazne ohrozena, neb veskeri Nikaragujci (to je divny slovo) pracujici v Kostarice odjizdeji na Vanoce domu a listky na busy jsou tudiz beznadejne vyprodane. Ucinime cestny pokus chytit bus na dalnici Interamericana, ktera spojuje celou Latinskou Ameriku a pokud to nevyjde, obratime svoje tvare a nadeje k nejblizsi plazi. I to zni bajecne, akorat se priznam, ze jsem se do Nicaraguy velmi tesila pro jeji zachovalou kolonialni architekturu a mene turistu. Tak uvidime, nadeje umira posledni.

Neco o Kostaricanech. Jsou sympaticti a prekvapive nejsou tak expresivni jako Spanele. Nejsou ani moc hlucni, proste se chovaji uplne normalne. Hodne se staraji o svoji zemi, porad nekde vidim, jak sekaji travu nebo zametaji chodniky. Vsude tridi odpad, v temer kazde hotelove koupelne visi agitka o tom, jak je dulezity zhasinat a setrit energii. Za mestem se jim nevalej tuny plastu a odpadku (velke plus!). Potrpi si na dobrou kavu, nedodrzuji silnicni predpisy, komunikuji spolu a netvari se otravene (dalsi velke plus). Snazi se mluvit anglicky, kdyz vidi, ze spanelstina nezabira. Pomahaji, kdyz nevime kudy kam. Neoznacuji zastavky (pro zmenu velke minus, ale v tomhle pripade plati predesla veta).

Jezero Arenal


čtvrtek 20. prosince 2012

Zpatky do hor

A je zalito. V noci se spustily z nebe takovy kyble vody, ze jsem myslela, ze se rano budeme brodit po kolena v bahne. Kdepak, rano to vypadalo jenom jako zalite od pecliveho zahradnika. Pisek na cestach vsechno vsakl a ke spokojenosti mistnich vorisku zustal dopoledne krasne chladny.
Jelikoz nas dnes ceka dlouha cesta, nenechali jsme nic nahode a predzasobili se susenkami, at si kouka smutne zase nekdo jinej.
Posnidali jsme vajicka a ovoce, pozorovali leguana, ktery zrovna po noci vylezl zpod strechy a vyhrival se na slunicku. Je skoro devet, v jedenact nam odplouva lodka do La Pavony.
Musim zminit jidlo. Uz jsem skoro zapomnela, jak dokaze byt stredoamericka kuchyne dobra. Vsak taky od posledni navstevy ubehly tri roky. Zakladem vseho je ryze, tady do ni primichavaji male cervene fazole a rikaji tomu Gallo Pinto. Podle vseho je ryze smazena a je uzasne ochucena. K ryzi patri kure nebo ryba/morske plody. Bez kurete se obejdu, i kdyz jsem zkousela kure na karibsky zpusob, ochucene hodne vyraznym korenim a kokosovym mlekem a bylo to vynikajici. Davam prednost rybam a cerstvym krevetam nebo chobotnici. K hlavnimu jidlu patri zeleninovy salat vyrazne na kyselo. Pro muj ekzem nic dobryho, ale nemuzu se toho nabazit. Sklada se z rajcat, cibule, cerveneho zeli a hlavkoveho salatu, plus cerstvy koriandr, ale neni to pravidlo.
Sladka jidla tu moc nezkousime, v tom teple a klidku to clovek ani nepotrebuje. Jak jsem zavisla v Praze na cokolade, tady si na ni ani nevzpomenu. A nastesti se tu nedeje to zverstvo, co jsme zazivali v Thajsku, ze na kazdem rohu a na kazde zastavce byl stanek, kde se smazilo a grilovalo neco dobreho. Dokonce tihle podli prodejci prochazeli autobusama a vlakama a clovek si musel neco koupit, protoze to tak krasne vonelo... Jsem velmi stastna, ze se tady neprezirame do mrtva!
A samozrejme mistni kava. Ja, ktera cas od casu do sebe naklopim pul litru sladke brecky ve Starbucks tuhle mistni plodinu moc neocenim, ale M. rika, ze je moc dobra. A M. muzete v tomhle naprosto duverovat.

Dneska si zahrajeme na line turisty. Trochu jsme zmenili trasu a nechame se od mistni agentury pohodlne odvezt minivanem az pod soptici sopku Arenal do mestecka La Fortuna (ta sopka fakt plive ohen, ale v uctive vzdalenosti od civilizace). Puvodne jsme chteli jet normalne autobusem z pristavu zpatky do San Jose, tam prespat a pak jet podle planu do Monteverde. Mistni podnikavec v cestovnim ruchu nam ale nabidl jinou trasu a protoze jsme v San Jose uz byli a znovu se nam tam moc nechtelo (neni o co stat a je tam ukrutne draho), pristoupili jsme vedome na hru Turista - chodici kasicka a zaplatili jsme si pohodlny transfer s tim, ze cenove to sice vyjde o neco draz, ale podivame se aspon jinam a dalsi den se pres jezero prepravime do planovaneho Monteverde.

Je pul sedme a uz sedime v La Fortune v restauraci maleho cinskeho hotylku Pura Vida, kde jsme se ubytovali. Cesta byla dlouha, ale prekrasna. Kdybych priste planovala cestu do Kostariky, urcite bych do itinerare zaradila udoli Sarapiqui, kudy jsme projizdeli. Je totiz kouzelne.
Sopka Arenal je zatim v mracich a ve tme, nejsem si jista, jestli se nam postesti videt jeji rozzhavenou lavu.

Tortuguero

Bohuzel, je to rozmazany. Oba byli prilis cili a ja tam nechtela stat jak uchylak a ostrit.

"Dobre rano, ja jsem se vyspal  vyborne a co vy?"


Fakta: cesta z Tortuguera do La Pavony je za 9 $ na osobu, transport z La Pavony turistickym shuttle busem je za 46 $ na os., ubytovani v Pura Vida s wifi a koupelnou stoji 35 $, transfer pres jezero do Monteverde je za 18 $ na os. Jidlo v Pura Vida kolem 10 $ na os., pivo 3 $, porce obrovske.

středa 19. prosince 2012

Parque Nacional Tortuguero

Za svitani jsme vyrazili kanoi s pruvodcem a s tim americkym pareckem, co den predtim furt zral v lodi nejaky susenky (mimochodem se ukazalo, ze jsou to Norove), po kanalu do Narodniho parku Tortuguero. Tise jako mysky jsme proplouvali podel huste dzungle obrich palem a kobercu vodnich lilii, abychom mohli pozorovat ranni ritualy zdejsi fauny. Byli jsme prizvani k protahovani kridel za svitani, zdanlive netecnemu civeni krokodylich oci nad vodou a pravidelnemu dopolednimu strecinku opic vysoko v korunach stromu. Pripadala jsem si jak v nejakym prirodopisnym filmu o Amazonii, jen domorodi Indiani chybeli.
Odpoledne jsme oblekli dlouhy kalhoty a ponorili se s pruvodcem do dzungle pesky. Jak jsem na zacatku mela tendence opirat se o kazdy kmen stromu, zatimco pruvodce vypravel, tak po ceste zpatky jsem se uz drzela v uctivy vzdalenosti od veskeryho porostu. Stacilo totiz nadzdvihnout list, zatukat na kmen stromu, prohrabnout listy bromelie a uz clovek videl, ze tu rozhodne neni sam. Stacilo se dobre divat a mimikry se rozplynuly jak para nad hrncem. Tu na nas jukla jedovata mini zmije, tu se pod listem palmy objevil (pro me) naprosto obri pavouk. Meli jsme stesti a videli tukana. Padnul tim dalsi mytus v me hlave, tukan totiz neni veliky ptak s obrovskym zlutym zobakem, nybrz pomerne drobny ptacek, velmi plachy, se zobakem spis duhovym.
Zitra opoustime tenhle konec sveta a putujeme zpet do hor, pod sopku Arenal. Jsem rada, ze jsme sem zavitali, odriznuty kus Kostariky jmenem Tortuguero muzu vsem doporucit. A milovnikum psu obzvlast, mam totiz pocit, ze tohle je neco jako psi raj. Je jich tu spousta, zadny neni vyhladovely nebo zbidaceny, jako to bylo mozny videt vsude, kam jsme po svete zavitali. Tady jsou psi zjevne dobre ziveni, vali se behem horkeho dne v sedem pisku a chladi se, sem tam si nejaci hrajou, sem tam se pripoji k lidem a zda se, ze tu funguje zvlastni symbioza mezi lidmi a psy. Pripada mi, ze psi si pro kazdy den zvoli jineho pana, ten den mu delaji spolecnost, pan je nevyhani, ma z nich radost a dalsi den se pes rozhodne zase pro jinou rodinu a nasleduje nekoho jineho.
Ono to ve skutecnosti asi tak nebude, ale dva dny jsem to pozorovala a dosla k tehle konspiracni teorii. Kazdopadne, Tortuguero je jine i tim, ze tu nejsou na vsech oknech mrize a kolem domu ostnaty drat, jako je to napriklad v San Jose nebo v Alajuele. Je to prijemna zmena.
Zdejsi plaz je chranena pro mnozstvi zelvi populace, ktera sem prichazi/priplouva hnizdit. Je mozne videt na sedem pisku stopy po malych zelvickach, kterak se v noci tesne po vylihnuti vydaly na strastiplnou cestu do vody.
Pro dnesek bylo tezke vybrat jen 3 fotky, tak zvitezila zviratka. Setkani s jednim z nich pro me byl trochu sok. Ze neuhadnete s jakym?




úterý 18. prosince 2012

My z konce sveta

Dneska rano jsme se vymotali z Cahuity za ranniho kuropeni a v Limonu presedli na dalsi autobus, ktery nas vyhodil primo v pristavisti. Bylo teprve osm rano a lodka do Tortuguera jela az kolem desaty, ale pan "kapitan" nas upozornil, ze se taky muze stat, ze do desiti nenaplni lod a budeme cekat na dalsi pasazery. A tak se taky stalo, ale v pul jedenacty jsme vyrazili jak na koni pomerne malou motorovou lodi, kde nas bylo dohromady asi patnact.
Cesta do Tortuguera je mozna jen skrz kanal a nebo letadlem, ale zas takovy mastnaci nejsme a tak jsme se pustili dzungli vstrict dobrodruzstvi.
A zas bylo na co se divat. Giganticke palmy, s listama vysokyma jak barak, rozkvetle mokrady, postupny rozklad a zrod prirody v primem prenosu. Zvuky divociny jsme teda prehlusili motorem, ale jinak parada. Pocasi nam pralo a jestli tu temer denne prsi, tak dnes nespadla ani kapka a slunce zhavilo tak dukladne, az jsem se spalila. A spalila jsem se proto, ze jsem lina se namazat. Patri mi to. Mam opaleny brejle a vypadam naramne sveze.
Priroda nas ale nesetrila, rozprostrela pred nami svoji naruc hojnosti, do cesty nam poslala kajmany, opice, lenochoda, nespocet chocholatych volavek a par rybaku. Voda postupne menila barvu od hnede pres modrou, zlutou a zelenou, uprostred rozkvetala a vlnila se, hostila velike line zelvy vyhrivajici se na polorozpadlych kladach a odkryvala temna zakouti.
Cesta kanalem trvala 5 a pul hodiny, naposledy jsme jedli kolem seste rano, kdyz jsme opousteli Cahuitu. Po trech hodinach na vode uz na me M. radeji moc nemluvil, protoze vedel, co se deje, kdyz ma druhe M. veliky hlad. Dokazu se totiz straslive rozzurit, ale tentokrat me priroda zamestnala natolik, ze jsem si jenom sem tam posteskla, ze uz mam fakt hladik. (Americky parecek vedle nas porad vyndaval z batohu nejaky zradlo a my jenom smutne koukali a tise zavideli.) Nebo uz me mozna udolal sled udalosti za posledni tyden. Tezko rict.
Kdyz jsme pristali v Tortugueru, vrhnul se na nas dredaty cernoch a hned nas odvedl do hotylku, kde jsme meli mit rezervaci, coz se ukazalo jako licha domnenka, nebot slecna na recepci tvrdosijne tvrdila, ze na nase jmeno zadnou rezervaci nema. Paradoxem je, ze jsem si zrovna s timhle hotelem vymenila nejvic mejlu ze vsech, vyplnovala jim formular a buhvico jeste. Tak jsme se obratili a sli jinam. Malinka vesnicka na konci sveta moc dobre vi, v cem je jeji sila a je tu ubytovani habadej. A jeste s internetem.
Na zitrek jsme si zaplatili vylet do dzungle kanoi a odpoledne vylet pesky do teze drungle. Musim rict, ze tady se penize kutaly neuveritelnym zpusobem a rozpocet 100 dolaru na den se ukazal jako hodne naivni. Nastesti mame dostatecnou rezervu.

Fakta: cesta z Moinu do Tortuguera je za 35 $ na osobu, ubytovani v Tortugueru se sprchou a internetem je za 25 $. Vylet kanoi a pesky v dzungli stoji 40 $ na osobu, vecere 24 $ za oba.

Lodka Chiquita



pondělí 17. prosince 2012

Playa Negra

Protoze to rano vypadalo na dalsi krasny den, vyrazila jsem po snidani na nakup plavek. Muj batoh je stale fuc a s blizkosti more potreba plavek stoupla na bod 10 (z deseti). Plavky jsem si koupila stylem, ktery bych si za ramecek nedala. Jedine plavky v moji velikosti byly zaroven i jedine v celem kramku. A to slo o velikost 38. Pripadala jsem si jak velryba. Takze mam jasne zelene cosi, co mi dole sedi, ale nahore bych to potrebovala vycpat vrstvou ponozek. Ehm. Svet se mi kvuli tomu nezbori, to urcite ne.
Nejblizsi plaz, kterou mame od bungalovu vzdalenou asi 50 metru, je Cerna plaz, ktera by byla jiste krasna, ale je ponechana prirode napospas. Mozna tady momentalne neni sezona, coz by odpovidalo, protoze mestecko je poloprazdny, mozna to naplavene drevo proste nechavaji na plazi porad, protoze zdejsi more je docela divoke a nema smysl to stale dokola uklizet. Nevim. Krom naplaveneho dreva a klacku je ale plaz cista, s cernym piskem, temer zadny odpadky ani strepy jsem nezaznamenala. Na vykoupani to ale stacilo, voda je tepla a cista.
Pomerne lenivy den jsme zavrsili cerstvyma rybama v mistni restauraci a ted uz mame sbaleno, protoze rano musime vyrazit na prvni autobus, co jede v 6, abychom se vcas dostali do pristavu Moin, odkud pokracujeme lodi do Narodniho parku Tortuguero. Nejsou tam zadny silnice, jen kanaly, kudy pluji lode do jedine vesnicky v Parku. Mohlo by to byt zajimavy, park je prisne chraneny pro svoji divokou prirodu a tak se tesime na zvirata, co tam ziji. Zaroven je to nejvlhcejsi misto v cele Kostarice, skoro porad tam lehce poprchava a tak budu asi dost postradat nepromokave obleceni, ktere cestovalo v tom nestastnym batohu.

A musim pochvalit ubytovani v Cabinas Tito, protoze je tu klid, cisto a kazdy den cisty rucniky, coz je v tomhle vlhku obzvlast prijemny.

A pamatujte si: "Gekona v dome miti, bez neprijemneho hmyzu byti".
My jich tu mame v bungalovu celou radu a jsme za ne tuze radi.

Vanoce v Karibiku



neděle 16. prosince 2012

Parque Nacional Cahuita

Den nas privital naruci plnou slunce a huciciho priboje. Po snidani jsme se vydali do pobrezniho Narodniho parku Cahuita, kusu krasne divoke prirody, kde si stredoevropan pripada jako v nekonecnem tropickem skleniku, doplnenem o autenticke zvuky kricicich ptaku a opic. Cestu sem tam zdobily pavuciny zlatozluteho nebo zlatocerveneho pavouka, ne prilis velkeho, takze jsem zachovala klid. Mokrady brzy vystridaly bile plaze, to kdyz jsme se asi po dvou a pul kilometrech dostaly na Punto Cahuita a to, co se pred nami objevilo, vypadalo jako obrazek grafika s prilis bujnou fantazii, ktery se neovladl a zustal sedet u Photoshopu nevhodne dlouho. Spinave zlute plazi dal belostnejsi pisek, vymazal lidi, palmy posunul o par metru vic dopredu a krapet je nahnul nad vodu. Pak pridal azurove modri more vic na sytosti, vystrihnul z nejake tropicke zahady par kvetu a volne je rozesel po zelenem koberci za palmama. Pak se na to vsechno podival a vymazal to, protoze se mu to zdalo jako prilis odvazne. Ale kdepak, my tam dneska byli a virtualni svet to nebyl. Siroko daleko nikdo, jen tyhle bile plaze a taky mrnave drze opice a jeden naramne lenivy lenochod.
Nadhera. Vyplati se prebrodit par nehlubokych ricek, dostat se az na Punta Cahuita a pak pokracovat dal na Puerto Vargas. Tam je teprve ta prava nadhera.
Je fakt, ze na konci uz jsme meli dost a autobus zpet ne a ne nejakej jet, tak jsme si stopli u silnice auto, nez se tam zaziva smazit na slunicku a cekat, jestli nepojede hromadna doprava. Stopli jsme si taxik, ale nastesti nic nechtel.
Jo a rano jsem pred chatkou potkala cernotyrkysovou zabku (M. mi zakazal ji dat pusu) a u snidane jsem si vsimla kolibrika. Ale na fotku byl moc rychlej.
Musim uznat, ze reggae tu dostava uplne jiny rozmer, kdyz hraje ze vsech baru a clovek v tom horku drzi bezvadne vychlazenou lahev piva a pozoruje line se pohybujici cerne typky s dredama na hlave, jak prochazi bosi kolem po zaprasene silnici a slunicko pere jak o zivot. Reggae rada nemam, ale tady k te atmosfere nemuze nic pasovat lip.

Stoji za to zminit Vanoce. Cekala bych nejakou letni verzi, nebot si myslim, ze tady nemaj ani tucha, jak vypada opravdicky snih. Cekala bych treba Santu Clause v tricku nebo tak neco. Ale ne, zahrady si zdobi umelymi snehulaky, na okna lepi Santu Clause v kozichu a na sanich a na verandach maji stromecky ozdobene penovymi vlockami a nastrikane jakoze snehem. Je to vtipny.

A moje spanelstina, to je dalsi vtipna vec. Ja mluvim, to jako jo a oni mi rozumi a jsou viditelne radsi, ze netreba pouzit anglictinu, ale jak nadsene spusti po jejich, jsem ztracena. Vubec tyhle latinskoamericky verzi nerozumim.
Takze to vypada asi takhle: nekam prijdem a je jasny, ze neco chcem, ale rozhodne nejsme mistni. Kostarican/ka se zatvari trochu plase, nekdy otravene. Ja promluvim spanelsky, Kostarican/ka pookreje. S usmevem se nadechne a spusti. V tu chvili se zatvarim ja trochu plase, nekdy otravene. A zbytek uz dokomunikujem v anglictine.
No, nekdy to davam, ale je to tak 50 na 50.

Fakta: ubytovani s vlastni koupelnou v Cabinas Tito stoji 30 $ za noc vcetne denniho uklidu a rucniku. Cesta ze San Jose do Cahuity je za 11 $ a trva neco kolem 5 hodin. Vstup do Narodniho parku Cahuita je dobrovolny. Jidlo pro dva vcetne piva stoji kolem 30 $, snidane pro dva 16 $. Cuba libre je asi za 5 $. Kosik pradla k vyprani je za 7 $.