středa 12. prosince 2012

Volcán Poás

Rano jsme se po snidani vydali hledat autobusovou zastavku, ze ktery vyjizdi busy na sopku Poás. Ze to nebude jen tak, jsme vedeli predem, protoze kostaricky system znaceni ulic je vic nez strucny. Oznacuji jen hlavni ulice a ten zbytek neresi. Takze, kdyz se chcete nekam dostat a neznate cestu, vypada popis asi takto: "Tady na rohu prejdete hlavni ulici XY, date se kolem pomniku doleva, za kostelem se vydate na sever a u nejblizsiho zlutyho auta si plivnete trikrat pres rameno, zatocite se petkrat dokola a jste tam...". Tak presne tohle jsme rano delali, kdyz jsme hledali to spravny nastupiste, ale nakonec to dopadlo dobre a my odjeli. Alajuela nastesti neni nijak velka.
Po dvou hodinach jizdy serpentynama nad mesto jsme vystoupali asi do 2500 metru nad morem, takze se docela ochladilo (asi na 20 stupnu) a vzduch trochu zridl. Po ceste jsme mijeli kavove plantaze, obri porosty monster (mam na mysli tu kytku - monsteru, ne monstrum) parazitujicich na velkych borovicich, stada krav a male domky s lenivymi psy na zaprazi. Kdyz jsme dorazili do Parku, tak jsme se hned vydali ke krateru a meli velke stesti, protoze jsme videli kus zeleneho jezirka na dne krateru jeste drive, nez se vsechno zahalilo do syrne mlhy, ktera odtud stoupa permanentne. Mistni tvrdili, ze jezirko se neukazalo dobry tri tydny, takze jsme byli spokojeni, ze pri vsi smule mame stesti tu krasu zahlednout. Sira ale smrdela paradne.
Pak jsme se vydali na maly nenarocny okruh mlznym pralesem, okolo stromu porostlych bromeliemi a mechem, kde nizky a husty porost jen sporadicky sem tam prosvitilo slunicko a celkova atmosfera byla tajemne pohadkova. Hmyz zadny. Jen zpev zelenych ptacku. Orosene krehke pavuciny, vlhko a stin.

Po navratu do hotylku uz na Martina cekal na pokoji batoh, ten muj se nachazi asi nekde v Bermudskem trojuhelniku. Nikdy, do nejdelsi smrti smrtouci nezapomenu Lufthanse, ze mi zasantrocila batozinu s mymi oblibenymi solitery, ktere s sebou taham vsude na cestach, protoze jsou to lety overene hadry, ktere mam rada. Amen.
Navic musim uvest na pravou miru to nadseni, ktere jsem projevila nad nakupem novych kousku obleceni. Uz nejsem nadsena. Ani trochu. Nesdilim zdejsi vkus, coz jsem zjistila velmi zahy po navsteve asi desateho obchodu s hadrama. Bavlna je tu asi velky luxus a kdo neni narvany do krute sexy oblecku alespon o cislo mensim, nez je jeho vlastni velikost, jako by ani nebyl. Navic, moje velikost je tu primo obri a to nejsou zdejsi damy a slecny vubec zadni drobeckove. Jen si strasne potrpi na to mit vsechno miniaturni a obtazene. No, proc ne, je to jejich vec, ale kde se mam sakra obliknout ja? Hm? Lufthansa mi asi neporadi.

Zitra menime pusobiste, presunujeme se par desitek kilometru na vychod do Cartaga a na rade je dalsi sopka. Tentokrat Irazú.






Zasloužená odměna



Žádné komentáře:

Okomentovat