neděle 23. prosince 2012

Vamos a la playa

Brzy rano uz jsem cedila na autobusaku v Monteverde zkrz zuby peprne nadavky, zatimco jsme cekali na prvni ranni bus smer dalnice Interamericana. A cedila jsem je proto, ze mi byla zima a protoze bylo 6 rano. Uz druhy den v Monteverde lilo a byl vitr jak svin a ja mela pocit, ze jsem prochladla a vubec me to nebavilo. Ackoliv bylo asi dvacet stupnu, klepala jsem zimu a nadavala jak Polak.
Autobus prijel na cas (ostatne, to je prijemny standard) a zhruba dve hodiny jsme sjizdeli po nezpevnene ceste z hor trasu dlouhou 35 km, totalne narvani batohama a jejich majiteli. Asi dva kilaky od Monteverde zacalo svitit slunicko a ustal dest. Vsechno jsem tomu kraji odpustila a fascinovane zirala na ranni scenerii pripominajici krajinu z Hobita. Bylo to zase tak nadherny. Vysoke zelene kopce byly na spicich osvetlene prvnima rannima paprskama, za nami se z mlzneho pralesa valila husta tmava mlha, pred nami se hluboko dole rozprostiral zaliv. Skoda, ze jsme nemeli auto, hned bych vyskocila ven a fotila. Takhle jsem jen uzasle hledela s otevrenou hubou a rikala si, ze bych to prala videt vsem, co znam.
U hlavni silnice jsme vyskakali (vsimnete si, ze uz nepisu dalnice) a ukazalo se, ze tahle pomerne klicova cesta, klicova pro celou dopravni infrastrukturu mezi Kostarikou, Nikaraguou a Panamou, je obycejna silnice s jednim pruhem pro kazdy smer. Ja nevim proc, ale predstavovala jsem si minimalne ctyri pruhy na kazdy strane.
Se vsema spolucestujicima, a ze jich bylo, jsme vyhlizeli autobus, ktery bychom mavnutim ruky donutili zastavit, jak je v Kostarice zvykem. Coz o to, busu jelo jak nakakano, ale nikdo nezastavil, neb bylo vsechno plny nebo to nejelo, kam jsme chteli. Inu, tak jsem si rekla: "Jsi holka bila, mas dlouhy svetly vlasy, bud trochu mrcha a zacni stopovat." M. se stahl opodal a ja natahla ruku. No, moc dlouho to netrvalo a uz jsme frceli dzipem smer Liberia. Stopla jsem sice Kostaricana, ale zrzavyho, se skotskymi a nemeckymi predky. Tak uz to byva. Byl na nas strasne hodnej, ukazalo se, ze je to mistni velkorancer, zajel s nami na svuj Sausfork (mel teda sakra dlouhou prijezdovou cestu a okolo rozlehle lany plne pasoucich se krav a koni), kde nas privitala ohromna doga Indy, vyskladal tam svuj tovar a hodil nas jeste o 25 km dal do Liberie na autobusovy nadrazi. K tomu nam pridal vizitku a nabadal nas, ze kdybychom cokoliv potrebovali, mame zavolat. Zlatej clovek! M. nezahalel a na oplatku mu nabidl webovy stranky na miru. My se neztratime.
V Liberii jsme koupili listky na Playa del Coco a hned za dvacet minut nam to jelo. Tentokat jsme 35 km jeli jen hodinu. Venku pres 30'C, slunicko, vetrik. Busik nas vyhodil u cerne plaze v malem mestecku a my jsme zapadli do prvniho hotylku, ktery jsme potkali. Za trochu vyssi cenu ale mame vse, po cem nase unavene nohy touzi. Bazen, klimatizaci, kuchynku, teplou vodu a more asi padesat metru pred vraty. Jmenuje se to tu Toro Blanco. Pekny darek pod stromecek jsme si nadelili. Zustanem tu az do 26.12.

Vzpominam na Cechy, doma to jiste voni pomeranci a cukrovim, jako kazde Vanoce. Doufam, ze mi mamka nejaky schova.

"Dalnice"

Hotel Toro Blanco

Nejvazenejsi host

Fakta: jizdenky z Liberie na Coco stoji 1 $ na osobu, ubytovani v Toro Blanco je za 100 $ na noc (ac, wifi, bazen, kuchynka, koupelna s teplou vodou, veranda se stolem a kreslama), casado v bistru (jidlo typu "od vseho trochu") bylo za 6 $.

Žádné komentáře:

Okomentovat