pátek 30. listopadu 2012

Illustration Friday - Stretch


Pořád bojuju se scanerem. Všechno je to přesvětlený.

Pupky v Puppu

Ze čtvrtka na pátek jsem se byla pracovně na skok podívat v Rusku. Pardon, v Karlových Varech. Přímo v Grandhotelu Pupp, kam jsem se fakt upřímně těšila, protože jsem se dovnitř nikdy nedostala.
Po naprosto infarktové cestě z Prahy závějemi a deštěm se sněhem (sen každého řidiče i spolujezdce), jsme dorazili na místo, kde jsme nejprve za mocného řevu vrátného přejeli dodávkou jednu z úhledných cedulek s logem Grandhotelu značící na parkovišti vyhrazená místa pro hosty hotelu. Vymotali jsme se kolem několika vozů Bentley a pár druhořadých Mercedesů, vyhli se luxusní štětce, která právě přijela s movitým klientem strávit jistě romantickou noc v jednom z parádních pokojů a šťastně jsme zaparkovali.
Bohužel celá akce, na kterou jsem dorazila se nekonala v původních prostorách Puppu, ale v přilehlé moderní přístavbě se značkovými obchody a galerií.
Naštěstí tam byl i bar a poměrně důstojné Chardonnay a samozřejmě nechyběl ani číšník, co se tvářil jak prdel, nutný inventář každýho snobskýho místa, abysme si jako nemysleli, že to tam strávíme nějak příjemně, holt nejsme všichni sluníčkový, žeano, ale naštěstí zbytek personálu na baru byl fajn a vínečko fakt celkem chutnalo.
Takže suma sumárum v Puppu jsem vlastně nebyla. Tak snad někdy příště.




















Mimochodem víte, že i když si zaplatíte pokoj v Puppu, stejně budete mít wifi za poplatek, parkoviště taky nebudete mít zadarmo a kdybyste měli chuť se saunovat, rozhodně to nebudete mít v ceně pokoje... Korunka ke korunce... Tak se dělá panečku byznys po česku.

Harper's Bazaar Charity

Víte, kde se válejí po zemi hedvábné kalhoty Stella McCartney? No přece na Harper's Bazaar Charity, kterou každoročně pořádá Bára Nesvatbová a kterou jsem navštívila už potřetí.
Pod rouškou dobrého skutku tu po sobě šlapají ženy všech věkových kategorií a já sebou vždy z počátku hluboce pohrdám, ale nemůžu si pomoct. Ty zmíněné kalhoty byly uplně nové a stály 500 Kč. Mám je. Za to jsem ten chaos ochotná podstoupit a ještě se u toho tvářit bohulibě. Pokaždé si říkám, že se budu chovat důstojně, ke stojanům s oblečením budu přistupovat s elegancí a v klidu vybírat ty nejlepší kousky. Tohle přesvěčení mě vždycky vydrží do chvíle, než dostanu po hlavě ramínkem a do achilovky mě nakopne nějaký pěkný značkový podpatek. Stává se ze mě šelma, beru to hlava nehlava, protože na mě taky nikdo nebere ohledy a každá ženská si chce ukořistit ten svůj značkový hadr, ať jí to stojí důstojnost nebo cokoliv jinýho.
Ztrácet se v záplavě více či méně fejkových kabelek LV, respektive jejich majitelek, je pro povahy otrlejšího charakteru a být křehká květinka se tam fakt nenosí. Já možná křehce působím, ale moje lokty jsou, co se týče kvalitních hadrů, sakra ostrý a když už jsme u těch metafor, v tu chvíli mi narostou takový trny, že z toho může jít na leckoho strach.
Harper's Bazaar Charity je pro mě něco jako každoroční předvánoční koloryt, kdy má člověk vlastně možnost psychické přípravy na narvané vánoční obchody. Můžete tu získat cenné zkušenosti a později je uplatnit v přecpané tramvaji, nebo když se nedokážete na Pavláku prodrat skrze lidi čekající na MHD. Tahle akce je něco jako boot camp.





čtvrtek 29. listopadu 2012

SaSasaZuzuzu

Jíst v SaSaZu je vždycky super zážitek. Moje chuťový buňky si lebedí a děkují mi za ten výtříbený vkus. Miluju asijskou kuchyni (čtyři kila navíc po návratu z Thajska mluvily za vše), miluju inovace a miluju, když se o mě někdo stará, ale zbytečně to nepřehání. Přístup ke konzumentům je tam spíš kamarádský, přitom ale maximálně slušný. Doporučí vám víno a nezdráhají se říct svůj názor, nikdo nikomu tam neleze do zadnice. Muzika je klubová a mě osobně nerušila. V rámci finanční krize bylo včerejší večerní SaSaZu plný a pěkně to tam žilo, zatímco jsme s M. sdíleli ty lahůdky a hádali se o poslední kousek z lichého počtu rolek. Myslím, že trocha luxusu je občas potřeba, aby vyhnal alespoň na chvilku realitu, která třeba nemusí být úplně nejrůžovější, protože v tu luxusní chvíli dokážu načerpat spoustu energie, která mi v budoucnu může dobře posloužit jako odrazová zeď pro všechno, co může znepříjemňovat můj sladký život.
Ačkoliv SaSaZu nepatří mezi restaurace, který by normální člověk mohl navštěvovat denně, vřele doporučuju nastřádat do prasátka nějaký kačky (nebo si třeba jenom měsíc nekupovat obden cigára) a pak si to tam parádně užít se vší parádou. Stojí to za to.

úterý 27. listopadu 2012

Kouzlo domácí kuchyně

Po dost dlouhý době jsem obědvala v Home Kitchen a znova si připomněla, proč mám to místo tak ráda. Nejen kvůli super kuchyni a úžasnýmu chlebu s voňavou a křupavou kůrkou, ale taky pro vkusnou hudbu, střídmé (rozuměj normální) porce, domácí atmosféru (protože, co si budeme povídat, když se tam vejde, tipuju, tak maximálně 16 lidí, atmosféra je prostě jiná než v hlučný závodce), velmi sympatickou obsluhu... Ten koncept už šlape několik let a já jim strašně fandím, protože to asi není lehký. Vždycky se tam luxusně nadlábnu a odcházím spokojená, aniž bych měla pocit, že mi co chvíli praskne břicho. Vím, že střídmost asi spoustě Čechů připadá jako největší peklo na zemi a kdo je v jídle střídmý, ten je fakt hodně divnej, ale stojim si za svým.


pondělí 26. listopadu 2012

Teplicky melancholicky

Víkend jsem strávila v Teplicích a protože podzimní melancholie nabírá grády a není fotogeničtějšího místa než teplický klasicismus v záplavě mlhavého soumraku, fotky, které jsem udělala jsou prostě podzimní a ani nemusely projít Photoshopem pro "dokreslení" atmosféry. Nejsem fanouškem podzimu, natož pak zimy, ale když se to sejde tak pěkně, dokážu paní Přírodě odpustit, že už nás nemilosrdně objímá nastupující zima a že se sluncem bychom se měli na nějakou dobu ve městech rozloučit.





neděle 25. listopadu 2012

Illustration Friday - Whiskers

Páteční téma na IF bylo "Whiskers", tedy vousky, kníry, vousy. V záplavě kočiček bude moje asociace trošku podezřelá, ale nevadí, nějak se s tím vyrovnám. Jako cizinci mě samozřejmě hned napadla jasná podobnost s whiskey, tak jsem toho využila.

středa 21. listopadu 2012

Koupila jsem si knihu

Koupila jsem si knihu Bohuslav Reynek. Za cenu, za kterou bych mohla mít slušné nové boty jsem dostala bohatství mnohem vyšší hodnoty. Subtilní a křehká díla, jemné grafiky s příběhem a hlubokou vírou. Baví mě to jak sviň. Aniž by Bohuslav Reynek vytvářel okázalé a monumentální obrazy, stejně je jeho rukopis výrazný a ve světě grafiky vážený. Daleko od lidí, na které z vysoka kašlal, tvořil tyhle nádhery po té, co se postaral o svoje stádo a celé hospodářství. A když se zamiloval do básní jedné francouzské spisovatelky, které překládal, jel do Francie, aby se s ní seznámil a tu ženskou si nakonec vzal.

V knížce jsou dokoncené vyfocené i některé tiskové desky, což je ideální pro šmírung, jak je to vlastně řemeslně zpracovaný. Perfektní inspirace. Hluboce mě mrzí, že jsem tak lehkomyslně prošvihla jarní Reynkovu výstavu, to byla zjevně velká chyba.






úterý 20. listopadu 2012

Ze suché jehly monotypem, zamáčkla jsem slzu

Po té, co jsem si dnes parádním způsobem nenávratně zkazila matrici se suchou jehlou, jsem v zoufalství vzala kus hadříku vzniknuvšího rozstříháním starého trička od Roberta Rosenberga (ano, TOHO Roberta Rosenberga), protože se mi líbila struktura, kterou ta látka má a udělala jsem monotypový strom, který se mi ve výsledku docela líbí.

A proč jsem si zkazila matrici na suchou jehlu? Inu, na matrici s hlavou, kterou jsem dělala na grafickém kurzu, M. vadilo, že ta hlava nemá dodělaný ucho a mě zas vadilo, že "nevidí". Nebudu vůbec přemýšlet nad tím, jestli náhodou nepotřebujem oba psychologa, prostě jsem vzala nástroje a ucho dodělala a oči oživila. A to jsem neměla dělat. Obrázek dostal uplně jinou atmosféru, která se mě osobně vůbec nelíbí, navíc oživlé oči vypadají dost divně, tak jako mladistvě nebo co, což k té holé hlavě a vráskám moc nepasuje. Takže je to pryč, mám jenom jeden jediný výtisk s původní hlavou, takže to jednou bude pěkně drahý tisk a ten, kdo ho bude mít, bude největší milionář. Cha chá! (Zbývají necelé tři týdny do odjezdu do Kostariky. Začínám se chovat divně.)



Nová, horší verze.

Původní verze, mnohem lepší.

neděle 18. listopadu 2012

Illustration Friday - ZOOM II

Včera jsme si pořídili scanner a nějak se mi nedaří snížit při osvitu jas a ani ve Photoshopu se mi to nijak zvlášť nepovedlo vybalancovat. Tak snad příště.

sobota 17. listopadu 2012

17. listopad!

Myslím si, že bychom neměli zapomínat. Nebyla to, sakra, jen o frontách na banány, bylo to o nesvobodě. Mám pocit, že lidi trpí ztrátou paměti, že vytlačili všechny zákazy a omezení, který nás tehdy obklopovaly a vidí jenom ty sociální jistoty. Které bezesporu byly, ale za jakou cenu? Chtělo by to víc používat mozek a míň fňukat.

Mimochodem, moje úžasná trikolora je výsledkem asi dvouhodinové práce v Illustratoru... Neuvěřitelný, že? Ale já to pokořím, fakt, že jo. Slibuju.

Tak slavme! Protože je co. Důležitý je, že žijeme v svobodné zemi. (A současný politici kreatury u moci mi můžou...)

pátek 16. listopadu 2012

Illustration Friday - ZOOM


Zapojila jsem se do projektu Illustration Friday. Každý pátek je vyhlášené jedno téma, to dnešní bylo ZOOM. Připadá mi to hodně zábavný a hlavně je neuvěřitelný jak krásný věci lidi dělaj, je to inspirativní.

Poznámka: kresba na akvarelový papír se strukturou není dobrý nápad.

středa 14. listopadu 2012

Měkký kryt

Další pokračování chemického pásma nazvané Měkký kryt je poměrně dost příjemná technika, která si dokáže vyhrát s konturami i stíny.

Jako obvykle si naložíme papír do vody. Upravíme si pozinkovanou destičku, zaoblíme rohy, setneme hrany a destičku vyleštíme. Po vyleštění ji dobře odmastíme technickým benzínem.

Vystřihneme si kus papíru stejně velkého jako je destička a nakreslíme si na něj motiv, který chceme leptat. V mém případě to byla moje ruka třímající nikoliv injekční jehlu, ale rydlo na suchou jehlu. Počítejte s tím, že obrázek pak budete ještě jednou obtahovat, až pod ním budete mít destičku s krytem. Takže pro někoho může být třeba lepší kreslit až na ostro.

Následuje příprava měkkého krytu, který se dá koupit v malé plechovce ve výtvarných potřebách. Má černou barvu, vazelínovou konzistenci a s největší pravděpodobností je to nějaká směs asfaltu a vazelíny nebo loje. Na plechovce žádný extra název nebyl, jen, že se jedná o měkký kryt pro leptací techniky.
Nakydneme trochu krytu na kachličku nebo skleněnou desku a pořádně jej rozválíme válečkem. Tak, aby se rozprostřel po kachličce a nechal se naválet v tenké vrstvě přes váleček na kovovou destičku. Tu jím pokryjeme v rovnoměrné tenké vrstvě.

Za žádných okolností do toho nesmíme vrazit prst nebo něco podobnýho. Destičku posvátně a opatrně odneseme na stůl a stejně posvátně a opatrně na ni položíme papír s předkreleným motivem nebo bez něj. Papír se sám přilepí na měkký kryt, ale i tak je třeba být opatrní, aby se neposunul. Aniž bychom si ho přidržovali prstem, tak obkreslíme motiv, vystínujeme ho, prostě uděláme všechno pro to, aby se na destičku dostalo to, co chceme leptat.
Když je obrázek překreslený, sundáme papír a můžeme obdivovat, jak se nám to krásně do měkkého krytu obtisklo. Všechno, co je obtisknuté, bude vyleptané, tedy tmavé.

Následuje příprava kyselinové lázně. Pozinkovaná destička se leptá v 65% kyselině dusičné, koncentrované ještě 1:8 se studenou vodou (1 díl kyseliny, 8 dílů vody). Pro manipulaci s kyselinou použijte tlusté gumové rukavice a místnost větrejte a zdržujte se v ní minimálně. Nikdy, ani kdyby vám slibovali krásné májové koťátko, nelijte vodu do kyseliny, ale kyselinu do vody.
První leptání trvá chvíli, destičku ponoříme asi na 1 minutu do kyseliny a pak jí očistíme proudem tekoucí vody.

Teď je možné doplnit celou kresbu ještě o měkčí stíny ve světlejší barvě. Na to použijeme modrý krycí lak (o kterém jsem psala v Čárovém leptu) nebo jeho černou variantu. Trošku si odlijeme do sklenice a lakem zakryjeme místa, která nemají být vůbec vyleptaná a naopak necháme obnažená ta místa, která mají dostat šedý nádech. A znova se leptá. Tentokrát na dvojnásobek předchozího času. Takže 2-3 minuty.
Pak se může leptat klidně ještě jednou a vytvořit si ještě jemnější stíny, opět se zakrytím těch částí, která mají zůstat bílá. A leptá se 5 minut.

Když je hotovo, lak i měkký kryt se odstraní technickým lihem nebo toluenem.

Pak už následuje stará známá důkladná příprava barvy, naťupání barvy na desku, stírání hadrovým tampónem a finální setření hrotem dlaně.
A může se tisknout.

Mě se jemné odstíny při druhém a třetím leptání nepovedly, takže jsem to vyřešila krejónovou manýrou - rydlem na krejónovou manýru (suchá jehla) jsem doplnila jemnější stíny. Leptáním by to bylo mnohem lepší, ale tohle bylo nejrychlejší řešení. Korektura by se mohla také provést Akvatintou.

Vyleptaná kovová destička.




14. listopad - Den dobrých tisků

Dneska se mi stala báječná věc. Připravila jsem si do vody 5 papírů a barva, kterou jsem si připravila pro tisk mi vystačila přesně na 5 dávek. Úžasné! Takhle geniální odhad bych chtěla mít vždycky. Nejen, že bych ušetřila, ale byla bych i mnohem sebevědomější (sic!).
A to nejlepší na konec - všech 5 tisků se povedlo. Samozřejmě, že vůbec netuším, jak je to možný, možná s tím nějak souvisí banán, který jsem zdlábla před akcí, ale jinak mě nic dalšího nenapadá. Budiž dnešní den pochválen a jen doufám, že se tahle událost nebude opakovat jen jednou do roka.

Navíc jsem zjistila, že uplně nejlepší je nechat papír ležet ve vodě a až přímo před samotným tiskem ho osušit mezi baličáky. Zůstane dobře vlhký a pěkně nasává barvu.

Včera jsem dostala od Robina na kurzu informaci k nezaplacení. Pozinkované a měděné destičky je možné koupit v klempířství za cenu odpadu při zpracování měděných a zinkových plechů. Takže je zbytečný nakupovat předražený destičky ve výtvarných potřebách. Bezva!


Radostnou událost je třeba zvěčnit

úterý 13. listopadu 2012

Dobrodružství (při) tisku

Už celý týden jsem hrdou majitelkou malého grafického lisu a tisknu jako ďábel, protože jak jinak se to naučit, než praxí, žeano.
Než se dostanu k nějaké pořádné tvorbě, chci si to nacvičit na věcech, co jsem udělala v kurzu grafiky. (Dneska máme poslední tříhodinovku a na pokračování už jsem zapsaná na únor.)
Dá se říct, že jsem momentálně ještě ve fázi pokus-omyl, neb ne vždy se tisk podaří tak, jak bych chtěla. Musím přiznat, že zatím většinou.
Ale už vím, že:
  • když se barva nedá setřít z matrice a trvá celou věčnost, než se pod hadříkem objeví alespoň náznak kresby, pak jsem dala málo lněné fermeže do barvy
  • naopak, když se mi barva táhne za hadříkem jak sopl, fermeže bylo moc
  • jen jedno ze tří rozstříhaných triček, které mi M. obětoval, má tu správnou srukturu a nepouští vlákna
  • papíry mezi baličáky nesmím dát sušit s příliš velkým předstihem, jednou jsem je vyndala už skoro suché
  • jsem čuňe a potřebuju zástěrku, už jsem si zničila několik domácích úborů
  • spotřeba technického benzínu a gumových rukavic je enormní
  • koupila jsem si příliš tlustý baličák, stačila by poloviční gramáž
Dalším levelem je pro mě zjistit, jak se zbavit šmouh, které se při vytírání dělají. Myslím, že je to moc velkým tlakem na desku a že pomáhá ke konci stírat jen motýlým dotekem. Chvílema je to voser, na druhou stranu je to zábavné řemeslo, k umění se přidá trochu špíny a dřiny a hned to má dobrodružnější charakter.

Taky jsem si dřív myslela, a vůbec nevím, jak jsem na to přišla, že grafici si prostě natřou matrici barvou a pak tisknou až do aleluja a že je uplně normální, že těch tisků udělaj třeba 100, no, proč ne, prostě jenom mění papíry a lis lisuje... No to určitě. Hluboce smekám před všemi, kdo dokážou stokrát za sebou správně vytřít barvu tak, aby to vypadalo skvěle a aby se to dalo prodat. Protože to je fakt dřina. Já mám stěží použitelný jeden tisk z pěti. Zajímalo by mě, kolik toho vyhodí profesionál, jestli vůbec.

Moje válečné zabarvení, když dotisknu

neděle 11. listopadu 2012

ESTA - jsme pod kontrolou

Jestli se chystáte cestovat letadlem za oceán a přestupovat ve Spojených státech na jiné letadlo do jiné země a máte pochybnost, zda pro obyčejný tranzit na letišti v USA musíte mít vyplněný, schválený a zaplacený formulář ESTA, tak ano, musíte. Vzhledem k tomu, že ani nevstoupíme na území Spojených států, mi to připadá jako nehoráznost. Cena 14 $ sice není vysoká, ale jde o princip. Nehledě na to, že nás to při přestupu na letadlo do San José nepříjemně zdrží na imigračním, které vlastně vůbec nepotřebujem navštívit, když do USA necestujem. No prostě, pakárna.



Pozn.: pro cestování po Kostarice prý není potřeba mít mezinárodní řidičák. Tak jsem si pro jistotu jeden nechala udělat. Znáte to, kolik razítek máte, tolikrát jste v zahraničí člověkem...

Sladce

Kdo je celý život ekzematik stejně jako já, určitě ví, že nejhorší zlo pro ekzem je cukr a nic vám nezajistí bezesnou noc plnou drbání jako poctivý dort nebo tabulka mléčné čokolády. Proto je mým oblíbeným koníčkem obrážení nejlepších pražských cukráren, protože přece nebudu hodná holka a nebudu si ten cukr zakazovat, to dá rozum, neasi.
Je všeobecně známo, že na laskonky jedině do Erharta, ale jednoznačný vrchol pomyslného žebříčku cukrářského umění je pro mě francouzská cukrárna Saint Tropez ve Vodičkově ulici. Jestliže toužíte po cukrářském majstrštyku, neváhejte a jděte se nechat omámit právě do téhle cukrárny. A není francouzská jen názvem. Francouzi jí vlastní, Francouzi tam ty dobroty vyrábějí a postupy jsou poctivé a francouzské.
Zapředla jsem rozhovor s jednou sympatickou slečnou ze zdejší obsluhy, protože už týdny nemám štěstí na svůj oblíbený kousek, pistáciový dortík zvaný trochu bizarně Vodičkova. Moje chutě se ho dovolávaly tak intenzivně, že už jsem se neovládla a na svojí drogu se na rovinu zeptala. Proč pořád není? Kdy bude? No, krve by se ve mě nedořezal, když mi bylo sděleno, že dlouhodobě není k sehnání jistá surovina, pro výrobu dortíku stěžejní. A protože slečna měla zjevně sdílnou náladu, nechala jsem jí hovořit a dozvěděla jsem se, že v poslední době začínají být nedostatkové i další suroviny a to suroviny kvalitní a poctivé, protože česká výroba v rámci šetření opět směřuje někam do hajzlu na úroveň nejnižší, tedy chemickou. Nechtělo se mi věřit, že tak nadějná vlna kvalitních surovin opět stagnuje a že se tady bude zase dělat jídlo z náhražek, prášků a chemie. Podle mě to je to dost smutý. Pak už mi jen slečna řekla, že se zatím snažej, že rozhodně žádné náhražky používat nehodlají, ale že jim dost vadí, že to, z čeho se běžně vyrábí ve Francii, je u nás nesehnatelné. A když už to sehnat jde, je to předražené. Dokonce ani malé krabice na dorty není nikdo schopný vyrobit v přijatelné cenové relaci. Není to pech? Zpátky na stromy, řemeslo umírá.
Ale abych nekončila negativně, protože to já z duše nerada, příkládám post fantastického pistáciového dortu, který má být náhradníkem za dortík Vodičkova. Poptávka po pistáciovém skvostu zřejmě byla enormní, jsem ráda, že nejsem jediný závislák.





středa 7. listopadu 2012

Večerní temná

Včerejší pražský západ slunce s poryvy deště byl temný a tajemný.



Akvatinta

Akvatinta je další z grafických technik, které nám navodí pocit malého chemika. Nejen, že se tu opět manipuluje s kyselinou dusičnou, ale navíc se ještě nahřívá Kalafuna. WTF??? Jak praví můj mozek, kterému familiérně říkám Wiki, Kalafuna je destilační zbytek z pryskyřice borovic, důležitější však je, že nemusíme chodit do lesa a pokoutně oškrabávat kůru, poněvadž tuhle záležitost získáme ve výtvarný potřebách.

Ale popořadě.

Připravíme si papír.

Kalafunu budeme potřebovat v její nejjemnější práškové formě. Připravíme si pozinkovanou kovovou destičku, pečlivě ji vyleštíme a odmastíme benzinem.
Kalafunu si nasypeme do kusu látky, utvoříme z ní pytlíček a opatrně na něj poklepáváme a sypeme na kovovou destičku Kalafunu jako bychom ji cukrovali. Vrstva Kalafuny musí být rovnoměrná, ale ne příliš silná. Ve výsledku je destička pokryta práškem a vypadá jako bábovka poprášená cukrem.
Destičku umístíme na rošt, abychom se pod ní dostali s horkovzdušnou pistolí. V ateliéru grafiky jsme rošt dali mezi dva stoly, které byly mírně od sebe, takže rošt byl ve vzduchu a pohodlně se pod něj vešla ruka s pistolí.
Když máme vyřešen tenhle roštový rébus, můžeme začít destičku ze spoda nahřívat. Nahřívá se opatrně, aby se Kalafuna nespálila. Cílem je mít destičku pokrytou krystalky Kalafuny, které pak budou tvořit "zrno". Krystalky jsou zlatožluté, nesmí se spéct dohromady a rychle schnou.

Dobře si rozmyslet, co chceme akvatintou vytvořit (a jak to má vypadat), je podle mě, docela těžké. Akvatinta dělá krásně stupňované stíny a proto je vhodná třeba na krajiny, zátiší nebo architekturu. Moc si nedokážu představit, jak v ní dělat detail, ale podle starých grafických tisků, které jsem našla na internetu, to zjevně jde. To je ale trochu jinej level.

Já jsem si vybrala jednoduché zátiší s ovocem, na první setkání s akvatintou to bylo tak akorát.

Pro kreslení motivu budeme potřebovat stejný lak v alkoholu, jako u čárového leptu. Odlejeme si trošku do sklenice a štětcem jím malujeme po krystalcích Kalafuny. U téhle techniky je dobré myslet negativně, ne ve smyslu, že si to pak půjdeme hodit, až se nám to nepovede, ale negativně ve smyslu fotografie. Protože to, co potřeme modrým krytem bude nevyleptané, takže bílé nebo minimálně světlé.
Stejně jako u čárového leptu se postupně obrázek dává do kyseliny a leptané stíny mají barvu od světle po tmavě šedou v závislosti na tom, který jsme kreslili jako první.
Když máme "hrubou stavbu" hotovou, teda obrázek, kde máme nakreslené první linie, které mají být ve výsledku nejtmavší, jde se do kyseliny.
Leptá se v 65% kyselině dusičné, naředěné se studenou vodou 1:7 (kyselina:voda). Už v čárovém leptu jsem psala, že se nikdy nesmí lít voda do kyseliny, ale naopak, kyselina do vody. Mohlo by dojít k chemické reakci a kyselina by mohla vystříknout na náš ctěný obličej.
Obrázek ponoříme do kyseliny jen krátce, v mém případě to bylo 15 vteřin. Pak se omyl pod tekoucí vodou a šla jsem kreslit další vrstvu, další stín, který bude tentokrát světlejší. Opět se pak leptalo 15 vteřin. Samozřejmě je možné leptat dýl a získat až černé odstíny zrna, ale musí se dávat pozor, aby to nebylo zase příliš dlouho. S leptání a kreslením se pokračuje až do bezvědomí a když je definitivně hotovo, pečlivě setřeme krystalky a modrý kryt toluenem nebo technickým lihem.

Připravíme si hlubotiskovou barvu a nanášíme ji obvyklým postupem, nejdříve ji naťupeme látkovým tampónem, pak ji lehce setřeme látkou a dále pokračujeme dlaní, až máme vytřeno tak, jak jsme si to představovali. Tisk probíhá ve vrstvě - kovová matrice, vlhký papír, suchá čtvrtka, filc.

Vyleptaná pozinkovaná deska

Akvatinta


úterý 6. listopadu 2012

Seznamte se, prosím

Dneska se to stalo. Přišel mi poštou a já se na něj hrozně těšila.
Můj lis na grafiku, vlastní luxus, nepopiratelná svoboda, nová dimenze, výzva...



Je na velikost A3, pro začátečníka tak akorát.
Doufám, že jsem se rozhodla správně, louboutinky si případně koupím později, snad se ze mě do té doby nestane batikovaná umělecká Lesana s látkovou mošničkou na rameni.

Nebohý M. už přišel o několik starých triček, která jsem mu s chutí rozstříhala na hadry, co použiju na přípravu k tisku.
 

čtvrtek 1. listopadu 2012

Čárový lept

Nevím, jestli se čárový lept považuje za pokročilou grafickou techniku, ale je fakt, že tenhle typ grafiky už mi zavání trochu víc alchymií a dobrodružstvím. Pracuje se s 65% kyselinou dusičnou, na kterou sice není potřeba zbrojní pas, ale někde můžou při koupi vyžadovat Živnostenský list.

Nejdřív si připravíme papír pro tisk. Pak následuje příprava kovové matrice, vřele doporučuju ji pořádně vyleštit, protože lakový kryt, který budeme pak nanášet, má rád pořádek. Když máme matrici vyleštěnou do hladka, následuje odmaštění pomocí technického benzinu a nanesení vrstvy ochranného laku, který je odolný vůči kyselině. My jsme na kurzu použili tmavě modrý lak v malé lahvičce s neurčitým názvem Lak v alkoholu značky Artools a to ještě jen ve francouzštině a angličtině, přičemž výroba je španělská... Takže až budu příště bezradně přešlapovat ve výtvarných potřebách a žádat krycí vrstvu pro čárový lept, budu doufat, že všechny ty brigádnice tam ví, o čem mluvím. Daší možností je kryt asfaltový, ale upřímně, když jsem viděla postup práce, jak ho popisovali na Wikipedii, nabyla jsem dojmu, že mi bohatě stačí modrý lak a asfalt nechám alchymistům vyššího levelu. Pro moje amatérské potřeby to bohatě stačí.
Lak si odlejeme do sklenice zvlášť, protože je těkavý a je zbytečné mít otevřenou celou, docela drahou, lahvičku a nechávat tak unikat tenhle poklad jen tak do vzduchu. Vezeme si široký štětec a velmi jemně, v jedné, maximálně ve dvou vrstvách lak naneseme na matrici. Snažíme se natírat matrici jedním tahem.

etiketa ochranného laku


Když je hotovo, necháme lak zaschnout. Schne rychle. Mezi tím si můžeme připravit kyselinu. Do misky, třeba laboratorní nebo fotografické, naředíme 65% kyselinu dusičnou s vodou v poměru 1:7 (jeden díl kyseliny, 7 dílů vody). Nikdy, ale fakt nikdy nelejte vodu do kyseliny, ale vždycky naopak. Správně je to teda tak, že nejdřív nalejeme do misky vodu a pak přidáme kyselinu. Strašidelné historky o tom, co se může stát nám vyprávěl na sklářský umprumce už profesor chemie a technologie Cabejšek, tvářil se u toho vždycky hrozně vážně a nebyl ani důvod mu nevěřit.

Dobré by bylo, kdybyste měli misku s kyselinou ve větrané místnosti, nicméně, je potřeba mít na dosah tekoucí vodu, takže místo pro manipulaci přizpůsobte svým možnostem a buďte u toho opatrní.

Konec strašení a jde se do práce. Vrstva laku nám zatím zaschla, můžeme se chopit nástrojů na suchou jehlu a začít vyrývat do modré vrstvy motiv. Nástroje na suchou jehlu jsou různé, více v příspěvku Suchá jehla. U čárového leptu jde o to, že to, co vyryjete, bude následně ponořeno do kyseliny, kde se odryté linky vyleptají do destičky a zůstanou tam pro tisk. Všechno, co je teda vyryté, bude pak pokryto hlubotiskovou barvou a vytištěné, všechno, co je čisté a bez stopy rydla, bude čisté i v konečném výsledku. Čárový lept je příjemný i tím, že nemusíme do laku rýt silou, ale rydlem si vlastně jen tak kreslíme, jako bychom kreslili perem nebo ostrou tužkou. Všechny tenoučké linky, všechno stínování, se nakonec vyleptá a zůstaně to tak jemné, jak jsme to nakreslili (vyryli).
Leptání může mít několik fází, destička se do kyseliny může nořit několikrát. Můžeme tedy rýt na etapy s vědomím, že všechno, co bude vyryté poprvé, bude leptáno znovu a znovu a tím se budou první linky leptem ztmavovat a ztmavovat. Na kurzu jsme leptali třikrát, pak už začal lak reagovat a být tenoučký a nekvalitní. Linky, které se leptají naposledy jsou logicky nejsvětlejší. Já jsem například leptala strom, takže jsem začala kmenem, kůrou, nejsilnějšíma větvema. Pak to šlo na lept. Po leptu jsem pokračovala s větvema křehčíma a tenčíma. Pak to šlo zase na lept, takže kmen a silné větve už se leptaly podruhé. Naposledy jsem přidala listy. Kmen a silné větve se leptaly po třetí, tudíž byly nejtmavší, křehčí větve se leptaly dvakrát, takže tolik tmavé nebyly a naposledy a jen jednou se leptaly listy a ty byly logicky nejsvětlejší.

Každá fáze se leptá individuálně, v mém případě, se leptalo 2 min, 3 min a 1 min. Čím déle necháme destičku v kyselině, tím je lept tmavší a tím více se narušuje laková vrstva. Po každém leptu je nutný destičku opláchnout tekoucí vodou. Při manipulaci s destičkou do a ven z kyseliny používáme samozřejmě rukavice. Takové ty echt uklízecí, silné.

Pokud je doleptáno, zbytek laku odstraníme buď lihem nebo toluenem. Já dávám přednost toluenu, ne, že bych byla nějaký vášnivý čichač, ale líh mi smrdí po slivovici a tu já tuze nerada.
Vyčístíme destičku pečlivě, zbavíme se modrého nánosu a po vyčištění už pěkně vidíme, jak se nám to krásně vyleptalo. Pokud došlo k nějaké nehodě, je možné to doopravit rydlem, ale opatrně, jemně.

Následuje příprava barvy pro hlubotisk. Vysušíme si papír, naťupáme barvu na matrici, setřeme ji záclonovinou (organtýnem) a jemně ji dovytřeme dlaní, stejně jako u suché jehly.

Tiskneme na vhký, nikoliv mokrý papír, přes který jsme dali ještě jednu čtvrtku a na to filc.
Vytištěný obrázek nalepíme na dřevěnou malířskou desku papírovou páskou, pěkně po celém obvodu, aby se nám při schnutí dílo nezvlnilo. A je to.